ECLI:CZ:US:2014:4.US.2494.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2494/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatele Otto Malého, právně zastoupeného advokátem Mgr. Michalem Burešem, Bělehradská 14, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2014 č. j. 2 EC 3/2014-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil Krajský soud v Plzni stěžovateli zaplatit žalobci částku 3.271,68 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 26. 9. 2013 do zaplacení. Současně přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.015,- Kč. Z napadeného rozsudku vyplývá, že stěžovatel měl v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 ve své provozovně na náměstí Míru 28 ve Františkových Lázních zpřístupňovat umělecké výkony či záznamy veřejnosti prostřednictvím jednoho rádia, aniž by uzavřel s žalobcem licenční smlouvu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo.
Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387, sp. zn. III. ÚS 404/04, Sb. n. u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02, III. ÚS 298/02, III. ÚS 2097/08 a II. ÚS 2538/09 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše
uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním
soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu