ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.58.2017:29
sp. zn. 2 Azs 58/2017 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: S. D.,
zast. JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem Nám. 5. května 812, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2016, č. j. OAM-685/ZA-ZA02-P17-2015, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
26. 1. 2017, č. j. 29 Az 9/2016 – 65,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, JUDr. Anně Romanové, advokátce,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti ve výši
4114 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Včasně podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“). Napadeným rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti
shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“) a rozhodnuto
o nákladech soudního řízení. Žalovaný rozhodl, že stěžovatelce se mezinárodní ochrana podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku k uplatněným žalobním námitkám
zejména uvedl, že stěžovatelka žádala o mezinárodní ochranu až poté, co na zdejším území žila
deset let, z toho od roku 2011 bez pobytového oprávnění, čehož si ostatně byla vědoma.
O mezinárodní ochranu požádala až poté, kdy jí hrozilo správní vyhoštění. Její žádost proto
krajský soud vyhodnotil ve shodě s žalovaným jako zcela účelovou, podanou s cílem legalizace
pobytu na území České republiky. Stěžovatelka sama ve správním řízení uváděla, že k vycestování
z vlasti byla vedena snahou získat zaměstnání, tedy důvody ekonomickými. Pokud stěžovatelka
v řízení před krajským soudem namítala, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
formou azylu za účelem sloučení rodiny dle §13 zákona o azylu, krajský soud opáčil,
že stěžovatelka sice doložila uzavření manželství s občanem České republiky, neprokázala však,
že by jejímu manželovi byl udělen azyl. Domáhala-li se stěžovatelka u krajského soudu zrušení
rozhodnutí žalovaného z důvodu, že tento nesprávně vyhodnotil její žádost ve smyslu §14
zákona o azylu ve vztahu k možnosti udělení tzv. humanitárního azylu, krajský soud tomuto
nepřisvědčil, neboť dokumentace stěžovatelčina zdravotního stavu, která byla poskytnuta prvně
až krajskému soudu, nebyla v průběhu správního řízení žalovanému k dispozici, byť tento
stěžovatelku k doložení jejích tvrzení o zdravotním stavu neúspěšně vyzýval. Krajský soud tudíž
naznal, že žalovanému nebylo lze vytknout provedené zhodnocení azylové relevance
stěžovatelkou tvrzeného a nedoloženého zdravotního stavu. K tomu krajský soud dodal,
že i v případě doložení stěžovatelkou tvrzených zdravotních obtíží v řízení před žalovaným
by tyto nezakládaly právo na udělení humanitárního azylu, neboť tyto neústí v ohrožení
stěžovatelčina života, ani nejsou tak mimořádné a závažné, aby nemohly být léčeny v zemi
stěžovatelčina původu. Krajský soud proto uzavřel, že žalovaný při uplatnění správního uvážení
v otázce udělení humanitárního azylu nepřekročil příslušné meze tohoto institutu. K námitce
aktuálního ozbrojeného konfliktu na Ukrajině krajský soud konstatoval, že tento nedosahuje
intenzity totálního konfliktu a nepředstavuje proto dle ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu azylově relevantní důvod dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. V řízení před
žalovaným bylo osvědčeno, že stěžovatelka pochází z geograficky středové části Ukrajiny, pročež
nelze důvodně předpokládat, že by ji hrozilo v případě návratu do vlasti nebezpečí vážné újmy.
Stěžovatelka v kasační stížnosti předně uvádí, že tato svým významem podstatně
přesahuje její vlastní zájmy, které spočívají v tom, že má vážné obavy ze svého návratu
na Ukrajinu z důvodu tamní bezpečnostní situace za stavu, kdy její zdravotní stav není příznivý
a na území České republiky jí poskytuje nepřetržitou péči její manžel, který jí zajišťuje bydlení
a další životní potřeby. Na Ukrajině by byla stěžovatelčina situace velmi tíživá kvůli tamní
bezpečnostní situaci, nestabilitě a excesivním zákrokům jak ze strany vládních složek,
tak ze strany soukromých ozbrojených skupin. Stěžovatelka se dříve nesnažila prokázat, že v zemi
jejího původu bývají lidé vystaveni reálnému nebezpečí vážné újmy na životě a zdraví, „žijí
v ohrožení pro znásilnění, utrpěné zranění a mnozí byli zmrzačeni,“ neboť dle jejího názoru „jde o obecně
známou skutečnost dle zpravodajských zpráv.“
Krajský soud dle názoru stěžovatelky zatížil řízení o žalobě podstatnou vadou, když
navzdory doložení oddacího listu o uzavření manželství s J. D. dne 30. 9. 2016, z něhož též
vyplývá nové příjmení stěžovatelky, tj. „D.“, v záhlaví napadeného rozsudku uvedl její předchozí
příjmení „M.“.
Krom toho stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že Česká republika je s ohledem
na Úmluvu o právním postavení uprchlíků (srov. sdělení Ministerstva zahraničních věcí
č. 208/1993 Sb., o Úmluvě o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícím se právního
postavení uprchlíků – pozn. NSS) povinna poskytnout ochranu i cizincům, kterým hrozí
nebezpečí vážné újmy na zdraví a na životě v případě návratu do domovského státu a prožívají
strach a obavy z nebezpečí, zejména z ozbrojených a vnitřních konfliktů, z možného
pronásledování a zmrzačení. Probíhající ozbrojený konflikt na Ukrajině u stěžovatelky vyvolává
obavy a strach z možného pronásledování dle §12 písm. a) a b) zákona o azylu spojené s pocitem
nebezpečí a nejistoty.
Konečně stěžovatelka namítá, že krajský soud v napadeném rozsudku nepřihlédl
ke kvalifikační směrnici. Stěžovatelčiny obavy ohledně hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy
na životě, zdraví a na lidské důstojnosti jsou výsledkem jejího přesvědčení a je třeba, aby se státní
orgány České republiky vcítily do hypotetické situace stěžovatelky v případě návratu na Ukrajinu,
kde by žila bez zajištění potřeb bydlení, bez manžela a za nepříznivého zdravotního stavu
v pokročilém věku. Ústavní pořádek České republiky navíc pamatuje na ochranu manželství
a rodiny, pročež i z tohoto důvodu je namístě, aby stěžovatelka a její manžel nebyli vzájemně
odloučeni.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti hájí závěr krajského soudu o zákonnosti
a věcné správnosti svého rozhodnutí. S odkazem na obsah správního spisu uvádí,
že se dostatečně zabýval všemi důvody žádosti, které stěžovatelka ve správním řízení uváděla.
Jelikož kasační námitky jsou obdobné těm žalobním, odkazuje žalovaný pro účely řízení o kasační
stížnosti na své předchozí vyjádření k žalobě. K tomu dodává, že uplatněné kasační námitky jsou
nanejvýš obecné. Navíc žalovaný podotýká, že nepřisvědčuje závěru stěžovatelky stran
přijatelnosti kasační stížnosti – stěžovatelkou popisované důvody přesahu významu kasační
stížnosti nad jejími vlastními zájmy nejsou případné ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. Rodinné soužití se svým manželem
musí stěžovatelka řešit případně až v intencích zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Pokud jde o kasační námitku nesprávně (neaktuálně)
uvedeného příjmení stěžovatelky v záhlaví napadeného rozsudku, nepovažuje žalovaný uvedené
pochybení krajského soudu za významné, neboť zde není pochybnost o identitě osoby žalobkyně
a daná vada nemohla mít dopad na posouzení důvodnosti stěžovatelčiny žaloby ani na možnost
podání kasační stížnosti. Žalovaný se proto domnívá, že je namístě kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout, nebude-li dříve odmítnuta pro nepřijatelnost.
Kasační stížnost je přípustná.
Dle ustanovení §104a odst. 1 s. ř. s. platí, že „[j]estliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.“ Nejvyšší správní soud z níže uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je nepřijatelná.
Předně je třeba uvést, že typový výčet situací, kdy bude podmínka „podstatného přesahu
významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele“ zpravidla splněna, poskytl Nejvyšší
správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006 (dostupné
též z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud v tomto svém usnesení shledal, že o přijatelnou
kasační stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni
krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud má za to, že stížní argumentace při konfrontaci s výše citovanými
typovými situacemi nedostačuje k přijetí kladného závěru o přijatelnosti této kasační stížnosti.
Pokud jde o azylovou relevanci ozbrojeného konfliktu ve východní části Ukrajiny, existuje
k tomuto bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, ze které jednoznačně plyne,
že i v případě, kdy žadatel o mezinárodní ochranu pochází z oblasti přímo tímto konfliktem
zasažené (tj. zejména Luhanská a Doněcká oblast), lze potenciální nebezpečí z tohoto plynoucí
řešit prostředky vnitrostátního přesídlení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 – 26, ze dne
18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 – 28, ze dne 10. 12. 2015, č. j. 8 Azs 131/2015 – 24, či ze dne
24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 267/2015 - 23). Stěžovatelka přitom ani netvrdila, že by z konfliktem
zasažených oblastí pocházela. K podmínkám udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu se Nejvyšší správní soud v minulosti také již opakovaně vyjádřil (viz např. rozsudek
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, či ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48) stejně
jako k podmínkám udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu (srov. např. rozsudek
ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 – 79), přičemž jeho konstantní judikatura je založena
na závěru, že důvodem pro udělení mezinárodní ochrany nemohou být ekonomické důvody
(viz např. rozsudky ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, či ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 – 65). Pokud jde o uzavření manželství mezi stěžovatelkou a J. D., pak
Nejvyšší správní soud zcela přisvědčuje krajskému soudu v tom, že tato skutečnost sama o sobě
nemůže být dostatečným důvodem k udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny, což
je zřejmé již ze samotné textace ustanovení §14b odst. 1 zákona o azylu. Ustanovení §14b
zákona o azylu sice pamatuje na situace, kdy by neudělení mezinárodní ochrany (byť toliko
formou doplňkové ochrany) mohlo v konečném důsledku vést k zásahu do rodinného života
žadatele, nicméně udělení doplňkové ochrany je (též z logiky věci) na místě pouze tehdy,
byla-li doplňková ochrana Českou republikou již udělena (a to navíc za trvání manželství
dle §14b odst. 3 zákona o azylu) manželu žadatele. V ostatních případech je adekvátní
zhodnocení eventuálního zásahu do rodinného života cizince až v příslušném řízení podle zákona
o pobytu cizinců, v čemž lze zcela přisvědčit žalovanému. Pokud pak stěžovatelka namítala
pochybení krajského soudu v uvedení jejího dřívějšího příjmení v záhlaví napadeného rozsudku,
nemůže se zjevně v tomto případě jednat o hrubé procesní pochybení, které by mohlo mít dopad
do právní sféry stěžovatelky (to stěžovatelka ostatně ani žádným konkrétním způsobem netvrdí).
Odkaz stěžovatelky na Úmluvu o právním postavení uprchlíků je zcela obecný a stěží
na něj lze jakkoli reagovat. Nadto lze obecně podotknout, že mezinárodněprávní závazek
non-refoulement je dostatečně reflektován i zákonem o azylu a příslušnou judikaturou tento zákon
vykládající. Daná námitka je tudíž ve své míře obecnosti duplicitní a stěží může založit
přijatelnost kasační stížnosti. Obdobnou mírou obecnosti se pak vyznačuje i stěžovatelčin odkaz
na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které
musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat
mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok
na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (tj. stěžovatelkou zmiňovaná
„kvalifikační směrnice“).
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost svým významem nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatelky ve smyslu §104a
odst. 1 s. ř. s., pročež je třeba ji dle tohoto zákonného ustanovení odmítnout pro nepřijatelnost.
Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že o stěžovatelčině návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti nerozhodoval, neboť v nynější věci plyne odkladný účinek
kasační stížnosti již z ustanovení §32 odst. 5 ve spojení s §32 odst. 2 zákona o azylu, tj. z právní
úpravy obsahující pravidlo speciální ve vztahu k obecnému ustanovení §107 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s. Kasační stížnost byla odmítnuta, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Usnesením krajského soudu ze dne 26. 2. 2016, č. j. 29 Az 9/2016 – 11, byla stěžovatelce
(jakožto žalobkyni) ustanovena zástupkyní JUDr. Anna Romanová, advokátka. S ohledem na §35
odst. 8 s. ř. s. zastupuje krajským soudem ustanovený zástupce, jde-li o advokáta, účastníka řízení
i v řízení o kasační stížnosti, přičemž stejně jako v řízení o žalobě i v řízení o kasační stížnosti
platí náklady tohoto zastoupení stát. Ustanovené zástupkyni tudíž náleží za zastupování
stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti odměna a paušální náhrada hotových výdajů za jeden
úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, tj. za písemné podání ve věci samé (kasační stížnost). Výše odměny za úkon
je stanovena §7 bodem 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu částkou 3100 Kč.
Výše paušální náhrady hotových výdajů advokáta je stanovena §13 odst. 3 advokátního tarifu
částkou 300 Kč na úkon právní služby. Ustanovené zástupkyni tedy náleží za zastupování
stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti částka 3400Kč, zvýšená o částku daně z přidané
hodnoty ve výši 714 Kč, celkem tedy 4114 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odměnu a náhradu hotových
výdajů za zástupkyní stěžovatelky účtovaný úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě
zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu Nejvyšší správní soud
nepřiznal, neboť tyto jí byly přiznány již usnesením krajského soudu ze dne 7. 2. 2017,
č. j. 29 Az 9/2016 – 72.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu