ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.19.2012:33
sp. zn. 2 Afs 19/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: MEHLER
ENGINEERED PRODUCTS, spol. s r. o. se sídlem Branská 329, Jilemnice, zastoupeného
JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec
ze dne 15. 2. 2012, č. j. 59 Af 30/2011 - 47,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 59 Af 30/2011 - 47, se ruší .
II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2011,
č. j. 2997/11-1200-506035, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 18.424 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1.] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem („žalovaný“) ze dne 8. 4. 2011,
č. j. 2997/11-1200-506035. Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání a potvrdil
rozhodnutí Finančního úřadu v Jilemnici („správce daně“) ze dne 27. 11. 2009,
č. j. 36730/09/259970506582, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daňová ztráta
z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007.
II. Obsah kasační stížnosti
[2.] Stěžovatel napadá citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to z důvodů
obsažených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Namítá tak nezákonnost napadeného rozsudku
a vady správního řízení.
[3.] Stěžovatel má za to, že splnil podmínky plynoucí z ustanovení §24 odst. 1 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o daních
z příjmů“), tedy že prokázal výši výdaje, o který snížil základ daně. Tvrdí, že bylo prokázáno
provedení všech deklarovaných služeb ze strany mateřské společnosti, spočívajících
v poradenství. Současně jsou paušálně hrazeny i náklady, vynakládané mateřskou společností
na zaměstnance, vykonávajícího v ČR funkci jednatele v dceřiné společnosti.
[4.] Stěžovatel nesouhlasí s tím, že náklad spojený s činností jednatele byl hodnocen jednak
jako náklad nedaňový [§25 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů] i jako náklad mzdový
a v řízení bylo zjišťováno, o jaký poměr se v daném případě jednalo. Správně totiž mělo být
zkoumáno, zda daňový subjekt unesl důkazní břemeno ve smyslu §24 odst. 1 cit. zákona, anebo
bylo možno přezkoumat cenu obvyklou mezi propojenými osobami dle §23 odst. 7 cit. zákona
a v tomto případě měl správce daně prokázat, že sjednaná cena neodpovídá ceně obvyklé. Za této
situace je však zkoumána cena sjednaná a nikoliv její dílčí části. Služba jako celek nicméně měla
homogenní povahu a stěžovatel nikdy netvrdil, že vlastní obchodní vedení společnosti
má nějakou specifickou hodnotu v rámci kalkulace fakturovaných služeb; pouze na základě
požadavku správce daně specifikoval, jaké služby mu byly za sjednanou paušální částku
poskytovány.
[5.] Specifikum sjednání odměny v paušální částce pak spočívá v tom, že v rámci komplexu
služeb některé nemusí být realizovány vůbec a jiné naopak ve větším rozsahu. Pokud by proto
mělo ad absurdum platit, že nerealizování jedné ze služeb vede k daňové neúčinnosti celku,
znamenalo by to nezohlednění zásadního významu poskytované služby jako celku a její faktickou
negaci. Již samotný požadavek prokázání hodnoty dílčí části uvedené služby prý proto jde nad
rámec zákonných povinností. Navíc, tento způsob náhledu by vedl k nutnosti separátní úplaty
za každou dílčí službu, což by mohlo způsobit, že výdaje na toto sledování (každého telefonního
hovoru, korespondence apod.) by se mohly blížit hodnotě vlastní služby, což je ekonomicky
neudržitelné.
[6.] Stěžovatel má dále za to, že správce daně v dané věci na straně jedné deklaroval separátní
přístup k jednotlivým službám, avšak na straně druhé vyvodil právní důsledky ve vztahu ke službě
jako celku, když u zbývajících částí služby nezpochybnil jejich provedení, nicméně daňově
je nezohlednil.
[7.] Ohledně posuzování cen obvyklých stěžovatel připomíná, že podle ustálené judikatury
nese důkazní břemeno správce daně. Pokud tedy správce daně shledal sjednanou cenu
neadekvátní, měl vyvrátit předložené důkazní prostředky a nikoliv odmítnout jejich provedení
s tím, že neprokazují hodnotu obchodního vedení jednatele. Správce daně měl nejprve zjišťovat
obvyklost celkové ceny, sjednané dle §23 odst. 7 cit. zákona, a teprve následně si případně
vyžádat kalkulaci ceny od mateřské společnosti. Protože zákon nestanoví povinnost prokazovat
dílčí složky daňového nákladu, není možné z případného neprokázání ceny dílčí složky činit závěr
o daňové neúčinnosti služby jako celku.
[8.] Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 24/2010
(judikatura NSS je dostupná na www.nssoud.cz) a dovozuje z něj, že všechny podmínky pro
posouzení vynaloženého výdaje, jako daňově uznatelného nákladu, splnil. Reálnost nákladu
doložil účetnictvím; souvislost se zdanitelnými příjmy byla prokázána vazbou každé služby
na jednotlivé zakázky; náklady byly vynaloženy v daném časovém období a nejedná se ani
o náklady, které by zákon jako daňově uznatelné vylučoval.
[9.] Výhrady vznáší stěžovatel rovněž ke způsobu zjišťování skutkového stavu. Při daňové
kontrole byla totiž zjištěna pravidelná fakturace částky 12.500 euro měsíčně v souladu
se smlouvou o poskytování služeb. K výzvě správce daně stěžovatel sdělil, že tyto služby
spočívají jednak ve výkonu konkrétních prací a dále v nákladech na jednatele, jenž
je zaměstnancem mateřské společnosti. K tomu stěžovatel předložil přehled pracovních cest
jednotlivých zaměstnanců a jimi prováděných úkonů; k doložení svých tvrzení navrhl výslech
některých zaměstnanců mateřské společnosti. Protože však správce daně považoval částku
za obchodní vedení společnosti za službu svého druhu a přikládal jí samostatný daňový charakter
[§25 odst. 1 písm. d) cit. zákona], požadoval doložení konkrétní částky připadající na odměnu
jednatele. Tuto informaci však stěžovatel neměl a navrhl proto provedení důkazu daňovým
přiznáním tohoto jednatele, uloženým u téhož finančního úřadu, jeho výslechem a také
výslechem „mateřské společnosti“. Správce daně předmětné daňové přiznání sice přezkoumal,
nicméně se závěrem, že nebyly prokázány skutečnosti, které stěžovatel tvrdil a podrobnější
informace nebyla, s odkazem na povinnost mlčenlivosti, poskytnuta. Přitom však správce daně
zcela pominul, že subjektem, vůči němuž je vázán mlčenlivostí, je právě jednatel stěžovatele.
Současně byl přitom odmítnut výslech jednatele s argumentem, že se jedná o statutární orgán
daňového subjektu. Stěžovatel se tak nikoliv vlastní vinou dostal do důkazní nouze.
[10.] Stěžovatel dále tvrdí, že nemá informaci o odměňování jednatele, jelikož odměňování
zaměstnanců v koncernu není obecně známou skutečností a navíc byly tyto prostředky hrazeny
přímo dceřinou společností a finanční toky v rámci mateřské společnosti nebyly stěžovateli
známy. Odmítnutí výslechu odpovědného zaměstnance mateřské společnosti postavil žalovaný
na předpokladu, že se nejedná o třetí osobu a tudíž se nejedná o svědka, a odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 2/1997. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu však pouze
stanoví, že svolavatelé valné hromady nejsou ve vztahu ke společnosti třetími osobami, což
je však zcela jiná otázka než použitelnost takového důkazu podle daňového řádu. Tento důkaz
proto připuštěn být mohl. Vznikla totiž situace, kdy nebyly žádné relevantní důkazní prostředky,
které by ozřejmily příjem jednatele plynoucí z jeho mateřské společnosti; vyjma daňového
přiznání.
[11.] Rovněž nic přitom nebránilo ani v provedení výslechu jednatele ve vztahu k jeho vlastním
daňovým povinnostem. Tento výslech prý stěžovatel v doplnění odvolání navrhl a není pravda,
že navrhl pouze jeho čestné prohlášení, což správce daně odmítl s tím, že by se jednalo pouze
o tvrzení daňového subjektu. Za této situace však nelze přičítat k tíži stěžovatele absenci dalších
důkazních prostředků. Stěžovatel proto namítá, že v daném případě nastala situace označovaná
Ústavním soudem jako tzv. opomenutý důkaz, což je vada řízení dosahující ústavní intenzity.
Použité důkazy totiž nemohly být dostatečným podkladem pro rozhodnutí a důkazní prostředky
navržené stěžovatelem byly bezdůvodně odmítnuty.
[12.] Poslední námitka se týká údajné nesrozumitelnosti rozhodnutí žalovaného. Ten totiž
vycházel z možného dvojího daňového charakteru odměňování jednatele: buď jako nedaňový
náklad dle §25 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů anebo dle písm. e) stejného ustanovení.
Argumentace žalovaného je tak založena na dvou variantách odměňování a na jejich daňové
neuznatelnosti.
[13.] Ze všech popsaných důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušit.
III. Vyjádření žalovaného
[14.] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkazuje na všechna svoje dřívější
vyjádření a na obsah správního spisu a plně se ztotožňuje s napadeným rozsudkem krajského
soudu. Proto navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
IV. Vlastní argumentace Nejvyššího správního soudu
[15.] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil, zda kasační stížnost splňuje procesní podmínky
řízení vymezené soudním řádem správním a v tomto směru konstatoval, že stížnost byla podána
včas, stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a jde o rozhodnutí,
proti kterému je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel rovněž splňuje podmínku povinného
právního zastoupení ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. Za těchto okolností soud mohl
přejít k meritornímu posouzení a rozhodnutí o kasační stížnosti.
[16.] Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel uplatnil dva kasační důvody: nezákonnost
napadeného rozsudku krajského soudu a vady správního řízení. S ohledem na předestřenou
argumentaci však soud shledal, že je smysluplné pojednat o obou těchto stížnostních důvodech
současně.
[17.] Spornou otázkou bylo v projednávané věci učiněno podřazení některých výdajů,
uplatněných stěžovatelem, pod výdaje vymezené ustanovením §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů, tzn. pod výdaje, způsobilé snížit základ daně. Konkrétně se jednalo o tzv. vedlejší
koncernové náklady v celkové výši 4.195.187,50 Kč za rok a spočívající v „přefakturaci“
mzdových nákladů jednatele společnosti pana J. P. Kuriczaka a v poradenské službě. Tyto výdaje
se opíraly o znění Smlouvy o poskytování služeb, uzavřené dne 2. 1. 2007 mezi stěžovatelem
a mateřskou společností MEP-OLBO GmbH. Ustanovení §2 této Smlouvy obsahuje vymezení
rozsahu plnění, které mateřská společnost poskytuje stěžovateli; v §3 je sjednána výše poplatků
za toto poradenství 12.500 euro měsíčně.
[18.] K citovanému zákonnému ustanovení se opakovaně vyslovil zdejší soud i Ústavní soud.
Ten např. v nálezu ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 438/2001 (veškerá judikatura Ústavního
soudu je dohledatelná na http://nalus.usoud.cz), vyslovil, „že výklad zákona je třeba provádět
i v kontextu různých společenských zájmů, je nutno v něm hledat cíl, proč takový zákon a v takovém znění
společnost přijala. Jestliže zákon o daních z příjmů umožňuje odečíst si od získaných příjmů z podnikání výdaje,
tedy dovoluje zdanit pouze tu část finančního zisku, která výdaj na zajištění příjmu bere na zřetel, činí tak zjevně
proto, aby podpořil podnikání, aby docházelo k obnovování techniky, hmotného investičního majetku a dosahovalo
se rozvoje podnikání“. Stejně tak ovšem Ústavní soud uvádí, že správce daně musí mít k dispozici
nástroje, které mu umožní zamezit spekulativnímu snižování základu daně. Tuto zásadu
formuloval Ústavní soud např. v nálezu ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 67/2000, kdy
konstatoval, „že podle ústavních zásad ukládání daní a jejich správy finančními orgány je v souladu s Ústavou
takové zdanění příjmů, které vychází z nákladů skutečně vynaložených na jejich dosažení. Finanční orgány musí
mít právo neuznat výdaje uplatněné daňovým subjektem, které s jeho podnikatelskou činností nesouvisejí
nebo jsou nepřiměřené. Bez této kontroly by daňové subjekty mohly uplatňovat jakékoli výdaje.“ Tento náhled
Ústavního soudu nalezl svůj odraz i v judikatuře Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku
ze dne 1. 4. 2004, č. j. 2 Afs 44/2003 - 73 (www.nssoud.cz), konstatoval, že „z ustanovení §24 odst.
1 zákona o daních z příjmů skutečně nelze dovodit, že vynaložené výdaje se vždy musí reálně projevit v příjmech
daňového poplatníka, tzn. že mezi výdaji a příjmy nutně existuje vztah jakési přímé úměry. Smysl tohoto
ustanovení však zjevně spočívá v tom, že se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené. Mezi těmito výdaji
a očekávanými příjmy tak musí existovat přímý a bezprostřední vztah, v opačném případě se pojmově nemůže
jednat o výdaje vynaložené na dosažení, udržení či zajištění příjmů.“
[19.] K první sporné otázce, tzn. k „přefakturaci“ mzdových nákladů jednatele společnosti
P. J. Kuriczaka, soud uvádí následující. Argumentace stěžovatele je založena na tvrzení,
že P. J. Kuriczak byl placen německou mateřskou společností a mzdové náklady byly stěžovateli
následně přefakturovávány. K tomu z obsahu spisu plyne, že jmenovaný skutečně jako jednatel
stěžovatele v rozhodném období působil (viz zejména notářský zápis ze dne 18. 10. 2006,
č. j. NZ 150/2006, N 169/2006, kterým byl J. P. Kuroczak jmenován jednatelem stěžovatele).
Finanční orgány zásadně nezpochybnily možnost, že by tyto mzdové náklady nemohly být
posouzeny jako daňově uznatelné. Trvaly však na tom, že stěžovatel musí prokázat jejich
vynaložení, což neučinil. Podobně krajský soud v odůvodnění nyní napadeného rozsudku
v obecné rovině uznal, že pokud by byla činnost jednatele pro stěžovatele odměňována, je tento
výdaj uznatelným, ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a to i v situaci,
kdy odměna není vyplácena přímo jednateli, nýbrž jinému subjektu na základě přefakturace
mzdových nákladů. S tímto právním názorem se ztotožňuje rovněž Nejvyšší správní soud, byť
souhlasí s krajským soudem i v tom ohledu, že se velmi pravděpodobně jedná o obcházení
odměňování za výkon funkce jednatele, předvídané obchodním zákoníkem.
[20.] V nyní projednávaném případě však bylo na stěžovateli, aby ve smyslu ustanovení §31
odst. 9 daňového řádu prokázal svoje tvrzení, tedy aby doložil, že tento výdaj byl skutečně
vynaložen. Daňové přiznání P. J. Kuriczaka k dani z příjmů fyzických osob za rok 2007 totiž
neobsahuje žádný příjem od mateřské německé společnosti MEP-OLBO GmbH a plyne z něj,
že kromě příjmů od jiného zaměstnavatele (Technolen technický textil, a. s.) obdržel jmenovaný
pouze celkovou částku 30.000 Kč přímo od stěžovatele. Proto správce daně stěžovatele vyzval
(č. j. 28073/10/259930601048) k prokázání svých tvrzení jiným způsobem. Nikterak sice
nezpochybnil, že J. P. Kuriczak vykonával činnost jednatele stěžovatele a že mu za to náležela
odměna, nicméně trval na tom, že důkazní břemeno v tomto směru leží na daňovém subjektu,
tedy stěžovateli.
[21.] Nejvyšší správní soud má za to, že tento postup správce daně i následné závěry
žalovaného a krajského soudu jsou korektní a zcela v souladu se zákonnou úpravou. Aby totiž
byly předmětné výdaje daňově uznatelné, musel by stěžovatel prokázat, že jimi skutečně hradil
mzdové náklady vynakládané mateřskou společností za činnost vykonávanou přímo pro
stěžovatele. V tomto směru však stěžovatel svoje důkazní břemeno neunesl, což správně
dešifroval krajský soud poukazem na to, že tato důkazní nouze nastala v důsledku komplikované
konstrukce výplaty odměny J. P. Kuriczaka: pokud totiž nebyl odměňován přímo stěžovatelem
(jehož byl jednatelem) a o jeho odměně nebylo rozhodováno způsobem předpokládaným
v obchodním zákoníku [§125 odst. 1 písm. f) a §132 odst. 1], stěžovatel tak neměl povědomost
o výši odměny v rámci celkové částky, vyplácené mateřské společnosti na základě uzavřené
smlouvy. Pokud v daném případě stěžovatel upřednostnil zájem na ochraně údajů o výši odměn
pro jednatele, pak skutečně zřejmě ani nemohl unést důkazní břemeno.
[22.] Stěžovateli nejde přisvědčit v tom ohledu, že paušální náklady, vynakládané mateřskou
společností, měly homogenní povahu a měly být proto hodnoceny jako celek. Jakkoliv je totiž
nesporné, že podstata paušální odměny spočívá vždy v tom, že některé služby nemusí být
realizovány vůbec a některé další naopak ve větším rozsahu a výhodou takovéto formy fakturace
je především snížení administrativní zátěže, šlo v nyní projednávaném případě o to, aby
stěžovatel prokázal, že k realizaci těchto činností vůbec dochází. Jinak řečeno, i při zkoumání
ceny obvyklé mezi propojenými osobami dle ustanovení §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů
je nutno nejprve zjistit, o jaké služby se ve skutečnosti jednalo. Teprve, pokud by bylo příkladmo
prokázáno, jaká odměna byla v rozhodném období vyplácena mateřskou společností jednateli, by
bylo možno hodnotit, zda se jedná o odměnu obvyklou ve smyslu citovaného zákonného
ustanovení. V průběhu celého řízení však nebylo nikterak prokázáno, jaké mzdové náklady byly
vůči mateřské společnosti fakturovány, když i ta pouze potvrdila, že J. P. Kuriczak je současně
zaměstnancem společnosti MEP-OLBO GmbH a současně jednatelem stěžovatele, avšak
neuvedla výši jeho odměny za činnost vykonávanou pro stěžovatele. Jak správně uvedl žalovaný
ve svém vyjádření k žalobě ze dne 18. 10. 2011, „teprve v okamžiku, kdy by správce daně cenu
za poradenské služby znal, mohl by přistoupit k hodnocení, zda byla sjednána v obvyklé výši.“ Stěžovateli
proto nelze přisvědčit, pokud argumentuje tím, že správce daně měl nejprve zjistit obvyklost
celkové ceny sjednané dle ustanovení §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů a teprve následně
si vyžádat kalkulaci od mateřské společnosti. Pokud totiž správce daně vinou zcela nekonkrétních
informací daňového subjektu nemohl mít představu, co vlastně se pod touto celkovou cenou
skrývá, nemá smysl zjišťovat, zda se jedná o cenu obvyklou. Jestliže pak v daném případě
stěžovatel od počátku tvrdil, že přefakturovávaná odměna jednatele J. P. Kuriczka představuje
podstatnou část z celkově pravidelné fakturaci částky 12.500 euro měsíčně, je zcela logické,
že muselo být nejprve zjištěno, jaký podíl z této částky připadá právě na odměnu jednatele.
[23.] Pokud stěžovatel tvrdí, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, je třeba uvést,
že daňové přiznání J. P. Kuriczaka je součástí neveřejné části správního spisu a jak bylo již
zmíněno výše, neplyne z něj, že by obdržel v rozhodném období jakoukoliv částku od mateřské
společnosti. O této skutečnosti byl stěžovatel zpraven výzvou ze dne 6. 8. 2010,
č. j. 28073/10/259930601048, v níž je uvedeno, že správce daně prověřil daňové přiznání
J. P. Kuriczaka k dani z příjmů fyzických osob za rok 2007, avšak zjistil, že neprokazuje
stěžovatelem tvrzené skutečnosti. Proto stěžovatele vyzval, aby doložil, že fakturované mzdové
náklady se skutečně váží k výkonu práce pro stěžovatele.
[24.] Ohledně výslechu J. P. Kuriczaka krajský soud správně poukázal na skutečnost,
že jednatel společnosti s ručením omezeným je v postavení statutárního orgánu daňového
subjektu a jeho svědecká výpověď by proto nebyla ničím jiným než tvrzením samotného
stěžovatele. Přitom správně odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Afs 15/2003 - 99, z něhož plyne, že „nelze dojít k jinému závěru nežli takovému, že v řízení,
ve kterém fyzická osoba – statutární orgán právnické osoby na straně jedné vystupuje v pozici daňového subjektu
(poplatníka daně), tj. osoby jednající za něj, nemůže v daňovém řízení současně vystupovat v pozici osoby
třetí – osoby rozdílné od daňového subjektu - svědka. Ustanovení §8 odst.1 zákona o správě daní a poplatků,
poukazem na daňová řízení týkající se jiných osob, tak zakládá překážku provedení důkazu svědeckou výpovědí
samotného daňového subjektu, resp. osob v postavení statutárního orgánu právnické osoby – daňového subjektu, tj.
osob oprávněných jednat jejich jménem.“ Je vhodné dodat, že citovaný rozsudek prošel i „testem
ústavnosti“, když ústavní stížnost proti němu brojící byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná
(viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/07 ze dne 30. 4. 2009). Žalovaný rovněž správně poukázal na to,
že se v případě odměňování jednatele jedná o vnitřní poměry samotného stěžovatele, který sám
musí vědět, kolik ho jeho práce vlastně stojí. Ostatně, mateřská společnost rozhoduje o odměně
jednatele jako jediný společník stěžovatele v působnosti valné hromady a stěžovatel tak
má k takové informaci nepochybně přístup.
[25.] Nejvyšší správní soud proto činí dílčí závěr, že v projednávané věci nenastala situace,
kterou stěžovatel - s poukazem na judikaturu Ústavního soudu – označil za „opomenutý důkaz“.
Se všemi předloženými důkazy se totiž daňové orgány i krajský soud vypořádaly a buď
je provedly anebo vyložily, proč jejich provedení není nutné anebo možné. Ve skutečnosti tak
stěžovatel nebrojí proti pochybení při provádění důkazů, nýbrž proti jejich posouzení, což však
již nejde podřadit pod kasační důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[26.] Ve vztahu k přefakturovávaným odměnám jednateli J. P. Kuriczkovi proto Nejvyšší
správní soud konstatuje, že finanční orgány i krajský soud posoudily věc v souladu se zákonem
a procesně korektně.
[27.] Jinak tomu je však u druhé sporné otázky, tzn. u zbývající poradenské služby. V tomto
směru je argumentace žalovaného značně nelogická: na straně jedné totiž připustil, že k plnění
na základě shora citované Smlouvy o poskytování služeb uzavřené ze dne 2. 1. 2007 docházelo.
Ustanovení §2 této Smlouvy obsahuje vymezení rozsahu plnění, které mateřská společnost
poskytuje stěžovateli; v §3 je sjednána výše poplatků za toto poradenství 12.500 euro. Na výzvu
správce daně č. j. 10309/09/259930601306 stěžovatel dne 20. 5.2009 také doložil podrobný
přehled zahraničních služebních cest zaměstnanců společnosti MEP OLBO GmbH do sídla
stěžovatele a výčet činností zde prováděných. Správce daně ani žalovaný tak vůbec nezpochybnili
jednotlivá tvrzení stěžovatele a předložené důkazní prostředky, kterými mělo být prokázáno,
že k plnění této smlouvy docházelo a toto plnění se vázalo k jednotlivým výrobkům nebo
výrobním činnostem. Na straně druhé však správce daně a následně žalovaný dospěli k závěru,
že jelikož nebyla u části koncernových nákladů prokázána daňová uznatelnost a stěžovatel tyto
náklady nerozčlenil na jednotlivé složky, byly všechny vykazované náklady posouzeny jako
daňově neuznatelné. V odůvodnění svého rozhodnutí totiž žalovaný uvedl, že „daňový subjekt
neprokázal daňovou uznatelnost přefakturace mzdy, jako takovou ji nelze považovat za náklad daňově
uznatelný ve smyslu §24 odst. 1 ZDP. Tato položka byla účtována jako součást vedlejších koncernových
nákladů. Daňový subjekt opakovaně nesdělil výši této položky. Nelze proto než považovat za daňově
neuznatelný náklad vedlejší koncernové náklady v plné výši.“
[28.] V tomto směru má stěžovatel pravdu, poukazuje-li na nekonzistentnost závěrů daňových
orgánů, které u zbývajících částí služby nezpochybnily jejich provedení, avšak daňově
je nezohlednily. Jinak řečeno, pokud správce daně správně požadoval po stěžovateli, aby prokázal
uskutečnění části zdanitelného plnění (výše odměny pro jednatele, přefakturovávaná mateřské
společnosti – viz výše) a sám tak vycházel z nutnosti rozčlenit celkové vykazované částky
mateřské společnosti, nedává smysl, aby současně neuznal celou tuto částku jen proto, že její část
stěžovatel neprokázal. Krajský soud pak pochybil, pokud tento závěr žalovaného převzal, když
shrnul, že „žalobce nesdělil a neprokázal výši složky vedlejších koncernových nákladů, kterou sám odlišil
a označil jako mzdové náklady, případně odměnu jednatele, neumožnil tak správci daně zkoumat daňovou
účinnost zbylé platby za poradenské služby poskytované na základě sjednané smlouvy“. Ve skutečnosti tak
nastala situace, kdy stěžovateli nebyl uznán celý vykazovaný výdaj, byť jednu jeho část byl
zřejmě schopen prokázat – a to jen z toho důvodu, že neprokázal daňovou uznatelnost jeho části
jiné.
[29.] V této části je proto argumentace stěžovatele důvodná a závěry žalovaného a krajského
soudu jsou protizákonné a neproporcionální, když z neprokázání výdajů na jednu část tzv.
vedlejších koncernových nákladů dovodily neuznatelnost všech těchto výdajů.
V. Shrnutí a náklady řízení
[30.] Stěžovatel v kasační stížnosti požadoval, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dnem 1. 1. 2012 však nabyla účinnosti novela s. ř. s. (zákon
č. 303/2011 Sb.), která umožňuje, aby Nejvyšší správní soud, dospěje-li k tomu, že kasační
stížnost je důvodná, rozsudkem zrušil nejen rozhodnutí krajského soudu, ale aby též dle povahy
věci sám rozhodl o zrušení rozhodnutí správního orgánu, za přiměřeného použití §75, §76
a §78 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je bez ohledu na návrh stěžovatele oprávněn zvážit, zda je
namístě pouze zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení,
či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu.
[31.] V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že již v řízení před
krajským soudem mělo být rozhodnutí žalovaného pro vady řízení i nezákonnost zrušeno, jelikož
nebylo možno a priori odmítnout daňovou uznatelnost všech nákladů, plynoucích ze Smlouvy
o poskytování služeb za situace, kdy nedošlo k prokázání jedné jejch části. Vzhledem k tomu,
že v dalším řízení před krajským soudem by došlo toliko k přenesení závazného právního názoru
zdejšího soudu v této věci na správní orgán, Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu, věc mu však nevrátil k dalšímu
řízení, neboť podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí
Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. Tomu také podle §78 odst. 4 s. ř. s. věc vrací k dalšímu
řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku.
[32.] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí
rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Tyto náklady jsou tvořeny částkou 7.000 Kč za zaplacené soudní
poplatky (2.000 Kč za žalobu, 5.000 Kč za kasační stížnost). Ohledně nákladů zastoupení soud
vycházel z toho, že byly provedeny 4 úkony právní služby v celkové částce 8.400 Kč podle §11
odst. 1 písm. 1 a), d), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika
k vyjádření žalovaného, kasační stížnost. Soud dále přiznal náhradu hotových výdajů, která činí
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za každý úkon; stěžovateli tak náleží částka
9.600 Kč. Protože zástupkyně stěžovatele již v žalobním řízení doložila, že je plátcem DPH,
zvyšuje se tato částka o 1.824 na celkových 11.424 Kč. Celkem tak náklady řízení (včetně
zaplacených soudních poplatků) činí částka 18.424 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit
stěžovateli do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu