ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.111.2010:64
sp. zn. 2 As 111/2010 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
Teplotechna - Prima, spol. s r. o., se sídlem J. K. Tyla 1, Teplice, zastoupeného
Mgr. Kateřinou Mayerovou Bitterovou, advokátkou se sídlem Baarova 1594/16, Teplice, proti
žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010,
sp. zn. 7 A 48/2010,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Podstata řešeného případu se týká sporu společnosti GTS NOVERA, a. s. a společnosti
Teplotechna – Prima, spol. s r. o. (dále „stěžovatel“) o povinnosti k peněžitému plnění
za poskytnutou službu elektronických komunikací v celkové výši 191 066,40 Kč, vyplývající
ze smlouvy uzavřené mezi označenými subjekty dne 19. 12. 2003.
[2] Stěžovatel podal včasnou kasační stížnost proti shora označenému usnesení Městského
soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí předsedy Rady Českého
telekomunikačního úřadu ze dne 22. 2. 2010, č. j. 71 430/2009-603. Citovaným rozhodnutím byl
zamítnut rozklad podaný proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu („žalovaný“)
ze dne 26. 6. 2009, č. j. 30 298/2008-635/XVI.vyř.-Dra. Tímto rozhodnutím žalovaný vyhověl
návrhu společnosti GTS NOVERA, a. s. a uložil stěžovateli podle ustanovení §64 odst. 1
zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“) uhradit
dlužnou cenu za poskytnutou službu ve výši 191 066,40 s příslušenstvím.
[3] Městský soud žalobu odmítl z důvodu chybějící pravomoci rozhodnout o ní ve správním
soudnictví. Uvedl, že zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“) usnesením ze dne 3. 9. 2004,
č. j. Konf 81/2003 - 16, rozhodl, že revize správního řízení o povinnosti zaplatit dlužné
telekomunikační úhrady musí proběhnout na základě žaloby podle části páté občanského
soudního řádu. Stejný senát rozhodl o tom, že smluvní pokuta je soukromoprávním institutem
zajišťujícím závazek (č. j. Konf 19/2010 - 13, č. j. Konf 11/2010 - 17). Jelikož předmětem těchto
sporů v oblasti elektronických komunikací je posuzování nároku na smluvní pokutu, je logické,
aby rozhodoval o smluvní pokutě ten, kdo je příslušný rozhodovat spory o porušení povinnosti,
na jejímž základě tento nárok vznikl. Neuhrazení ceny za poskytnuté služby je porušením zákona
o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu s tím souvisí. Městský soud dospěl
k závěru, že žaloba napadala rozhodnutí, kterým správní orgán v mezích své zákonné pravomoci
rozhodoval v soukromoprávní věci a proto ji odmítl [§46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s.].
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tzn. brojí proti nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu městským soudem.
[5] Stěžovatel předně uvádí, že k vydání citovaných rozhodnutí nebyl žalovaný vůbec
příslušný a proto se jedná o rozhodnutí nicotná. Navíc, společnost GTS NOVERA, a. s. byla
zrušena a ke dni 1. 7. 2009 vymazána z obchodního rejstříku a bylo tak rozhodováno o právech
již neexistujícího subjektu.
[6] Stěžovatel má za to, že z citovaných usnesení zvláštního senátu městský soud dovodil
chybné závěry. Tvrdí totiž, že o nároku společnosti GTS NOVERA, a. s. byl od počátku
oprávněn rozhodovat výlučně soud a nikoliv žalovaný. Proto měl městský soud rozhodnout
o nicotnosti vydaných rozhodnutí žalovaného. Napadené usnesení soudu je prý však v tomto
směru nepřezkoumatelné, jelikož není odůvodněn názor, že žalovaný rozhodoval v mezích svých
pravomocí. Navíc, GTS NOVERA, a. s. se nedomáhala platby za služby či jiné plnění uložené
na základě zákona o telekomunikacích, případně smluvní pokuty.
[7] Pro úplnost stěžovatel uvádí, že z důvodu právní jistoty podal žalobu podle části páté
o. s. ř., avšak řízení o ní bylo Okresním soudem v Teplicích právě ze shora předestřeného
důvodu zastaveno.
[8] Na základě uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] K této kasační stížnosti se žalovaný nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). K tomu uvádí, že za situace, kdy městský soud
žalobu odmítl, je předmět přezkumu prováděný zdejším soudem nutně omezen toliko na otázku
zákonnosti tohoto odmítnutí. Pokud proto stěžovatel namítá, že rozhodnutí žalovaného jsou
nicotná, nemůže se touto otázkou soud zabývat, jelikož i při hodnocení případné nicotnosti
vydaného správního aktu k tomu musí být dána věcná příslušnost správního soudu. Jak totiž
plyne z ustálené judikatury zdejšího soudu, „v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu může
soud vyslovit nicotnost rozhodnutí správního orgánu (§65 odst. 1, §76 odst. 2 s. ř. s.) jen za procesního
předpokladu, že žaloba sama není nepřípustná [§46 odst. 1 písm. d), §68 s. ř. s.]“ (viz rozsudek ze dne
21. 4. 2005, č. j. 4 As 31/2004 - 53, in: Sb. NSS č. 619/2005; obdobný právní názor
též např. rozsudky ze dne 17. 3. 2005, č. j. 7 Afs 17/2005 - 42, ze dne 30. 3. 2006,
č. j. 7 Afs 31/2005 - 94, ze dne 22. 8. 2006, č. j. 5 As 67/2005 - 88, vše na www.nssoud.cz).
[11] V projednávaném případě rozhodl žalovaný v intencích ustanovení §64 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích, dle něhož „účastník, popřípadě uživatel veřejně dostupné služby
elektronických komunikací, je povinen uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této
služby.“ Vycházel přitom ze skutečnosti, že mezi společností GTS NOVERA, a. s. a stěžovatelem
byla dne 19. 12. 2003 uzavřena smlouva o poskytování veřejných telekomunikačních služeb.
Kompetenci rozhodovat tento spor dovodil žalovaný z ustanovení §129 odst. 1 stejného zákona,
podle něhož „Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné,
a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor
týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Úřad rovněž rozhoduje spory v případech,
kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost (§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně
na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“
[12] Z usnesení městského soudu, napadeného kasační stížností, plyne, že toto vycházelo
z právního názoru zvláštního senátu. Nad rámec citovaných rozhodnutí zvláštního senátu
je třeba poukázat na usnesení tohoto senátu ze dne 9. 9. 2008, č. j. Konf 27/2008 - 7
(in: č. 1738/2009 Sb. NSS), podle něhož „o smluvní pokutě za porušení či nesplnění povinnosti vyplývající
ze smlouvy uzavřené mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, popřípadě uživatelem (§129
odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích), rozhoduje ten orgán, který je podle zákona
příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti samotné.“
[13] Nutno uvést, že právě tímto právním názorem se řídil i městský soud v odůvodnění
napadeného usnesení, když konstatoval, že o smluvní pokutě má rozhodovat orgán,
který je příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti, na jejímž základě vznikl nárok
na smluvní pokutu (storno). Jestliže se proto v daném případě jednalo o postup podle
čl. 16.2.3 všeobecných podmínek, který upravoval podmínky storna za výpověď uzavřené
smlouvy, byla dána věcná příslušnost k rozhodování žalovaného.
[14] Stěžovatel v žalobě, na kterou kasační stížností odkazuje, namítl, že se o sankci nejednalo,
jelikož neporušil svoji povinnost, nýbrž pouze využil svoje právo vypovědět smlouvu.
Poskytovatel se tedy ve správním řízení domáhal platby, která nebyla platbou za službu
ani smluvní pokutou. K tomu zdejší soud uvádí, že z citovaného článku smlouvy plyne,
že smlouvu či specifikaci smlouvy uzavřené na dobu neurčitou lze vypovědět, avšak podá-li
účastník výpověď tak, že výpovědní doba skončí dříve než je stanovená minimální doba užívání
služby, má poskytovatel právo vyúčtovat účastníkovi za období mezi koncem výpovědní lhůty
a uplynutím minimální doby užívání služby jednorázovou částku (storno) ve výši ušlých plateb.
Soud má proto za postaveno najisto, že předmětné storno představuje faktickou smluvní pokutu,
a to za porušení povinnosti spočívající v nedodržení sjednané minimální doby užívání. Smysl
tohoto storna pak spočívá v kompenzaci škod, resp. podnikatelských rizik, k nimž dochází právě
v důsledku nedodržení této minimální doby.
[15] Jak ostatně uvedl zvláštní senát v citovaném usnesení č. j. Konf 27/2008 - 7, smluvní
pokuta je typickým soukromoprávním institutem; jde o způsob zajištění závazku, jehož účelem
je zpravidla peněžitá sankce za porušení či nesplnění (smluvní) povinnosti (§544 odst. 1
občanského zákoníku). Při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických
komunikací, jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je však nutné především
vycházet z charakteru povinnosti, která byla porušena. Vztah mezi porušenou povinností
a nárokem na smluvní pokutu je totiž vztahem příčiny a následku, které nelze posuzovat
odděleně; existence porušení povinnosti je přitom určující pro existenci nároku na smluvní
pokutu, nikoliv obráceně. O smluvní pokutě proto bude rozhodovat ten orgán, který je podle
zákona příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti, za něž je smluvní pokuta
vymáhána. Pokud je tedy ve smlouvě mezi osobou vykonávající komunikační činnost
a účastníkem dohodnuta smluvní pokuta pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou
službu, je k rozhodování o smluvní pokutě příslušný žalovaný, neboť neuhrazení ceny
za poskytnutou službu je porušením povinnosti podle zákona o elektronických komunikacích
a nárok na smluvní pokutu je na toto porušení přímo navázán. Kdyby v takovém případě
rozhodoval o smluvní pokutě soud, musel by nejprve posoudit, zda došlo k porušení povinnosti
uhradit cenu za poskytnutou službu, což by však znamenalo nepřípustnou ingerenci
do pravomoci navrhovatele, která je mu svěřena v citovaném §127 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích.
[16] Lze tak uzavřít, že městský soud postupoval v souladu se zákonem i s výše citovanou
judikaturou, pokud v daném případě přistoupil k odmítnutí žaloby stěžovatele. Protože městský
soud dospěl ke správnému právnímu závěru, že předmětné storno představuje sankci za porušení
povinnosti plynoucí ze smlouvy o poskytování veřejných telekomunikačních služeb, jednalo
se o přezkum rozhodnutí vydaného správním orgánem v soukromoprávní věci a žaloba podaná
k městskému soudu proto musela být odmítnuta (§46 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
tak neshledal naplnění uplatněného důvodu kasační stížnosti [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.],
a proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[17] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. V případě úspěšného žalovaného nebylo prokázáno, že by mu vznikly náklady
nad rámec jeho běžné činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žalovanému právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu