ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.284.2015:41
sp. zn. 2 As 284/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Marka Bedřicha a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce R. Z., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému
Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové,
Pivovarské náměstí 1245, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2014,
č. j. 2396/DS/2014/GL, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 14. 10. 2015, č. j. 28 A 11/2014 – 40,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2015, č. j. 28 A 11/2014 - 40,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 23. 5. 2014,
č. j. 2396/DS/2014/GL, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 342 Kč
k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta, do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím ze dne 23. 5. 2014, č. j. 2396/DS/2014/GL, Krajský úřad
Královéhradeckého kraje jako odvolací správní orgán zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Dobruška, (dále „správní orgán I. stupně“), ze dne 13. 1. 2014,
č. j. MUD 5737/2013 ODSVV/BC-12. Tímto rozhodnutím uznal prvostupňový správní orgán
žalobce vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení §125c odst. 1 písm. k) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon o silničním provozu“), neboť svým jednáním („při zastavování policejní hlídkou
nebyl připoután bezpečnostním pásem“) porušil ustanovení §6 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
Podle ustanovení §125c odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán I. stupně uložil
žalobci pokutu ve výši 2000 Kč a podle ustanovení §79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o přestupcích“) a vyhlášky
č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, mu byla dále
uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1000 Kč.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítal jeho nezákonnost
a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Žalovanému vytýkal nesprávné zhodnocení
skutkového stavu a rozhodnutí bez důkazů, porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu práva
na dvojinstančnost správního řízení a doručování písemností v rozporu se zákonem.
II. Rozhodnutí krajského soudu
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl
s odůvodněním, že spáchání přestupku měl správní orgán I. stupně prokázáno fotodokumentací
a svědeckým výslechem dvou zasahujících policistů, jejichž svědectví se žalobci v řízení
nepodařilo zpochybnit. Krajský soud neshledal žádný zásah do žalobcových práv,
který by zásadním způsobem ovlivnil či zkreslil výsledky řízení a upřel by žalobci právo na řádný
proces. Dále krajský soud považoval za nepochybné, že zmocněnec žalobce dne 22. 1. 2014
obdržel rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť proti jeho závěrům podal včasné,
byť „blanketní“ odvolání. Podle názoru krajského soudu se jedná o stále tutéž taktiku brzdící
průběh řízení před správními orgány, která se liší pouze s ohledem na tu kterou momentálně
projednávanou kauzu. Žalobce i v tomto případě zcela záměrně změnil e-mailovou adresu
v průběhu řízení před správním orgánem a požádal o doručování na e-mailovou adresu,
pro kterou nebyla poskytnuta žádná služba (komerční ani kvalifikovaný certifikát).
Lze tak usuzovat, že žalobcův postup je možné podřadit do jedné z oblastí záměrně obstrukčního
jednání, které rozhodně nesleduje legitimní cíle obrany práv žalobce.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
III.1. kasační stížnost
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) podal
žalobce jako stěžovatel kasační stížnost, v jejímž doplnění namítl, že posouzení právní otázky
krajským soudem je vadné a je dán kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Spáchání přestupku nebylo dostatečně prokázáno a závěr krajského soudu o věrohodnosti
svědků není relevantní. Byť lze policistu považovat na nestranného a věrohodného svědka
(to zejména proto, že se dosud nikomu nepodařilo prokázat, že všichni policisté jsou hodnoceni
podle množství zjištěných přestupků), není to podstatné; žádný ze svědků totiž nevypověděl,
že by s určitostí viděl stěžovatele za jízdy jet nepřipoutaného bezpečnostním pásem. Vzhledem
k tomu, že ani jiný důkaz jednoznačně neprokazoval protiprávní jednání, které bylo stěžovateli
kladeno za vinu, měl správní orgán povinnost řízení zastavit. Pokud tak neučinil,
měl jeho rozhodnutí zrušit krajský soud, neboť nelze aprobovat situace, kdy správní orgán
bude rozhodovat pouze na základě domněnek a spekulací.
Pokud krajský soud neuvěřil tomu, že si stěžovatel po zastavení zapnul bezpečnostní pás
za zády, je jeho názor pouze spekulativní. Ze spisu je zřejmé, že policisté zastavovali stěžovatele
za použití modrého majáku s pokynem STOP, tedy v době, kdy stěžovatel zastavoval souběžně
s vozidlem policistů. Úvaha soudu o tom, že by snad policejní vozidlo stěžovatele předjelo, dalo
pokyn STOP a následně akcelerovalo, aby zastavilo dříve tak, aby policisté stihli z vozidla
vystoupit a mohli sledovat stěžovatele, zda je připoután, není reálná a nemá ani oporu ve spise.
Skutečnost, že si manipulace s pásem policisté nevšimli, neznamená, že k ní nedošlo. Policisté
také potřebují čas k tomu, aby vypnuli motor, zabrzdili vozidlo a vystoupili z něj, navíc z vozidla
nesmí z bezpečnostních důvodů vystoupit dříve, než jimi zastavované vozidlo zastaví. Po dobu,
kdy policisté zastavovali, rozepínali si bezpečnostní pásy, brzdili vozidlo, otevírali dveře
a vystupovali, měl stěžovatel dostatek času k tomu, aby se odpoutal a pás si následně zapnul
za zády, což je manévr, trvající přibližně dvě sekundy. Proto je nutné úvahu krajského soudu
odmítnout. I kdyby byla úvaha soudu pravdivá a reálná, což podle názoru stěžovatele není,
pak by se jednalo pouze o jeden nepřímý důkaz, který by k vyslovení viny „nad veškerou
pochybnost“ nepostačoval.
Rovněž podle názoru stěžovatele není relevantní výtka soudu, podle které měl stěžovatel
skutečnosti uváděné v žalobě sdělit policistům. Stěžovatel nemá povinnost policistům
nic sdělovat, ani s takovým postupem právní předpis nepočítá, a už vůbec nezavdává příčinu
k tomu, aby opačný postup byl kladen stěžovateli k tíži. Žádná koncentrace řízení se v řízení
o přestupku neuplatní, naopak podle článku 3 odst. 1 písm. e) Směrnice Evropského parlamentu
ze dne 22. 5. 2012, o právu na informace v trestním řízení, č. j. L 142/5 (analogie
Miranda vs. Arizona), musí být podezřelý poučen o právu odepřít výpověď, nikoli o povinnosti
uvést ihned skutečnosti na svou obhajobu s dodatečným poučením, že v opačném případě
nebude k uváděným skutečnostem přihlíženo, nebo na ně bude hleděno jako na nevěrohodné.
Požadavek na to, aby se podezřelý obhajoval již před policisty, a tím jim umožnil upravit
svou výpověď tak, aby jeho sdělení reflektovala, je iracionální.
K dalším žalobním výtkám stěžovatele uvedl krajský soud, že zmocněnci R. K., M. V. a
K. S. (krajský soud patrně opomenul P. K. a M. J.) za pomocí advokátů konstruují různé
„krkolomné situace“, jako třeba absenci záměrného kříže na fotografii. Stěžovatel má za to, že
takové tvrzení je tendenční, neboť označuje běžnou, relevantní a důvodnou obhajobu za postup,
jehož smyslem je „zmást správní orgány a docílit těmito obstrukcemi promlčení přestupku“.
Stěžovatel dále v podané žalobě namítal, že nebyl vyzván k odstranění vady podání
(doplnění odvolání) a odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které
takový postup představuje vadu řízení ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Stěžovatel připouští, že ve spisu je výzva k odstranění vady podání obsažena,
avšak namítl, že tato nebyla jeho zástupci úspěšně doručena. Ten požádal správní orgán
o doručování písemností na elektronickou adresu X, na kterou mu správní orgán výzvu k
doplnění odvolání nevypravil. Proto nemohl následný pokus o doručení na adresu trvalého
pobytu zástupce vyvolat právní účinky. Krajský soud k věci uvedl, že zástupce stěžovatele nemá
na elektronické adrese X zřízen elektronický podpis u České pošty, s. p., a proto usoudil, že
postup stěžovatele „lze podřadit do jedné z oblastí záměrně obstrukčního jednání“.
K tomu stěžovatel uvádí, že v České republice existují tři autorizovaní vydavatelé
certifikátů, kteří jsou považování za důvěryhodné certifikační autority, v Evropské unii
jich jsou další desítky. Není povinností žádného účastníka mít zřízen elektronický podpis právě
u certifikační autority PostSignum (vydavatel Česká pošta, s. p.). Pokud krajský soud provedl
šetření u jednoho vydavatele certifikační autority, pak jeho výsledek nic neprokazuje. Zejména
je však irelevantní samotné zjišťování, zda adresát písemnosti disponuje elektronickým podpisem
právě na elektronické adrese, na kterou chce písemnosti doručovat. Adresát totiž není vázán
tím, aby potvrdil přijetí písemnosti právě z e-mailu, na kterou je zasílaná. Jediné relevantní
zjišťování je, zda adresát disponuje na jakékoli své elektronické adrese elektronickým podpisem,
a zda je tedy obecně možné, aby přijetí podání potvrdil, čímž právě vzniká „možnost“, že takový
způsob doručování přispěje k urychlení řízení, jak vyžaduje zákon. V nyní projednávané věci
správní orgán nevyložil důvod, pro který nedoručoval zástupci stěžovatele písemnosti
na elektronickou adresu X, přičemž netvrdil, že by takový způsob doručení nebyl z technických
důvodů možný. V takovém případě nelze činit závěr, že stěžovatel neměl právo na to, aby mu
písemnosti byly doručovány na jím uvedenou elektronickou adresu X, neboť by takový závěr byl
v rozporu s ustanovením §19 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Naopak - v projednávané věci bylo prokázáno, že
doručování na elektronickou adresu může přispět k urychlení řízení, protože doručení
rozhodnutí, které správní orgán doručoval na elektronickou adresu X, bylo v souladu
s ustanovením §19 odst. 8 správního řádu řádně potvrzeno zprávou opatřenou elektronickým
podpisem.
Pokud pak zástupce stěžovatele požádal o změnu elektronické adresy, protože s první
z nich měl potíže (viz níže), pak nebyl důvod se domnívat, že by při doručování na jinou
elektronickou adresu byla situace ohledně možného urychlení řízení jiná. K tvrzení krajského
soudu, podle kterého sice správní orgán doručoval písemnost na nesprávnou elektronickou
adresu (X), ale přišlo mu potvrzení, konstatuje stěžovatel, že nebylo opatřeno elektronickým
podpisem jeho zástupce, ale jde o automatické potvrzení jiného serveru, který není v dispozici
zástupce stěžovatele, ale je jakousi jeho parodií, kterou s vysokou pravděpodobností založil
některý z úředníků, pravděpodobně Moravskoslezského kraje. Zástupce stěžovatele změnil v
průběhu řízení elektronickou adresu z toho důvodu, že freemailový server centrum.cz vykazoval
velké množství nedoručených e-mailů, které na něj byly zaslány, jeho schránka byla na hranici
své kapacity, měla potíže s příjmem pošty (tato se při nastavení schránky na více zařízeních
„ztrácela“) a chodilo na něj velké množství nevyžádané pošty. V nyní projednávané věci však
pochybnost o tom, že výzva k doplnění odvolání byla vypravena na elektronickou adresu,
existovala, když sám krajský soud konstatoval, že podle obsahu spisu byla písemnost vypravena
na elektronickou adresu X, tedy na elektronickou adresu odlišnou od adresy, na kterou zástupce
žalobce požadoval doručovat písemnosti.
Tvrzení krajského soudu o procesních obstrukcích, procesních taktikách a podobně,
je podle názoru stěžovatele zjevně mimo projednávanou věc, neboť zástupce stěžovatele
postupoval zcela logicky, řádně a se správním orgánem součinně – v řízení před správním
orgánem prvého stupně se sice nevyjádřil, neboť nebyl podle ustanovení §36 odstavec 3
správního řádu poučen o tom, že je dokazování ukončeno, a tedy očekával provádění dalšího
dokazování, jakož i proto, že má-li správní orgán zájem o skutková tvrzení, má předvolat
samotného účastníka. Zástupce stěžovatele však dále na rozhodnutí mu doručené
na elektronickou adresu reflektoval, potvrdil jeho příjem v souladu se zákonem, umožnil
tak doručování rychlejší než prostřednictvím pošty, a měl v úmyslu doplnit odvolání na výzvu,
které se mu však nedostalo a namísto toho žalovaný vydal překvapivé rozhodnutí.
III.2. vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry a zdůvodněním
uvedeným v rozsudku krajského soudu a odkázal na odůvodnění rozhodnutí o odvolání,
v němž se věcí podrobně zabýval. Zjištěnými skutečnostmi obsaženými ve spisovém materiálu
správního orgánu považuje žalovaný za prokázané, že stěžovatel nebyl za jízdy připoután
bezpečnostními pásy, což bylo řádně zadokumentováno Policií České republiky v oznámení
o přestupku a fotodokumentací, a dále osvědčeno svědeckou výpovědí zasahujících policistů.
Na základě uceleného logického řetězce vzájemně se doplňujících podkladů bylo možno dospět
k závěru o zavinění stěžovatele. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel se měl dopustit přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu tím, že za jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem. To bylo ve spise
dokumentováno fotografií a záznamem policistů, kteří také v řízení byli slyšeni jako svědci,
a to při jednání, jemuž byl přítomen stěžovatelův zástupce. Obsah jejich výpovědi je rovněž
citován v prvostupňovém rozhodnutí. Svědci shodně vypověděli, že si všimli, že stěžovatel nebyl
připoután a že po jeho vystoupení z vozidla nezaznamenali, že by nějak manipuloval
s bezpečnostním pásem.
K otázce věrohodnosti vyjádření policistů Nejvyšší správní soud odkazuje na názor tímto
soudem dříve vyslovený, že se výpovědi policistů zásadně považují za věrohodné, pokud
neexistuje konkrétní důvod k opačnému posouzení – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 – 70 (všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního
soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27,
správní orgán rozhodně nevystačí s tím, že by bez bližšího zkoumání jednu či druhou „stranu“
označil za nevěrohodnou již z povahy věci. V případě policistů formuloval Nejvyšší správní
soud tuto myšlenku například v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114,
tak, že „…policistu obecně lze považovat za nestranného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě
něco jiného. Pokud jde o obviněného, také věrohodnost jeho verze událostí je třeba zkoumat individuálně
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv a priori předpokládat, že uvádí nepravdivé údaje (obdobně
viz. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 - 84,
ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008 - 42, a ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011 - 47,
stejně jako výše citovaný rozsudek č. j. 4 As 19/2007 - 114). Uvedené právní názory je vždy třeba
aplikovat na konkrétně zjištěný skutkový stav v každé jednotlivé rozhodované věci.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále připomíná závěry rozsudku ze dne
16. 2. 2005, č. j. A 6/2003 – 44, publikovaném pod č. 1038/2007 Sb. NSS: „(d)okazování
ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu
kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet
důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování i ve správním řízení
ovládá zásada volného hodnocení důkazů.“
Zásada volného hodnocení důkazů, která je zakotvena zejména v ustanovení
§50 odst. 4 správního řádu, dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy
jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoliv. To se v souladu se zásadou materiální pravdy
musí dít tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o stav,
kdy je zjištěn dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný soubor dílčích
informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru (k tomu srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68).
V daném případě pochybnosti o věrohodnosti svědeckých výpovědí nenastaly a žalovaný
se s nimi v poměru s ostatními důkazy (fotodokumentace, videozáznam) řádně
vypořádal. Zjištění skutečného stavu věci tak odpovídalo požadavkům stanoveným
v §3 a v §50 odst. 3, 4 a §51 odst. 1 správního řádu.
Správní orgány v nyní projednávané věci těmto požadavkům dostály, aniž by vznikla
pochybnost o tom, že stěžovatel příslušný přestupek spáchal. Podkladem pro závěr o spáchání
přestupku byly výpovědi zasahujících policistů včetně fotodokumentace stavu bezpečnostního
pásu na sedadle řidiče a videozáznam zásahu. Stěžovatel v řízení před správními orgány obou
stupňů žádné návrhy na dokazování neuplatnil, správní orgán prvého stupně zcela jasně, určitě
a srozumitelně v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, z jakých důkazů při právním hodnocení skutku
vycházel a proč. Skutková verze stěžovatele, že než zasahující policisté zastavili vozidlo
a přistoupili ke kontrole, on si rozepnul zapnutý bezpečnostní pás a po vystoupení z vozidla
jej znovu sepnul na sedadle, nebyla ničím potvrzena. Tvrzení stěžovatele v řízení je spojeno
s jeho důkazním břemenem, které neunesl. Logiku okamžité reakce na obvinění, že neměl
zapnutý pás, spočívající ve vylíčení skutečností obvinění vyvracejících, nelze považovat
za porušení práva stěžovatele na obhajobu. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
naplněn není.
Stěžovatel pak byl v řízení řádně poučen o svých právech na základě Oznámení o zahájení
řízení o přestupku ze dne 20. 11. 2013; k porušení práv stěžovatele podle článku 3 odst. 1
písm. e) Směrnice Evropského parlamentu ze dne 22. 5. 2012, o právu na informace v trestním
řízení, č. j. L 142/5 nedošlo.
Důvodnou shledal Nejvyšší správní soud stížní námitku, ve které stěžovatel vytkl
krajskému soudu jeho tvrzení, že zmocněnci R. K., M. V. a K. S. za pomocí advokátů konstruují
různé „krkolomné situace“, jako třeba absenci záměrného kříže na fotografii.
Nejvyšší správní soud má za to, že uvedená pasáž odůvodnění napadeného rozsudku
nemá oporu ve skutkových okolnostech posuzované věci; je zřejmě míněna jako uvedení
do problematiky soudního přezkumu rozhodnutí o přestupcích podle zákona o silničním
provozu. Z tohoto pohledu lze tuto část odůvodnění rozsudku hodnotit jako nadbytečnou,
což však není skutečnost, která by zakládala důvod pro zrušení rozsudku krajského soudu
Nejvyšším správním soudem.
V dalším okruhu námitek kasační stížnosti stěžovatel namítal, že nebyl vyzván
k odstranění vady podání (doplnění odvolání) a odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího
správního soudu, podle které takový postup představuje vadu řízení ve smyslu ustanovení
§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Podstatou stěžovatelovy námitky je, že brojí proti nesprávnému doručování
jeho zmocněnci. Nejvyšší správní soud při posouzení této otázky vycházel z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 11. 2015, č. j. 2 As 110/2015 – 42. V tomto rozsudku dospěl soud
k závěru, že nedoručoval-li správní orgán písemnosti zástupci stěžovatele na jím preferovanou
elektronickou adresu X, nemohlo dojít k fikci doručení při doručování na adresu trvalého pobytu.
Podle §19 odst. 3 správního řádu, nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, doručuje
správní orgán na požádání účastníka řízení na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu,
kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může
být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.
Podle §19 odst. 8 správního řádu v případě doručování na elektronickou adresu
je písemnost doručena v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát zprávou
podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem. Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti
nejpozději následující pracovní den po odeslání zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná,
doručí správní orgán písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal.
Ze správního spisu plyne, že správní orgán prvního stupně doručoval prvně
na zmocněncem zvolenou elektronickou adresu, uvedenou na plné moci ze dne 29. 11. 2013,
ze které on sám činil svá podání, tj. X. Na uvedenou elektronickou adresu bylo zástupci
stěžovatele dne 22. 1. 2014 doručeno rozhodnutí o uložení pokuty a zástupce stěžovatele potvrdil
její přijetí, zpráva byla odesílatelem digitálně podepsána. Dne 5. 2. 2014 bylo správnímu orgánu
doručeno z téže adresy elektronické podání zástupce stěžovatele, obsahující blanketní odvolání
proti rozhodnutí o uložení pokuty a žádost o doručování veškerých písemností na jinou
elektronickou adresu zástupce stěžovatele X. Dne 24. 3. 2014 byla správním orgánem I. stupně
zástupci stěžovatele doručována výzva k doplnění odvolání č. j. MUD 5737/2014 ODSVV/BC-
17, která byla zaslána na elektronickou adresu X (tj. bez diakritiky) a dále na adresu trvalého
pobytu zástupce stěžovatele, uvedenou jak v plné moci ze dne 29. 11. 2013, tak v žádosti o
doručování na jinou elektronickou adresu ze dne 5. 2. 2014, tj. na adresu K. S., U S . 1/622, Š.
Poněvadž doručení na elektronickou adresu nebylo potvrzeno v souladu s §19 odst. 8 správního
řádu, bylo zmocněnci doručováno na adresu trvalého pobytu; doručeno mu bylo fikcí.
Krajský soud k tomuto způsobu doručení odkázal na to, že podle ustanovení
§19 odst. 3 správního řádu nelze dovodit procesní právo účastníka řízení na splnění
jeho požadavku doručovat na elektronickou adresu, neboť dle tohoto ustanovení takto správní
orgán doručuje, zejména může-li to přispět k urychlení řízení. Dospěje-li však správní orgán
k závěru, že požadavek účastníka řízení k urychlení řízení přispět nemůže, bude mu doručovat
standardním způsobem.
Tento závěr je zdánlivě v souladu s následující judikaturou kasačního soudu. V rozsudku
ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads 131/2011 - 44, vyslovil tento soud závěr, že „účelem institutu adresy
pro doručování je docílit urychlení správního řízení, a nikoliv účelově manipulovat s místem
doručování písemností ve správním řízení s cílem následně zpochybnit správnost procesního
postupu správního orgánu“. V rozsudku ze dne 12. 8. 2015, č. j. 3 As 205/2014 - 34, zdůraznil,
že „účastník správního řízení nemá právní nárok na doručování písemností v elektronické
podobě. Z ustanovení §19 odst. 3 správního řádu totiž vyplývá, že je na uvážení správního
orgánu, zda požadavku účastníka řízení na doručování na elektronickou adresu vyhoví či nikoliv,
když smyslem tohoto postupu je zejména to, aby bylo řízení urychleno. Pokud tedy správní orgán
dospěje k závěru, že takový způsob doručování nemůže přispět k urychlení řízení, není povinen
doručovat na požadovanou adresu a může doručovat písemnosti tak, jako by adresát o doručení
na elektronickou adresu nepožádal (ustanovení §19 odst. 8 správního řádu). Tak tomu bývá
zejména v případech, kdy má správní orgán podezření, že sdělení adresy pro doručování
nebo elektronické adresy je pouze zdržovací taktikou“.
Ve vztahu k témuž zástupci účastníka přestupkového řízení se Nejvyšší správní soud
podobnou námitkou zabýval ve více řízeních, neboť pan S. zastupuje obviněné v různých
přestupkových řízeních opakovaně s obdobnou procesní taktikou. V rozsudku ze dne 24. 7. 2015,
č. j. 8 As 55/2015 - 26, Nejvyšší správní soud osvětlil, že povinnost správního orgánu doručovat
na elektronickou adresu není absolutní, a to zejména v případech, kdy takovému doručování
brání objektivní technická překážka. Ve výše označeném rozsudku se také uvádí, že „… nelze
ostatně nevyjádřit podiv nad tím, že elektronickou adresu obsahující diakritická znaménka zvolila
právě osoba vystupující v řízení před správními orgány jako zástupce účastníků,
u níž se předpokládá, že jí budou doručovány písemností ze strany různých správních orgánů,
jejichž úroveň technické vybavenosti a dostupnost moderních technologií či programů může
být často zcela odlišná. Přestože právní úprava doručování podle správního řádu je konstruována
na prioritě doručování na adresu zvolenou účastníkem (jeho zástupcem), nemůže volba
doručovací adresy v elektronické podobě představovat jediný přípustný prostředek doručení
určité písemnosti účastníkům (jejich zástupcům).“
V rozsudku ze dne 16. 10. 2015, č. j. 2 As 102/2015 – 26, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „účastník řízení (nebo jeho zástupce) může požádat o doručování na více než jednu
elektronickou adresu, pokud jím uvedené důvody nasvědčují tomu, že to přispěje k urychlení
řízení. Akceptuje-li správní orgán dvě různé elektronické adresy tím, že se na ně pokusí
doručovat, pak je třeba ve vztahu k oběma zkoumat, zda byly splněny podmínky pro doručování
poštou podle §19 správního řádu.“
Ze spisu však neplyne, že by zmocněnec uvedl jakýkoli relevantní důvod pro doručování
na obě adresy, to učinil až v rámci doplnění kasační stížnosti. V průběhu řízení správní orgán
I. stupně na první elektronickou adresu bez problémů doručil a z jeho postupu je zřejmé,
že k uvedení druhé elektronické adresy nepřistupoval jako k obstrukci, neboť adresu akceptoval
a mínil na ní doručovat. Ze spisu tedy není zřejmé, že by správní orgán měl důvod považovat
doručování na druhou zástupcem sdělenou e-mailovou adresu za neproveditelé. Při pokusu
o doručení se ovšem dopustil chyby v zadání této adresy. Jedná se tak o nesprávný procesní
postup správního orgánu při doručování. V takovém případě je sporné také doručení
výzvy k odstranění vad podání zmocněnci fikcí podle ustanovení §24 odst. 1 správního řádu,
neboť správní orgán bez náležitého důvodu postupoval v rozporu s ustanoveními
§19 odst. 3 a §20 odst. 1 správního řádu. Krajský soud tedy měl takový postup označit
za podstatné porušení procesních předpisů; jím zaujatý právní názor neodpovídá zákonu.
V tom je kasační námitka podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodná.
Stěžovatel dále namítá, že jej správní orgán v rozporu s §36 odst. 3 správního řádu
nepoučil o tom, že je dokazování dokončeno a očekával provádění dalšího dokazování.
Právo účastníka řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí představuje jedno
ze základních procesních práv správního řízení, které je současně zárukou základního práva podle
článku 38 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Možnost znát podklady pro rozhodnutí a vyjádřit
se k nim, případně navrhnout doplnění řízení, respektive uplatnit ve smyslu ustanovení
§36 odst. 1 správního řádu další důkazy či návrhy z pohledu účastníka správního řízení, znamená
významný moment, díky němuž se výsledek předmětného řízení stává předvídatelným a tedy
souladným s principem předvídatelnosti aktů veřejné moci a ochranou legitimních očekávání
adresátů veřejné správy. Uvedené právo ovšem neznamená jen pasivní roli správního orgánu
spočívající v tom, že nebude účastníkům řízení v uplatňování tohoto práva bránit. Správní
orgán musí vyzvat účastníky řízení, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili. Ostatně
i z judikatury k ustanovení §33 odstavec 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), které je obsahově prakticky shodné se současným ustanovením §36 odst. 3 správního řádu
z roku 2004, jenž předchozí právní úpravu v podstatě nahradil, vyplývá, že smyslem daného
procesního práva je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi „před vydáním rozhodnutí“,
tedy poté, co správní orgán ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit
své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Účastník řízení si sám nemůže učinit právně relevantní úsudek
o tom, kdy je shromažďování podkladů rozhodnutí ukončeno; z výzvy správního orgánu
k seznámení musí být zřejmé, že shromažďování podkladů bylo ukončeno; viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 – 36, publikovaný
pod č. 303/2004 Sb. NSS.
Jinými slovy – je nutno účastníka řízení vyzvat k seznámení se s podklady pro rozhodnutí
a k případnému vyjádření se k nim. V souzené věci však k žádné takové výzvě ze strany správních
orgánů nedošlo, ačkoli k ní dojít mohlo a mělo. Pravidlo podle ustanovení §36 odst. 3 správního
řádu se uplatní i v odvolacím řízení, ledaže by odvolací orgán rozhodoval na základě spisového
materiálu shromážděného během řízení na prvním stupni a v průběhu odvolacího řízení k tomu
do spisu nepřibyl žádný další doklad; viz Vedral, J., Správní řád, komentář, II. aktualizované
a rozšířené vydání, RNDr. Ivana Exnerová – BOVA POLYGON, Praha, 2012, str. 405.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku žalobci přisvědčil, že k dílčímu
pochybení došlo. Současně však vyjádřil názor, že nešlo o porušení práv v míře podstatně
porušující žalobcova práva, neboť důsledkem nebylo ovlivnění ani zkreslení výsledků řízení.
Zmocněnec žalobce byl přítomen ústnímu jednání, výslechu svědků, byl seznámen
se shromážděnými důkazy. S přihlédnutím k jeho žádosti o poskytnutí lhůty k vyjádření
mu muselo být jasné, že žádné další důkazy krom těch, které by za osobu žalobce případně
navrhnul, nehodlá správní orgán provádět. Nejvyšší správní soud se tímto posouzením
ztotožňuje. Nelze totiž přehlédnout, že materiálním předpokladem pro použití ustanovení
§36 odst. 3 správního řádu je situace, kdy důkazní situace doznala změn, o nichž žalobce neví,
nebyl s nimi seznámen (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2012,
č. j. 3 As 12/2012 - 29). O takový případ se v posuzované věci nejedná.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedené argumentace napadený rozsudek
krajského soudu podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil, protože na straně správního orgánu
neshledal pochybnosti vedoucí k vyloučení doručování na druhou sdělenou elektronickou adresu,
a protože při pokusu o doručení na tuto adresu správní orgán pochybil v jejím zadání a vyloučil
zjištění, zda je doručování na tuto adresu možné či nikoliv. Tím nemohly být splněny podmínky
pro doručování podle ustanovení §19 odst. 8, 9 správního řádu. V řízení před krajským soudem
tak byla otázka doručení zmocněnci stěžovatele posouzena nesprávně.
S ohledem na důvody zrušení rozsudku krajského soudu a efektivitu dalšího procesního
postupu přistoupil Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
také ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, neboť již v řízení před krajským soudem
zde byly důvody pro zrušení tohoto rozhodnutí.
Podle ustanovení §78 odst. 4 s. ř. s. pak vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení,
je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením
§78 odst. 5 s. ř. s.).
V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení, která předcházela zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (ustanovení §110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden
celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím
z ustanovení §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Výrok o náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem se opírá o ustanovení
§60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož,
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve věci
úspěch neměl, a proto je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2. Důvodně
vynaložené náklady sestávají ze zaplacených soudních poplatků, z odměny za zastupování
zástupce stěžovatele a z náhrad hotových výdajů zástupce stěžovatele.
Náklady za zaplacené soudní poplatky tvoří částku ve výši 8000 Kč [soudní poplatek
ve výši 3000 Kč za podanou žalobu podle položky č. 18 bod 2 písm. a) sazebníku soudních
poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, a soudní poplatek ve výši 5000 Kč za kasační stížnost podle položky č. 19 tohoto
zákona].
Odměna za zastupování v řízení před krajským soudem byla určena podle ustanovení
§7 ve spojení s ustanovením §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „advokátní tarif“), ve vztahu ke dvěma úkonům právní
služby [převzetí a příprava zastoupení podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu,
sepis správní žaloby podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]; za úkony podle
ustanovení §11 odst. 1 advokátního tarifu náleží odměna ve výši 3100 Kč, celkem tedy 6200 Kč.
K odměně za zastupování je nutno připočíst též náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele
(režijní paušál), která činí podle ustanovení §13 odst. 3 ad vokátního tarifu 300 Kč za každý
z uvedených úkonů, celkem 600 Kč. Odměna za zastupování byla navýšena v souladu
s ustanovením §14a advokátního tarifu o částku 1428 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty,
jejíž sazba je 21%, a činí tak celkovou částku 8228 Kč.
Odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti byla určena podle ustanovení
§7 ve spojení s ustanovením §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu za jeden úkon právní služby
[sepis kasační stížnosti podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon
podle ustanovení §11 odst. 1 advokátního tarifu náleží odměna ve výši 3100 Kč. K odměně
za zastupování je nutno připočíst též náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele (režijní
paušál), která činí podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon právní
služby. Odměna za zastupování byla navýšena o částku 714 Kč odpovídající dani z přidané
hodnoty, a činí tak celkovou částku 4114 Kč.
Procesně neúspěšnému žalovanému tak Nejvyšší správní soud uložil povinnost zaplatit
úspěšnému stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 20 342 Kč, a to do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu