ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.434.2017:59
sp. zn. 2 As 434/2017 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) Ing. F. B., b) H. B., oba
zastoupeni JUDr. Alenou Malachovou, advokátkou se sídlem Studentská 946/4, Znojmo, proti
žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 8. 2015, č. j. KUJI 54608/2015, sp. zn. OUP 205/2015-Ko-2, v řízení o kasačních stížnostech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017,
č. j. 29 A 155/2015 - 100,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamí t aj í .
II. Žalobci n e maj í právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech n ep ři zn áv á.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobců, JUDr. Aleně Malachové, advokátce, se p ři zn áv á
odměna za zastupování žalobců v řízení o kasačních stížnostech v částce 5880 Kč,
která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dní od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanými kasačními stížnostmi totožného obsahu brojí žalobce a) a žalobkyně b)
[dále jen „stěžovatelé“] proti shora označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“)
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“).
[2] Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žaloby stěžovatelů směřující proti shora
označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“) a rozhodl o nákladech
žalobního řízení. Rozhodnutím žalovaného bylo k odvolání stěžovatelů změněno rozhodnutí
Městského úřadu Moravské Budějovice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 5. 5. 2015,
č. j. MUMB/OVUP/7872/2015, sp. zn. Výst-2891/2006-ODSN-No (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), tak, že ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí došlo k zúžení okruhu
účastníků řízení (vlastníků rozhodnutím dotčeného pozemku), zatímco ve zbytku bylo
prvostupňové rozhodnutí žalovaným potvrzeno.
[3] Výrokem prvostupňového rozhodnutí stavební úřad postupem podle §88 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném
do 30. 6. 2006 (dále jen „stavební zákon“), „nenařídil“ odstranění stavby označené jako
„Oplocení mezi pozemky“ na pozemku st. p. X v katastrálním území X, jejímž vlastníkem byla B.
G. (dále jen „vlastník“).
[4] Z obsahu správního spisu vyplývá, že stavební úřad na základě podnětu stěžovatelů
a po provedení místního šetření (dne 16. 5. 2006) zjistil, že vlastník (tehdy manželé S. a B. G.)
zahájil nepovolenou stavbu na blíže neurčených hranicích mezi pozemky p. č. X a X v k. ú. X
(dále veškeré zmíněné pozemky náleží do tohoto katastrálního území, není-li uvedeno jinak).
Následně stavební úřad zahájil z moci úřední řízení o odstranění stavby oplocení podle §88 odst.
1 písm. b) stavebního zákona, o čemž vyrozuměl účastníky řízení přípisem ze dne 25. 5. 2006.
Poté stavební úřad při místním šetření spojeným s ústním jednáním dne 8. 6. 2006 dospěl k
názoru, že stavba oplocení již byla v mezidobí stavebníkem odstraněna, a řízení o odstranění
stavby proto zastavil usnesením ze dne 13. 11. 2006 pro bezpředmětnost podle §66 odst. 1 písm.
d) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“); Nejvyšší
správní soud poznamenává, že stavební úřad v uvedeném usnesení nesprávně odkazoval na
ustanovení správního řádu o zastavení řízení pro nezaplacení správního poplatku, namísto
odkazu na ustanovení §66 odst. 2, které jedině připadalo v dané věci v úvahu. Ještě dne
13. 6. 2006 však manželé G. oznámili stavebnímu úřadu drobnou stavbu označenou jako
„zhotovení oplocení mezi pozemky parc. č. X a X formou drátěného plotu“ (tedy přísně
formálně vzato odlišnou stavbu, než která byla předmětem výše popsaného řízení o odstranění
stavby; pozn. NSS), přičemž jim stavební úřad v reakci následujícího dne sdělil, že proti
provedení takto ohlášené stavby nemá žádných námitek. Ohledně posledně zmíněné stavby totiž
stavebníci v ohlášení tvrdili, že oplocení bude umístěno pouze na jejich pozemku p. č. X a
nebude zasahovat na pozemek p. č. X, který patří stěžovatelům.
[5] Usnesení stavebního úřadu ze dne 13. 11. 2006 o zastavení řízení bylo napadeno
odvoláním, o němž rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 9. 2009, č. j. KUJI 70765/2009,
tak, že napadené usnesení stavebního úřadu změnil a řízení zastavil právě podle
§66 odst. 2 správního řádu, neboť se v podstatě ztotožnil se stavebním úřadem v tom, že odpadl
předmět řízení. Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelé zaměnili dvě
různé stavby oplocení, a tudíž dvě různá řízení podle stavebního zákona. V prvním případě
se jednalo o řízení o odstranění stavby, jejíž odstranění bylo zjištěno stavebním úřadem dne
8. 6. 2006, pročež došlo k zastavení řízení pro bezpředmětnost. Naproti tomu odvolání
stěžovatelů již nesměřovalo proti řízení ve věci nové stavby oplocení, která byla stavebníky
ohlášena vůči stavebnímu úřadu dne 13. 6. 2006. Jelikož se jednalo o jinou stavbu oplocení,
žalovaný konstatoval, že stavební úřad zastavil původní řízení o odstranění (prvotní) stavby
oplocení v souladu se zákonem. Stěžovatelé napadli uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou
u krajského soudu. Krajský soud ji shledal důvodnou a rozsudkem ze dne 24. 4. 2012,
č. j. 29 Ca 217/2009 - 87, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Připomněl, že ve věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 29 Ca 90/2007 - 49.
Tehdy žalovanému uložil se věcí zabývat v rozsahu uplatněných odvolacích námitek. Žalovaný
však neodstranil vytčená pochybení a nové rozhodnutí tedy bylo i nadále nepřezkoumatelné.
Krajský soud nesouhlasil s názorem, že se námitky a návrhy žalobců týkaly jiného správního
řízení. Žalovaný byl navíc vázán předchozím právním názorem soudu. Žalovaný se v novém
rozhodnutí o odvolání opět nevypořádal se všemi návrhy a odvolacími námitkami a blíže
nezdůvodnil, proč neprovedl navržené důkazy. Žalobci vznášeli v řízení před stavebním úřadem
rozsáhlé námitky a návrhy na provedení důkazů o důvodech pro pokračování správního řízení
o odstranění stavby. Označili důkazní návrhy o tom, že manželé G. postavili na jejich pozemku
plot. Geodetická organizace dosud neprovedla vyznačení hranice mezi pozemky p. č. X a X.
Hranice mezi pozemky byla v roce 1993 vytyčena soudním znalcem ve znaleckém posudku. V
terénu se dosud nachází znalcem do země zaražená tyč a znalec v posudku uvádí, že hranice je od
železné tyče vzdálena 0,53 m. Manželé G. proto podle názoru stěžovatelů nemohou prokázat, že
postavili plot dle dokumentace uvedené v ohlášení drobné stavby ze dne 13. 6. 2006.
[6] Výše popsaný rozsudek krajského soudu ze dne 24. 4. 2012, č. j. 29 Ca 217/2009 – 87,
byl následně napaden kasační stížností žalovaného, kterou Nejvyšší správní soud shledal
nedůvodnou a zamítl rozsudkem ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 76/2012 – 35. V tomto rozsudku
Nejvyšší správní soud aproboval výše popsaný názor krajského soudu, přičemž konstatoval,
že „[p]odstatou věci je dlouhodobý spor mezi žalobci a manželi G. o určení hranice mezi jejich sousedícími
pozemky. Umístění oplocení má nepochybně zásadní význam pro faktické poměry v území. Plot bude představovat
faktickou hranici mezi oběma pozemky bez ohledu na to, kde přesně se tato hranice nachází. Z protokolu o
místním šetření ze dne 16. 5. 2006 plyne, že předchozí jednání o oplocení pozemků nebyla úspěšná a spor o
hranici pozemků trvá již od roku 1991. Řízení o odstranění oplocení bylo zahájeno oznámením ze dne
25. 5. 2006. (...) Je tedy veden spor o skutečnou hranici mezi pozemky. Za takové situace je přinejmenším
překvapivé, pokud dne 13. 6. 2006 ohlašují manželé G. drobnou stavbu oplocení mezi oběma pozemky
a následujícího dne jim stavební úřad sděluje, že proti provedení drobné stavby nemá námitek. Řízení o odstranění
stavby nebylo skončeno a stále bylo účinné předběžné opatření, kterým stavební úřad zakázal pokračovat ve stavbě
oplocení. Přestože byl k ohlášení předložen situační plánek, nelze z něj bezpečně zjistit, že se nově ohlašované
povolení skutečně nachází zcela na pozemku manželů G. Ze spisu neplyne, jakým způsobem stavební úřad
zjišťoval, že se ohlašované oplocení skutečně nachází na pozemku manželů G. Rovněž není zřejmé, zda stavební
úřad považoval ohlašované oplocení za dočasné, jak se o tom zmiňují manželé G. v situačním plánku a jak o tom
hovořil zástupce manželů G. při místním šetření v rámci státního stavebního dohledu. Sdělení stavebního úřadu, že
nemá námitek proti ohlašované stavbě, totiž nehovoří o provizorním oplocení. Podle stěžovatele je naopak ohlášená
stavba důvodem, pro který se vůbec nebude zabývat námitkami stěžovatelů. Sdělení, že stavební úřad nemá
námitek proti ohlašované stavbě, bylo navíc doručováno pouze manželům G. Žalobci neměli možnost dosáhnout
projednání svých námitek v řízení o ohlášení stavby a stěžovatel ani netvrdil, že tuto možnost měli a nevyužili ji.
(...) Zdejší soud se již v minulosti zabýval problematikou aplikace §66 odst. 2 správního řádu v rozsudku ze
dne 28. 7. 2011, čj. 5 As 30/2011 - 93 a dospěl k závěru, že podle tohoto ustanovení nelze postupovat při
vydání usnesení o zastavení řízení o odstranění stavby. V podrobnostech odkazuje zdejší soud na odůvodnění
uvedeného rozsudku, které je dostupné na www.nssoud.cz. Shodně jako v uvedeném rozsudku i nyní Nejvyšší
správní soud konstatuje, že stavební úřad měl vydat rozhodnutí podle §67 správního řádu, proti kterému je
přípustný opravný prostředek. (...) Postup podle §66 odst. 2 správního řádu je přípustný tehdy, pokud v řízení
nastanou skutečnosti objektivního charakteru, v důsledku kterých nelze v řízení dále pokračovat. Jestliže je
správní orgán oprávněn z úřední činnosti zahájit správní řízení, musí mít rovněž možnost takové řízení zastavit.
Společným rysem těchto předpokladů je, že v jejich důsledku nemohou utrpět práva účastníků řízení. Proto není
třeba, aby byl k dispozici opravný prostředek proti takovému usnesení. [28] Ani jeden z předpokladů uvedených v
§66 odst. 2 správního řádu nenastal v souzené věci. Pokud by mohl stavební úřad zastavit za této situace řízení o
odstranění stavby usnesením podle §66 odst. 2 správního řádu, nejenže by účastníkům upřel právo podat proti
rozhodnutí opravný prostředek, ale rovněž by neměl povinnost jim takové usnesení doručit. Takový postup by byl
nepochybně v rozporu s požadavkem předvídatelnosti rozhodování správního orgánu a rovněž by tím stavební úřad
zabránil účastníkům řízení uplatnit v řízení své stanovisko.“
[7] Žalovaný se v reakci na zrušující rozsudek krajského soudu ze dne 24. 4. 2012,
č. j. 29 Ca 217/2009 – 87, znovu zabýval odvoláním stěžovatelů proti usnesení stavebního úřadu
ze dne 13. 11. 2006 o zastavení řízení o odstranění stavby, a rozhodl o něm rozhodnutím ze dne
30. 10. 2013, č. j. KUJI 73799/2013, sp. zn. OUP 213/2013-Ko-8, tak, že usnesení stavebního
úřadu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání. Při tom stavební úřad zavázal, aby provedl
řádné a úplné dokazování k prověření a posouzení stávající stavby oplocení s ohledem na její
současný právní stav, popř. způsob jejího povolení a přesného umístění na pozemku
či pozemcích dotčených stavbou, a to nezbytným ústním jednáním spojeným se šetřením
na místě samém a popř. i získáním dalších důkazů v pokračujícím správním řízení.
[8] Při následném ústním jednání dne 30. 1. 2014 bylo zjištěno, že mezi pozemky p. č. X a X
se nachází oplocení provedené z drátěného pletiva o výšce 128 cm. Nepodařilo se však zjistit, na
kterém pozemku se toto oplocení nachází. Délka oplocení činila 11,5 m, přičemž bylo provedeno
na sedmi dřevěných sloupcích a dvou krajních ocelových sloupcích. Dne 7. 3. 2014 obdržel
stavební úřad žádost vlastníka oplocení o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad tudíž
probíhající řízení o odstranění stavby usnesením ze dne 10. 3. 2014,
č. j. MUMB/OVUP/6018/2014, přerušil kvůli posouzení předběžné otázky, k jejímuž posouzení
sice byl sám příslušný, nicméně nemohl k němu dojít v rámci společného řízení. Dne 11. 6. 2014
obdržel stavební úřad oznámení vlastníků oplocení, že toto oplocení bylo odstraněno. Dne
3. 11. 2014 došlo ke změně okruhu účastníků řízení v důsledku úmrtí S. G. Dne 9. 2. 2015
provedl stavební úřad kontrolní prohlídku stavby, o čemž protokoloval tak, že oplocení mezi
pozemky p. č. X a X bylo odstraněno v plném rozsahu. Následně stavební úřad přistoupil
k vydání výše označeného prvostupňového rozhodnutí, kterým rozhodl o nenařízení odstranění
stavby oplocení.
[9] V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí stavební úřad především uvedl,
že účelem řízení o odstranění stavby je uvedení právního a skutkového stavu do souladu,
a to buď nařízením odstranění stavby, nebo vydáním dodatečného stavebního povolení.
Jeví se jako nehospodárné projednávat odstranění či dodatečné povolení takové stavby,
jestliže předmětná stavba v současné době fyzicky neexistuje a byla odstraněna v plném rozsahu,
jak vyplývá z kontrolní prohlídky dne 9. 2. 2015. Ve smyslu stavebního práva se tedy nejedná
o nepovolenou stavbu. V takovém případě je namístě vydat rozhodnutí o nenařízení odstranění
stavby (zde stavební úřad odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2011, č. j. 5 As 30/2011 – 93). Rovněž zdůraznil, že stěžovatel a) zápisem do protokolu
dne 30. 4. 2015 potvrdil skutečnost, kterou si stavební úřad ověřil na místě samém, a sice
že oplocení mezi pozemky p. č. X a X bylo odstraněno v plném rozsahu, jak vyplývá z protokolu
ze dne 9. 2. 2015 včetně fotodokumentace.
[10] Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 7. 8. 2015, č. j. KUJI 54608/2015,
sp. zn. OUP 205/2015-Ko-2, zejména předznamenal, že obsáhlé odvolání stěžovatelů skýtalo
množství vzájemně se prolínajících a repetitivních námitek, směřujících jednak proti tvrzeným
procesním pochybením stavebního úřadu, jednak i proti dosud nevyjasněným majetkoprávním
vztahům (průběh společné hranice pozemků v terénu). V první řadě žalovaný k okruhu účastníků
správního řízení uvedl, že stavebním úřadem byly nad rámec jako spoluvlastnice pozemku p. č. X
uvedeny i A. M. a I. N., tedy pozůstalé dcery po S. G. Žalovaný však z dostupných podkladů
katastru nemovitostí zjistil, že v době vydání prvostupňového rozhodnutí byla jedinou vlastnicí
uvedeného pozemku B. G. Proto žalovaný přistoupil k výše popsané změně výrokové části
prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný se neztotožnil s námitkou nicotnosti
prvostupňového rozhodnutí. Dále označil za nepochybné, že v současné době předmětná stavba
již neexistuje, nicméně dříve prokazatelně existovalo. K požadavku stěžovatelů, aby stavební úřad
nechal na vlastní náklady od oprávněné geodetické organizace vytýčit hranice mezi pozemky
p. č. X, X, X a X podle dokumentace uložené na katastrálním úřadě, a dále k okruhu námitek
týkajících se vlastnických práv a zpochybnění průběhu společné hranice mezi jednotlivými
sousedními pozemky žalovaný konstatoval, že se jedná o námitky, které se svým charakterem
týkají soudního řízení. Prokázání majetkoprávních vztahů v daném území je tedy možné pouze
občanskoprávní, tj. soudní, cestou a stavební úřad není k těmto úkonům kompetentní. Rovněž
nelze v rámci tohoto správního řízení požadovat vytýčení hranice pozemků na náklady
stavebního úřadu z důvodu dřívějšího odstranění staveb hospodářských budov. Z uvedených
důvodů žalovaný zamítl odvolání stěžovatelů.
[11] Krajský soud v napadeném rozsudku po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení
a shrnutí uplatněné žalobní argumentace, vyjádření žalovaného, repliky stěžovatelů
a proběhnuvšího jednání ve věci shledal žalobu nedůvodnou. Krajský soud zdůraznil,
že předmětné oplocení již bylo odstraněno, proti čemuž stěžovatelé ostatně v průběhu správního
řízení nic nenamítali. Stavební úřad provedl ve věci nezbytné úkony pro zjištění skutečného stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §3 správního řádu. Účelem zahájeného
řízení podle §88 odst. 1 stavebního zákona bylo uvedení právního a skutečného stavu
do souladu, a to buď nařízením odstranění stavby oplocení, nebo vydáním dodatečného
stavebního povolení na tuto stavbu. Jelikož stavební úřad prohlídkou dne 9. 2. 2015 zjistil,
že stavba již fakticky neexistuje a byla v plném rozsahu odstraněna, nebylo důvodné
ani hospodárné dále projednávat odstranění takové stavby. Krajský soud se ztotožnil s názorem
stavebního úřadu, že v případech, kdy se nejedná o tzv. černou stavbu, neumožňuje stavební
zákon ani správní řád zastavit řízení o odstranění stavby, a proto lze judikaturu Nejvyššího
správního soudu v případech, kdy nebyly dány důvody pro zahájení řízení o odstranění stavby,
aplikovat i na případy, kdy tyto důvody odpadly. Dále krajský soud vyjádřil názor, že v daném
případě není přítomen žádný ze znaků nicotnosti prvostupňového rozhodnutí ani rozhodnutí
žalovaného. Pokud jde o zjišťování skutečného stavu věci, krajský soud nedal zapravdu
stěžovatelům v tom, že by podle rozhodnutí žalovaného mělo být oplocení kdysi umístěno právě
na pozemku p. č. X a nikoli zároveň na pozemku p. č. X. Žalovanému se rovněž podařilo
odstranit vadu řízení před stavebním úřadem, když z prvotně vymezeného okruhu účastníků
řízení vyňal osoby, kterým nesvědčilo vlastnické právo ke kterémukoli z dotčených pozemků.
Krajský soud rovněž uvedl, že stěžovatelé v žalobě namítali soubor námitek, který ovšem nemůže
souviset s řízením o odstranění stavby oplocení. Takto nepatřičně namítali zničení reálného
značení hranic mezi pozemky v terénu postupem stavebního úřadu v roce 1986. Stěžovatelé
nemohou po stavebním úřadu požadovat, aby zaměřil a vytýčil hranici mezi dotčenými pozemky,
a pokud mají zájem oplotit si svůj pozemek, mohou tak učinit za podmínek stanovených
stavebním zákonem a jinými právními předpisy, a to na své vlastní náklady. Žaloba stěžovatelů
rovněž obsahuje některé nejasné námitky, na které nelze pro nedostatek jejich specifikace blíže
reagovat. Stěžovatelé například v žalobě namítli, že blíže neurčené správní řízení je přerušeno,
aniž by však upřesnili, o jaké řízení se jedná. Obdobně stěžovatelé tvrdili, že z některého
z civilních řízení soudních před Okresním soudem v Třebíči byl pořízen jako výstup znalecký
posudek č. 151/1992 ze dne 29. 10. 1993, kterým měla být zjištěna odchylka ve vytýčení hranice
mezi pozemky p. č. X a X, a to oproti hranici vyznačené manžely G., přičemž rozdíl měl činit pás
o šířce 153 cm. Krajský soud zdůraznil, že určování hranic pozemků nebylo předmětem nyní
přezkoumávaného řízení o odstranění stavby, zvláště v situaci, kdy bylo zjištěno, že stavba byla
kompletně odstraněna a bylo vydáno meritorní rozhodnutí o tom, že odstranění stavby se
nenařizuje. Pokud se stěžovatelé domnívají, že část jejich pozemku je užívána neoprávněně jejich
sousedy, je třeba tento spor řešit občanskoprávní cestou, a to buď přímo dohodou s uživateli
sousedního pozemku, nebo postupem civilního řízení soudního. Stanovení hranice mezi
pozemky je s ohledem na skutková zjištění v této věci již nad rámec řízení o odstranění stavby.
Stěžovatelům dal krajský soud zapravdu v tom, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by
předmětná stavba stála pouze na pozemku p. č. X; s ohledem na obsah prvostupňového
rozhodnutí však tato otázka spočívala zcela mimo meritum relevantní právní úvahy. Stavební
úřad postupoval ve věci v souladu se zásadami správního řízení a v souladu s §36 odst. 1 a 3
správního řádu umožnil všem účastníkům řízení se před vydáním napadeného rozhodnutí
vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Z textu odvolání navíc nebylo zřejmé, s jakým konkrétním
návrhem se stavební úřad nevypořádal. Závěrem odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud
konstatoval, že členění rozsudku přizpůsobil struktuře podané (velmi obsáhlé) správní žaloby.
V textu žaloby se námitky několikrát opakují a navzájem prolínají, přičemž jsou doplněny
obsáhlou a doslovnou citací z napadeného rozhodnutí žalovaného a z dřívějších rozhodnutí
krajského soudu. Nebylo však možné reagovat na každou jednotlivou větu v žalobě uvedenou,
pročež tematické soubory žalobních námitek byly adresovány komplexním vypořádáním ve
vzájemných souvislostech. Stěžovatelé nepředložili ve správním řízení ani v řízení o žalobě žádný
důkaz, jenž by vyvrátil pravdivost podkladů, které měl stavební úřad a žalovaný k dispozici pro
účely vydání rozhodnutí v řízení o odstranění stavby.
[12] V totožných kasačních stížnostech stěžovatelé namítají porušování zákazu svévole veřejné
moci od roku 1986 do současnosti. Jednotlivé kasační námitky tak, že nejprve citují část
odůvodnění napadeného rozsudku, proklamují svůj nesouhlas s takto citovaným textem
a kontrují citací buďto textu správní žaloby, nebo textu svého odvolání proti prvostupňovému
rozhodnutí.
[13] Podle stěžovatelů došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na účinné právní
prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a podle čl. 47 Listiny
základních práv Evropské unie.
[14] Stěžovatelé namítají, že po stavebním úřadu oprávněně požadovali a doposud požadují,
aby napravil svoje pochybení z roku 1986, tj. nechal na vlastní náklady od oprávněné geodetické
organizace vytýčit hranice mezi pozemky p. č. X, X, X a X. Stavební úřad je za odstranění hranic
mezi pozemky z terénu plně odpovědný. Odstraněním budovy, na které byly hranice mezi
předmětnými pozemky vyznačeny, porušil stavební úřad svou povinnost dle §32 odst. 1 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Vzhledem k tomu, že nedošlo k obnovení
vyznačení hranic v terénu, nemohou stěžovatelé oplotit pozemek na skutečných hranicích
evidovaných na katastrálním úřadě. Tím dochází k zásahu do jejich vlastnického práva, neboť
v důsledku absence oplocení je jejich pozemek fakticky volně přístupný.
[15] Dále stěžovatelé krajskému soudu vytýkají, že nepřihlédl k rozličným „důkazům“,
které předkládali v řízení o žalobě. Za tyto údajně opomenuté důkazy stěžovatelé označují
konkrétní odvolací a žalobní námitky, které uplatnili v předcházejícím správním a soudním řízení.
[16] Stěžovatelé obecně nesouhlasí s názorem krajského soudu, že jejich žalobní námitky
nebyly dostatečně konkrétní. Rovněž opětovně uvádějí, že na pozemku p. č. X nebylo oplocení
postaveno.
[17] Konečně stěžovatelé uvádí, že proti soudcům senátu 29A krajského soudu opakovaně
podávají námitky podjatosti, které jsou odůvodněny údaji o jejich dřívějších rozhodnutích
v obdobné skutkově téměř stejné věci, pro něž se považuje předem za téměř vyloučené,
že by v nyní projednávané věci mohli rozhodnout jinak, což se potvrdilo také v této věci.
[18] Stěžovatelé uzavírají, že výše uvedené skutečnosti samy o sobě frapantně porušují
zásady spravedlivého procesu zakotveného normami mezinárodního i ústavního práva. Došlo
zde prokazatelně ke svévoli, kterou zakazují ústavní imperativy zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy
a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[19] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že odkázal na odůvodnění napadeného
rozsudku, se kterým vyjádřil své ztotožnění.
[20] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, že kvalita a preciznost ve formulaci
obsahu stížnostních bodů v podstatě předurčuje kvalitu rozhodnutí soudu o kasační stížnosti
(srov. rozsudek ze dne 2. 12. 2011, č. j. 2 Afs 11/2011 – 90, ze dne 5. 10. 2016,
č. j. 3 Azs 138/2016 – 41, či ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 As 65/2017 – 30). Ve shodě s názorem
krajského soudu a potažmo i žalovaného a stavebního úřadu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že zmíněných vlastností se podáním stěžovatelů nedostává. Jak uvedeno výše, kasační stížnost
obsahuje buďto zcela obecná tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv stěžovatelů,
nebo prosté citace částí odůvodnění napadeného rozsudku, které jsou následovány citacemi textu
žalobních či odvolacích námitek. Ve své podstatě tedy kasační stížnost spočívá na tvrzení
nezákonnosti napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským
soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], nicméně tato tvrzení jsou pohříchu
navýsost obecně formulovaná.
[23] Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, „[n]ení porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu
rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (viz také rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, ze dne 6. 6. 2013,
č. j. 1 Afs 44/2013 - 30). V tomto smyslu tedy Nejvyšší správní soud shledává plně dostatečným
napadený rozsudek; obdobně je přitom namístě (nezbytné) postupovat i při posuzování
důvodnosti uplatněné stížní argumentace (níže). Nejvyšší správní soud nepovažuje za vhodné
bezezbytku reprodukovat stěžovateli citované části textu napadeného rozsudku a v návaznosti
na to přejímat jejich kasační námitky sestávající pro změnu z citací žalobních a odvolacích
námitek.
[24] Z kasační stížnosti je patrné, že stěžovatelé setrvávají na svých původních premisách,
tj. že údajným odstraněním stavby v roce 1986, která předtím umožňovala rozlišit v terénu
hranice jednotlivých pozemků ve vlastnictví různých osob, tehdejší stavební úřad pochybil
a uvedl tím v chod sled událostí vedoucí až k předmětnému řízení o odstranění stavby. Nejvyšší
správní soud se plně ztotožňuje s posouzením podaným krajským soudem v napadeném
rozsudku, a sice že tato tvrzená okolnost postrádá jakoukoli relevanci co do předmětu přezkumu
v odvolacím, žalobním, a tím pádem i kasačním soudním řízení. Stěžovatelům bylo opakovaně
ze strany správních orgánů i správních soudů vysvětleno, že zákonnost a věcná správnost
prvostupňového rozhodnutí se posuzuje s ohledem na důvody, na kterých je takové rozhodnutí
postaveno. V nynější věci je tímto důvodem nesporné a náležitě aktuální skutkové zjištění
stavebního úřadu, že oplocení, které dříve existovalo v místech nejasného průběhu hranice mezi
pozemky p. č. X a X, existovat přestalo. Již tato okolnost je dostatečným důvodem k vydání
rozhodnutí o nenařízení odstranění stavby. Ze žalobní i kasační argumentace stěžovatelů je
nicméně patrné, že nejsou ochotni nebo schopni tuto v zásadě nezpochybnitelnou premisu
přijmout, čímž z právně-aplikačně jednoduchého případu vytvořili řetězec opakujících
se mimoběžných argumentů, jejichž svědomitým vypořádáváním správní orgány i správní soudy
zabředávají stále hlouběji do stěžovateli roztočené spirály nelogičností a irelevantních argumentů.
[25] Nejvyšší správní soud rekapituluje, že prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu obstojí
(po změně provedené rozhodnutím žalovaného v rámci odvolacího řízení) už jen na základě
nesporného faktu, že stavba oplocení, ať již měla být ve skutečnosti umístěna přímo
na neznatelné hranici mezi pozemky nebo pouze v její blízkosti, byla v průběhu řízení
o odstranění stavby (včetně doby do skončení tohoto řízení) stavebníky prokazatelně odstraněna.
Geografické umístění stavby, která prokazatelně neexistuje, ve vztahu ke sporné hranici
pozemkového vlastnictví stěžovatelů a jejich sousedů je proto zcela nerozhodné a snaha o jeho
upřesňování je tedy v samotné své podstatě absurdní. Umístění stavby, a s ním se pojící zákonný
požadavek prokázání oprávnění stavebníka k zřízení stavby právě s takovým konkrétním
umístěním, může samozřejmě představovat relevantní faktor v řízení o odstranění stavby jedině
za nezbytného předpokladu, že taková stavba skutečně ve sporném místě existuje.
Celá argumentace stěžovatelů je tudíž lichá již od své základní premisy. Nejvyšší správní soud
má za to, že krajský soud zcela dostatečným a v rámci možností (odvisejících od struktury
žaloby stěžovatelů) i přehledným způsobem vypořádal veškeré uplatněné žalobní námitky.
Rovněž správně identifikoval podstatu věci samé, tj. otázku zjištění existence stavby oplocení
v době správního řízení, a správně posoudil její relevanci ve vztahu k zákonnosti a věcné
správnosti napadených správních rozhodnutí.
[26] Na základě uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Jelikož zároveň neshledal, že by napadený rozsudek trpěl některou z vad podle
§109 odst. 4 s. ř. s., ke kterým je jinak třeba v řízení o kasační stížnosti přihlédnout i nad rámec
uplatněné stížní argumentace, zamítl kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní,
a proto nemají právo na náhradu nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému ovšem nevznikly
náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho úřední činnosti, a které by mu tedy patřilo
přiznat.
[28] K žádosti stěžovatelů ustanovil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 17. 1. 2018,
č. j. 2 As 434/2017 – 48, jejich zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Alenu
Malachovou, advokátku se sídlem Studentská 946/4, Znojmo. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. platí
v takovém případě odměnu ustanoveného zástupce (je-li jím advokát) stát. Ustanovené
zástupkyni náleží v souvislosti se zastupováním stěžovatelů odměna za jeden úkon právní služby
podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném
znění (dále jen „advokátní tarif“). Vzhledem k tomu, že ustanovená zástupkyně zastupovala oba
stěžovatele, uplatní se ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu, a sice za každou další společně
zastupovanou osobu při společném úkonu právní služby (kterým je i převzetí a příprava
zastoupení stěžovatelů s totožnými kasačními stížnostmi) náleží ustanovené zástupkyni odměna
jako za další úkon právní služby, snížená však o 20 %. Ustanovené zástupkyni rovněž náleží jedna
částka paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, neboť poskytla
jeden společný úkon právní služby. Tarifní hodnota mimosmluvní odměny za poskytnutí jednoho
úkonu právní služby se v případě řízení o kasační stížnosti odvíjí od §9 odst. 4 ve spojení
s §7 bod 5 advokátního tarifu, a činí tedy 3100 Kč. Celkem proto ustanovené zástupkyni náleží
5880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu