ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.383.2020:24
sp. zn. 2 Azs 383/2020 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: E. R. L., proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
10. 5. 2018, č. j. OAM-901/ZA-ZA11-VL11-2017, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2020, č. j. 2 Az 33/2018 - 36,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2020, č. j. 2 Az 33/2018 - 36,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 5. 2018, č. j. OAM-901/ZA-ZA11-VL11-2017 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“).
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobou, jíž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Obecně
namítala, že žalovaný v řízení porušil §2 odst. 1, §3, §50 odst. 2 až 4, §52 a §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“). Tvrdila, že jí měl
být udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu, a to z důvodu jejího vyššího věku
a špatného zdravotního stavu, případně doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu
(s ohledem na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť jí v zemi
původu hrozí podstatné zhoršení zdravotního stavu z důvodu absence zdravotní péče. Uvedla,
že má problémy s vysokým krevním tlakem a zlomené koleno vyžadující operaci. Žalovanému
vytýkala, že nezohlednil závěry rozsudku Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) ze dne 13. 12. 2016 ve věci Paposhvili v. Belgie, stížnost č. 41738/10.
Její zdravotní stav se totiž zhoršuje a na Kubě se nemůže efektivně léčit; nadto tam nemají
dostatek léčiv (především na bolest). Její nucené vycestování by představovalo porušení
mezinárodních závazků České republiky ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu
v návaznosti na čl. 8 Úmluvy; je jí téměř 60 let, na území České republiky pobývá její syn
a vnouče, líbí se jí zde a realizuje tu svůj soukromý a rodinný život.
Rozsudek městského soudu
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 13. 11. 2020, č. j. 2 Az 33/2018 - 36 (dále jen „napadený
rozsudek“), rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po zevrubném shrnutí
průběhu správního řízení, zjištěného skutkového stavu (plynoucího ze správního spisu)
a nosných důvodů napadeného rozhodnutí konstatoval, že závěry žalovaného, v rozsahu
neudělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany z důvodu špatného zdravotního stavu
žalobkyně, nemají oporu ve správním spise. Z něj i z odůvodnění rozhodnutí dle soudu
jednoznačně vyplývá, že žalobkyně opakovaně upozorňovala na své zdravotní problémy, stejně
jako že informovala žalovaného o tom, že se její zdravotní stav zhoršuje a je závislá na svém
synovi. Žalovaný se však, i přes tyto indicie naznačující nutnost zabývat se dostupností
a možnostmi zdravotní péče na Kubě, spokojil s tím, že jí již v minulosti na Kubě byla potřebná
lékařská péče poskytnuta a nezbytné léky si mohla uhradit, z čehož dovodil, že tomu tak bude
i do budoucna. V podkladech rozhodnutí však dle soudu není založena žádná zpráva, ze které
by takový závěr vyplýval; zcela absentuje jakýkoliv materiál mapující zdravotní systém,
dostupnost lékařské péče a léčiv na Kubě. Městský soud proto naznal, že nemohl řádným
způsobem přezkoumat závěry žalovaného ohledně nenaplnění důvodů pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a zákona o azylu (zda žalobkyni skutečně nehrozí vážná újma v souvislosti s jejím
zdravotním stavem a zda může získat potřebnou léčbu ve své vlasti), stejně tak ani to,
zda nedošlo ze strany žalovaného ke zneužití správního uvážení při posuzování důvodnosti
udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. Poukázal taktéž na rozsudek ESLP ve věci
Paposhvili vs. Belgie, v němž byla stanovena kritéria, která je nutno při posuzování aktivace čl. 3
Úmluvy vzít v potaz u vážně nemocných osob, u nichž závažné důvody zakládají domněnku,
že ačkoliv nejsou v bezprostředním ohrožení života, nedostatek vhodné péče či přístupu k ní
v zemi původu představuje riziko skutečného nebezpečí vážného, rychlého a nevratného zhoršení
jejich zdravotního stavu, vedoucí k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané
délky života. Soud dospěl k závěru, že nemůže přezkoumat ani to, zda by nucené vycestování
žalobkyně nepředstavovalo porušení mezinárodních závazků České republiky ve smyslu §14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu v návaznosti na čl. 8 Úmluvy.
[4] Uzavřel tedy, že doposud zjištěný skutkový stav vyžaduje zásadní doplnění, pročež
napadené rozhodnutí zrušil. Žalovaného zavázal, aby v dalším řízení na základě nově opatřených
podkladů řádně zjistil možnost přístupu žalobkyně ke zdravotní péči na Kubě, zejména pak
dostupnost léčby jejích konkrétních zdravotních problémů (vč. léků), a následně
přezkoumatelným způsobem zhodnotil, zda se u ní nejedná z důvodu věku a zdravotního stavu
o případ hodný zvláštního zřetele odůvodňující udělení humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu, či jí z téhož důvodu nehrozí nebezpečí vážné újmy, které by odůvodňovalo udělení
doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Dále požadoval, aby žalovaný ve světle nově
zjištěných skutečností posoudil, zda vycestování žalobkyně nebude představovat porušení
mezinárodních závazků České republiky ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu
v návaznosti na čl. 8 Úmluvy.
II. Kasační stížnost žalovaného
[5] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl jej zrušit a věc městskému soudu vrátit k dalšímu řízení. Poukazuje na to,
že žalobkyně se ani nepokusila zajistit si legální oprávnění k pobytu v České republice v režimu
zákona o pobytu cizinců, když bez jakéhokoli vysvětlení tvrdila, že jinou možnost než požádat
o mezinárodní ochranu neměla. Zdůrazňuje, že žalobkyně tak učinila v říjnu 2017 po téměř třech
týdnech svého druhého pobytu v České republice, přestože tak mohla učinit již v průběhu svého
předcházejícího pobytu (poprvé zde byla již od listopadu 2015 do ledna 2016 na krátkodobé
vízum); objektivně jí v tom nic nebránilo, přičemž její zdravotní stav a ekonomická situace,
na které odkazuje v nyní řešené žádosti, byly již tehdy víceméně totožné. Z výpovědí žalobkyně
vyplynulo, že zmíněnými zdravotními problémy (včetně následků zlomeniny kolene) trpí již téměř
dvanáct let, přičemž mezi jejím prvním a druhým příjezdem do České republiky u ní nedošlo
k významnému progresu těchto onemocnění. Její zdravotní komplikace začaly, když spadla
a zlomila si koleno, následně začala mít vysoký krevní tlak; užívá léky na tlak, odvodnění, proti
točení hlavy a na bolest kvůli zlomenému kolenu. V průběhu správního řízení žalobkyně
ke svému zdravotnímu stavu nedoložila naprosto žádné lékařské zprávy (natož aby vypovídaly
o jakkoli závažném zdravotním stavu); navíc jednoznačně potvrdila, že jí na Kubě vždy byla
poskytnuta potřebná lékařská péče, a to dokonce v rámci systému bezplatné zdravotní péče,
i když léky si musela platit sama. Stěžovatel je proto přesvědčen, že ve vztahu ke zdravotnímu
stavu žalobkyně správně dospěl k závěru, že neexistují žádné objektivní důvody, proč
by se nemohla do své vlasti vrátit. Poukazuje taktéž na to, že žalobkyně prezentovala své
zdravotní potíže v průběhu správního řízení odlišně od toho, jak je „poopravila“ v žalobě; je to
přitom právě žadatel o udělení mezinárodní ochrany, který musí již v průběhu správního řízení
uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posuzuje.
Je pravdou, že žalobkyně sice konstantně tvrdila jisté zdravotní problémy, jejichž původ sahá
do dlouhé minulosti (až v žalobě jim přidala důrazu a naléhavosti), ovšem stejně tak uváděla, že jí
na Kubě vždy byla poskytnuta potřebná lékařská péče.
[6] Z hlediska mezinárodní ochrany je přitom relevantní pouze takové onemocnění žadatele,
které je akutní a velmi závažné, jestliže nelze předpokládat, že by vzhledem k úrovni
a dostupnosti zdravotní péče mohlo být v potřebném standardu léčeno v zemi původu. Nejsou-li
tyto mimořádné okolnosti naplněny, není povinností státu zmírňovat rozdíly v úrovni
zdravotních systémů v zemi původu a zemi, kde se žadatel uchází o mezinárodní ochranu,
(k tomu odkázal na rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014 – 27). Připouští,
že doplňková ochrana by mohla být dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu udělena z důvodu
nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu žadatele; zdravotní stav žalobkyně však
nenaplňuje požadavky rozsudku ESLP ve věci Paposhvili vs. Belgie. Ten se týkal cizince, u něhož
bylo diagnostikováno několik vážných onemocnění (chronická lymfatická leukémie, plicní
tuberkulóza, hepatitida typu C a jaterní fibróza); jeho zdravotní stav se přitom během
podstupování chemoterapie neustále zhoršoval, pročež u něj byla plánována transplantace
kmenových buněk; lékaři přitom konstatovali, že přerušení léčby by vedlo k jeho smrti. Stěžovatel
připouští, že ESLP nově za okolnosti, jež by mohly bránit návratu cizince do země původu,
označil i situaci těžké nemoci, ve které byly prokázány závažné skutečnosti vedoucí k závěru,
že tento cizinec sice není v bezprostředním nebezpečí smrti, ale čelil by po vyhoštění kvůli
nedostatečné léčbě v přijímající zemi reálné hrozbě vážného, rychlého a nenávratného zhoršení
zdravotního stavu, které by vedlo k silným útrapám nebo značnému zkrácení délky života.
Zdravotní stav žalobkyně však požadavky tohoto standardu nenaplňuje. Léčba jejích zdravotních
potíží (aktuálně ani nezbytně nijak vysoce specializovaná) je dle stěžovatele v Kubánské republice
dostupná. To potvrdila sama žalobkyně, když uvedla, že jí byla na Kubě dlouhodobě poskytována
potřebná lékařská péče; nevznesla přitom žádné tvrzení (natož aby jej jakkoli podložila),
že by tomu tak snad nemělo být i v budoucnu. Výtku městského soudu, že neobstaral podklady
o dostupnosti zdravotní péče v Kubánské republice, tedy považuje stěžovatel za nesprávnou
a nezákonnou; odkázal na usnesení NSS ze dne 2. 8. 2018, č. j. 6 Azs 98/2018 – 22, a rozsudek
ze dne 9. 9. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 55. Nedostatek relevantních tvrzení žadatele přitom
nemůže suplovat správní orgán ani soud. Stěžovatel má toliko posuzovat zdravotní stav žadatele
o doplňkovou ochranu z humanitárních důvodů na základě lékařských zpráv, které mu předloží
samotný žadatel, a to s cílem zjistit, zda jde o výjimečný případ.
[7] Stěžovatel rovněž brojí proti tomu, že byl zavázán, aby znova posoudil, zda vycestování
žalobkyně nebude představovat porušení mezinárodních závazků České republiky ve smyslu
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu; žalobkyně dle něj netvrdila žádné výjimečné okolnosti
svého rodinného života. Rozporuje její tvrzení, že by v případě návratu do země původu zůstala
sama a že jí může pomoci pouze syn žijící v České republice; sama uvedla, že na Kubě žije její
dcera, u níž dokonce pobývala půl roku před svým definitivním odjezdem z vlasti, a také tam má
čtyři vnoučata. K osobě svého syna sdělila, že během jejího pobytu na Kubě jí nijak finančně
nevypomáhal; její tvrzení, že je na synovi v současné době zcela závislá, považuje proto stěžovatel
za naprosto účelové. Připomíná, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat
volbu osob, které nejsou jeho státními příslušníky, ohledně země jejich společného pobytu;
podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné a tyto
výjimečné okolnosti rozhodně nebyly v případě žalobkyně dány. Nadto je přesvědčen,
že se (v rozsahu žalobkyní poskytnutých informací) danou otázkou dostatečně zabýval; poukázal
na rozsudky NSS ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008 - 52, či ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 – 71.
[8] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen
zaměstnancem naplňujícím podmínky §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti
stížnosti dle §106 s. ř. s.
[10] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[11] Kasační stížnost podanou žalovaným správním orgánem lze považovat za přijatelnou,
pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo
procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 16. 10. 2012, č. j. 8 Azs 17/2012 - 37, ze dne 29. 11. 2016,
č. j. 7 Azs 231/2016 - 55, ze dne 8. 3. 2018, č. j. 9 Azs 435/2017 - 24, ze dne 12. 12. 2019,
č. j. 7 Azs 219/2019 - 32). V projednávaném případě přitom Nejvyšší správní soud (z důvodů
níže rozebraných) dospěl k závěru, že se městský soud dopustil zásadního pochybení při výkladu
hmotného práva (resp. se odchýlil od ustálené judikatury), pročež je dán důvod k věcnému
přezkumu napadeného rozsudku.
[12] Kasační stížnost je proto přijatelná ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel tvrdí napadení
rozsudku městského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., fakticky však uplatňuje
pouze důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Podstatou sporu v přezkoumávané věci je, zdali s ohledem na okolnosti konkrétního
případu (v průběhu správního řízení učiněná tvrzení žalobkyně) stěžovatel dostatečně zjistil
skutkový stav, resp. jestli byl za takové situace povinen si pro své rozhodnutí zajistit podklady
(zprávy) popisující úroveň zdravotní péče na Kubě, možnosti žalobkyně přístupu k ní
a dostupnost jí vyžadované léčby, včetně léků.
[16] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné nejprve stručně shrnout tvrzení žalobkyně
učiněná v řízení před stěžovatelem. V rámci poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ze dne 1. 11. 2017 jako důvod své žádosti uvedla, že po (předcházející) návštěvě České
republiky zjistila, že ji propustili z práce; je nemocná (bolí ji koleno), musela prodat dům, aby
měla z čeho žít, je bez peněz a podpory; syn ji pozval do České republiky. O mezinárodní
ochranu žádá, protože je sama, nemocná a stará, nezbývá jí než umřít, protože život je tvrdý.
Ke svému zdravotnímu stavu sdělila, že užívá léky na vysoký tlak a na odvodnění, aby se jí
netočila hlava, a také na bolest kvůli zlomenému kolenu; je alergická na chlad a změnu počasí.
V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 1. 11. 2017 žalobkyně uvedla,
že o mezinárodní ochranu nepožádala již při svém předcházejícím pobytu na území České
republiky proto, že syn zde neměl stálou práci, musela zpět na Kubu se podívat na příbuzné; vždy
však chtěla zůstat v České republice, protože „tento stát má vyhlídky do budoucna“. K důvodu, proč
žádá o mezinárodní ochranu, sdělila: „Já tady chci zůstat, jaký jiný způsob bych mohla zvolit, abych tu
mohla zůstat.“ Na Kubě má dceru a 4 vnuky. Od její předcházející návštěvy České republiky
se změnilo (toliko) to, že zažila kulturní šok, neboť srovnání mezi Českou republikou a Kubou ji
ohromilo, navíc ztratila práci. Jako důvod druhého odjezdu z Kuby uvedla, že to byla samo sebou
ztráta zaměstnání, ale měla i další motivaci – chtěla žít v České republice, protože na Kubě
je těžký a tvrdý život, jsou tam ekonomické problémy a nízké platy, vše je drahé a nejsou
dostatečné zdroje příjmů; je sama a nemocná. Její zdravotní potíže nastaly na Kubě, když spadla
a zlomila si koleno, potom začala mít vysoký tlak, což bylo asi před 9 – 10 lety; lékařská péče
je na Kubě bezplatná, ale musela si platit léky. Syn jí doposavad nijak finančně nepomáhal; o práci
přišla v lednu 2016, následně bydlela u dcery, jíž pomáhala (pracovně) prát a žehlit, odcestovala
pak až v říjnu 2017. Na Kubu by se nechtěla vrátit, ani kdyby tam našla zaměstnání, protože
„už to tam není ono, se systémem, ekonomikou je to tam špatné“; vrátila by se leda, kdyby se změnil systém
a vláda. Během pohovoru nepředložila žádné doklady, dokumenty ani jiné materiály. V rámci
seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí dne 21. 2. 2018 k návrhu na doplnění podkladů
pro rozhodnutí uvedla, že její zdravotní problémy jsou čím dál horší; jako další skutečnost nebo
novou informaci, kterou by měl vzít stěžovatel v úvahu, zopakovala, že je plně závislá na svém
synovi, který žije v České republice.
[17] Stěžovatel jako podklady pro vydání rozhodnutí shromáždil následující dokumenty:
Výroční zprávu Human Rights Watch 2018 – Kuba ze dne 18. 1. 2018, Výroční zprávu Amnesty
International 2017 – Kuba ze dne 22. 2. 2017, Zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených
států amerických ze dne 3. 3. 2017 o dodržování lidských práv na Kubě v roce 2016, Úřední
věstník Ministerstva spravedlnosti Kubánské republiky ze dne 16. 10. 2012 - Zákon o migraci
ze dne 20. 9. 1976 v novelizovaném znění, Konzulární informaci Velvyslanectví Kubánské
republiky v České republice ze dne 14. 11. 2016 – Konzulární služby pro kubánské občany,
Informaci MZV ČR ze dne 15. 3. 2017, č. j. 91328/2017-LPTP. Je přitom pravdou, že žádný
z těchto podkladů se výslovně nezabývá zdravotní péčí na Kubě, její kvalitou, dostupností,
bezplatností či dodávkami léčiv.
[18] Z judikatury ESLP i NSS plyne, že ve velmi výjimečných případech lze vzhledem
k závažným humanitárním důvodům dojít k závěru, že povinnost žadatele o mezinárodní
ochranu vycestovat do země původu by mohla vést k porušení čl. 3 Úmluvy. Původní judikatura
vztahující se k otázce doplňkové ochrany z humanitárních důvodů stanovila velmi přísné
podmínky pro její udělení. Žadatel o mezinárodní ochranu se musel ocitat takřka na pokraji smrti
(např. AIDS v terminálním stadiu). Tento velmi přísný standard, zastávaný ESLP v rozsudcích
ze dne 2. 5. 1997 ve věci D. proti Spojenému království, stížnost č. 30240/96, a ze dne 27. 5. 2008
ve věci N. proti Spojenému království, stížnost č. 26565/05, soud zmírnil v rozsudku ve věci
P. vs. Belgie. Setrval na tom, že institut doplňkové ochrany ze zdravotních důvodů musí zůstat
vyhrazen pro velmi výjimečné případy, nikoliv však jen pro ty, v nichž je žadatel v době podání
žádosti bezprostředně ohrožen na životě. Podle daného rozsudku půjde i o případy vážně
nemocných osob, „u nichž se lze ze závažných důvodů domnívat, že v přijímající zemi by nedostatek vhodné
péče či přístupu k ní představoval skutečné riziko, že se zdravotní stav nemocné osoby vážně, rychle a nevratně
zhorší, a to by vedlo k intenzivnímu utrpení této osoby nebo k výraznému snížení předpokládané délky jejího
života“ (bod 183 rozsudku ve věci P. vs. Belgie).
[19] V usnesení ze dne 2. 8. 2018, č. j. 6 Azs 98/2018 – 22, Nejvyšší správní soud shrnul,
že „z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu bez
přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení azylu (srov. rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 3 Azs 226/2005 – 68, nebo ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 – 69). Nelze vyloučit,
aby doplňková ochrana byla udělena žadateli o mezinárodní ochranu, který trpí závažnou nemocí, i z důvodů
nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu, tato by ovšem musela dosahovat úrovně označitelné za mučení
nebo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu [srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 – 89]. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku
ze dne 13. 12. 2016, P. proti Belgii, stížnost č. 41738/10, do určité míry zmírnil dříve vyžadovaný práh pro
aktivaci čl. 3 Úmluvy v případě tzv. „zdravotních případů. (…) Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že nadále
však platí, že pro aktivaci čl. 3 Úmluvy se musí jednat o velmi výjimečné případy.“ V usnesení NSS ze dne
15. 12. 2016, č. j. 2 Azs 259/2016 - 18, pak konstatoval, že „omezené prostředky stěžovatelky
na zaplacení nákladné zdravotní péče nelze vykládat jako mučení ani nelidské či ponižující zacházení ze strany
domovského státu“.
[20] V rozsudku ze dne 2. 7. 2020, č. j. 10 Azs 437/2019 – 83, Nejvyšší správní soud vyslovil:
„Pro rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany ze zdravotních důvodů jsou stěžejní tyto podklady a informace: 1) ty,
které se týkají zdravotního stavu žadatele, a 2) ty o kvalitě a dostupnosti zdravotní péče a léků v zemi, kam
by musel žadatel vycestovat. Z judikatury ESLP plyne, že je na žadateli, aby předložil důkazy pro to, že by mu
v zemi původu hrozila vážná újma, neboť by se mu tam nedostalo vhodné zdravotní péče odpovídající jeho
vážnému zdravotnímu stavu (srov. bod 186 rozsudku P.). Informace o svém zdravotním stavu musí poskytnout
žadatel v takové kvalitě, aby z nich bylo možné učinit závěr o tom, v jak závažném stavu se žadatel nachází
a jaké riziko by pro něj představovaly samotná cesta do země původu i následné setrvání v ní. Na žalovaném je,
aby tyto důkazy řádně posoudil a potvrdil, či rozptýlil žadatelovy obavy, že se jeho zdravotní stav zásadně zhorší,
tím, že si obstará dostatek informací o dostupnosti zdravotní péče v žadatelově zemi původu (obdobně bod 187
rozsudku P.). […] Ze zákona o azylu ani z judikatury nevyplývá žádný konkrétní postup při posuzování
zdravotního stavu žadatele ani to, jaké prostředky by měl žalovaný k jeho posouzení použít. (…) Úkolem
žalovaného je vzít v potaz lékařské zprávy a další informace o zdravotním stavu žadatele a pochopit jejich smysl
tak, aby byl schopen konstatovat, nakolik závažný žadatelův zdravotní stav je – nikoliv tak, aby byl schopen
popsat biologickou či fyziologickou podstatu žadatelových problémů. To, zda si žalovaný vyžádá znalecký posudek
k posouzení obsahu lékařských zpráv, je na jeho uvážení. (…) Je však třeba si uvědomit, že smyslem posouzení
žadatelova zdravotního stavu je zjistit, zda žadatelův případ patří mezi výjimečné případy, v nichž žadateli hrozí
při návratu do země původu vážná újma kvůli možnému zásadnímu zhoršení jeho již špatného zdravotního stavu.
K tomu není vždy zapotřebí detailní lékařský rozbor předložené lékařské dokumentace, přestože žalovaný
pochopitelně nemůže všem dílčím informacím o žadatelově zdravotním stavu zcela rozumět. Podstatné je, aby
žalovaný nakonec dospěl k závěru, zda se jedná o jeden z výjimečných případů, v nichž hrozí porušení čl. 3
Úmluvy.“ V daném případě konkrétně naznal, že „stěžovatelčiny zdravotní problémy nejsou takové povahy,
že by vyžadovaly neodkladný zákrok či dlouhodobější hospitalizaci, že by vyvolávaly neustálou obavu
o stěžovatelčin život či o to, že se její stav rázem zhorší. Její problémy se nejevily neřešitelné ani se s nimi nepojila
závislost na českém zdravotním systému. Z lékařských zpráv také plyne, že stěžovatelčin zdravotní stav není
dobrý již delší dobu, ale že se významněji nemění. Lékaři ve zprávách rovněž neupozornili na žádné konkrétní
riziko zhoršení jejího zdravotního stavu (jak to učinili například v případě rozsudku NSS ze dne 30. 5. 2019,
č. j. 7 Azs 435/2018 – 32). Jakkoliv je zdravotní stav stěžovatelky neuspokojivý, lze i bez znaleckého posudku
z lékařských zpráv a stěžovatelčiných výpovědí rozpoznat, že se nejedná o tak závažný případ jako ve věci P.
V něm žadatel trpěl akutní leukémií a bez transplantace, které by se mu v Gruzii nedostalo, bylo zhoršení jeho
zdravotního stavu takřka nevyhnutelné. Se stěžovatelčinými problémy, které nejsou tak závažné povahy, si navíc
arménský zdravotní systém podle informací žalovaného umí poradit (byť zajisté není dokonalý).“
[21] V rozsudku ze dne 9. 9. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 – 55, pak Nejvyšší správní soud
zopakoval, že „podle ustálené judikatury je primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní
ochrany samotný žadatel a z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích vychází. Žadatel je tím, kdo
v řízení ve věci mezinárodní ochrany nese břemeno tvrzení, a jeho žádost je posuzována z hlediska skutečností,
které označí jako důvody k jejímu podání (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015,
č. j. 5 Azs 134/2014 - 48, a ze dne 19. 1. 2017, č. j. 2 Azs 272/2016 - 47, nebo rozsudek ze dne
26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016 - 32). V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré
relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí (např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 7. 2016, č. j. 7 Azs 78/2016 - 23).“
[22] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že žalobkyně v řízení před stěžovatelem sice
zmínila určité své zdravotní komplikace (především dlouhodobé bolesti kolene po dřívějším
úrazu, vysoký krevní tlak), ovšem z kontextu všech jejích výpovědí (srov. odst. [16] tohoto
rozhodnutí) je zřejmé, že se zdaleka nejedná o jedinou (snad ani stěžejní) motivaci, proč žádá
o mezinárodní ochranu. Z jejích tvrzení zřetelně plyne snaha získat na území České republiky
pobytový titul, a to z důvodu jejích ekonomických problémů (ztráta zaměstnání, špatná situace
na Kubě) a snaha o získání vyššího životního standardu (jí učiněné srovnání Kuby a České
republiky). Dále je nezbytné zdůraznit, že žalobkyně v průběhu správního řízení ke svému
zdravotnímu stavu sama nedoložila zhola žádné lékařské zprávy ani jiné podklady; toliko obecně,
bez jakýchkoli odborných lékařských podrobností pouze uvedla, jaké zdravotní obtíže
subjektivně pociťuje. Bylo přitom její povinností předložit důkazy, že by jí na Kubě hrozila vážná
újma z důvodu, že by se jí tam nedostalo vhodné zdravotní péče odpovídající jejímu zdravotnímu
stavu; takové informace přitom měla poskytnout v takové kvalitě, aby z nich bylo možné učinit
závěr o tom, v jak závažném zdravotním stavu se nachází a jaké riziko by pro ni představovala
samotná cesta do země původu i následné setrvání v ní (srov. bod 186 rozsudku P. vs. Belgie). Je
přitom nutno přisvědčit stěžovateli, že nedostatek relevantních tvrzení žadatele o mezinárodní
ochranu (žalobkyně) nemůže suplovat správní orgán ani následně soud; stěžovatel má obecně
pouze posuzovat, zda se jedná o velmi výjimečný případ ve smyslu rozsudku ESLP ve věci
P. vs. Belgie, a to na základě porovnání zdravotního stavu žadatele (zdokumentovaného v jím
předložených lékařských zprávách či jiných relevantních podkladech) ve vztahu ke správním
orgánem zajištěným informacím o úrovni zdravotní péče v zemi jeho původu. V projednávaném
případě je však již z výpovědí samotné žalobkyně zjevné, že jí popsaný (nikoliv doložený)
zdravotní stav zjevně nemůže naplňovat standard formulovaný v rozsudku P. vs. Belgie, který je
vyžadován pro to, aby kvůli jejímu zdravotnímu stavu v zemi původu z důvodu nedostatečného
standardu zdravotní péče existovala pro ni hrozba úrovně označitelné za mučení nebo nelidské či
ponižující zacházení ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Jakkoli Nejvyšší správní
soud nechce bagatelizovat zdravotní obtíže žalobkyně, rozhodně nejsou takové povahy, že by
nutně vyžadovaly neodkladný zákrok či dlouhodobější hospitalizaci, vyvolávaly neustálou obavu
o její život či o to, že se její stav rázem zhorší (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2020, č. j. 10 Azs
437/2019 – 83). Již samotná obecná povaha jejích obtíží je nezávažná a běžná – jde o zcela
obvyklé ortopedické a srdeční problémy nikoli vzácné u osob věku stěžovatelky. Žalobkyně má
dle svých vlastních slov potíže s kolenem od okamžiku úrazu, který se stal asi před 9 – 10 lety;
jedná se tedy o zdravotní indispozici dlouhodobého charakteru, s níž až doposud zvládala (zajisté
s určitými obtížemi) v zemi původu žít a (do ledna 2016) dokonce pracovat. Byť žalobkyně
uvedla, že se její zdravotní stav stále zhoršuje, nesdělila v tomto žádné podrobnosti, natož aby je
jakkoli důkazně podložila; ostatně v určité míře je s přibývajícím věkem zhoršující se zdravotní
stav zcela přirozenou skutečností. Její zdravotní kondice přitom není dle jejích tvrzení dobrá již
delší dobu, ovšem není prokázáno, že by se výrazněji měnila, resp. není dáno žádné konkrétní
důvodné riziko náhlého a vskutku vážného zhoršení jejího zdravotního stavu (opět
srov. rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2020, č. j. 10 Azs 437/2019 – 83). Situace žalobkyně je tedy
diametrálně odlišná od žadatele o mezinárodní ochranu právě ve věci P. vs. Belgie, který trpěl
chronickou lymfatickou leukémií, plicní tuberkulózou, hepatitidou typu C a jaterní fibrózou.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že v nyní řešené věci je již jen z povahy žalobkyní
tvrzeného zdravotního stavu bez dalšího zřejmé, že tento nemůže být důvodem udělení
doplňkové ochrany ve smyslu rozsudku P. vs. Belgie. Nadto je třeba poukázat na to, že žalobkyně
v řízení před stěžovatelem opakovaně potvrdila, že jí na Kubě vždy byla poskytnuta potřebná
lékařská péče, a to dokonce v rámci systému bezplatné zdravotní péče, i když léky si musela platit
sama. Lze přitom přisvědčit stěžovateli, že skutečně není dán žádný racionální důvod se domnívat
(žalobkyně ostatně ani nic takového netvrdí), že by jí teď najednou měla být odepřena doposud
na Kubě posledních deset let poskytovaná zdravotní péče. V této konkrétní situaci by proto bylo
nadbytečné, aby stěžovatel v rámci zjišťování skutkového stavu věci činil podkladem svého
rozhodnutí dokumenty zevrubně pojednávající o poskytování zdravotní péče na Kubě. Závěr,
že se v případě žalobkyně nejedná o zcela ojedinělý a výjimečný případ, v němž by byl zdravotní
stav cizince důvodem pro udělení doplňkové ochrany (resp. její neudělení porušením čl. 3
Úmluvy), bylo možné učinit pouze na základě jejích tvrzení.
[23] Vzhledem k povaze tvrzených zdravotních komplikací žalobkyně (z nichž je zjevné,
že se nejedná o případ zásadně závažného onemocnění), s ohledem na její tvrzení (péče jí
na Kubě byla v minulosti běžně poskytována) i s ohledem na to, že žádné zjevné zhoršení
standardu této péče v poslední době z obecných zpráv o situaci v zemi původu ani z jiných
dostupných informací o Kubě zjevně neplyne, nebylo v projednávané věci nezbytné se zabývat
úrovní zdravotní péče v zemi původu. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené
naznal, že stěžovatel nepochybil, pokud si neobstaral konkrétně podklady týkající se zdravotní
péče na Kubě (její úrovně, dostupnosti a kvality) a pouze na základě tvrzení žalobkyně dospěl
k závěru, že jí není na místě z důvodů jejích zdravotních obtíží udělit mezinárodní ochranu, a to
jak humanitární azyl dle §14 zákona o azylu, tak doplňkovou ochranu dle §14a odst. 2 písm. b)
či d) zákona o azylu. Městský soud tedy pochybil, když stěžovateli absenci těchto podkladů
vytknul a naznal, že bez nich nelze napadené rozhodnutí přezkoumat; s ohledem na toto
nesprávné právní posouzení věci Nejvyšší správní soud shledal podanou kasační stížnost
důvodnou.
[24] Nad rámec uplatněných kasačních důvodů Nejvyšší správní soud konstatuje,
že nepřehlédl pochybení ve výroku napadeného rozsudku. Ačkoliv městský soud přezkoumával
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2018, č. j. OAM-901/ZA-ZA11-VL11-2017,
ve výroku uvedl, že zrušuje rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2018,
č. j. OAM-901/ZA-ZA11-VL11-2016. V kontextu s odůvodněním rozsudku je však zřejmé, že se
jedná o písařskou chybu, nikoliv o zrušení jiného rozhodnutí. Tato chyba by byla opravitelná
postupem podle §54 odst. 4 s. ř. s., což ovšem s ohledem na zrušení rozsudku již není třeba.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[25] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, pročež zrušil napadený
rozsudek a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), v němž
bude vázán právním názorem, jejž Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto rozsudku (§110 odst. 4
s. ř. s.). O věci rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v dalším řízení
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu