ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.123.2020:37
sp. zn. 2 Azs 123/2020 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) H. B., b) R. B., c) A. B.,
d) D. B., všichni zastoupeni JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18,
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2019, č. j. OAM-667/ZA-ZA11-LE26-2018, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2020,
č. j. 1 Az 35/2019 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 6. 2019, č. j. OAM-667/ZA-ZA11-LE26-2018 (dále
jen „rozhodnutí žalovaného“), bylo o žádosti žalobkyně a) a jejích nezletilých dětí [žalobci b), c)
a d)] o udělení mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon
o azylu“), se neuděluje.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobou, jíž se domáhali jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítali,
že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, a to jednak z důvodu neaktuálnosti dokumentů, o které
se žalovaný při jeho vydání opíral, stejně jako kvůli nedostatečnému zjištění skutečného stavu
věci. Žalovaný nezohlednil skutečnost, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána i jménem
nezletilých dětí, které mají nárok na sociálně právní ochranu. Argumentační postup žalovaného
byl dle žalobců přepjatě formalistický. Žalobci považovali rozhodnutí žalovaného
za nepřezkoumatelné z důvodu rozporu skutkového stavu obsahem správního spisu.
[3] Městský soud shora označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) uvedenou
žalobu zamítl, neboť ji shledal nedůvodnou. Ztotožnil se s žalovaným, že nepřízeň tamního
obyvatelstva (tj. v zemi původu žalobců – na Ukrajině) nenaplňuje znaky pronásledování
ve smyslu zákona o azylu, přičemž se důvody neudělení azylu dle §12 zákona o azylu vztahují
rovněž na neudělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Městský soud odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 Azs 239/2015 – 26, podle
kterého situace na Ukrajině nenaplňuje znaky „totálního“ ozbrojeného konfliktu,
jelikož nedosahuje takové intenzity, že by byl v ohrožení každý civilista pouze z důvodu
své přítomnosti na území Ukrajiny.
[4] K námitce, že žaloba byla podána i jménem nezletilých dětí městský soud uvedl,
že žalovaný provedl pohovor s žalobcem b), a dále se na žalobce c) a d), tj. mladší z dětí,
dotazoval při pohovoru s žalobkyní a). Městský soud dále připomněl, že udělení humanitárního
azylu dle §14 zákona o azylu je vázáno na správní uvážení, které je určeno volnou úvahou
správního orgánu. Tato úvaha podléhá soudnímu přezkumu pouze tehdy, vybočilo-li by uvážení
z mezí a hledisek stanovených zákonem, nebo pokud by k němu správní orgán nedospěl řádným
procesním postupem, případně pokud by nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti
či své úvahy nezdůvodnil. Na udělení humanitárního azylu tedy není právní nárok (v čemž
odkázal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 36/2005 – 48,
či rozsudek ze dne 17. 2. 2006, č. j. 4 Azs 161/2005 – 83).
[5] Městský soud rovněž shledal nedůvodnou žalobní námitku, že žalovaný nezjistil skutečný
stav věci, který by byl prostý důvodných pochybností. Žalobci totiž podle městského soudu
neuvedli, které konkrétní okolnosti žalovaný řádně nezjistil. Ze správního spisu městský soud
zjistil, že si žalovaný opatřil aktuální a důvěryhodné zprávy o zemi původu, přičemž neopomněl
podklady, které v řízení doložila žalobkyně a), a současně s ní i s žalobcem b) provedl pohovor.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu podali žalobci (dále „stěžovatelé“) kasační stížnost,
v níž uvedli, že ji podávají ze všech důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., především
ale z důvodů uvedených v písm. d) a e) předmětného zákonného ustanovení.
[7] Stěžovatelé namítají, že se městský soud nedostatečně zabýval skutečnostmi jimi
uvedenými a posuzoval věc čistě formalisticky. Komplikace, které byly stěžovatelům způsobeny
v zemi původu, dávají do přímé souvislosti s národnostním konfliktem na Ukrajině. Pokud
neshledal městský soud důvod k udělení mezinárodní ochrany dle §12 a násl. zákona o azylu, měl
dle stěžovatelů udělit azyl z humanitárního důvodu dle §14 zákona o azylu, a to především kvůli
situaci nezletilých dětí, tedy stěžovatelů b), c) a d). Stěžovatelé dále namítají, že je rozsudek
městského soudu nepřezkoumatelný, jelikož vycházel při projednávání věci ze skutkového
a právního stavu v době rozhodování správního orgánu. Stěžovatelé se dále domnívají, že nucené
vycestování zpět do země původu by bylo v rozporu s Úmluvou o právech dítěte a Úmluvou
o ochraně lidských práv a základních svobod. Takovýmto postupem by byli nezletilí žadatelé
vystaveni nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
[8] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry městského
soudu dle napadeného rozsudku. Městský soud se podrobně zabýval stěžovateli uplatněnými
důvody pro udělení mezinárodní ochrany, avšak neshledal je azylově relevantními. Stěžovatelé
neuvedli žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že vyvíjeli v zemi původu činnost směřující
k uplatnění politických práv a svobod dle §12 písm. a) zákona o azylu. Existence ozbrojeného
konfliktu na Ukrajině není sama o sobě důvodem pro udělení azylu. Dle Příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků
a Protokolu nejsou osoby, které byly donuceny opustit zemi původu na základě ozbrojeného
národního konfliktu, považovány za uprchlíky, pokud současně nelze prokázat existenci jejich
pronásledování z důvodů uvedených v zákoně o azylu. Stěžovatelé nezmínili jediný případ,
kdy byla jejich lidská práva porušena tak závažným způsobem, že by jej bylo možné kvalifikovat
jako pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný dále podotkl, že se ozbrojený konflikt
na Ukrajině týká pouze Doněcké a Luhanské oblasti, přičemž ostatní území jsou relativně
bezpečná. Proto také souhlasí s městským soudem v tom, že stěžovatelé mohou využít možnosti
přesídlení do bezpečných oblastí Ukrajiny (tzv. vnitřního přesídlení), což ostatně v minulosti
již učinili.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval naplnění podmínek řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, přičemž směřuje
proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Stěžovatelé
jsou v řízení zastoupeni v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti
kasační stížnosti dle §106 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[10] Ještě před samotným posouzením důvodnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
musel zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že Nejvyšší správní
soud odmítne kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, jestliže tato stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[11] Z níže uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou.
[12] Dle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
lze pod pojmem přesah vlastních zájmů stěžovatele rozumět jen natolik zásadní a intenzivní
situaci, v níž je pro N ejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní
ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud
v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti dle §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel
spatřuje - v mezích kritérií přijatelnosti - přesah významu kasační stížnosti nad svými vlastními
zájmy, tedy z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2019,
č. j. 2 Azs 71/2019 – 29, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019,
č. j. 2 Azs 256/2019 - 28).
[13] Ve výše zmíněném Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, byl rovněž nastíněn výčet typových situací, kdy bude podmínka
podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele zpravidla
splněna:
„O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu;
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu;
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, což znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně;
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní
právní pochybení se pak v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelé v kasační stížnosti neuvedli, v čem
spatřují její přijatelnost. Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou přijatelnosti kasační
stížnosti na základě uplatněné meritorní kasační argumentace. Zjistil přitom, že předmětná
kasační stížnost se týká otázek, které byly již judikaturou Nejvyššího správního soudu řešeny,
a to konzistentně. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal potřebu učinit v nynější věci
tzv. judikaturní odklon. K otázce ozbrojeného konfliktu obecně Nejvyšší správní soud ve svém
usnesení ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, uvedl, že „[v] případě konfliktu nemajícího
charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím,
že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy;
(2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže
nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné),
které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ Obdobnou otázku Nejvyšší
správní soud posuzoval např. i v usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 18,
či v usnesení ze dne 13. 9. 2016, č. j. 7 Azs 105/2016 – 36, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze
ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt
nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven
reálnému nebezpečí vážné újmy“.
[15] Dále Nejvyšší správní soud vážil, zda těžkosti, které stěžovatelé údajně zažívali v zemi
původu, mohou vůbec dosahovat až intenzity pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.
V rozsudku ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 – 68, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že „[o]becné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového pronásledování za situace,
kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy na domovské orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené
důvody udělení azylu“. Stejný právní názor zaujal i ve svém rozsudku ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54. K možnosti domoci se ochrany u příslušných státních orgánů Ukrajiny
se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, když
uvedl, že „[p]okud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu
před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel.
Pokud to však zjevné není (…), žadatel musí v pohovoru se žalovaným uvést, proč se na poskytovatele ochrany
s žádostí neobrátil; břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (či nedostatečnosti) ochrany v zemi původu tudíž leží
na straně žadatele.“ Nejvyšší správní soud dále ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2013,
č. j. 1 Azs 9/2013 – 36, konstatoval, že „[v] případě Ukrajiny se ovšem nejedná o zemi, ve které příslušné
orgány vůbec nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před pronásledováním způsobeným nestátními
subjekty.“ Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné podotknout, že stěžovatelka
a) při pohovoru ve správním řízení sama uvedla, že žádné problémy se státními orgány neměla;
tyto zakoušela pouze ze strany fyzických osob. Pomoc u státního orgánu proti případnému
protiprávnímu jednání z jejich strany však nikdy nevyhledala.
[16] Otázku postavení a údajné komunitní perzekuce ruskojazyčného obyvatelstva
pocházejícího z východu Ukrajiny posuzoval Nejvyšší správní soud např. ve svém usnesení
ze dne 8. 3. 2018, č. j. 9 Azs 383/2017 – 23. V tomto usnesení Nejvyšší správní soud shledal,
že „[e]tnickým Rusům, kteří tvoří zdaleka největší etnickou menšinu na Ukrajině, nejsou upírány politické
svobody a práva a že ukrajinské orgány se snaží dělat vše pro eliminaci potenciální diskriminace etnických skupin
v ukrajinské společnosti včetně ruské menšiny […] Žalovaný též poukázal na zprávu nevládní organizace Equal
Rights Trust ze srpna 2015, v níž se uvádí, že přestože konflikt mezi Ukrajinou a proruskými separatisty
na východě země vedl k vytvoření negativnějšího obrazu ruského státu mezi ukrajinskou veřejností, zdá se,
že se toto nepromítlo do negativního postoje či chování vůči etnickým Rusům na Ukrajině.“ Nejvyšší správní
soud v tomto usnesení také podotýká, že konflikt na východě země sice zvýšil napětí mezi
etnickými Rusy a Ukrajinci, avšak Ukrajinci jasně rozlišují mezi svým záporným postojem
k ruskému státu a postojem k etnickým Rusům na Ukrajině. Výše zmíněné potvrzuje i zpráva
Ministerstva vnitra ČR „Ukrajina – Informace norského Centra informací o zemích původu
(LANDINFO)“ ze dne 19. 12. 2017, jež je součástí správního spisu a která se zabývá situací
vnitřně vysídlených osob. Z této zprávy vyplývá, že většinový postoj ukrajinské veřejnosti
k vnitřně přesídleným osobám je buď pozitivní či neutrální.
[17] Optikou přijatelnosti (§104a odst. 1 s. ř. s.) dále Nejvyšší správní soud posuzoval námitku
stěžovatelů ohledně neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. Institutem
humanitárního azylu se zabýval Nejvyšší správní soud rovněž v řadě svých rozhodnutí
(srov. rozsudek ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, či usnesení ze dne 28. 8. 2013,
č. j. 3 Azs 14/2013 – 16). Z této judikatury vyplývá, že je na uvážení správního orgánu,
zda humanitární azyl udělí, či nikoliv, přičemž míra volnosti správního uvážení je limitována
pouze zákazem libovůle; v řešené věci přitom k překročení uvedené míry nedošlo.
[18] Nejvyšší správní soud taktéž neshledal žádné zásadní pochybení městského soudu, které
by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelů, neboť městský soud respektoval
ustálenou judikaturu a zároveň nikterak nepochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Jestliže stěžovatel brojí též proti nesprávnému zjištění skutkového stavu, pak Nejvyšší správní
soud konstatuje, že tvrzené nedostatky ve zjištění a posouzení individuálního skutkového stavu
věci tedy samy o sobě nemohou být vadou, která by byla způsobilá být důvodem přijatelnosti
kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2019,
č. j. 2 Azs 301/2018 – 37). Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že n apadený rozsudek není
stižen vadou nepřezkoumatelnosti (ať již pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost),
a neshledal ani jinou vadu řízení před soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného
rozsudku. Městský soud se nedopustil ani žádného judikaturního odklonu, natož hrubého
pochybení při výkladu hmotného práva. Podmínky přijatelnosti kasační stížnosti proto nejsou
splněny.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[19] Jelikož Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, nezbylo
než ji s ohledem na §104a odst. 1 s. ř. s. odmítnout. Takto Nejvyšší správní soud rozhodl
bez jednání, a sice za podmínek stanovených §109 odst. 2 s. ř. s.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 větou první ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z úč astníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, jelikož kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu