ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.346.2018:22
sp. zn. 2 As 346/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: L. R., zastoupený Mgr. Petrem
Kaustou, advokátem se sídlem Čs. Legií 5, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 7. 2014, č. j. MSK 78261/2014, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2018, č. j. 22 A 88/2014 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
Mgr. Petra Kausty, advokáta se sídlem Čs. Legií 5, Ostrava.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 7. 2014, č. j. MSK 78261/2014 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) bylo potvrzeno odvoláním žalobce napadené rozhodnutí Magistrátu města Ostravy,
odbor dopravně správních činností (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 29. 5. 2014,
č. j. SMO/173760/14/DSČ/Jaš (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž bylo
rozhodnuto, že se žalobce dopustil správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, v rozhodném znění
(dále jen „zákon o silničním provozu“), když jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při jeho
užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, jelikož prostřednictvím
automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost
provozu na pozemních komunikacích bylo zjištěno, že dne 4. 10. 2013 v 7:23 hodin blíže
neurčený řidič projel křižovatkou řízenou tříbarevnou světelnou signalizací v Moravské Ostravě,
na ulici Českobratrské, ve směru jízdy od Fifejd, vlevo na Sokolovskou třídu, ve směru k Přívozu,
přičemž nerespektoval signál S2a-červeného světla se směrovou šipkou „Stůj“, tedy vozidlo
před křižovatkou nezastavil, ačkoliv byl povinen tak učinit, čímž porušil §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu; za to mu byla uložena pokuta ve výši 3500 Kč a povinnost nahradit náklady
řízení v paušální částce 1000 Kč.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský
soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal,
že nebyly splněny podmínky k tomu, aby byl skutek projednáván jako správní delikt; žalobce
totiž prvostupňovému správnímu orgánu sdělil osobu, která předmětné vozidlo řídila v době,
kdy byl spáchán přestupek. Správní orgán této osobě doručoval výzvu k podání vysvětlení,
ta si ji však nepřevzala, což mu stačilo k tomu, aby uzavřel, že se nepodařilo zjistit osobu
pachatele přestupku, a věc odložil. Žádná jiná opatření ovšem správní orgán neprovedl; například
nekontaktoval žalobce, že se označenému řidiči nedaří doručovat, a tedy nevyužil všechny
dostupné prostředky k tomu, aby zjistil pachatele přestupku. Dále žalobce brojil proti nezákonné
výši uložené sankce.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j. 22 A 88/2014 – 29 (dále též „napadený
rozsudek“) zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Konstatoval,
že nepovažuje pouhé vrácení nedoručené zásilky obsahující předvolání k podání vysvětlení
z tuzemské adresy, bez sdělení doručovatelky o tom, že by byl adresát na uvedené adrese
neznámý, nebo že by se z uvedené adresy odstěhoval, za naplnění pojmu „nezbytné kroky
ke zjištění pachatele“. Souhlasil s názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudcích
ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 135/2016 - 17, a ze dne 18. 5. 2016, č. j. 3 As 204/2015 - 22,
že po provozovateli vozidla lze legitimně požadovat, aby již od počátku nesl odpovědnost
za správnost a aktuálnost údajů, které o řidiči vozidla poskytuje, neboť lze předpokládat,
že přiměřeně obezřetný provozovatel znalý svých práv a povinností zapůjčí své vozidlo pouze
takové osobě, které důvěřuje, a o níž má aktuální kontaktní informace, jež by v případě jejího
přestupkového jednání mohl sdělit správním orgánům. Nelze však dle krajského soudu
provozovatele vozidla činit odpovědným za to, že si osoba, jíž zapůjčil své vozidlo, bezvýjimečně
nepřebírá poštu. Z pouhého nevyzvednutí zásilky z pošty v desetidenní úložní době nelze
o vztahu adresáta k obsahu zásilky ničeho usuzovat. Odložení přestupkové věci dle §66 odst. 3
písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“) proto krajský soud posoudil jako předčasné, neboť prvostupňový správní orgán
neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu §125f odst. 4 zákona
o silničním provozu, když poté, co se mu vrátila jako nevyzvednutá zásilka obsahující předvolání
k podání vysvětlení od označeného řidiče, neučinil žádný další krok směřující k prověření toho,
zda by se skutečně nemohlo jednat o osobu, proti níž mělo být zahájeno řízení o přestupku;
dle krajského soudu se přitom mohlo jednat o pokus o opakované doručení nebo dotaz
na žalobce ke sdělení dalších kontaktních údajů, např. telefonu na uvedenou osobu, či ke sdělení
dalších skutečností, z nichž by bylo možné její pachatelství dovodit. Dalším žalobním bodem
se pak krajský soud již nezabýval.
II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobce
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Má za to, že v dané věci byly učiněny tzv. nezbytné kroky. Žalobce jakožto provozovatel
vozidla správnímu orgánu sdělil, že uvedené vozidlo zapůjčil panu M. W., kterého se mu v
současné době nepodařilo kontaktovat. Správní orgán mu na sdělenou adresu zaslal výzvu k
podání vysvětlení, přičemž předmětná zásilka mu byla doručena marným uplynutím 10denní
úložní doby dle §24 odst. 1 správního řádu; není tedy pravda, že by se jednalo o vrácení
nedoručené zásilky, jak uvedl krajský soud, neboť z poznámky na obálce vrácené zásilky vyplývá,
že ji nebylo možno vložit do schránky, protože adresát žádnou schránku nemá. Požadavek
krajského soudu na opětovné doručování výzvy k podání vysvětlení, stejně jako vyžadování
dalších kontaktních údajů, nemá dle stěžovatele v dané věci žádné opodstatnění. Pokud totiž
adresát nemá schránku, nebude mu nikdy žádná zásilka vložena do schránky, osobní převzetí
zásilky na poště na základě výzvy zanechané na jiném vhodném místě je pak výlučně otázkou
vlastního přístupu adresáta k jemu doručovaným zásilkám; jestliže žalobce již ve svém prvním
sdělení sám výslovně uvedl, že se mu tvrzeného řidiče nepodařilo kontaktovat, pak je zřejmé,
že žádné skutečně „kontaktní“ údaje o něm nemá k dispozici. Prvostupňový správní orgán
se tedy nedozvěděl žádné další indicie, na základě kterých by měl činit další kroky ke zjištění
pachatele přestupku, přičemž využil veškeré možnosti, které se mu nabízely. V těchto typech
řízení je zcela běžné, že osoba, kterou provozovatel vozidla označí jako řidiče, je předvolána
k podání vysvětlení, ovšem na výzvu nijak nereaguje. V nyní projednávané věci přitom žalobce
již od počátku avizoval, že jím sdělená osoba není kontaktní, přesto jí správní orgán doručil výzvu
k podání vysvětlení, na kterou však žádným způsobem nereagovala. V praxi správních orgánů
je takový postup v zásadě považován za dostatečný k naplnění požadavku tzv. nezbytných kroků,
přičemž ani judikatura správních soudů nikdy nevyslovila požadavek na to, aby výzvy k podání
vysvětlení byly tvrzeným řidičům doručovány opakovaně nebo aby bylo znovu vyžadováno
podání vysvětlení od provozovatele vozidla.
[5] Úvaha krajského soudu, že si měl správní orgán vyžádat od žalobce další údaje,
se dle stěžovatele zcela míjí s účelem celé právní úpravy daného správního deliktu,
která má zjednodušit postihování dopravních deliktů v případech, kdy není možné řidiče vozidla
ztotožnit na místě. Jestliže provozovatel vozidla sdělí správnímu orgánu další údaje o tvrzeném
řidiči jeho vozidla, ten s nimi dále pracuje a na základě nich činí tzv. nezbytné kroky;
pokud ovšem provozovatel sdělí výhradně údaje jeho totožnosti, pak není úkolem
správního orgánu, aby se na další údaje znovu dotazoval. Provozovatel si má být vědom toho,
že nebude-li mít správní orgán takové údaje, které povedou ke zjištění a potrestání řidiče
za přestupek, bude on sám objektivně odpovídat za správní delikt; nicméně je zcela na jeho
rozhodnutí, zda a jaké údaje správnímu orgánu sdělí. Žalovaný nevidí důvod, proč provozovatele
opakovaně vyzývat k podání vysvětlení, když už jednou vysvětlení podal. Řešenou otázku nelze
stavět do té roviny, zda provozovatel vozidla má, či nemá odpovědnost za to, že jím sdělený řidič
si přebírá poštu; samotné doručování výzvy k podání vysvětlení nesouvisí se vztahem mezi
provozovatelem a řidičem, ale jde o to, zda postup správního orgánu naplní určitý standard,
který je v zákoně vyjádřen pojmem „nezbytných kroků“. Dle žalovaného má být pojem
„nezbytné“ kroky vykládán především v jeho gramatickém významu jako „nutné,
nepostradatelné, nevyhnutelné“, nikoli tak, že by mělo jít o rozsáhlou „detektivní činnost“.
[6] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podstata celé věci spočívá
v tom, že objektivní odpovědnost provozovatele vozidla dle §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu není bezmezná. Na argument žalovaného, že označený řidič neměl poštovní schránku,
pročež by mu stejně nebylo možné žádnou zásilku doručit, uvedl, že se jedná o pouhou spekulaci,
neboť správní orgán má oprávnění dle správního řádu doručovat i jinými způsoby; nadto správní
orgán má na rozdíl od žalobce k dispozici i další právní nástroje a prostředky jak pobyt
dotyčného zjistit, přičemž identifikačních údajů k tomu měl dostatek. Dále konstatoval, že právní
řád nikde nestanovuje povinnost provozovatele vozidla zajistit, aby si osoba, která řídí
jeho vozidlo, přebírala poštu; žalovaný si tedy odpovědnost provozovatele vykládá velmi
extenzivně a zcela iracionálně. Žalobce nesouhlasí s tím, že pokus zjistit řidiče vozidla je pouze
jakýmsi bonusem, neboť jinak by odpovídal provozovatel automaticky; taková úvaha
je v rozporu s celou koncepcí odpovědností za přestupky. Zdůraznil, že sdělil kompletní údaje
o řidiči vozidla a legitimně očekával, že správní orgán učiní veškeré kroky k tomu, aby uznal
daného řidiče vozidla vinným.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, za stěžovatele v řízení jedná zaměstnanec
s vysokoškolským právnickým vzděláním ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové
náležitosti kasační stížnosti dle §106 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel uplatnil kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel brojí kasační stížností proti závěru krajského soudu ohledně shledané
nedostatečnosti provedení tzv. nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku ze strany
prvostupňového správního orgánu. Dle §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu totiž
příslušný správní orgán správní delikt podle odstavce 1 téhož ustanovení projedná, „pouze pokud
učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil
skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě“. V projednávané věci jde přitom o následující
skutkový stav: žalobce na základě výzvy prvostupňovému správnímu orgánu sdělil, že vozidlo
zapůjčil panu M. W., přičemž uvedl jeho identifikační údaje (datum narození a adresu), dále
přitom doplnil, že „v současné sobě se mi nepodařilo jmenovaného kontaktovat“. Správní orgán následně
sdělené osobě zaslal na uvedenou adresu výzvu k podání vysvětlení, která jí však byla doručena
fikcí (srov. §24 odst. 1 správního řádu), přičemž tuto písemnost nebylo možné ani poté vložit do
schránky, neboť adresát žádnou schránku neměl. Správní orgán pak již žádné další kroky ke
zjištění pachatele přestupku neučinil, a jelikož se provozovatelem vozidla označená osoba
nedostavila k podání vysvětlení, odložil věc dle §66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích.
Rozhodnou právní otázkou v řešené věci přitom je, zdali za daného skutkového stavu byl postup
prvostupňového správního orgánu dostatečný, a zda naplnil podmínku provedení
tzv. nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu §125f odst. 4 písm. a) zákona
o silničním provozu, či nikoliv.
[11] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžejním posouzením krajského soudu,
že „odložení přestupkové věci dle ust. §66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích bylo v posuzované věci
předčasné, neboť správní orgán I. stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu
ust. §125f odst. 4 zákona o silničním provozu, když poté, co se mu vrátila jako nevyzvednutá zásilka obsahující
předvolání k podání vysvětlení od M. W., neučinil žádný další krok směřující k prověření toho,
zda by se vskutku nemohlo jednat o osobu, proti níž mělo být zahájeno řízení o přestupku“. Nejvyšší správní
soud si je vědom své dřívější velmi hojné judikatury k této právní otázce; je však nezbytné
konstatovat, že krom předestření některých obecně platných závěrů se ve většině případů jedná
o zcela individuální posouzení konkrétní situace, přičemž se v nich zohledňují jemné nuance
každého konkrétního skutkového stavu. V judikaturou často odkazovaném rozsudku ze dne
22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, Nejvyšší správní soud obecně uvedl, že by bylo „proti
smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující
k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče
provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést
k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. (…) pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí
za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, (…) je podmínka učinění nezbytných kroků
ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení
o přestupku projedná správní delikt.“
[12] V prvním případě se tedy jedná o kategorii těch provozovatelů vozidla, kteří na výzvu
správního orgánu vůbec neuvedou konkrétního přestupce, případně o něm nesdělí dostatečné
množství osobních údajů, aby jej bylo možné identifikovat a kontaktovat; provozovatel totiž musí
poskytnout alespoň takové informace, jejichž znalost je nezbytná pro vyhledání dané
osoby v příslušných evidencích správních orgánů. Například v rozsudku ze dne 9. 1. 2019,
č. j. 8 As 235/2018 – 29, Nejvyšší správní soud za situace, kdy provozovatel vozidla uvedl pouze
jméno a příjmení řidiče s tím, že bližší informace nezná a správní orgán si je má zjistit
sám, naznal, že „pověřená úřední osoba nemohla provést lustraci označené osoby, jelikož centrální registr
obyvatel požaduje vyplnění údaje o datu narození nebo rodném čísle, kterými správní orgán nedisponuje. (…)
Na základě sdělených údajů tudíž nebylo možné označenou osobu ztotožnit a magistrát vydal usnesení o odložení
věci. Podle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgány splnily podmínky pro projednání správního deliktu
provozovatele vozidla stanovené v §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu (…) Za dané situace
zde nebyl dán žádný důvod činit další rozsáhlé šetření. Nelze proto ani souhlasit se stěžovatelem, že magistrát
byl nečinný a čekal pouze na uplynutí doby, aby mohl uplatňovat odpovědnost subsidiárně po provozovateli
vozidla. Ostatně byl to sám stěžovatel, kdo uvedl J. S. jako osobu řidiče, a bylo nepochybně v jeho zájmu,
aby bylo možné uvedeného řidiče ztotožnit a kontaktovat. Pokud to nebylo na základě poskytnutých údajů
objektivně možné, nelze to primárně přičítat pasivitě magistrátu. (…) údajem potřebným pro účely obvyklé lustrace
v centrálním registru obyvatel je datum narození, resp. pro účely doručení písemnosti adresa bydliště. Ani jeden
z těchto údajů stěžovatel nesdělil, byť k tomu byl vyzván. Jistě nelze vyloučit, že za určitých okolností může
ke ztotožnění osoby stačit uvedení údajů v omezenějším rozsahu, v projednávané věci však nic nenasvědčuje tomu,
že by ztotožnění bylo na základě stěžovatelem sdělených údajů možné. Nejvyšší správní soud proto v souladu
se svou již existující judikaturou setrvává na tom, že po správních orgánech nelze vyžadovat činění rozsáhlých
kroků ke zjištění pachatele přestupku, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče
provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 téhož zákona zjevně nevede k nalezení a usvědčení pachatele
přestupku.“ Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že nyní projednávaný případ je od situace
ve výše citovaném rozhodnutí odlišný právě v tom, že žalobce sdělil krom jména a příjmení
tvrzeného řidiče vozidla též jeho datum narození a adresu; správnímu orgánu tedy byly
poskytnuty všechny informace, díky nimž mohl lustrovat danou osobu v centrálním registru
obyvatel, případně dalších evidencích. Nejvyšší správní soud poznamenává, že pakliže
by tak správní orgán prvního stupně učinil, ať už před či alespoň po zaslání výzvy k podání
vysvětlení (což však není nikterak zjevné ze správního spisu), a zjistil by, že žádná osoba
se sdělenými identifikačními údaji neexistuje (čili by bylo zjevné, že provozovatelem vozidla
poskytnuté informace jsou smyšlené, resp. falešné), pak by bezpochyby již nemusel činit žádné
další úkony ke zjištění pachatele přestupku; taková situace však nenastala. Jelikož tedy žalobce
poskytl správnímu orgánu dostatek informací o tvrzeném přestupci, judikatura k této alternativě
jednání provozovatele vozidla není na řešenou věc přiléhavá.
[13] V druhém případě se pak jedná o kategorii provozovatelů vozidla, kteří (shodně jako
v nyní projednávané věci) správnímu orgánu poskytnou dostatečné množství identifikačních
údajů, na jejichž základě správní orgán sděleného řidiče vyzve k podání vysvětlení. Pakliže tento
nikterak nereaguje, je třeba zohlednit další skutkové okolnosti, aby bylo možné uzavřít, zdali byla
činnost ze strany správního orgánu dostatečná a představovala tak provedení nezbytných úkonů.
Především je třeba velmi důsledně odlišovat případy, které prokazatelně naplňují znaky
obstrukčního jednání ze strany provozovatele vozidla, resp. jeho opakovaně takto jednajících
zástupců (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 - 40,
ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 As 249/2016 – 39, ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 324/2016 – 46,
či ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 As 41/2016 – 47), od těch případů, v nichž ke zneužití práva zjevně
nedochází. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 5. 2017,
č. j. 3 As 61/2016 – 44, je třeba „rozlišovat mezi skutečným splněním povinnosti označit řidiče vozidla,
jímž byl spáchán přestupek, a obstrukčními postupy, které jako akt zneužití práva nelze aprobovat
a jež (po ověření a zdůvodnění, že jde právě o takový případ) překážku pro uložení správního deliktu
provozovateli vozidla podle §125f zákona o silničním provozu nevytvářejí. (…) Nejvyšší správní soud se tedy
nemůže ztotožnit s argumentací stěžovatele o tom, že provozovatel vozidla neodpovídá za to, zda oznámený řidič
je kontaktní a spolupracuje se správním orgánem. Z ustanovení §125f odst. 4 písm. b) zákona o silničním
provozu i s přihlédnutím k ustálené judikatuře, která jej vykládá, totiž lze dovodit, že skutečnost,
že nekontaktnost, oprávněné odepření výpovědi apod. na straně označené osoby zabrání zjištění skutečností
odůvodňujících zahájení přestupkového řízení proti konkrétní osobě, jde k tíži provozovatele vozidla.
Tomu samozřejmě musí předcházet reálná snaha správního orgánu o ztotožnění osoby podezřelé z přestupku,
má-li k tomu správní orgán nezbytné indicie. Nicméně tato „pátrací“ povinnost neplatí (respektive je oslabena)
tam, kde se ukáže, že krok provozovatele, spočívající v označení osoby údajného řidiče, je pouhou procesní
obstrukcí bez reálného obsahu. V tomto směru jsou přitom velmi významným ukazatelem zkušenosti správních
orgánů z jejich správní činnosti s postupem konkrétního provozovatele vozidla, popřípadě jím zvoleného zmocněnce
v jiných řízeních, přičemž samozřejmě musí být zvážena jejich relevance s ohledem na konkrétní průběh řízení
v té které věci.“ V případě nejrůznějších obstrukčních praktik je tedy skutečně namístě nečinit
takové procesní úkony, které se s ohledem na povahu sdělených informací, dřívější poznatky
z úřední činnosti či jednání samotných provozovatelů vozidel jeví jako zcela neefektivní,
bezúčelné či nehospodárné. V nyní projednávané věci však z ničeho nevyplývá, a neodvolávají
se na to ani správní orgány, že by též žalobce, případně jeho zástupce, měl jakoukoli obstrukční
minulost, záměrně komplikoval správní řízení či prováděl úkony, které zjevně vedou
ke zneužívání práva; za této situace však není možné vůči žalobci uplatňovat jakékoli „zrychlené“
či „zjednodušené“ postupy, které by v jiných řízeních, vyznačujících se obstrukčním jednáním
účastníků, byly jinak akceptovatelné. Nezbytnost zohledňovat konkrétní jednání provozovatele
vozidla, resp. povahu a hodnověrnost jím poskytnutých informací, pak zdůraznil Nejvyšší správní
soud též například v rozsudku ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 As 445/2017 – 21, kde dospěl k závěru,
že „správní orgán se dostatečně nepokusil zjistit pachatele přestupku (…) Pokud však měl správní orgán
k dispozici jméno a zaměstnání této osoby, tyto údaje byly potřebnými indiciemi, které mohly vést k nalezení
pachatele přestupku. (…) bylo by totiž předčasné říci, zda lze žalobcem označenou osobu dohledat.
V projednávaném případě se nejednalo ani o situaci, kdy žalobce označil za řidiče osobu, která se vyskytuje
jako údajný řidič v obdobných případech opakovaně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 11. 2016, č. j. 6 As 36/2016 – 29), nebo osobu, která vozidlo v době spáchání přestupku nemohla
prokazatelně řídit pro svůj zdravotní stav (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016,
č. j. 6 As 73/2016 – 40). Právě jen v těchto uvedených případech (zjevně odlišných oproti nyní projednávanému
případu) nelze po správních orgánech požadovat, aby učinily další nezbytné kroky ke zjištění totožnosti řidiče
předmětného vozidla za účelem zahájení řízení o přestupku ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním
provozu.“ V řešené věci však nelze vycházet ani z bohaté judikatury k procesním obstrukcím
provozovatelů vozidla, neboť správní orgány vůbec neuvedly (natož aby patřičně podložily
a zdůvodnily), že by takové jednání shledaly též u žalobce.
[14] Za situace, kdy se nejednalo o obstrukční chování provozovatele vozidla, aprobuje
Nejvyšší správní soud posouzení krajského soudu, že odložení přestupkové věci dle §66 odst. 3
písm. g) zákona o přestupcích bylo předčasné, neboť prvostupňový správní orgán neučinil
nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, resp. jich neprovedl dostatečné množství,
pročež nebyla splněna podmínka §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu.
Prvostupňový správní orgán měl k dispozici dostatek konkrétních identifikačních údajů sdělené
osoby; pakliže jejich pravdivost nevyloučil lustrací sděleného řidiče v centrálním registru obyvatel,
nebylo na místě ihned při (teprve) první obtíži s doručováním zanechat všech dalších kroků
a bez dalšího přistoupit k odložení věci. Jestliže žalobce ve svém sdělení uvedl, že „v současné době
se mi nepodařilo jmenovaného kontaktovat“, nelze z toho s jistotou dovodit (jak se snaží tvrdit
žalovaný), že označený řidič je absolutně nekontaktní; tedy že by jej jen pro tuto poznámku
žalobce nebylo možné kontaktovat jiným způsobem či v jiném čase, než jak se o to pokusil
žalobce (ostatně ten tím klidně mohl myslet pouze tolik, že mu jmenovaný jednou nezvedl
mobilní telefon); stejně tak z citované věty neplyne, že by žalobce neměl k dispozici ještě další
údaje o dané osobě, které dříve (pro domnělou nadbytečnost) nesdělil, ovšem za vzniknuvší
situace by mohly pomoci při jejím kontaktování, jako je např. telefonní číslo, e-mail, adresa
pracoviště apod., přičemž znalost takových údajů o osobě, jíž byl ochoten půjčit své auto,
je logická. Nelze taktéž bez dalšího dát za pravdu úvaze žalovaného, že pokud označený řidič
nemá domovní schránku, nevyzvedne si na základě výzvy zanechané na jiném vhodném místě
poštovní zásilku osobně na poště. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že prvostupňový správní
orgán se nedozvěděl žádné další indicie, na základě kterých by mohl zjistit pachatele přestupku;
ve shodě s krajským soudem však již nelze souhlasit s jeho přesvědčením, že k tomu
prvostupňový správní orgán využil veškeré možnosti, které se mu rozumně nabízely. Nejvyšší
správní soud tímto nikterak nezpochybňuje, že účelem celé právní úpravy daného správního
deliktu je zjednodušit postihování dopravních deliktů v případech, kdy není možné řidiče vozidla
ztotožnit na místě; stejně tak po správních orgánech rozhodně ani nežádá, aby prováděly nějakou
rozsáhlou „detektivní činnost“ při zjišťování pachatele přestupku; v každém případě je však
třeba individuálně hodnotit, zdali správní orgán provedl dostatečné množství rozumně
požadovatelných úkonů. V projednávané věci ovšem Nejvyšší správní soud neshledal úkony
učiněné prvostupňovým správním orgánem za dostatečné naplnění k požadavku nezbytných
kroků ve smyslu §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu; po vrácení doručované
písemnosti z důvodu jejího nevyzvednutí na poště a nemožnosti uložit ji do domovní schránky
adresáta měl prvostupňový správní orgán provést další smysluplný úkon reálně směřující
ke zjištění pachatele přestupku, resp. kontaktování označeného řidiče, a teprve v případě jejich
nezdaru mohl věc odložit. Nejvyšší správní soud pro výše uvedené neshledal posouzení řešené
právní otázky krajským soudem nesprávným; kasační námitka je proto nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna stěžovatelem uplatněná
kasační námitka, taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti; proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, žalovaný
je proto povinen mu nahradit účelně vynaložené náklady řízení.
[17] Náklady řízení procesně úspěšného žalobce činí odměna za jeden úkon právní služby,
tj. vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní
tarif“)], dále 300 Kč jako náhrada hotových výdajů advokáta [§13 odst. 4 advokátního tarifu].
Advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, proto je třeba k nákladům právního zastoupení
připočíst částku představující tuto daň ve výši 714 Kč. Žalovanému tedy bylo uloženo zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti celkem částku 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu