ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.84.2015:56
sp. zn. 2 As 84/2015 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Děti země – Klub
za udržitelnou dopravu, pobočný spolek, se sídlem Brno, Cejl 48/50, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, za účasti osob
zúčastněných na řízení: a) Ředitelství vodních cest České republiky, se sídlem Praha 1,
Nábřeží L. Svobody 1222/12, zast. JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9,
Jandova 8, b) Přátelé Slavíkových ostrovů, z. s., spolek, se sídlem Lochenice č. p. 156,
zast. Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Brno, Údolní 33, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 15. 12. 2010, č. j. 1109/550/10-Záb,76719/ENV/10, v řízení o kasační stížnosti
osoby zúčastněné na řízení b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014,
č. j. 3 A 22/2011 – 124,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014, č. j. 3 A 22/2011 – 124,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2010, č. j. 1109/550/10-Záb,76719/ENV/10,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit osobě zúčastněné na řízení b) na náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti částku 11 800 Kč k rukám Mgr. Pavla Černého, advokáta,
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě částku
2000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V. Osoba zúčastněná na řízení a) nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se osoba zúčastněná na řízení b) jako stěžovatel
domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, č. j. 3 A 22/2011 – 124,
kterým byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2010,
č. j. 1109/550/10-Záb,76719/ENV/10, jímž bylo zamítnuto odvolání mj. stěžovatele proti
rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje (dále „krajský úřad“ nebo „správní orgán
prvého stupně“) ze dne 30. 6. 2010, č. j. 49993/2010/OŽPZ, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno
(dále jen „prvostupňové“ rozhodnutí). Tímto rozhodnutím byla povolena výjimka podle
§56 odst. 1 a §56 odst. 3 písm. h) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění
účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), ze zákazu
zasahovat do přirozeného vývoje jedinců druhů bramborníček hnědý, koroptev polní, potápka
malá a ťuhýk šedý, a dále byly stanoveny podmínky tohoto zásahu. Výjimka byla na základě
žádosti povolena osobě zúčastněné na řízení a), jakožto investoru stavby (dále též jen „žadatel“),
z důvodu zamýšlené realizace stavby souhrnně označované jako „Nový plavební stupeň Přelouč,“
konkrétně realizace pozměněné varianty podle dokumentace „Stupeň Přelouč II, úprava
technického řešení na Slavíkových ostrovech.“
[2] Žalobce v žalobě uplatnil tři žalobní body. Za prvé žalovanému rozhodnutí vytknul
porušení §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“). Již v odvolání upozornil na skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí bylo
vydáno, aniž by žalobci bylo umožněno se k některým podkladům řádně vyjádřit, když krajský
úřad až v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých podkladů vycházel, a ne všechny
tyto podklady byly součástí spisu. Žalovaný se s touto námitkou nevypořádal a pouze uvedl,
že se jedná o veřejně přístupné dokumenty a projektová dokumentace byla uložena na krajském
úřadu. Žalovaný navíc rovněž doplnil v odvolacím řízení dva nové podklady rozhodnutí,
k nimž také neumožnil žalobci se vyjádřit. Druhou námitkou žalobce namítl nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného jednak pro nejasné uložení podmínek, dále pro nedoložení veřejného
zájmu na stavbě kanálu a jeho výrazné převahy nad zájmem ochrany přírody a také pro vnitřní
rozpornost, když správní orgány v minulosti ve svých rozhodnutích, která jsou součástí
správního spisu, dospěly k závěru, že stavba kanálu má škodlivý vliv na zvláště chráněné druhy
organismů a výjimky nepovolily. Za třetí žalobce namítal, že nebyly splněny podmínky
§56 zákona o ochraně přírody a krajiny pro udělení výjimky z ochrany. Žalobce nesouhlasil
ani s tím, že žalovanému nepřísluší vypořádávat námitky vztahující se k otázkám vodní dopravy
na Labi nebo ekonomiky stavby, ani že otázka existence jiného uspokojivého řešení nebyla
předmětem řízení. Také měl za to, že ačkoli některé námitky žalovaný vypořádal, neuvedl
na základě jakých podkladů, když některé z podkladů dovozovaly zcela opačné závěry. Stejně
tak zmínil skutečnost, že se žalovaný nevypořádal s námitkami, které poukazovaly na pochybení
studií Ing. D. a Ing. K., na kterých krajský úřad zakládá odůvodnění převahy veřejného zájmu a
ze kterých přejímá všechny závěry, včetně neodůvodněných a nepřezkoumatelných hypotéz a
předpokladů. Nevypořádal se zejména se závěry odborného posudku Agentury ochrany přírody a
krajiny (dále též jen „Agentura“).
[3] Městský soud námitky žalobce shledal nedůvodnými. K prvnímu žalobnímu bodu uvedl,
že byl formulován velice obecně a není z něj zřejmé, jaký dopad měla tvrzená porušení do práv
žalobce. K podkladům prvostupňového rozhodnutí, které žalobce výslovně zmiňoval, městský
soud uvedl, že není jasné, proč žalobce považuje objekty SO 44 – 46 za podstatné. Zásady
územního rozvoje Pardubického kraje jsou opatřením obecné povahy, které je správním úřadům
známo z úřední činnosti. Usnesení č. 882/2005 ze dne 13. 7. 2005, kterým vláda schválila
dopravní politiku České republiky, je založeno ve spisu. Odborná literatura, nálezová databáze
Agentury ochrany přírody a krajiny a další informační zdroje nejsou podklady rozhodnutí,
a nemusí tedy být ani součástí spisu. Městský soud sice uvedl, že odborná literatura měla
být pro posouzení přezkoumatelnosti specifikována, avšak toto pochybení nemělo vliv
na zákonnost rozhodnutí. Pokud jde o podklady doplněné v odvolacím řízení, městský soud
konstatoval, že tyto nepřinesly výrazně převratné informace a tudíž nedošlo k vadě řízení,
která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
[4] Také druhý žalobní bod považoval městský soud za velice nekonkrétní a neshledal
jej důvodným. Předně uvedl, že není povinností odvolacího orgánu vypořádat námitky odvolatelů
bod po bodu, nýbrž je může vypořádat souhrnně. Podstatné je, aby byly všechny námitky
vypořádány po věcné stránce a v celém rozsahu, k čemuž v tomto případě došlo. Vnitřní
rozpornost v závěrech správních rozhodnutí městský soud neshledal a v podrobnostech odkázal
na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.
[5] Ani třetí žalobní důvod městský soud nepovažoval za důvodný. Soud sice uvedl,
že krajský úřad mohl být v citacích střídmější a žalovaný v odůvodnění podrobnější, nicméně
dospěl k závěru, že převaha jiného veřejného zájmu byla odůvodněna dostatečně.
[6] Městský soud nepřisvědčil ani tvrzení, že se správní orgány nevypořádaly s podklady,
které zpochybňovaly předmětné studie Ing. D. a Ing. K., tedy i se závěry posudku Agentury.
Městský soud považoval za správný závěr žalovaného, že je právem správního orgánu, co označí
za zásadní podklady pro rozhodnutí, včetně toho, že ač krajský úřad pochybil, když tento
posudek obšírněji nekomentoval, nemělo to vliv na zákonnost rozhodnutí. Zdůraznil totiž, že se
posudek vůbec nevztahoval na nyní posuzované čtyři druhy živočichů.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítá kasační
důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy tvrdí nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku městského soudu.
[8] Stěžovatel předně uvádí, že stejně jako žalobci, i jemu bylo krajským úřadem a žalovaným
znemožněno vyjádřit se k některým podkladům rozhodnutí v souladu s §36 odst. 3 správního
řádu. Stěžovatel má za to, že právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí je jedním
z nejdůležitějších práv účastníka řízení. Poněvadž spolky podle dosavadní judikatury mohly
v žalobě namítat pouze porušení svých procesních práv, což žalobce zcela jednoznačně učinil
v prvním žalobním bodu, je nesprávné tvrzení městského soudu, že ze žalobcovy námitky nebylo
jasné, jaký měla mít uvedená porušení dopad na porušení vlastních práv žalobce.
[9] Jde-li o dokumentaci k objektům SO 44 – 46, tak stěžovatel konstatuje, že pokud má její
obsah sloužit i jako východisko pro rozhodnutí o kompenzaci za stavbou zničené biotopy,
nejedná se o podklady, které by byly pro rozhodnutí o výjimce nepodstatné, byť městský soud
tvrdí opak. Zatímco městský soud vyjádřil domněnku, že informace z průzkumů prováděných
nezávislými odborníky, z odborné literatury apod. nejsou podklady ve smyslu důkazů a nemusí
být součástí spisu, stěžovatel uvádí, že uvedené informace byly pro předmět řízení relevantní
a napadené rozhodnutí na ně také jako na své podklady odkazuje. Stěžovatel je toho názoru,
že odborné informace o biologické hodnotě dotčených biotopů jsou důkazy o intenzitě veřejného
zájmu, jenž měl být porovnán s jiným veřejným zájmem. Pokud tyto informace nejsou součástí
spisu a žádné z rozhodnutí neuvádí jejich konkrétní obsah, jedná se o zásah do práva vyjádřit
se k podkladům a je tím likvidována efektivní účast veřejnosti v řízení. Stěžovatel se domnívá,
že krajský úřad pochybil, označil-li tyto podklady pouze obecně bez jejich bližší specifikace
a aniž by uvedl, co z těchto podkladů vyvodil. Došlo tak k porušení §17 odst. 1 a §68 odst. 3
správního řádu.
[10] Městský soud se dále vůbec nevyjádřil k okruhu podkladů, zmiňovaných žalobcem
a to konkrétně k písemnostem, které byly součástí spisu sp. zn. SpKrÚ 22897/2006/OŽPZ.
Krajský úřad i žalovaný použili jako podklad pro svá rozhodnutí dokumenty z jiného spisu,
přičemž ani žalobce ani stěžovatel nevěděli, o jaké podklady se jednalo, a nemohli se k nim proto
ani vyjádřit.
[11] Městský soud dále uvedl, že podklady doplněné žalovaným v odvolacím řízení,
které nebyly dány stěžovateli ani žalobci k vyjádření, nepřinesly nové informace, a proto
se nejedná o pochybení. Tato úvaha však není blíže odůvodněna a lze ji proto považovat
za nepřezkoumatelnou. Stěžovatel upozorňuje na fakt, že žalovaný naopak opřel svůj závěr
o převaze jiného veřejného zájmu právě o doplněné podklady, a tudíž tyto měly zásadní vliv
na žalované rozhodnutí. Na podporu svých tvrzení ohledně závažného porušení procesních
práv poukazuje stěžovatel na judikaturu krajských soudů i Nejvyššího správního soudu,
dle které jsou správní orgány povinny před vydáním rozhodnutí umožnit účastníkům řízení
vyjádřit se ke všem podkladům obsaženým ve spisu, jinak se jedná o zásadní vadu řízení,
bez ohledu na to, jaké konkrétní podklady byly do spisu doplněny či nakolik byly tyto doklady
významné z pohledu správního orgánu. Stěžovatel proto v postupu žalovaného spatřuje porušení
jak §36 odst. 3 správního řádu, tak §2 odst. 4 a §3 stejného zákona. Poněvadž městský soud
žalované rozhodnutí nezrušil, je jeho rozsudek nezákonný.
[12] Další námitkou stěžovatel brojí proti tomu, že jak krajský úřad, tak i žalovaný provedli
účelovou selekci podkladů, když jako relevantní byly akceptovány toliko podklady
předložené žadatelem a naopak ty podklady, které navrhovali či předkládali jiní účastníci řízení,
a které žadatelovy podklady odborně i právně zpochybňovaly nebo vyvracely, byly vesměs
vyhodnoceny jako irelevantní, nepřesné, zastaralé nebo laické. Tento účelový postup byl uplatněn
i vůči odbornému posudku Agentury ochrany přírody a krajiny. Krajský úřad prokazoval převahu
jiného veřejného zájmu zejména studiemi Ing. K. a Ing. D., nicméně se odmítl vypořádat s
těmi částmi odborného posudku Agentury, jež tyto studie zpochybňují. Došlo tím k porušení
§68 odst. 3 správního řádu, neboť není zdůvodněno, proč správní orgány ignorovaly důkaz
prokazující opak závěrů plynoucích z uvedených studií.
[13] Městský soud k této námitce uvedl, že správní orgány k posudku Agentury nepřihlédly
v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a také proto, že se posudek nevztahuje na čtyři
posuzované druhy živočichů. Stěžovatel považuje tento závěr za nesprávný a nepřezkoumatelný.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že ani studie Ing. K. a Ing. D. se nevztahují na čtyři
posuzované druhy živočichů, a přesto byly krajským úřadem použity jako důkaz k prokázání
převahy veřejného zájmu. Tvrzení městského soudu tak neodůvodňuje, proč byl posudek
Agentury vyloučen a studie akceptovány jako důkazy, přestože o čtyřech druzích živočichů
nepojednává ani jeden z těchto podkladů. Navíc odborná studie Agentury upozorňuje i na jiné
varianty technických řešení, vyjadřuje se k hodnotě stavbou dotčených částí přírody i k závažnosti
škodlivého zásahu. Městský soud tedy i tuto otázku posoudil nesprávně.
[14] S ohledem na vše uvedené navrhuje stěžovatel rozsudek městského soudu zrušit spolu
s oběma správními rozhodnutími, nebo alternativně zrušit pouze rozsudek městského soudu
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[15] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odvolává na odůvodnění napadeného
rozsudku a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení a) ke kasační stížnosti
[16] Osoba zúčastněná na řízení a) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předesílá,
že má za to, že městský soud se se žalobními námitkami podrobně vypořádal. Domnívá
se, že účastníci předmětného správního řízení byli seznámeni se všemi podklady rozhodnutí
a zároveň jim byl dán prostor k vyjádření. Namítá-li stěžovatel absenci dokumentace k objektům
SO 44 – 46, je toto tvrzení nepravdivé, neboť tato je součástí dokumentace ke stavebnímu
povolení z roku 2006, která je součástí správního spisu spolu s dokumentací změny projektových
dispozic – úprava technického řešení na Slavíkových ostrovech, ze které je zřejmé, k jakým
úpravám v projektové dokumentaci došlo oproti roku 2006. Osoba zúčastněná na řízení a)
se rovněž domnívá, že doložením dvou dopisů do spisu v odvolacím řízení nedoznal skutkový
stav v otázce veřejného zájmu na realizaci stavby žádných změn, a nejedná se tedy o takovou
vadu, pro kterou by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. Pokud jde o další stěžovatelovy
námitky, osoba zúčastněná na řízení a) má za to, že se stěžovatel snaží o dosažení věcného
přezkumu napadeného rozhodnutí, ačkoli mu takové právo nesvědčí. Stejně tak nelze
zpochybňovat stanovisko EIA posudkem Agentury ochrany přírody a krajiny.
[17] S ohledem na uvedené navrhuje osoba zúčastněná na řízení a), aby Nejvyšší správní soud
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem
ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud, a to i na základě připomínky žalovaného,
vážil, zda stěžovatel nevybočil z mezí, které mu jsou jako osobě zúčastněné na řízení stanoveny
soudním řádem správním. Postavení osoby zúčastněné na řízení je odvozeno od dotčení
jejích práv či povinností žalobou napadeným správním rozhodnutím (a tedy i rozhodnutím soudu
o žalobě) a podle §34 odst. 3 s. ř. s. má v soudním řízení právo předkládat písemná vyjádření,
nahlížet do spisu, být vyrozuměna o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání uděleno
slovo. Doručuje se jí žaloba, usnesení o přiznání odkladného účinku, usnesení o předběžném
opatření a rozhodnutí, jímž se řízení u soudu končí. Osoba zúčastněná na řízení ovšem podle
tohoto ustanovení nemůže disponovat předmětem řízení; ten je totiž vymezen žalobou.
Osoba zúčastněná na řízení tak v soudním řízení může hájit vlastní práva odlišná od žalobce
či je s ním, jako v tomto případě, může sdílet. Svého práva na vyjádření může i nemusí využít.
Podle §102 s. ř. s. je osoba zúčastněná na řízení oprávněna podat kasační stížnost a domáhat
se zrušení rozhodnutí krajského soudu. Podáním kasační stížnosti se stává účastníkem kasačního
řízení (§105 odst. 1 s. ř. s.), nicméně i nadále je limitována předmětem soudního řízení
vymezeného žalobou. Možnost podání kasační stížnosti není omezena dotčením práv
či povinností rozhodnutím krajského soudu, byť zpravidla stěžovatel takovou motivaci má; stejně
tak není podstatná jeho aktivita v průběhu řízení před krajským soudem. Tedy i za situace daného
případu, kdy se stěžovatel v průběhu řízení před krajským soudem k věci samé nijak nevyjadřoval,
nebrání to podání kasační stížnosti. Pokud jde o její důvody, nevybočil stěžovatel z mezí
stanovených žalobou. Kasační stížnost stěžovatele je tedy přípustná. Její důvodnost pak zdejší
soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci
přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty
první s. ř. s.
[19] Kasační stížnost je důvodná.
[20] Předně se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, neboť pouze u přezkoumatelného rozsudku lze v zásadě vážit důvodnost
uplatněných námitek.
[21] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ve více pochybeních.
Za prvé se dle stěžovatele městský soud žádným způsobem nezabýval nemožností
vyjádřit se k podkladu popsaném v prvostupňovém rozhodnutí i v žalobě jako některé písemnosti,
které jsou součástí spisu označeného spisovou značkou SpKrÚ 22897/2006/OŽPZ, s uvedením
příkladmého výčtu tří dokumentů; nepřezkoumatelnost je spatřována dále v tom, že městský
soud vůbec nezdůvodnil, jak dospěl k závěru o tom, že podklady doplněné do spisu v odvolacím
řízení nepřinesly extrémně převratné informace; a také v tom, že městský soud neobjasnil,
proč považoval posudek Agentury za nepoužitelný proto, že se nezabýval čtyřmi posuzovanými
druhy živočichů, když ani jiné zásadní podklady, které byly správními orgány použity jako důkazy,
tedy zejména studie Ing. D. a Ing. K., o těchto čtyřech druzích živočichů vůbec nepojednávají.
[22] K otázce nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů se již Nejvyšší správní soud
mnohokrát vyslovil. Pokud jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, která je v této věci
namítána, z konstantní judikatury zdejšího soudu je patrné, že rozhodnutí soudu
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů především tehdy, opírá-li soud rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, všechna zde uváděná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), nebo pokud
zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (srov. rozsudek
ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, popřípadě rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Obdobně
je rozhodnutí soudu zatíženo nepřezkoumatelností v případě, že se soud ztotožní se závěry
správního orgánu a označí je za správné, přičemž se ale nevypořádá s věcnými či právními
námitkami v žalobě uplatněnými proti takovým závěrům (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 12. 2005, č. j. 4 As 13/2004 – 55), respektive pokud z jeho odůvodnění
není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě
a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy,
jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.
[23] Principy přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je navíc třeba bezezbytku vztáhnout
i na případy, kdy jsou přezkoumávána nikoliv jen soudní, ale i správní rozhodnutí. Je tomu
tak proto, že jen skrze řádně odůvodněná, srozumitelná a určitá správní rozhodnutí se může
účastník řízení účinně domáhat svých práv u nestranného soudu. Jinak vyjádřeno, „jen řádně
a srozumitelně vysloveným právním závěrům správních orgánů lze vytýkat jejich nesprávnost“.
Pokud pak správní rozhodnutí nedostojí vytčeným principům, například z toho důvodu,
že z něj nevyplývá, jaký skutkový základ (skutková zjištění) vzal rozhodující správní orgán
za svůj a jak jej následně právně hodnotil (jaké konkrétní právní normy na něj aplikoval),
je třeba na takové rozhodnutí správního orgánu pohlížet jako na nepřezkoumatelné
(viz také rozsudek ze dne 10. 4. 2014, č. j. 7 Afs 14/2014 – 80).
[24] K nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů i rozhodnutí správních orgánů
je pak Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Pokud by totiž sám
přezkoumal nepřezkoumatelný rozsudek správního soudu či odvolacího správního orgánu, nutně
by tak zatížil totožnou nepřezkoumatelností i své vlastní rozhodnutí. Toto nelze připustit.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že otázka přezkoumatelnosti předchozích soudních či správních
rozhodnutí musí nutně předcházet právnímu posouzení věci samé (věcných námitek) a posuzující
orgán (zde Nejvyšší správní soud) v tomto rozsahu není limitován dispoziční zásadou
(srov. §75 odst. 2, či §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[25] Po přezkoumání rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud shledal,
že je nepřezkoumatelný. Je tomu tak dílem proto, že městský soud přezkoumal a potvrdil
zákonnost správních rozhodnutí, která jsou ve skutečnosti nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů, jakož dílem i pro vlastní nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť městský soud se řádně
nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými v žalobě.
[26] Stěžovateli je nutné dát za pravdu hned při vážení důvodnosti první části jeho námitky.
Žalobce v žalobě skutečně výslovně namítal také to, že mu nebylo umožněno seznámit
se s některými podklady rozhodnutí, mj. též s písemnostmi, které byly součástí spisu
sp. zn. SpKrÚ 22897/2006/OŽPZ. Ačkoli městský soud v narativní části rozsudku rekapituloval
obsah žaloby, tudíž i zmiňovanou námitku, v samotném odůvodnění rozsudku ji ponechal
opomenutou. Městský soud prvně uvedl, že námitka ohledně porušení práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí byla formulována značně obecně, a poté se proto vypořádal
jednotlivě pouze s těmi podklady, které žalobce výslovně zmiňoval. Písemnosti ze spisu
sp. zn. SpKrÚ 22897/2006/OŽPZ nicméně vůbec nehodnotil. Z napadeného rozsudku plyne
toliko, že se soud zabýval jenom povahou aktuální stavební dokumentace SO 44 - 46, zásadami
územního rozvoje Pardubického kraje, dopravní politikou ČR a odbornou literaturou, nálezovou
databází Agentury a dalšími informačními zdroji. Absenci těchto podkladů ve spisu městský soud
sice shledal, nepovažoval ji ale za důvod působící nezákonnost správních rozhodnutí,
neboť se vesměs jednalo o veřejně přístupné dokumenty nebo o zdroje odborných informací.
K naříkané spisové dokumentaci se však městský soud žádným způsobem nevyjádřil, přičemž
na ni nelze vztáhnout argumentaci podanou k dalším podkladům, jelikož se nejedná ani o veřejně
přístupné dokumenty, ani o zdroj odborných informací. Městský soud tak bez bližšího
posouzení, jaký vliv na zákonnost správních rozhodnutí mohla mít absence uvedených
písemností ve spisu a nemožnost účastníků správního řízení se k nim vyjádřit, dospěl k závěru
o tom, že právo žalobce (resp. dalších účastníků řízení, mj. stěžovatele) podle §36 odst. 3
správního řádu nebylo porušeno. Takové posouzení je naprosto nedostatečné a činí jeho
rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
[27] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů je však také argumentace městského soudu,
jíž akceptoval odůvodnění žalovaného ohledně nevypořádání se s podklady, které zpochybňovaly
studie Ing. D. a Ing. K., zejména s posudkem Agentury. Městský soud aproboval závěr
žalovaného, jenž sice vytknul krajskému úřadu, že se s předmětným posudkem nevypořádal,
nepovažoval to však za vadu způsobující nezákonnost prvostupňového rozhodnutí.
Dle žalovaného bylo totiž právem správního orgánu prvého stupně stanovit, co označí za zásadní
podklady rozhodnutí. Městský soud navíc akceptoval také závěr, že se uvedený posudek
po odborné stránce vůbec nevztahuje na posuzované čtyři druhy živočichů.
[28] Takové odůvodnění však považuje Nejvyšší správní soud za zcela nedostatečné,
neboť neobjasňuje zákonný důvod pro postup správních orgánů, a je tedy nepřezkoumatelné.
Je sice pravdou, že je věcí správního orgánu, který podklad shledá zásadním a který nikoliv,
je však také jeho povinností odůvodnit, proč ten který podklad nepovažoval za potřebný
pro posouzení věci. Nejvyšší správní soud již k této otázce mnohokrát judikoval, že správní orgán
sice není vázán návrhy účastníků řízení, musí se však se všemi vypořádat a odůvodnit,
proč je eventuálně odmítl (srov. např. rozsudek ze dne 13. 4. 2012, č. j. 2 As 47/2011 – 107,
ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/2009 – 60 nebo ze dne 20. 3. 2014, č. j. 6 As 60/2013 - 33).
[29] Uspokojivé odůvodnění toho, proč nebyl posudek Agentury vůbec brán v potaz,
se však nenachází ani v napadených správních rozhodnutích, což je činí v této části rovněž
nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud není s ohledem
na nedostatečné vypořádání této námitky již v řízení před správními orgány s to posoudit,
zda měl, nebo neměl být předmětný posudek vyhodnocen jako podklad napadených rozhodnutí,
neboť mu nepřísluší nahrazovat činnost správních orgánů. Samotné konstatování žalovaného,
resp. městského soudu, že se tento posudek po odborné stránce netýkal čtyř posuzovaných
druhů živočichů, taktéž nemůže obstát, protože dle tvrzení účastníků řízení zpochybňoval také
zásadní podklady správních rozhodnutí a zabýval se dalšími, pro řízení podstatnými
skutečnostmi. Zásadní podklady správních rozhodnutí, zejména studie Ing. K. a Ing. D., se navíc
také nezabývaly předmětnými živočichy, a přesto byly správními orgány akceptovány. Nejvyššímu
správnímu soudu nadto není ani zřejmé, zda měl městský soud uvedený posudek k dispozici,
neboť ve spisech předložených zdejšímu soudu tento posudek (CD příloha vyjádření žalobce č. 6
ze dne 9. 6. 2010) absentuje.
[30] Pokud tedy městský soud přezkoumal předmětnou námitku, přičemž převzal
neodůvodněné závěry žalovaného, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné ve stejném rozsahu
jako rozhodnutí správních orgánů.
[31] Správní rozhodnutí jsou však stižena vadou nepřezkoumatelnosti také pro zásadní
pochybení správních orgánů v řízení o žádosti o povolení výjimky dle §56 zákona o ochraně
přírody a krajiny; tato vada mohla mít také zásadní vliv na jejich správnost a zákonnost.
[32] Nejvyšší správní soud vycházel ze své předchozí judikatury týkající se udělování výjimek
podle ust. §56 zákona o ochraně přírody a krajiny, ze které vyplývá, že na udělení
této výjimky není právní nárok (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 7 A 139/2001 - 67, publikovaný pod č. 379/2004 Sb. NSS) a její udělení nebo neudělení
je tedy věcí správního uvážení orgánu ochrany přírody na základě posouzení kritérií stanovených
ust. §56 zákona o ochraně přírody a krajiny. V době rozhodování správních orgánů
byla zákonem stanovena následující kritéria: a) jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem
ochrany přírody (srov. ust. §56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny), b) je dána některá
z podmínek stanovených ust. §56 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, c) neexistuje jiné
uspokojivé řešení (podtrženo NSS) a populace daného druhu bude udržena v příznivém stavu
z hlediska ochrany.
[33] Soudy ve správním soudnictví jsou oprávněny přezkoumávat rozhodnutí správních
orgánů činěná na základě správního uvážení, tento přezkum je však do určité míry omezen,
neboť soud nesmí svým uvážením nahradit správní uvážení náležející správnímu orgánu.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 - 79,
publikovaném pod č. 739/2006 Sb. NSS, se k přezkoumávání těchto rozhodnutí vyjádřil zdejší
soud tak, že i když správní orgán není při svém rozhodování vázán přesnými kriterii stanovenými
zákonem a rozhoduje v mezích volného správního uvážení, musí být jeho postup a rozhodnutí
přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil.
[34] Rozhodnutí krajského úřadu a potažmo žalovaného však tato kriteria nesplňují a zdejší
soud naznal, že jsou nepřezkoumatelná, neboť nehodnotila všechny zákonem stanovené
předpoklady pro udělení výjimky, resp. je hodnotila zcela nedostatečným způsobem. Ani jedno
z napadených rozhodnutí se totiž nezabývalo možnou existencí jiného uspokojivého řešení,
a tudíž nezkoumalo jednu ze základních podmínek pro udělení výjimky podle §56 odst. 3 in fine
zákona o ochraně a přírody a krajiny. Obě rozhodnutí vycházela pouze z toho, že žadatelem
navržená varianta byla řešena v rámci EIA, tedy hodnocení záměru dle zákona č. 244/1992 Sb.,
o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o posuzování vlivů“); její následná úprava na stávající
stav záměru (Stupeň Přelouč II) dle stanoviska ministerstva životního prostředí novému
posouzení vlivů z hlediska vlivu na životní prostředí nepodléhá. Ačkoli před samotným
provedením hodnocení EIA podle zákona o posuzování vlivů bylo předpokládáno více možných
variant (nejprve více než deset pracovních variant, následně šest), mezi nimiž se nacházely
i takové, které Slavíkovy ostrovy nezasahovaly, v rámci samotného hodnocení dle zákona
o posuzování vlivů byly hodnoceny toliko tři varianty, dvě vedoucí přes Slavíkovy ostrovy
a nulová varianta. Vybrána pak byla pouze varianta I., odpovídající přibližně předloženému
žadatelovu záměru, a ministerstvo životního prostředí k ní vydalo souhlasné stanovisko.
Na základě ukončeného procesu posuzování vlivů (EIA) pak žadatel vypracoval projektovou
dokumentaci právě pro tuto variantu. Správní orgány považovaly souhlasné stanovisko EIA
za dostatečné pro naplnění uvedené podmínky dle §56 odst. 3 in fine zákona o ochraně přírody
a krajiny a žádné jiné varianty nezkoumaly. Městský soud aproboval tento postup, když uvedl,
že krajský úřad správně vycházel z posudku EIA, který určil nejvhodnější řešení. Souhlasné
stanovisko EIA navíc dle jeho názoru nelze v řízení o výjimce dle §56 zákona o ochraně přírody
a krajiny jakkoli rozporovat.
[35] S tímto tvrzením by bylo lze souhlasit pouze v případě, bylo-li by posuzování vlivů
provedeno pro různá variantní řešení žadatelova záměru a z těchto variant by byla vybrána
varianta nejvhodnější mj. i z hlediska ochrany životního prostředí. Jak je ale zřejmé
z prvostupňového rozhodnutí i ze samotného stanoviska o hodnocení vlivů, v rámci EIA nebyly
posuzovány všechny varianty, nýbrž pouze ty, jež měly vést přes území Slavíkových ostrovů.
Poněvadž tedy ani EIA neposuzovala jiné varianty, nelze na ni odkazovat jako na důkaz
toho, že neexistuje žádné jiné uspokojivé řešení, jež by do životního prostředí posuzovaných
živočichů zasahovalo méně.
[36] Ze spisu je navíc evidentní, že krajský úřad měl nejprve v úmyslu postupovat v souladu
se zákonem o ochraně přírody a krajiny a posoudit také jiné varianty splavení Labe. Právě
z důvodu čekání na zpracování znaleckého posudku ohledně dalších možných variant bylo řízení
přerušeno usnesením krajského úřadu ze dne 15. 6. 2009, č. j. 58285/2009/OŽPZ/Si. Znalecký
posudek byl krajskému úřadu předložen dne 18. 3. 2010, načež bylo v řízení pokračováno
a účastníkům řízení byla dána lhůta k vyjádření k podkladům rozhodnutí. Krajský úřad však
nakonec tento posudek vyhodnotil jako nedostatečný a jako podklad rozhodnutí jej pro zásadní
nedostatky nevyužil. Vlastní posouzení jiných variant tak zůstalo opomenuto, resp. je krajský úřad
nepovažoval, s ohledem na souhlasné stanovisko EIA, za potřebné. Takový postup však nelze
akceptovat, neboť jde jak proti výslovnému znění, tak proti smyslu a účelu právní úpravy.
Poněvadž byl tento postup dále aprobován jak žalovaným, tak městským soudem, vada
spočívající v nezákonnosti i nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů nebyla
odstraněna.
[37] V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek tohoto soudu ze dne
30. 9. 2015 ve věci sp. zn. 6 As 73/2015, v němž je povinnost správních orgánů zabývat
se v řízení podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny také otázkou existence jiného
uspokojivého řešení rozebrána podrobněji. Uvedená věc se týká také řízení o povolení výjimky
dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny v souvislosti s realizací stejného projektu stavby
„Stupeň Přelouč II“, přičemž v řízení před správními orgány, potažmo před městským soudem,
došlo ke stejným pochybením.
[38] Jak již bylo uvedeno výše, v řízení před správními soudy tato vada nemůže
být odstraněna, neboť se pojí s rozsáhlým dokazováním a zjišťováním skutkového stavu. Navíc,
úkolem správního soudnictví není nahrazovat činnost správních orgánů ani jejich správní
uvážení.
[39] Shora popsané vady jsou takové závažnosti, že musí nutně vést ke zrušení rozsudku
městského soudu spolu se zrušením žalovaného správního rozhodnutí. Neodstraněním těchto
pochybení totiž rozhodnutí o povolení výjimky podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny
nemůže pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů obstát.
[40] Další stěžovatelovy námitky se vesměs týkají porušení ust. §36 odst. 3 správního řádu,
tedy jeho práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
[41] Poněvadž je zřejmé, že rozhodnutí městského soudu i žalovaného bude zrušeno,
neboť trpí takovými vadami, které nelze v řízení před správními soudy odstranit, Nejvyšší správní
soud upozorňuje rovněž na povinnost správního orgánu vést spis v souladu s ust. §17 správního
řádu. To, že v nyní projednávané věci spis neobsahuje soupis písemností, sice představuje vadu,
tato však, jak již ostatně konstatoval městský soud, sama nemá vliv na zákonnost rozhodnutí,
nicméně v novém řízení bude na místě spis o soupis písemností doplnit. Spis však kromě
uvedeného soupisu musí obsahovat rovněž podklady rozhodnutí, aby se s nimi účastnící řízení
mohli seznámit a případně k nim podat vyjádření. Jak je zřetelné již ze shora popsaného, správní
spis veškeré podklady, na něž správní orgány v napadených rozhodnutích odkazovaly,
neobsahuje.
[42] Nejvyšší správní soud aprobuje závěr městského soudu, že správní spis nemusí obsahovat
veřejně dostupné podklady, jako jsou právní předpisy, opatření obecné povahy nebo odborné
publikace a další zdroje informací, kterými správní orgán disponuje díky svému zaměření a jedná
se o jeho odborné znalosti. Pokud však jde o odborné publikace nebo nálezovou databázi
Agentury, bylo na místě tyto zdroje blíže specifikovat (např. konkrétními citacemi a vyvozením
závěrů); nicméně ani takové pochybení, jakým je pouhý obecný odkaz na uvedené zdroje, samo
o sobě nepůsobí nezákonnost rozhodnutí.
[43] Pokud jde dále o usnesení vlády, lze souhlasit se stěžovatelem, že ta zavazují pouze
veřejnou správu, a tudíž by měla být součástí správního spisu. Nelze však souhlasit s jeho
tvrzením, že neměl možnost vyjádřit se k těm usnesením vlády, na něž bylo v rozhodnutích
odkazováno. Nejvyšší správní soud totiž zjistil, že usnesení vlády jsou součástí spisového
materiálu a nacházejí se v přílohách žadatele, k nimž měl stěžovatel přístup.
[44] Ve spisové dokumentaci nicméně absentují podklady ohledně žalovaným uváděných
kompenzačních opatření, které mají být uvedeny v projektové dokumentaci k objektům
č. SO 43 – 46. Ta se ve spise nenachází, přestože to žadatel ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
tvrdí (ve spise se nachází pouze výkresy s novým situačním řešením, resp. s charakteristickým
příčným řezem kanálu). Není pravdou ani to, že by sám žalobce v odvolání tvrdil,
že se tato dokumentace ve spisu nachází, když výslovně uvádí pravý opak. Nejvyšší správní soud
ověřil, že projektová dokumentace k těmto objektům, která má obsahovat určitá kompenzační
opatření, zejména její textová část, ve spise skutečné chybí. Účastníkům řízení tak nebyla dána
možnost k vyjádření se k těmto podkladům, a tedy ani k posouzení dostatečnosti podmínek
stanovených v rozhodnutí o povolení výjimky s ohledem na kompenzační opatření uvedená
v chybějících dokumentech. Stejně tak nebyly součástí spisu ani písemnosti ze spisu
sp. zn. SpKrÚ 22897/2006/OŽPZ, o nichž již bylo pojednáno shora. Poněvadž se u těchto
dokumentů mohlo jednat o významné podklady rozhodnutí, mohla mít jejich absence ve spisu
a nemožnost stěžovatele vyjádřit se k nim vliv na zákonnost správních rozhodnutí. Došlo tedy
k porušení §36 odst. 3 správního řádu představujícímu zásah do procesních práv stěžovatele.
[45] Pokud se dále jedná o dopisy ministra životního prostředí a jeho náměstka, které byly
jedněmi z podkladů pro odvolací rozhodnutí, tyto rovněž nebyly dány stěžovateli k dispozici,
aby se k nim mohl vyjádřit. Nejvyšší správní soud u této námitky souhlasí s městským soudem,
že skutečně došlo k procesnímu pochybení žalovaného, jenž měl uvedené podklady předložit
také dalším účastníkům řízení; toto pochybení však nemělo vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí. Uvedené podklady totiž nebyly pro posouzení převahy veřejného zájmu na Labské
vodní cestě zásadní. Pokud jde o odůvodnění převahy jiného veřejného zájmu, krajský úřad
jej dostatečně odůvodnil, zejména poukazem na závazné části územních plánů
Hradecko-pardubické aglomerace, Pardubického kraje (obecně závazná vyhláška č. 2/2006
ze dne 14. 12. 2006), Zásadami územního rozvoje Pardubického kraje, obecně závaznou
vyhláškou č. 1/2006 o závazných částech územního plánu města Přelouče a dalšími veřejně
přístupnými, zejména politickými, dokumenty. Nejvyšší správní soud pokládá odůvodnění
krajského úřadu za přesvědčivé a dostatečné, a proto dopisy doplněné žalovaným v odvolacím
řízení považuje toliko za dokumenty, které uvedený veřejný zájem utvrzují. Nepředložení těchto
dopisů účastníkům řízení k vyjádření sice představuje porušení §36 odst. 3 správního řádu,
nejedná se ale o pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí,
neboť žádným způsobem nezměnilo skutkový stav ani nezasáhlo do právního hodnocení věci.
[46] Závěrem svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud upozorňuje taktéž na poslední
podmínku stanovenou v ust. §56 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy aby populace daného
druhu byla udržena v příznivém stavu z hlediska ochrany. Ačkoli se touto podmínkou krajský
úřad i žalovaný zabývali, pro srozumitelnost a přezkoumatelnost jejich rozhodnutí bude vhodné
v dalším řízení i tuto otázku rozebrat podrobněji.
VI. Závěr
[47] Nejvyšší správní soud na základě shora předestřené argumentace napadený rozsudek
městského soudu podle §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody
zrušení rozsudku městského soudu a efektivitu dalšího procesního postupu přistoupil
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. také ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného.
Podle §78 odst. 4 s. ř. s. pak vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[48] Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.). Tento právní
názor spočívá zejména v tom, že žalovaný bude povinen znovu přezkoumat prvostupňové
rozhodnutí krajského úřadu na základě podaných odvolání a právního názoru vysloveného
v tomto rozsudku. Zejména je nutné zabývat se opomenutou zákonnou podmínkou pro udělení
výjimky podle §56 odst. 3 in fine zákona o ochraně přírody a krajiny, tudíž posoudit
zda neexistuje jiné uspokojivé řešení. Dospěje-li žalovaný k závěru, že nemá dostatek podkladů
rozhodnutí, protože je nutné rozsáhlé doplnění skutkového stavu, nic mu nebrání zrušit také
provstupňové rozhodnutí a vrátit věc krajskému úřadu k dalšímu řízení.
VII. Náklady řízení
[49] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení, která předcházela zrušenému rozhodnutí městského
soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden celek
a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[50] Výrok o náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem se opírá
o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento
zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel měl
ve věci plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve věci úspěch neměl,
a proto je povinen zaplatit stěžovateli jakož i žalobci náhradu nákladů řízení.
[51] Pokud jde o řízení před městským soudem, stěžovatel v něm vystupoval z pozice osoby
zúčastněné na řízení. Podle §60 odst. 5 s. ř. s. platí, že osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního
zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Městský soud
stěžovateli žádnou povinnost v řízení neuložil, proto mu za toto řízení právo na náhradu nákladů
řízení nenáleží.
[52] Pokud jde o žalobce, ten nepodal kasační stížnost a v kasačním řízení mu žádné náklady
nevznikly. Žalobce ovšem svou žalobou vyvolal řízení a bez podání jeho žaloby by nedošlo
ke zrušení správního rozhodnutí. Náleží mu proto náhrada nákladů řízení o žalobě v celkové
výši 2000 Kč, pozůstávající ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2000 Kč
[1 x 2000 Kč za žalobu podle položky č. 14a bod 2 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních
poplatcích, ve znění do 31. 8 2011].
[53] Důvodně vynaložené náklady v řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného
soudního poplatku, z odměny za zastupování a z náhrad výdajů zástupce stěžovatele.
[54] Náklady za zaplacený soudní poplatek tvoří částku ve výši 5000 Kč [1 x 5000 Kč
za kasační stížnost podle položky č. 19 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů].
[55] Dále stěžovateli náleží odměna a hotové výdaje jeho zástupce, přičemž výše odměny
za jeden úkon právní služby činí 3100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění od 1. 1. 2013]. Stěžovatel byl v řízení
před Nejvyšším správním soudem zastoupen advokátem, Mgr. Pavlem Černým. Soud proto
stěžovateli přiznal částku 6200 Kč za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě
zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a v jednom podání ve věci samé – kasační
stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
[56] Ke dvěma úkonům právní služby soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů
zástupce stěžovatele ve výši 300 Kč za jeden úkon, tj. celkem částku 600 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu).
[57] Jelikož zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty,
procesně neúspěšnému žalovanému Nejvyšší správní soud uložil povinnost zaplatit úspěšnému
stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11 800 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
[58] Jak již bylo uvedeno, osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo
na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené
soudem. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu
dalších nákladů řízení. V projednávané věci Nejvyšší správní soud neuložil osobě zúčastněné
na řízení a) žádnou povinnost a osoba zúčastněná na řízení a) také žádnou náhradu nákladů řízení
nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. října 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu