ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.21.2013:8
sp. zn. 2 As 21/2013 - 8
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o návrhu žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2012, č. j. 10 Na 61/2012
– 4,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) svým návrhem brojí proti shora označenému usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým krajský soud postoupil Městskému soudu
v Praze jako soudu místně příslušnému podle §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), řízení o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí žalované, doručeného
stěžovateli dne 12. 10. 2012 (č. j. 2710/12), kterým žalovaná reagovala na žádost stěžovatele
o určení advokáta.
[2] Součástí napadeného usnesení je i poučení o tom, že je proti němu přípustná kasační
stížnost. Stěžovatel v reakci na to předestřel stanovisko, že poučení soudu o opravném
prostředku je vadné, a to s ohledem na povahu napadeného usnesení. Kasační stížnost proti
němu tak dle stěžovatele není přípustná, a proto brojí proti dosavadní judikatuře Nejvyššího
správního soudu, která označuje kasační stížnost proti usnesení o postoupení věci místně
příslušnému soudu za přípustnou (konkrétně proti nepublikovanému usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2007, sp. zn. Nad 22/2007, rozsudku ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 6 Ads 31/2004 – 35, či rozsudku ze dne 28. 2. 2012, č. j. 2 As 38/2012 - 50, rozhodnutí
dostupná na www.nssoud.cz). Svým návrhem stěžovatel především namítá „ místní nepříslušnost
MěS v Praze k vedení řízení a navrhuje, aby adresovaný soud vydanému rozhodnutí o postoupení žaloby,
doručenému 7. ledna, odňal účinnost jeho kasací a dal závazný pokyn KS v Č. Budějovicích, aby proces nadále
vedl.“ Navzdory svému tvrzení je ovšem z obsahu podání stěžovatele patrné, že se domáhá zrušení napadaného rozhodnutí (kasace) a vrácení věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích
k dalšímu řízení.
[3] V rámci přezkumu naplnění podmínek řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
v tomto případě netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení stěžovatele advokátem. Opačný postup by totiž znamenal jen další řetězení téhož
problému a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS,
či rozsudek ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77).
[4] Kasační stížnost je tak podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud
napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a to z kasačního
důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ačkoli sám stěžovatel své námitky blíže
nepodřazuje pod některý ze zákonem stanovených důvodů (viz rozsudek ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS), přičemž dospěl k závěru, že není
důvodná.
[5] Jakkoliv Nejvyšší správní soud ponechává stranou značnou nelogičnost postupu
stěžovatele, který podává kasační stížnost, o jejíž nepřípustnosti je přesvědčen, dospěl k závěru ,
že domáhá-li se stěžovatel kasace rozhodnutí, je třeba toto podání chápat jak o kasační stížnost,
Brojí-li stěžovatel na straně jedné proti judikatuře, jež podání k asační stížnosti umožňuje,
a na straně druhé svým podáním projevuje vůli zrušit usnesení o postoupení věci místně
příslušnému soudu právě kasační stížností, je třeba si toto jednání vykládat tak, že stěžovatel
nespatřuje v možnosti podat kasační stížnost žádný rozpor se zákonem. Stěžovatelem
předestřené námitky tak Nejvyšší správní soud ani v tomto případě neshledal důvodnými a setrval
na svém ustáleném názoru ve vztahu k otázce přípustnosti kasační stížnosti podané
proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu, k němuž dospěl např. v usnesení
ze dne 21. 12. 2007, č. j. Nad 22/2007 - 101, podobně rozsudek ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 6 Ads 31/2004 – 35. Námitka týkající se nesprávného poučení stěžovatele je tedy nedůvodná.
[6] Stěžovatel nadto i nadále a dlouhodobě zastává zcela mylný názor, že je k projednávání
věci místně nepříslušný Městský soud v Praze, a to s poukazem na své ničím nepodložené
tvrzení, že „předseda ČAK vykonává svěřenou pravomoc právě a jen v sídle v Brně.“ Nejvyšší správní soud
v obdobných případech vůči témuž stěžovateli již mnohokrát v minulosti judikoval, že podle
ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s. v relevantním znění platí obecné pravidlo, podle ně hož je k řízení
místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. V případě
České advokátní komory je nutno vycházet ze zákona č . 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů. Podle ustanovení §40 odst. 1 tohoto zákona se zřizuje „Komora se sídlem
v Praze a s pobočkou v Brně.“ V případě určení advokáta (případně u zrušení tohoto určení) zákon
č. 85/1996 stanoví, že rozhoduje Komora (§18) a blíže vymezuje, že v rámci Komory toto
rozhodování přísluší předsedovi Komory [§45 odst. 2 písm. a)]. Naopak ve vztahu k pobočce
České advokátní komory v Brně zákon pouze demonstrativním způsobem uvádí, že tato zejména
zajišťuje působnost pro evropské advokáty a advokáty se sídlem v obvodu krajských soudů
v Brně a Ostravě a pro jejich advokátní koncipienty (§40 odst. 1). Je tak zřejmé, že se krajský
soud nedopustil nezákonnosti, když dovodil místní příslušnost přezkumu správního rozhodnutí
v obvodu Městského soudu v Praze, nepřipadá v úvahu tedy ani místní příslušnost Krajského
soudu v Brně, natožpak stěžovatelem navrhovaná místní příslušnost Krajského soudu v Českých
Budějovicích. Příslušným orgánem Komory k vydání těchto správních rozhodnutí je totiž podle
zákona její předseda, a ten nepochybně nemá sídlo na pobočce v Brně, nýbrž v Praze. Skutečnost,
že příprava a zajištění rozhodnutí vydávaných podle ustanovení §18 zákona o advokacii
je fakticky delegována na brněnskou pobočku, není z hlediska vymezení místní působnosti
správních soudů rozhodná.
[7] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost není důvodná,
a proto byla zamítnuta (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[8] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §60 odst. 1 věty první
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu