ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.61.2016:44
sp. zn. 3 As 61/2016 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana
Havelce a soudců Mgr. Petra Šuránka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: R. CH.,
zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu
1952/2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 9. 3. 2016, č. j. 10 A 116/2015 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 4. 2015, č. j. KUJCK 25413/2015/ODSH/OI,
sp. zn. ODSH 25413/2014/paol/SO (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Vimperk ze dne 29. 9. 2014,
č. j. OD 19780/14-ČER 2103/2014, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 500 Kč
za správní delikt podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
zákona č. 249/2014 Sb. (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se dopustil tím, že jako
provozovatel vozidla v rozporu s §10 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem. Porušení předpisů spočívalo konkrétně v tom, že vůz Audi A8, RZ: X,
jehož provozovatelem byl žalobce, byl Městskou policií Vimperk zjištěn dne 14. 3. 2014 ve 03:05
hodin zaparkovaný v ulici SNP naproti domu č. p. X u kontejnerů na odpad v místě označeném
vodorovnou dopravní značkou V 12c „zákaz zastavení“.
Velmi obecně pojaté odvolací námitky žalobce brojily proti tomu, že ve věci nebylo
nařízeno ústní jednání, jehož se žalobce chtěl zúčastnit, že věc měla být řešena jako přestupek
s konkrétní osobou přestupce, která byla správnímu orgánu známa, a konečně že správní orgán
měl spojit více samostatně projednávaných přestupků žalobce do společného řízení. Žalovaný
v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že správní orgán prvního stupně není v řízení
o správním deliktu povinen nařídit ústní jednání, přesto tak však učinil, žalobce a jeho zmocněnec
se však k ústnímu jednání bez omluvy nedostavili. Žalovaný měl též za to, že řízení bylo vedeno
plně v souladu se zákonem vůči žalobci, neboť žalobce jako řidiče zcela účelově označil J. R. B.
s pobytem na území Spojeného království a sdělil správnímu orgánu adresu, na niž nebylo možno
doručovat. Přitom předtím, než správní orgán vypravil písemnost na adresu do Glasgowa, tj.
v době, kdy nikdo kromě zmocněnce žalobce nemohl mít povědomí o tom, že správní orgán
bude vůči tomuto cizinci činit úkony, byl správnímu orgánu jménem tohoto cizince odeslán
z Prahy 1, kde sídlí zmocněnec žalobce, dopis (sepsaný poněkud překvapivě bezvadnou
češtinou), který měl existenci osoby označeného řidiče zvě rohodnit. Podle žalovaného se jedná o
obměnu již zcela typické obstrukční procesní taktiky zmocněnce žalobce, který jako řidiče
označuje svého bratra P. K., osoby zemřelé či neexistující. Jednalo se o klasický disimulativní
úkon. Konečně pokud jde o námitku dožadující se spojení řízení, žalobce existenci dalších řízení,
která by měla být projednána společně, konkrétně neoznačil, ani nedoložil.
Žalobce se bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích,
který ji však zamítl rozsudkem ze dne 9. 3. 2016, č. j. 10 A 116/2015 - 31 (dále jen „napadený
rozsudek“). K námitce, že správní orgán nezákonně odložil přestupkovou věc proti jím
označenému řidiči, neboť měl předtím ověřit s pomocí oznámeného čísla pasu kompletní adresu
trvalého pobytu řidiče například ve spolupráci s velvyslanectvím či správními orgány Spojeného
království, díky čemuž by se stejně jako žalobce dozvěděl, že řidi č byl ve Velké Británii vzat
do vazby a že mu bylo možno doručit tam, krajský soud konstatoval, že kontaktování osob y
označené jako přestupce by nemohlo přispět k vyřešení zjištěného přestupku. Krajský soud
zdůraznil, že zmocněnec žalobce ve správním řízení, společnost FLEET Control, s.r.o.,
je správním orgánům i soudům známá z řady případů pro své obstrukční praktiky v řízeních
o správních deliktech provozovatele vozidla, přičemž hlavní procesní taktikou je v tomto případě
oznamování řidičů, kteří jsou fiktivními, nekontaktními či v zahraničí pobývajícími osobami,
a takto jsou označovány i osoby, které byly vzaty ve Velké Británii do vazby. Za tohoto stavu
krajský soud pojal podezření, že zvolení této osoby řidičem bylo pouze obstrukcí
a disimulativním úkonem žalobce v rámci jeho procesní strategie. V takové situaci by žádost
o spolupráci orgánů Spojeného království odporovala zásadě hospodárnosti řízení, jak ostatně
připouští i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, zejména
měl-li správní orgán dostatek podkladů k tomu, aby mohl bez důvodných pochybností určitě
specifikovat skutek, pro nějž bylo řízení o správním deliktu zahájeno. S ohledem na hospodárnost
řízení nelze po správním orgánu podle krajského soudu požadovat, aby zjišťoval skutečnosti
odůvodňující zahájení řízení po dobu několika měsíců, a bylo by tak nadbytečné i ustanove ní
opatrovníka označenému řidiči, na rozdíl od toho, co žalobce tvrdí. K otázce nařízení ústního
jednání žalovaný poukázal na to, že ve správním spise je založeno předvolání i s ním související
doručenka dokládající doručení zmocněnci žalobce. Správnímu orgánu nemůže být přičítáno
k tíži, pokud se žalobce bez uvedení důvodu ústního jednání nezúčastnil. Navíc spisová
dokumentace obsahovala dostatečné podklady, a nařízení jednání tak nebylo nezbytné. Odkaz
žalobce na ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené
pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), krajský soud považoval za nepatřičné, neboť v dané
věci se jedná o objektivní právní odpovědnost, nerozhoduje se o vině, a nelze proto hovořit
o postihu žalobce v důsledku trestního obvinění.
pokr a č o v á ní
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvod ů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Zákon o silničním provozu podle stěžovatele umožňuje zahájit řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla tehdy, nezjistí-li správní orgán totožnost pachatele přestupku, ne však
v případě, kdy je oznámená osoba nekontaktní a správní orgán nemá pochybnosti o tom,
že přestupek spáchala. Stěžovatel namítá, že provozovatel vozid la je povinen sdělit totožnost
řidiče vozidla, popřípadě v této souvislosti unést s tím spojené důkazní břemeno, bylo by však
absurdní, aby odpovídal i za to, že jím oznámený řidič bude kontaktní a bude se správním
orgánem spolupracovat. Zákonodárce zavedením skutkové podstaty správního deliktu
provozovatele vozidla totiž reagoval pouze na neochotu provozovatelů sdělit jméno řidiče
vozidla. Stěžovatel však totožnost řidiče oznámil a správnímu orgánu v řízení nevznikly o tom,
kdo vozidlo řídil, žádné pochybnosti, jak prokazuje fakt, že správní orgán vydal příkaz, jímž
tohoto řidiče uznal vinným ze spáchání předmětného přestupku (pro což zákon vyžaduje vyšší
míru jistoty, než v případě jiných způsobů zahájení přestupkového řízení).
První pochybnost o údajné účelovosti oznámení totožnosti řidiče vyjádřil až krajský soud,
což však stěžovatel považuje za nekorektní, neboť tím nahrazoval činnost správního orgánu
prvního stupně a znemožnil stěžovateli se k těmto argumentům vyjádřit dříve, než v kasační
stížnosti, v čemž je dále omezen zásadou koncentrace řízení a tím, že v řízení před Nejvyšším
správním soudem se neprovádí dokazování. Posouzení, zda oznámení totožnosti řidiče bylo
disimulativním úkonem, náleželo správnímu orgánu prvního stupně; soudu příslušelo
jen přezkoumávat správnost takového hodnocení, pokud jeho nesprávnost bude namítnuta
v žalobě. Navíc toto tvrzení krajského soudu o účelovosti oznámení řidiče je samo účelové,
protože pokud by stěžovatelovo oznámení bylo nepravdivé, byl by stěžovatel obviněn m inimálně
z přestupku podle §125c odst. 2 zákona o silničním provozu, k čemuž však nedošlo.
Stěžovatel dále trval na tom, že správní orgány neprovedly dostatečné kroky k tomu,
aby doručily příkaz označenému řidiči, neboť místo jeho pobytu mohly zjistit u orgánů
Spojeného království. V době elektronické komunikace nelze namítat rozpor takového postupu
se zásadou hospodárnosti, ostatně zaslání jedné datové zprávy na velvyslanectví by bylo zajisté
rychlejší, než zasílání příkazu do Anglie. Argumentace zásadou procesní ekonomie a rychlosti
řízení podle stěžovatele vyznívá absurdně zejména ve srovnání se situací, v níž by správní orgán
neměl možnost potrestat provozovatele vozidla. V takových přestupkových řízeních je naopak
běžné, že jsou vedena i s osobami neznámého pobytu. Pokud se krajský soud dovolával rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, podle nějž správní orgán
nemusí podnikat rozsáhlé kroky ke zjištění pachatele přestupku, stěžovatel namítá, že zaslání
jediného dotazu na velvyslanectví nelze považovat za „rozsáhlý krok“ , přičemž správní orgán měl
od stěžovatele k dispozici všechny identifikační údaje přestupce (datum narození, adresu trvalého
pobytu i číslo cestovního dokladu). Správní orgán ani neověřil, zda příkaz nebyl doručen fikcí,
popřípadě měl vedle toho možnost v návaznosti na dvě neúspěšná doručování také ustanovit
oznámenému řidiči opatrovníka podle §22 a §32 odst. 2 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ správní řád“). Podle stěžovatele je však
nepřípustné, aby správní orgán poskytl řidiči beztrestnost a namíst o něj potrestal stěžovatele
jen proto, si tato řidič nepřevezme poštu z důvodu svého pobytu ve vazbě. Stěžovatel v této
souvislosti nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že po správním orgánu nelze požadovat
ověřování pravosti informací poskytnutých stěžovatelem před zahájením řízení o správním
deliktu. Kdy jindy, než právě ve fázi zjišťování pachatele přestupku je třeba tyto informace
prověřit.
Správní orgány měly podle stěžovatele pochybit i tím, že jej uznaly vinným ze spáchání
správního deliktu, aniž by ve věci nařídily ústní jednání. Stěžovatel namítl, že jemu předvolání
k ústnímu jednání doručeno nebylo, a pokud namítl, že nebylo do ručeno ani jeho zástupci, měl
o této otázce krajský soud provést dokazování. Krajský soud podle stěžovatele tuto otázku
posoudil v rozporu s obsahem správního spisu.
Stěžovatel dále poukázal na řadu rozsudků krajských soudů, které všechny dospěly
k závěru, že zásadu ústnosti jako základní zásadu trestního řízení je třeba aplikovat i na správní
řízení o správním deliktu, která také spadají pod pojem „trestních obvinění“. Shodný závěr plyne
i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 29/2007 -121, dle něhož
obvinění ze správního deliktu je trestním obviněním ve smyslu čl. 6 Úmluvy , což výslovně
ve vztahu k řízení o správním deliktu provozovatele vozidla tentýž soud potvrdil i v rozsudku
ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30. Mezi řízením o přestupku a o správním deliktu proto
nelze činit rozdíly a obviněným musí být v obou typech řízení přiznána stejná práva. Na základě
výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Samotnou kasační stížnost přitom Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt
provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku,
ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení
řízení proti určité osobě [§125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože
obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§125f odst. 4 písm. b)].
Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči
odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014,
č. j. 1 As 131/2014-45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z §125h
odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele,
jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče
vozidla v době spáchání přestupku.
V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015- 46, přitom Nejvyšší správní soud
upozornil, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních
orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie
a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu
zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou -li mít správní orgány
(ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou
příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci
Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 A 92/2013- 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna,
která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo
pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyv inout větší
úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo
osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu,
pokr a č o v á ní
kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu
podle §60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestup cích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21),
nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění
nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení
či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“ (tuto argumentaci Nejvyšší správní soud
zopakoval i v rozsudcích ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 As 85/2016 -33, ze dne 23. 11. 2016,
č. j. 6 As 36/2016-29, a v řadě dalších).
Je tedy třeba rozlišovat mezi skutečným splněním povinnos ti označit řidiče vozidla,
jímž byl spáchán přestupek, a obstrukčními postupy, které jako a kt zneužití práva nelze
aprobovat a jež (po ověření a zdůvodnění, že jde právě o takový případ) překážku pro uložení
správního deliktu provozovateli vozidla podle §125f zákona o silničním provozu nevytvářejí.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 As 36/2016-29, ve vztahu
k právnické osobě, jež stěžovatele ve správním řízení zastupovala v pozici zmocněnce,
zrekapituloval dosavadní zjištění plynoucí z úřední činnosti soudu: „Společnost FLEET
Control s. r. o. při zastupování provozovatelů vozidel ve správních řízení užívá obdobnou procesní
taktiku opakovaně, a to nejen, že jako údajný řidič je oznámen cizinec (např. rozsudky NSS ve věci
sp. zn. 1 As 237/2015-31, sp. zn. 6 As 208/2016), jemuž se nedaří doručovat, stejně jako jejich obec ným
zmocněncům, jimiž jsou různé osoby, k nimž patří i P . K. (viz rozsudek Krajského soud v Hradci Králové-
pobočka Pardubice č. j. 52 A 58/2014-77, též i rozsudek. NSS sp. zn. 8 As 109/2014), ale jako údajný
řidič jsou oznámeny dokonce i osoby, které vozidlo v době spáchání přestupku prokazatelně řídit nemohly pro svůj
zdravotní stav (např. rozsudek NSS č. j. 6 As 73/2016- 40) a nemohly se bránit ani ve sprá vním řízení,
protože ještě před jejich označením provozovatelem vozidla k výzvě správního orgánu zemře ly (toto jednání soud
označil za účelový hyenismus a zjevnou procesní obstrukci). Konečně jako údajný řidič bývá provozovateli vozidel,
zastupovanými společností FLEET Control s.r.o., označen i sám P. K. (např. rozsudky NSS
č. j. 8 As 110/2015-46 a č. j. 6 As 239/2015), k problémům, ke kterým pravidelně dochází při doručování
P. K., se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsu dku ze dne 15. 9. 2015, č. j. 8 As 57/2015-46).“ K tomu
pak lze doplnit též to, že již v minulosti tato společnost oznamovala jako řidiče mj. právě pana J.
R. B., což je Nejvyššímu správnímu soudu známo z rozsudku ze dne 9. 2. 2017, č. j.
1 As 301/2016-58.
Nejvyšší správní soud se tedy nemůže ztotožnit s argumentací stěžovatele o tom,
že provozovatel vozidla neodpovídá za to, zda oznámený řidič je kontaktní a spolupracuje
se správním orgánem. Z ustanovení §125f odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu
i s přihlédnutím k ustálené judikatuře, která jej vykládá, totiž lze dovodit, že skutečnost,
že nekontaktnost, oprávněné odepření výpovědi apod. na straně označené osoby zabrání
zjištění skutečností odůvodňujících zahájení přestupkového řízení proti konkrétní osobě,
jde k tíži provozovatele vozidla. Tomu samozřejmě musí předcházet reálná snaha správního
orgánu o ztotožnění osoby podezřelé z přestupku, má-li k tomu správní orgán nezbytné indicie.
Nicméně tato „pátrací“ povinnost neplatí (respektive je oslabena) tam, kde se ukáže, že krok
provozovatele, spočívající v označení osoby údajného řidiče, je pouhou procesní obstrukcí
bez reálného obsahu. V tomto směru jsou přitom velmi významným ukazatelem zkušenosti
správních orgánů z jejich správní činnosti s postupem konkrétního provozovatele vozidla,
popřípadě jím zvoleného zmocněnce v jiných řízeních, přičemž samozřejmě musí být zvážena
jejich relevance s ohledem na konkrétní průběh řízení v té které věci.
Stěžovatel má sice pravdu, že na samotnou obstrukční povahu oznámení provozovatele
vozidla musí v první řadě poukázat správní orgán. Postačí ovšem, aby odpovídající argumenty
doplnil odvolací orgán v napadeném rozhodnutí, neboť správní řízení v obou stupních tvoří
jeden celek. Soud by mohl takovou argumentaci uplatnit jako první v zásadě jen tehdy,
jestliže by napadené rozhodnutí obstálo s ohledem na další důvody a tento nový argument měl
jen doplňující povahu, neboť jinak by skutečně docházelo k nepřípustnému nahrazování
činnosti uložené moci výkonné v rámci soudního řízení, jehož úkolem je pouze přezkum
již vydaných správních aktů, a tedy ke zkrácení procesních práv stěžovatele. V daném případě
je však podstatné, že na obstrukční povahu oznámení řidiče správní orgány poukázaly
již ve správním řízení. Na účelové označení nekontaktní osoby ze zahraničí spolu s tím,
že se jedná jen o variaci na typickou obstrukci uplatňovanou zmocněncem i v řadě jiných řízení,
poukázal žalovaný na přelomu str. 2 a 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tato námitka
se tak míjí se skutečným průběhem správního řízení, a je proto nedůvodná. To pak v návaznosti
na to platí i pro argumenty nedostatečnosti snahy správních orgánů o potrestání oznámeného
řidiče, neboť i Nejvyšší správní soud sdílí názor žalovaného a krajského soudu, že i v tomto
případě se jednalo o případ obstrukčního jednání zmocněnce stěžovatele . Podstatou
této obstrukce je označení osoby, která s největší pravděpodobností řidičem vozidla nebyla,
nicméně s ohledem na svou obtížnou dosažitelnost má potenciál významnou měrou prodloužit
a učinit nehospodárným případné přestupkové řízení vedené proti ní, popřípadě označení osoby,
u níž může dojít k jejímu „ods ouzení“, aniž by se o něm reálně dozvěděla a mohla na něj
odpovídajícím způsobem reagovat (viz stěžovatelem navrhované použití právní fikce doručení,
popřípadě institutu opatrovníka).
Žalovaný se dostatečnou mírou zabýval pravdivostí oznámení zmocněnce stěžovatele
o řidiči vozidla, neboť odpovídajícím způsobem poukázal jak na stávající zkušenosti
s obstrukčními postupy tohoto zmocněnce, tak i na specifické okolnosti tohoto případu ,
spočívající v označení cizince, jemuž se na označenou adresu nedá doručovat a který překvapivě
se správním orgánem komunikuje perfektní češtinou z Prahy 1 dříve, než vůbec byl učiněn pokus
o jeho zkontaktování. Lze jen doplnit, že přitom podle stěžovatele má být tento cizinec ve vazbě
ve Spojeném království. Případné další úkony směřující ke snaze o potrestání tohoto patrně
nastrčeného řidiče tak jsou nehospodárné již z povahy věci, neboť by jen prohlubovaly dopady
obstrukčního jednání zmocněnce stěžovatele a nijak by nepřispívaly ke splnění povinností
správního orgánu, i kdyby šlo jen o sepsání prostého elektronického dotazu na velvyslanectví
Spojeného království (tyto nadbytečné činnosti správního orgánu by uskutečněním dotazu ovšem
ve skutečnosti rozhodně nekončily).
Zbývá se tak zabývat otázkou, zda byl stěžovatel zkrácen na s vých právech tím, že správní
orgán prvního stupně ve věci neprovedl ústní jednání. V tomto směru je třeba konstatovat,
že účast u ústního jednání není ani v přestupkovém řízení povinností, nýbrž jde
o právo obviněného z přestupku, který jej nemusí využít, aniž by tím b ylo znemožněno
obviněného uznat vinným. Předvolání k ústnímu jednání přitom není nutné zasílat k rukám
obviněného, má-li zmocněnce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014,
č. j. 4 As 120/2014-21, publikovaný pod č. 3106/2014 Sb. NSS). Proto postačovalo zjištění,
že předvolání k ústnímu jednání obdržel zmocněnec stěžovatele a nikdo (stěžovatel ani jeho
zmocněnec) se k nařízenému ústnímu jednání nedostavil. Krajský soud ani žalovaný přitom
nebyli povinni provádět o otázce doručení předvolání zmocněnci stěžovatele zvláštní dokazování,
jestliže stěžovatel skutečnost doručení pouze popřel a neuvá děl žádné konkrétní okolnosti
a nenavrhoval důkazní prostředky, které by měly popřít správnost údajů v doručence,
která je obsahem správního spisu. Správním spisem se přitom v řízení před soudem neprovádí
dokazování ve smyslu §52 s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud přitom ve sprá vním spise ověřil, že obsahuje předvolání jednatele
zmocněnce stěžovatele k ústnímu jednání naplánovanému na 25. 9. 2014 v 10:00 hodin
s veškerými nezbytnými informacemi a poučeními, k němuž je připojena doručenka ze systému
pokr a č o v á ní
datových schránek, prokazující doručení tohoto předvolání do datové schránky zmocněnce
stěžovatele dne 27. 8. 2014 v čase 9:28:18 přihlášením oprávněné osoby. Následuje protokol
o ústním jednání uskutečněném dne 25. 9. 2014, v němž je konstatováno, že se nikdo bez omluvy
nedostavil a že správní orgán vyčká do 29. 9. 2014 na doručení případné omluvy.
Krajský soud i žalovaný tedy tuto otázku posoudili v plném souladu s podklady
shromážděnými ve správním spise. Nevyužil-li stěžovatel možnosti se účastnit nařízeného
ústního jednání, je to jeho volba, a žádná nezákonnost napadeného rozsudku nebo napadeného
rozhodnutí z toho neplyne. Za daných okolností bylo již nadbytečné se zabývat správností závěru
krajského soudu, zda v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla musí být ústní jednání
nařízeno vždy. Jen pro úplnost lze proto odkázat opět na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015- 46, který se v bodech 22 a 23 zabýval
i touto otázkou se závěrem, že správní orgány nemají v řízení o správních deliktech vždy
povinnost nařídit ústní jednání. Stěžovatel má pravdu jen v tom (viz jeho zcela
odpovídající odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016,
č. j. 9 As 139/2015-30), že i řízení o správním deliktu provozovatele vozidla je řízením
o „trestním obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy , a potud je třeba korigovat odůvodnění
napadeného rozsudku, aniž by však z důvodu dílčí nesprávnosti úvah vyslovených obiter dictum
bylo nutné napadený rozsudek rušit. Proto Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační
stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu