ECLI:CZ:US:2015:2.US.1386.15.1
sp. zn. II. ÚS 1386/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GV Reality s. r. o., se sídlem Španělská 2, Praha 2, zastoupené Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem se sídlem Španělská 2, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015, č. j. 12 Co 12/2015-13, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou dne 12. 5. 2015 v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a zásada rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností městský soud změnil elektronický platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 12. 2014, č. j. EPR 255515/2014-5, a to tak, že ve výroku o náhradě nákladů řízení je žalovaný P. Kuča povinen stěžovatelce zaplatit 400 Kč (namísto původní částky 1.489 Kč), a stěžovatelka je povinna zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 334 Kč.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že žalovaný P. Kuča je spoluvlastníkem budovy, stojící na pozemku stěžovatelky, a tento pozemek užívá bez právního důvodu. Proto jej stěžovatelka žalovala o zaplacení částky 229,12 Kč s příslušenstvím a v tomto směru byla úspěšná. Žalovaný podal odvolání pouze proti výroku o nákladech řízení s poukazem na to, že tyto náklady byly vynaloženy neúčelně a městský soud usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností tomuto odvolání vyhověl. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že advokát stěžovatele Mgr. Andrš je jediným společníkem společnosti Andrš a partneři s. r. o., která je jediným společníkem společnosti Vespula, a. s. a tato je jediným společníkem stěžovatele, přičemž toto řetězení vlastnictví se jeví jako účelové. Tento právní závěr městského soudu stěžovatel považuje za protiústavní a diskriminující, jelikož Mgr. Andrš sice působí jako advokát, nicméně není jednatelem stěžovatele, společníkem a ani jeho zaměstnancem. Případný výnos z nákladů na zastoupení stěžovatelky proto není příjmem stěžovatelky, nýbrž společnosti Advokátní kancelář Andrš a Halou, spol. s r. o. Není tedy pravdou, že by Mgr. Andrš vlastně zastupoval "sám sebe". Navíc, stěžovatelka byla nucena podat desítky obdobných žalob vůči neplatičům, aby chránila svoje vlastnické právo. Náklady na právní zastoupení jsou proto v těchto případech vynaloženy účelně.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud setrvale zastává stanovisko, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10.000 Kč (srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu), omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť v těchto případech nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti usnesení vydanému v tzv. bagatelní věci (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 149/14 ze dne 11. 6. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 806/14 ze dne 22. 8. 2014, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2494/14 ze dne 25. 9. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podobně z judikatury Ústavního soudu plyne, že otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či překvapivosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014), nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu.
6. Ostatně, i ve věci stejné stěžovatelky Ústavní soud již usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1864/15, ze stejného důvodu odmítl ústavní stížnost, když konstatoval, že rozhodnutí týkající se částky 2.211,31 Kč s příslušenstvím představuje rozhodnutí v bagatelní věci, kdy lze k jeho přezkumu přistoupit jen v případě zcela evidentní svévole.
7. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že zákonem stanovená částka nemůže být absolutní či jedinou mezní hranicí pro připuštění ústavněprávního přezkumu tzv. bagatelních věcí. Proto v minulosti i u tzv. bagatelních věcí připustil přezkum z ústavněprávních hledisek, a to ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, kupříkladu když se orgán veřejné moci dopustil natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně garantovaného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními) [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)], přičemž tak Ústavní soud činil vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu (např. kumulativní působení dalších obdobných případů; srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014).
8. Prizmatem výše uvedených kritérií Ústavní soud hodnotil i nyní projednávaný případ stěžovatelky, přičemž však neshledal žádné okolnosti, které by činily opodstatněným ústavněprávní přezkum ústavní stížnosti, podané v tzv. bagatelní věci, neboť jí stěžovatelka napadá toliko výrok městského soudu, kterým byla snížena náhrada nákladů řízení z původní částky 1.489 Kč na 400 Kč, resp. stanoveny náklady odvolacího řízení ve výši 334 Kč. Ani stěžovatelka sama přitom netvrdí, že se jedná o částku, která by pro její obchodní činnost byla jakkoliv zásadní, a pokud v ústavní stížnosti zpochybňuje procesní postup městského soudu, v němž spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces, činí tak velmi obecně, bez předestření konkrétních argumentů, a navíc poukazem na desítky jiných řešení, což však nemůže mít pro nyní projednávaný případ bezprostřední význam.
9. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným usnesením, Ústavní soud konstatuje, že městský soud věc po právní stránce hodnotil přiléhavě, přičemž své rozhodnutí řádně odůvodnil a nedopustil se tak shora zmíněné "evidentní svévole", která teprve by v případě takto bagatelních sporů týkajících se nákladů řízení mohla opodstatnit skutečný meritorní přezkum a dokonce i derogační zásah ze strany Ústavního soudu. V daném případě totiž úvaha městského soudu o "řetězení vlastnictví" stěžovatelky není založena na tom, že by se snad mělo jednat o zastírání toho, kdo je ovládající osobou (jak se domnívá stěžovatelka), nýbrž, že není účelné, aby za dané situace byla stěžovatelka zastoupena advokátem, který je jejím vlastníkem. Nyní přezkoumávané rozhodnutí městského soudu se v tomto směru jeví jako přesvědčivé a racionální a nelze je tedy označit za svévolné či jinak porušující základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka se závěry městského soudu neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu