ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.234.2019:44
sp. zn. 2 Azs 234/2019 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: R. E. O., zastoupený
JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 5. 2019, č. j. OAM-498/DS-PR-P13-2019, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2019, č. j. 52 Az 9/2019 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., advokátu se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 6800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 5. 2019, č. j. OAM-498/DS-PR-P13-2019
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo rozhodnuto, že státem příslušným k přijetí žalobce zpět
podle čl. 18 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým
se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Rumunsko; žádost
žalobce o udělení mezinárodní ochrany (podaná dne 6. 4. 2019 v Rumunsku) byla ve vztahu
k České republice shledána nepřípustnou podle §10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a příslušné řízení o udělení mezinárodní
ochrany bylo podle §25 písm. i) téhož zákona zastaveno.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobou,
jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítl, že není možné
jej předat do Rumunska, neboť tamější situace a stav azylové procedury vzbuzuje pochybnosti
o absenci hrozby nelidského a ponižujícího zacházení; nadto není zřejmé, do jaké míry by byly
rumunské státní orgány schopny žádost o azyl řádně posoudit tak, aby bylo dosaženo
mezinárodních závazků včetně zásady non-refoulement. Poukázal taktéž na nedostatky
v materiálních podmínkách uprchlických zařízení; během svého zajištění se potýkal zejména
se špatnou hygienou a nedostatkem potravin a vody. Žalovaný dle něj měl povinnost se důsledně
zabývat zkoumáním situace v Rumunsku; jeho postup však byl zcela formální a obstarané
podklady nedostatečné, navíc nezohlednil individuální situaci žalobce. Ten dále tvrdil,
že podklady, z nichž žalovaný vycházel, měly být konkrétnější a aktuálnější.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 5. 2019, č. j. 41 Az 4/2019 - 11,
postoupil podanou žalobu k rozhodnutí Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“);
ten ji rozsudkem ze dne 22. 7. 2019, č. j. 52 Az 9/2019 – 28 (dále jen „napadený rozsudek“),
zamítl. Konstatoval, že úvaha žalovaného o neexistenci systémových nedostatků azylového řízení
a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku je dostatečným způsobem
podložena Informací OAMP ze dne 5. 4. 2018. Žalobce sice při ústním pohovoru uvedl,
že v místě, kam byl v Rumunsku odvezen, byly nelidské podmínky (byť nezmiňoval žádné
zdravotní potíže), avšak na podporu svých tvrzení nepředložil žádné relevantní doklady.
Odkazoval sice na zprávu US Department of State ke stavu lidských práv v Rumunsku za rok 2017
a na informace dostupné z Asylum Information Database; ty ovšem dle soudu nepotvrzují,
že by zde nebyla dostupná teplá voda či byla obyvatelům upírána potrava a pitná voda, tím spíše
neosvědčují existenci systémových nedostatků. Tvrzení žalobce proto nejsou ani v souvislosti
s odkazovanými zprávami způsobilá zpochybnit podložený závěr žalovaného o neexistenci
systémových nedostatků azylového systému v Rumunsku. Dále krajský soud poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 – 37. V jeho
intencích k námitce nedostatečného zohlednění individuální situace žalobce a neopatření
si konkrétnějších a aktuálnějších podkladů uvedl, že žalobce v řízení nepředložil natolik podrobné
a přesvědčivé argumenty, které by byly způsobilé zpochybnit závěr žalovaného. Pokud
by v průběhu pohovoru dostatečně konkrétně popsal okolnosti svého pobytu ve středisku
pro uprchlíky, které vzhledem k minimálnímu časovému odstupu musel mít v živé paměti,
a svá tvrzení doplnil o odpovídající zprávy dokumentující systémové problémy v zemi,
bylo by povinností žalovaného se s jeho argumenty náležitě vypořádat. V předmětné věci však
zůstala argumentace žalobce velice obecná a zcela nepodložená. Žalovaný proto nebyl
dle krajského soudu povinen se zabývat existencí systémových nedostatků azylového řízení
a podmínek přijetí žadatelů podrobnějším způsobem, než jak učinil v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, neboť ze strany žalobce nebyly vzneseny žádné kvalifikované pochybnosti.
Rovněž podklady napadeného rozhodnutí považoval soud za zcela postačující. Dodal přitom,
že ani po doplnění zpráv o situaci v Rumunsku v žalobě nebylo možno přisvědčit tomu,
že nedostatky azylového řízení v této zemi jsou natolik závažné, že neumožňují žalobcovo
předání; nebyl proto dán důvod k převzetí jeho azylového případu ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. K přijatelnosti kasační
stížnosti uvedl, že přesahuje jeho vlastní zájem, protože se týká procesu zkoumání existence
systémových nedostatků v zemi, kam má být předán žadatel o udělení mezinárodní ochrany
za účelem posouzení jeho žádosti. Krajský soud dle něj navíc zatížil napadený rozsudek vadou
nepřezkoumatelnosti, neboť nepřiložil váhu a nikterak nehodnotil jeho tvrzení o útrapách,
které zažil během svého pobytu v Rumunském azylovém centru. Má za to, že závěr Nejvyššího
správního soudu o tom, že dodržování lidských práv členskými státy je vyvratitelná domněnka,
není překážkou pro důkladné posouzení existence systémových nedostatků dané země v jeho
věci, neboť poskytl tvrzení a důkazy o tom, že k předmětným problémům v Rumunsku skutečně
dochází. Poukazuje přitom na to, že stejně jako v řízení o udělení mezinárodní ochrany
je i v případě tvrzení o systémových nedostatcích nutno aplikovat obecné pravidlo stanovící,
že žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen v řízení poskytnout pouze svou věrohodnou
výpověď, kdy se následně důkazní břemeno obrací tak, že správní orgán musí tvrzení o prožitých
útrapách a hrozbě újmy bez dalšího vyvrátit; k tomu odkázal na závěry Nejvyššího správního
soudu uvedené v rozsudku ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 – 55. Domnívá se, že postupem
žalovaného byl postaven do neřešitelné situace, kdy měl proto, aby byla jeho tvrzení vůbec vzata
v potaz, prožité obtíže dokázat v průběhu pohovoru odpovídajícími zprávami dokumentujícími
systematické problémy v dané zemi; to však nemohl učinit, neboť se v rozhodné době nacházel
v zařízení pro zajištění cizinců bez přístupu k internetu, jakýmkoliv zpravodajským kanálům
a pouze s omezenou dostupností právní pomoci. Takto konstruované důkazní břemeno proto
bylo zcela nereálné unést; k tomu odkázal na rozsudek téhož krajského soudu ze dne 11. 7. 2019,
č. j. 45 Az 10/2019 – 41, který byl vydán ve vztahu k jeho (současně zadrženému nezletilému)
bratranci, přičemž obdobné rozhodnutí žalovaného jím bylo zrušeno. Pochybení spatřuje
stěžovatel taktéž v tom, že jeho řízení o udělení mezinárodní ochrany, resp. předání
do Rumunska, vedl žalovaný (a následně též krajský soud) odděleně od řízení jeho bratrance.
Napadený rozsudek tak vede k situaci, že ten bude oddělen od stěžovatele, jenž mu zajišťoval
po celou dobu cesty ze země původu péči a staral se o něj.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že s podanou kasační stížností nesouhlasí a považuje
ji za nedůvodnou; odkazuje přitom na napadené rozhodnutí a správní spis. Zdůraznil,
že v průběhu správního řízení nezjistil, že by v Rumunsku docházelo k systematickým
nedostatkům; v této souvislosti dále upozornil, že je povinností Rumunska žádost o udělení
mezinárodní ochrany stěžovatele nestranně a objektivně posoudit v souladu se zásadami
evropského azylového acquis, což rumunská strana již stvrdila učiněním akceptace k převzetí
stěžovatele na své území (dne 24. 4. 2019) a potvrzením své věcné příslušnosti k posouzení jeho
případu. Pokud by i přesto stěžovatelem zmiňované skutečnosti opravdu nastaly, pak se může
bránit u příslušných orgánů přímo v Rumunsku. Žalovaný je však přesvědčen, že stěžovatelem
tvrzené skutečnosti v žádném případě neprokazují systematické nedostatky v rumunském
azylovém řízení. K námitce týkající se nepřípustného oddělení věci stěžovatele od případu jeho
nezletilého bratrance pak konstatoval, že se jedná o námitku obecného charakteru, neboť
nikterak nekonkretizuje svůj vztah k nezletilému bratranci ani důvody, pro které by bylo nezbytné
vést jejich řízení společně; navíc se jedná o nepřijatelné novum, které je poprvé uvedeno
až v kasační stížnosti, ač tak mohlo být učiněno již v předchozím soudním řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[7] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s.
totiž platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[8] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[9] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených
v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti - v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[10] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se pak v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[11] Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v potřebě zabývat se procesem zkoumání
existence systematických (přesněji řečeno systémových, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 - 44, č. 3560/2017 Sb. NSS) nedostatků v zemi,
kam má být předán žadatel o udělení mezinárodní ochrany za účelem posouzení jeho žádosti, čili
otázkou posouzení aplikace čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Nejvyšší správní soud však obecně
konstatuje, že k této problematice již existuje četná a nerozporná judikatura (srov. např. rozsudky
NSS ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 - 37, ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 – 29,
či ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 Azs 324/2016 - 38). Poukázat lze rovněž na nedávný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018 – 28, dle nějž „v případě každého
členského státu, který má být dle nařízení Dublin III příslušným k posuzování žádosti, je nutné uvést úvahu
o existenci či neexistenci systémových nedostatků a povinností správních soudů je zkoumat takovou úvahu
správních orgánů z úřední povinnosti, přičemž pokud taková úvaha není podložena konkrétními důkazy
nebo zcela chybí, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné, avšak tento závěr nelze bez dalšího vztáhnout
na veškeré v úvahu přicházející členské státy, která mohou být dle čl. 3 nařízení Dublin III příslušné
k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu (…) Z čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III vyplývá, že Česká
republika nesmí cizince do země se systémovými nedostatky předat. V případech, kdy je zřejmé či pravděpodobné,
že přebírající země trpí systémovými nedostatky ve smyslu tohoto článku, je třeba se touto otázkou podrobně
zabývat. Taková situace by zřejmě nastala například v případě předání cizince do Maďarska či Itálie. Pokud
by správní orgán dospěl k závěru, že předání je i tak možné, je nutné, aby tento závěr výslovně vysvětlil.
V případě většiny ostatních členských zemí Evropské unie však nelze říct, že by zřejmě či alespoň pravděpodobně
trpěly systémovými nedostatky, a proto postačí jen obecná úvaha , jak ji učinil stěžovatel v projednávané
věci. V této souvislosti je třeba připomenout, že v právu Evropské unie platí i nadále zásada vzájemné důvěry,
jakkoliv otřesená v důsledku migrační krize. Například v rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne
21. 12. 2011, ve spojených věcech zn. C-411/10 a C-493/10, je konstatováno, že ‚[z] přezkumu předpisů
tvořících společný evropský azylový systém vyplývá, že tento systém byl koncipován v kontextu umožňujícím
předpokládat, že všechny státy, které se na něm podílejí, ať jde o členské státy nebo třetí státy, dodržují základní
práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva a protokol z roku 1967, jakož i EÚLP,
a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat.‘ Lze tedy dovodit, že dodržování základních
lidských práv členskými státy je vyvratitelná domněnka, přičemž v případě většiny členských zemí tato domněnka
vyvrácena nebyla.“ Konkrétně pak otázkou, zda jsou v Rumunsku v řízení o udělení mezinárodní
ochrany, včetně zacházení se žadateli o ni, přítomny takové systémové nedostatky, které by vedly
k aplikaci čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, se Nejvyšší správní soud komplexně vypořádal
již v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 - 20. Zde jasně konstatoval, že z obecně
známých informací ani z informací předkládaných stěžovatelem v onom řízení nelze dovozovat,
že by Rumunsko nebylo schopné zajistit adekvátní podmínky žadatelům o mezinárodní ochranu,
a že by tedy bylo namístě aktivovat článek 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Dle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 5 Azs 29/2018 – 29, pak „z dosavadní úřední činnosti
žalované ani z jí dostupných informací, jako jsou stanoviska UNHCR, případně veřejně přístupná judikatura
obou zmiňovaných evropských soudů, resp. vnitrostátních soudů zemí dublinského systému, včetně České
republiky, nevyplývá, že by Rumunsko mělo v současné době vykazovat systémové nedostatky, pokud jde o azylové
řízení a o podmínky přijetí žadatelů v tomto členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského
nebo ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU.“ Nejvyšší správní soud přitom
kasační stížnosti opírající svou přijatelnost o nutnost posouzení existence systémových
nedostatků azylového řízení a materiálních podmínek přijetí žadatelů o azyl v Rumunsku
opakovaně odmítá jako nepřijatelné (srov. např. usnesení NSS ze dne 7. 6. 2018,
č. j. 1 Azs 118/2018 – 25, ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 123/2018 – 26, ze dne 3. 10. 2019,
č. j. 9 Azs 236/2019 – 28, či ze dne 5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 – 30; v těchto rozhodnutích
shodně konstatoval, že „ačkoli obtíže žadatelů namítané v žalobě mohou představovat bariéry v integraci
a ztíženou materiální situaci žadatelů, krajský soud (nepochybil, když) nedospěl k závěru, že by dosahovaly
takové intenzity, aby je bylo možné označit za rozporné s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 4 Listiny
základních práv EU (…) tedy nepochybil, když vyhodnotil jako správné závěry žalovaného, že v Rumunsku
nejsou systémové nedostatky azylového řízení, které by zakládaly nepřípustnost předání stěžovatele do této země
za účelem řízení o mezinárodní ochraně.“ Lze tedy shrnout, že není dán důvod přijatelnosti kasační
stížnosti spočívající v dosavadním neřešení rozhodné právní otázky zdejším soudem
či v nejednotnosti judikatury, přičemž Nejvyšší správní soud v projednávané věci nehodlá učinit
ani žádný judikaturní odklon.
[12] Nejvyšší správní soud dále neshledal ani žádné zcela zásadní pochybení krajského soudu.
Podle judikatury je „správní orgán povinen k tvrzením uvedeným v řízení o mezinárodní ochraně zajistit
maximální možné množství důkazů a obstarat dostatečně přesné, aktuální a důvěryhodné informace o zemi
původu žadatele“ (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016 – 32, ze dne
25. 11. 2017, č. j. 2 Azs 283/2017 – 30, či usnesení ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 – 38,
ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 – 48). V posuzovaném případě krajský soud nepochybil,
když se ztotožnil s žalovaným, že v Rumunsku nejsou takové systémové nedostatky azylového
řízení, které by zakládaly nepřípustnost předání stěžovatele do této země za účelem řízení
o mezinárodní ochraně; tyto závěry přitom vyplývají z obsahu správního spisu. Konkrétně
žalovaný odkázal na dokument o situaci v Rumunsku (Informace OAMP ze dne 5. 4. 2018),
který vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí lze ještě označit za dostatečně aktuální;
na jeho základě přitom zohlednil rumunskou zákonnou úpravu azylu, průběh správního řízení
o udělení mezinárodní ochrany, možnost podání opravných prostředků proti správnímu
rozhodnutí, materiální podmínky přijetí i ubytovací kapacity příslušných zařízení, jakož
i mezinárodní odezvu rumunského azylového systému; zabýval se též tím, zda nebylo ze strany
mezinárodních organizací a institucí vydáno odlišné stanovisko, které by varovalo
před předáváním žadatelů do Rumunska. Je však třeba připustit, že krajský soud aproboval
napadené rozhodnutí žalovaného bez jakýchkoli výhrad, i když nijak individuálně nevypořádalo
konkrétní (byť nepodložená) tvrzení stěžovatele o údajných nelidských podmínkách v azylových
střediscích v Rumunsku; stejně tak nelze přisvědčit názoru, že stěžovatel musel tato svá tvrzení
sám prokazovat jím předloženými důkazními prostředky. Tyto dílčí nedostatky však nemají
povahu zásadních hrubých pochybení, která by mohla mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele (4. důvod přijatelnosti kasační stížnosti). I bez explicitního vypořádání jeho
konkrétních námitek totiž napadené rozhodnutí obsahuje nezbytnou alespoň obecnou úvahu
o situaci v dané zemi; skutkový stav přitom byl zjištěn v souladu s ustálenou judikaturou
a stanovisky mezinárodních organizací, které nepovažují Rumunsko za zemi se systémovými
nedostatky azylového řízení. Nadto je třeba konstatovat, že jestliže stěžovatel brojí proti
nesprávnému zjištění skutkového stavu, pak „rozsah a správnost zjištění relevantního skutkového stavu
žalovaným je otázkou dokazování, které probíhá v každém řízení individuálně; z uvedené individuality pak plyne
rozdílná relevance určitých dokazovaných skutečností pro následné právní posouzení, jež je projevem zde dominující
zásady volného hodnocení důkazů. Typové důvody přijatelnosti vymezené pod bodem 4) písm. a) a b) usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, se vážou k otázkám právním
a jejich řešení právě správním soudem, nikoli správním orgánem“ (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 4. 2019, č. j. 2 Azs 301/2018 – 37). Tvrzené nedostatky ve zjištění
individuálního skutkového stavu, resp. nevypořádání (nevyvrácení) údajných zkušeností
stěžovatele z azylového střediska v Rumunsku tedy samy o sobě nemohou být vadou,
která by byla způsobilá být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti. Pokud stěžovatel dále
odkazoval na rozsudek téhož krajského soudu ze dne 11. 7. 2019, č. j. 45 Az 10/2019 – 41,
který byl vydán ve vztahu k jeho (současně zadrženému) bratranci, pak Nejvyšší správní soud
uvádí, že v daném rozhodnutí byla především akcentována skutečnost, že jeho bratranec
je nezletilou osobou; příslušnému správnímu rozhodnutí mimo jiné soud vytýkal, že blíže
nezkoumalo postavení tzv. zranitelných osob. Ovšem bližší porovnání konkrétního právního
posouzení krajského soudu v individuálním případě stěžovatele s jiným konkrétním právním
posouzením v případě jeho bratrance rozhodně není v mezích zkoumání přijatelnosti podané
kasační stížnosti; ostatně stěžovatelem odkazované rozhodnutí vůbec není předmětem tohoto
řízení. Námitku vůči samostatnému vedení správního a soudního řízení s ním a jeho bratrancem
dříve neuplatnil.
[13] Lze tedy shrnout, že krajský soud se při přezkoumávání napadeného rozhodnutí
nedopustil takových pochybení, která by svojí povahou stála proti samotným základním zásadám
přezkumného soudního řízení, a ani napadený rozsudek nevykazuje žádné extrémně závažné
nedostatky řízení (byť některá dílčí pochybení krajského soudu jistě nelze přehlédnout),
které by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat bez povšimnutí. Jen samotná
polemika stěžovatele s právními závěry, ke kterým krajský soud ve věci dospěl, rozhodně není
důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[14] S ohledem na skutečnost, že stěžovatelem tvrzená přijatelnost kasační stížnosti nebyla
důvodná, přičemž ani Nejvyšší správní soud ex offo nenalezl žádnou otázku, jež by mohla mít
obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl vyslovit za účelem
sjednocování judikatury, nemohl dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Kasační stížnost proto podle
§104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
[16] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2019, č. j. 2 Azs 234/2019 - 14,
byl stěžovateli ustanoven zástupcem JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., advokát se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci
odměnu za dva úkony právní služby; přípravu a převzetí [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
téže vyhlášky], a to ve výši 2 x 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 téže vyhlášky],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč [§13 odst. 3 téže vyhlášky].
Ustanovený zástupce není plátcem daně z přidané hodnoty. Celková odměna tedy činí částku
ve výši 6800 Kč, která mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu