ECLI:CZ:US:2007:2.US.1311.07.1
sp. zn. II. ÚS 1311/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Křížkové schody 67, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2006 ve věci sp. zn. 33 Odo 1385/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na rovnost subjektů před zákonem ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Posuzovaná ústavní stížnost představuje rozšíření ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 14/07, které bylo Ústavnímu soudu doručeno až poté, co první senát Ústavního soudu o této ústavní stížnosti již rozhodl. Jelikož rozšíření původní ústavní stížnosti provedl stěžovatel během otevřené lhůty k jejímu podání, bylo považováno za nové podání, jemuž byla dle rozvrhu práce předělena sp. zn. II. ÚS 1311/2007.
V rámci nezměněného rozsahu petitu stěžovatel v rozšíření ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud protiprávně a v rozporu s ústavním pořádkem České republiky odmítl jeho dovolání pro nepřípustnost dle přechodných ustanovení novel občanského soudního řádu. Podle názoru stěžovatele byla nepřípustnost dovolání shledána z důvodu nesprávného posouzení těchto přechodných ustanovení. Nejvyšší soud interpretoval dle stěžovatele přípustnost dovolání v rozporu s čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.
Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti mohl posoudit její opodstatněnost pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu a to toliko ve světle vytýkaného denegationis iustitiae (více viz odůvodnění usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 14/07). Ústavní soud přitom musí konstatovat, že v postupu Nejvyššího soudu v tomto ohledu neshledal žádná pochybení. Dovolací soud se v napadeném rozhodnutí výše uvedenými intertemporálními ustanoveními novely občanského soudního řádu řídil, a není ani možno říci, že by přípustnost dovolání interpretoval ve stěžovatelově případě v rozporu s čl. II bodem 3 zákona č. 59/2005 Sb. Námitka stěžovatele by nadto nebyla ústavněprávně relevantní ani v případě, kdy by Nejvyšší soud - hypoteticky - nepostupoval v souladu s přechodnými ustanoveními novel občanského soudního řádu, neboť v případě stěžovatelovy právní věci právní úprava přípustnosti dovolání nedoznala předmětnou novelou občanského soudního řádu žádných relevantních změn. Stěžovatel ostatně ve svém podání ani nikterak nekonkretizuje, které ustanovení občanského soudního řádu a v jakém znění Nejvyšší soud mylně interpretoval, respektive opomněl aplikovat, a v čem přesně tedy stěžovatel shledává porušení svých ústavně zaručených práv.
Ta část ústavní stížnosti, jež směřuje proti výroku Nejvyššího soudu, kterým dovolací soud vrátil projednání věci soudu odvolacímu, je potom nepřípustná, přičemž Ústavní soud na tomto místě odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 14/07.
Návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku musel Ústavní soud taktéž odmítnout, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti, jež není věcného projednání schopna.
Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů návrh z části jako zjevně neopodstatněný a z části jako nepřípustný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu