ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.28.2013:11
sp. zn. 2 As 28/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 12. 2010, č. j. 3003/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2012, č. j. 5 A 200/2012 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo
rozhodnuto, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků.
Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že dle jeho názoru stěžovatel zneužívá
institutu osvobození od soudních poplatků k bezplatnému svévolnému uplatňování práva
k neomezenému vedení soudních sporů. Kroky učiněné žalobcem v řízení před Českou
advokátní komorou a před soudy ukazují, že záměrem žalobce je vedení sporu jako takového,
přičemž se vytrácí samotná podstata sporu. Proto Městský soud nepřiznal stěžovateli osvobození
od soudních poplatků i přesto, že byly splněny podmínky stanovené v §36 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Usnesení městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž uvádí, že městský
soud jeho jednání „skandalizuje“. Stěžovatel označil několik pochybení městského soudu, jež jsou
podle jeho názoru důvodem pro zrušení vydaného rozhodnutí. Podle stěžovatele městský soud
ignoruje platnou právní úpravu na úkor judikatury, která se netýká věci samé. Taktéž považuje
za svévolný akt soudu, pokud v něm tvrdí, že nebude posuzovat, zda žalobní návrhy jsou zjevně
neúspěšné, čímž ignoruje platný procesní předpis. S tím je spojena svévole při počínání soudu při
odepření osvobození od poplatků. Stěžovatel taktéž uvádí námitky, které zjevně nesouvisí
s napadeným usnesením a jsou pouze obecnou reakcí stěžovatele na rozhodování soudů v jeho
věcech.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval splněním podmínek řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené
usnesení Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody a konstatoval, že napadené rozhodnutí přezkoumá
z kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ačkoli sám stěžovatel své námitky
nepodřazuje pod žádný ze zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší správní soud dle své
konstantní judikatury nicméně vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody
seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí
jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud neshledal vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí (usnesení),
jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce
uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení,
znamenalo jen další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem
ke specifické povaze napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, který účastník podáním
žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán
závěr o tom, zda účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77). Kasační stížnost lze tedy
i při absenci těchto podmínek projednat a jedná se rovněž o kasační stížnost přípustnou.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce tohoto ustanovení především vyplývá, že účastník může být
osvobozen od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků. Mimo toto ustanovení se dílčím způsobem aplikuje rovněž
§138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), za použití §64 s. ř. s.,
podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Citované ustanovení o. s. ř. rovněž pamatuje
na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, či rozsudek ze dne
26. 11. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66).
K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního
poplatku v kontextu uvedených právních úprav se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyšší správního
soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74 (publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS),
když dovodil, že „slovo „může“ užité v §36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý, byť ve světle
judikatury Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda, i když jsou podmínky pro osvobození
splněny, tj. účastník nemá dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka osvobození zakotvená
ve větě druhé zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození od soudních poplatků
odepřít. Soudní uvážení se musí řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména se musí vyvarovat
libovůle, rozlišovat mezi různými případy na základě racionálních, logických a nediskriminačních kritérií
a posuzovat obdobné případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost při soudním uvážení plyne
z principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou-li podmínky podle §36
odst. 3 věty prvé a věty druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních poplatků, a to v míře,
která bude odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka osvobodit jen částečně, lze-li
po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost splnil. Neosvobození bude
za splnění podmínek výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové důvody, které je soud
v rámci odůvodnění svého uvážení povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít na paměti,
že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup osob k soudní ochraně, tj. výkon
ústavně zaručeného základního práva.“
V rozsudku ze dne 10. 5. 2012, č. j. 6 As 15/2012 – 15, pak Nejvyšší správní soud odkázal
i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „v této
souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše
v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu
nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených
či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní
dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) - srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb.
nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08.“ S ohledem na tyto jednotlivé
funkce soudních poplatků dochází zdejší soud k závěru, že je důležité nejen ochraňovat účastníka
řízení, který se domáhá svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně
uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl si zřetelně vědom okolností, které jeho řízení
doprovázejí. Proto při posuzování osvobození od soudních poplatků soud musí kromě
majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup, jakým účastník dané řízení vede
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12).
V posuzovaném případě je důležité, zda městský soud dostatečně zvážil stěžovatelovu
žádost o osvobození od soudních poplatků ze všech těchto hledisek. Městský soud nejen řádně
posoudil splnění všech podmínek stanovených v §36 odst. 3 s. ř. s., ale současně zhodnotil
postup při vedení řízení ze strany stěžovatele, kterému i dle názoru zdejšího soudu nejde
o úspěšné dovedení řízení do konce, nýbrž se snaží o neustálé prodlužování sporu. Stěžovatel
nadto vede mnoho dalších soudních řízení, které svým obsahem korespondují s nyní
projednávanou věcí a jeho postup je de facto ve všech řízeních totožný. Městský soud ve svém
usnesení jasně a srozumitelně v odůvodnění konstatoval skutkové důvody, na jejichž základě
žádost o osvobození od soudních poplatků zamítl.
Zdejší soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel se domáhá přezkoumání
rozhodnutí, jímž mu byl ustanoven advokát pro řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu sp. zn. Na 221/10, tj. napadá rozhodnutí žalované, jímž bylo jeho
žádosti vyhověno, a to jen z toho důvodu, že se domnívá, že advokát by jej měl zastupovat pouze
formálně a akceptovat jím učiněné úkony. O stěžovatelově typově stejných stížnostech bylo
městským soudem, jak poznamenává i v napadeném usnesení, už několikrát zamítavě
rozhodnuto, a Nejvyšším správním soudem rozhodnutí následně potvrzeno; přesto se stěžovatel
neustále domáhá téhož. Judikatura sice nemá normativní charakter, ale je významným
argumentačním instrumentem při rozhodování obdobných případů. Poukaz městského soudu
na citovanou judikaturu soudu zdejšího tak je nejen případný, ale i žádoucí. Je to totiž právě
Nejvyšší správní soud, který je zákonem povolán ke sjednocování judikatury správních soudů
(§12 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovateli byla žalovanou poskytnuta právní pomoc k tomu, aby mohl podat ústavní
stížnost, ovšem forma této pomoci neodpovídá jeho představám. Vzhledem k tomuto nevidí
Nejvyšší správní soud důvod, aby náklady sporů jako je tento, jichž stěžovatel vede několik, měl
nést stát formou institutu osvobození od soudních poplatků. Nemajetnost nemůže být bez
dalšího důvodem, aby se nemajetná osoba mohla volně a bez jakýchkoliv omezení realizovat
v podávání četných podání k soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 7. 2012, č. j. 5 Ans 10/2012 – 26). „Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím
nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek
prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry),
jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 7 As 101/2011 – 66, resp. rozsudek ze dne 6. 6. 2012, č. j. 2 Ans 6/2012 - 12).
Nejvyšší správní soud tak musí konstatovat, že se městský soud dostatečným způsobem
zabýval osobou stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních
vedených před tímto soudem. Městský soud také správně posuzoval, zda došlo ke zneužití práva
v tomto konkrétním posuzovaném případě, a nevyšel pouze ze samotné skutečnosti, že stěžovatel
vede mnoho sporů. Z výše uvedeného vyplývá, že odůvodnění rozhodnutí městského soudu,
kterým dovozuje, že stěžovatel institutu osvobození od soudních poplatků zneužívá, je v tomto
případě přípustné. Závěrem zdejší soud poukazuje i na závěry rozsudku Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Salontaji - Drobnjak proti Srbsku ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05.
Zde je uvedeno, že osvobozen od soudních poplatků nemusí být účastník vytvářející velké
množství kverulatorních soudních případů, aniž by to bylo v jeho zájmu. Pak v konkrétním
odůvodněném případě může převýšit zájem státu na ochraně před kverulantstvím.
Tvrzení stěžovatele, že městský soud jednal svévolně tím, že „nebude posuzovat, zda žalobní
návrhy jsou zjevně neúspěšné“ (bod 2 kasační stížnosti) si s jeho tvrzením, že „soud neposoudil ani jeden
žalobní návrh jako neúspěšný,“ (bod 9 kasační stížnosti) odporuje. V prvním případě stěžovatel
napadá jednání městského soudu v tom smyslu, že se žalobními návrhy vůbec zabývat nehodlá,
zato v druhé námitce tvrdí, že soud neposoudil ani jeden žalobní návrh jako neúspěšný, tedy
že se soud návrhy naopak zabýval. Takto rozpornou argumentaci logicky nelze vypořádat.
Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí nezákonností ani jinou namítanou vadou, a proto
kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.) a žalovanému žádné
náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žalovanému náhradu nákladů
řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu