ECLI:CZ:NSS:2006:2.ANS.6.2005
sp. zn. 2 Ans 6/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: D. M.,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Focko, advokátem se sídlem Pellicova 2c, Brno, proti
žalovanému: Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005,
č. j. 29 Ca 36/2005 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že argumentaci krajského soudu neshledává
relevantní pro posouzení žaloby. Návrh výroku rozsudku uvedený v žalobě totiž zněl
na vydaní rozhodnutí o stěžovatelovu odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané
hodnoty za 4. čtvrtletí r. 2000, nikoli na vydání deklaratorního rozhodnutí o ověření
neplatnosti rozhodnutí nebo na vydání negativního rozhodnutí o tom, že nebude ověřována
neplatnost rozhodnutí. Nečinnost správního orgánu byla spatřována v nevydání rozhodnutí
o odvolání, tedy rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud se tak, dle stěžovatele, nevypořádal
s jeho skutkovou a právní argumentací, užitou v žalobě.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že žalobou na ochranu před
nečinností správního orgánu podle §79 odst. 1 s. ř. s. se lze domáhat, aby soud uložil
správnímu orgánu povinnost vydat jenom takové rozhodnutí nebo osvědčení, jež má
dostatečný právní podklad a jehož vydání je v pravomoci správního orgánu. Institutem
ochrany před nečinností se proto nelze úspěšně domáhat uložení povinnosti správnímu orgánu
vydat rozhodnutí ve věci samé, když takovéto rozhodnutí bylo již účastníkem řízení vydáno,
a to zcela v souladu se zákonem. Podmínkou případné úspěšnosti žaloby podle §79 a násl.
tedy je, že žalovaný správní orgán musí mít povinnost vydat ve věci žalobce rozhodnutí nebo
osvědčení, tedy individuální akt aplikace práva, kterým se stanoví nebo závazně určí práva
žalobce nebo kterým se autoritativně potvrdí existence určitého skutkového nebo právního
stavu. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005.
Žalovaný dále uvedl, že pokud správce daně k návrhu daňového subjektu neplatnost
rozhodnutí neshledá, pak nemá žádnou zákonnou povinnost vydat rozhodnutí o skutečnosti,
že napadené rozhodnutí je platné. Tento názor je v souladu s konstantní judikaturou
Ústavního soudu (IV. ÚS 390/01, IV. ÚS 65/01, IV. ÚS 355/01, IV. ÚS 705/2000). Stěžovatel
se dle mínění žalovaného domáhá dosažení přezkoumání napadeného rozhodnutí ve smyslu
§65 a násl. s. ř. s., aniž by uvedené řízení respektovalo §72 s. ř. s. Podle názoru žalovaného
je nesporné, že účastník řízení ve věci odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané
hodnoty za 4. čtvrtletí 2000 rozhodl meritorním rozhodnutím, a protože zcela důvodně
neshledal podmínky pro ověření neplatnosti tohoto rozhodnutí, nebylo na místě vydání
deklaratorního rozhodnutí o ověření jeho neplatnosti, a tedy nebyl žádný právní podklad
pro opětovné rozhodnutí ve věci samé pro překážku res iudicata.
Žalovaný dále uvedl, že v odůvodnění napadeného rozsudku jsou jasně vymezeny
veškeré námitky a tvrzení uplatněné stěžovatelem jako žalobcem a krajský soud se s nimi
vypořádal.
III.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
je v ní namítán důvod odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť stěžovatel
namítá, že krajský soud se nevypořádal se skutkovou a právní argumentací užitou v žalobě.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
IV.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Dne 28. 1. 2003 vydal žalovaný rozhodnutí
č. j. 5850/02/FŘ/130, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního
úřadu Brno I ze dne 4. 6. 2002, č. j. 101985/02/288915/8159. Dopisem došlým žalovanému
dne 7. 10. 2004 podal stěžovatel podnět k ověření neplatnosti výše uvedeného rozhodnutí
žalovaného podle §32 d. ř. a podnět ke změně rozhodnutí. Na tento přípis žalovaný
odpověděl sdělením ze dne 18. 10. 2004, č. j. 668/04FŘ/130, v němž sdělil, že vzhledem
k tomu, že neshledal splnění podmínek neplatnosti, nemohl zcela logicky ani vydat v dané
věci příslušné rozhodnutí, resp. dát podnět k ověření neplatnosti. Dne 8. 2. 2005 stěžovatel
zaslal žalovanému podnět k vydání rozhodnutí – stížnost na nečinnost (dopis č. 059/2005).
V tomto dopise uvedl, že protože trvá na důvodech neplatnosti uvedených v předchozím
podnětu, vyzývá žalovaného, aby vydal rozhodnutí ve věci, neboť neplatné rozhodnutí je
rozhodnutím neexistujícím a pohlíží se na něj, jako by nikdy nebylo vydáno. Na tento dopis
žalovaný odpověděl přípisem ze dne 23. 2. 2005, č. j. 1022/05/FŘ/130, ve kterém zopakoval
svůj názor uvedený již v předcházejícím přípise a uvedl, že vzhledem k tomu, že ani výzva
obsažená v dopise č. 059/2005 nepřináší žádné nové skutečnosti, není důvodu přehodnocovat
dosavadní postoj žalovaného.
Dne 10. 2. 2005 podal stěžovatel žalobu na nečinnost při vydání rozhodnutí
žalovaného. Tuto žalobu pak krajský soud výše uvedeným rozsudkem zamítl.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti z důvodu nedostatku
odůvodnění [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod. č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) je jedním
z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu,
povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada
vyjádření v §54 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by
tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces. Tyto ústávněprávní principy nalézají odraz
též v judikatuře Nejvyššího správního soudu: Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
zveřejněný pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; srov. např.
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52;
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se tedy při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy námitky
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu v duchu těchto zásad zaměřil na otázku,
zda je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč jeho žalobní námitky považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené.
První žalobní námitkou bylo stěžovatelovo tvrzení, že rozhodnutí o odvolání
neobsahovalo formální náležitosti přesně podle zákona, neboť v daném případě jsou na listině
u podpisu uvedeny dvě osoby, aniž by bylo z této listiny zřejmé, která z nich je oprávněná
k jejímu podpisu. Krajský soud se s touto žalobní námitkou vypořádal v souladu s výše
uvedenými principy, když uvedl, že rozhodnutí žalovaného bylo podepsáno Ing. D.,
zástupcem ředitele, přičemž na rozhodnutí je jako osoba pověřená k podpisu rozhodnutí
uveden Ing. M. Č., ředitel. Rozhodnutí obsahuje jméno ředitele žalovaného, podepsáno je
však Ing. M. D., zástupcem ředitele žalovaného. Z Podpisového řádu žalovaného ze dne
23. 6. 1997, č. j. 2647/97/FŘ/150, čl. IV bod 1.1.2, bod 1.1.1 vyplývá, že pokud není ředitel
žalovaného přítomen, je pověřeným pracovníkem zástupce ředitele. Krajský soud proto
dospěl k závěru, že rozhodnutí obsahuje vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka se všemi
náležitostmi.
Druhou žalobní námitkou byla tvrzená neplatnost rozhodnutí žalovaného z důvodu
absence jak hmotně právního tak i procesně právního předpisu ve výroku rozhodnutí. Krajský
soud vyhověl všem výše uvedeným požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí,
když uvedl, že z výroku rozhodnutí vyplývá, že žalovaný přezkoumal ve smyslu ust. §50 d. ř.
rozhodnutí Finančního úřadu Brno I, jímž byl stěžovateli podle zákona č. 588/1992 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, v platném znění, a podle ustanovení §46 odst. 4 d. ř. stanoven
základ daně a výše daně z přidané hodnoty zda zdaňovací období 4. čtvrtletí 2000 ve výši
0 Kč a na základě §50 d. ř. rozhodl tak, že odvolání zamítl. Výrok rozhodnutí žalovaného
nepochybně začíná ihned po označení „Rozhodnutí“, tedy větou, která začíná: „Finanční
ředitelství v Brně, příslušné . . .“ a končí za dvojtečkou větou „Odvolání se zamítá“.
Stěžovatel dále v žalobě uváděl, že napadené rozhodnutí možná nemělo být vydáno,
neboť je rozhodnutím o odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 4. 6. 2002,
č. j. 101985/02/288915/8159, které je rovněž neplatné, a odkázal na žalobu v této věci.
Vzhledem k tomu, že neplatnost tohoto rozhodnutí není předmětem této žaloby na nečinnost
a vzhledem k nekonkrétnosti této žalobní námitky lze považovat za dostačující závěr
krajského soudu, že žalovaný neshledal podmínky pro ověření neplatnosti rozhodnutí zcela
důvodně a v souladu se zákonem nevydal deklaratorní rozhodnutí o ověření neplatnosti
rozhodnutí, neboť na takové stěžovatel ze zákona nemá nárok.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že výše uvedená argumentace není relevantní,
neboť návrh výroku rozsudku zněl vydat rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru,
nikoliv vydat deklaratorní rozhodnutí o ověření neplatnosti rozhodnutí ani negativní
rozhodnutí o tom, že nebude ověřována neplatnost rozhodnutí. Tuto námitku Nejvyšší správní
soud nepovažuje za důvodnou. Pokud stěžovatel v návrhu výroku obsaženém v žalobě
navrhoval vydat rozhodnutí o odvolání, neboť rozhodnutí žalovaného v této věci je neplatné,
a svoji žalobní argumentaci zaměřil na prokázání faktu, že rozhodnutí neplatné skutečně
je, bylo naprosto relevantní, že se krajský soud touto otázkou zabýval. Vydání nového
rozhodnutí o odvolání by připadalo v úvahu, pouze pokud by napadené rozhodnutí bylo
zrušeno (a žaloba, která by je napadla, nebyla ve lhůtě podána) nebo pokud by byla ověřena
jeho neplatnost, což se v daném případě nestalo.
Krajský soud se tedy odpovídajícím způsobem vypořádal s žalobní argumentací
stěžovatele a z jeho rozhodnutí je zřejmé, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
žalobce a proč jeho žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.
VI.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady
řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu