ECLI:CZ:US:2017:2.US.185.17.1
sp. zn. II. ÚS 185/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Nguyen Duc Huong, t. č. ve Vazební věznici v Liberci, právně zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, AK se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 8. 2016 č. j. 30 Nt 513/2016-50, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 12. 2016 č. j. 5 To 547/2016-181, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2016 č. j. 51 T 10/2016-12238 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2016 sp. zn. 12 To 123/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 1. 2017, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí o vazbě, a to pro porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2015 č. j. 40 Nt 694/2015-35. Poprvé bylo o prodloužení vazby (resp. o ponechání stěžovatele ve vazbě) rozhodováno Okresním soudem v Ústí nad Labem dne 11. 4. 2016 č. j. 40 Nt 918/2016. Státní zástupce při podání návrhu na vzetí do vazby postupoval v souladu s tehdejší praxí státních zastupitelství a návrh podal k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem. Následně podal státní zástupce návrh na prodloužení vazby již nikoli k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, ale k Okresnímu soudu v Teplicích.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podle §26 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") se stává k provádění všech úkonů po celé přípravné řízení příslušným soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle §26 odst. 1 tr. řádu, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Vzhledem k tomu, že k postoupení věci nedošlo, byla příslušnost Okresního soudu v Ústí nad Labem již dána pro celé přípravné řízení. Ačkoli byl tedy původní návrh na rozhodnutí o vazbě stěžovatele podán u místně nepříslušného soudu (dle §18 odst. 1 tr. řádu měl být tímto soudem soud, v jehož obvodu došlo ke spáchání trestného činu), tak vzhledem k tomu, že u tohoto soudu podal státní zástupce návrhy a tento soud ve věci rozhodl a nedošlo k postoupení příslušnosti jinému soudu, byl tento soud i nadále ve věci příslušný dle §26 odst. 2 tr. řádu, neboť pro založení příslušnosti daného soudu je rozhodné, kde je návrh státního zástupce podán.
4. Podle přesvědčení stěžovatele v jeho věci došlo dvakrát k porušení jeho práva na zákonného soudce. Poprvé při podání návrhu na vzetí do vazby, což však stěžovatel s ohledem na skutečnost, že se jednalo o tehdy aplikovaný výklad procesních předpisů, nenapadal. Stěžovatel však od počátku namítal nepříslušnost Okresního soudu v Teplicích. Pokud byly orgány činné v trestním řízení s ohledem na nález Pl. ÚS 4/14 přesvědčeny, že je nově dána příslušnost Okresního soudu v Teplicích, měly postupovat v souladu se zákonem a věc měl tomuto soudu postoupit Okresní soud v Ústí nad Labem. Pokud ke změně soudu došlo pouze na základě rozhodnutí státního zástupce, jedná se o postup nezákonný a protiústavní, neboť ve věci již byla založena příslušnost Okresního soudu v Ústí nad Labem.
5. Druhé pochybení, jehož důsledkem bylo odepření zákonného soudce stěžovateli, podle jeho názoru spočívá v tom, že o jeho stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 8. 2016 rozhodoval nesprávný a nesprávně obsazený senát Krajského soudu v Ústí nad Labem. Dle rozvrhu práce o stížnostech v přípravném řízení ve věcech nespecializovaných rozhodoval senát 5 To. Ačkoli z rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem platného pro rok 2016 plyne, že předseda senátu 5 To je JUDr. Milan Kohoutek, JUDr. Jana Kurešová, Mgr. Radek Šnajdr, JUDr. Edvin Svoboda, Mgr. Daniel Broukal, Mgr. Věra Kloudová, JUDr. Naděžda Hájková, Mgr. Tomáš Piha, Mgr. Ondřej Peřích, Mgr. Hana Bachová, JUDr. Zdeňka Hošková, Mgr. Jan Michálek, o stížnosti rozhodoval senát s předsedkyní senátu JUDr. Kamilou Krejcarovou, která je předsedkyní senátu 3 T, a která věc řeší po podání obžaloby. Členy senátu dle protokolu o neveřejném zasedání ze dne 27. 12. 2016 byli dále Josef Filip a Marie Jakubcová (přísedící senátu 3T). Stěžovatel má za to, že takovýto postup není v souladu ani s rozvrhem práce ani se zákonem.
6. Konečně stěžovatel v ústavní stížnosti namítá rovněž průtahy v řízení.
II.
7. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
8. Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že původně podával státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem návrhy ve věci vazby stěžovatele podle tehdejší ustálené a uznávané praxe k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem. Po nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14, týkajícího se určení místně příslušného soudu ve smyslu §26 tr. řádu při podávání návrhů státního zástupce v přípravném řízení, byl již další návrh ve věci stěžovatele podán k Okresnímu soudu v Teplicích. Místní příslušnost byla tedy odvozena od ustanovení §18 odst. 1 tr. řádu, podle kterého platí, že řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán.
9. Obžaloba na stěžovatele byla podána ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 31. 8. 2016, kdy věc napadla v souladu s rozvrhem práce do senátu 51 T. Na základě rozvrhu práce zdejšího soudu platí, že pokud do příslušného senátu opětovně napadne věc o rozsahu větším než 10 000 stran, věc bude zpracovávat senát, který následuje po dotčeném senátu; proto byla věc opatřením místopředsedy soudu přidělena k rozhodnutí do senátu 3 T, kterému předsedá Kamila Krejcarová. Soud prvního stupně, který byl na tomto základě příslušný, nařídil na den 27. 9. 2016 neveřejné zasedání, neboť stěžovatel nechtěl být před rozhodnutím soudu o dalším trvání vazby vyslechnut. Usnesením č. j. 51 T 10/2016-12238 byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodu §67 písm. a) a c) tr. řádu. Ve věci bylo od 2. 11. 2016 vedeno hlavní líčení, které bylo ukončeno dne 17. 3. 2017 vyhlášením rozsudku, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
10. Dne 2. 11. 2016 byla předsedkyni senátu předložena se spisem stížnost stěžovatele do usnesení Okresního soudu v Teplicích, vedená pod sp. zn. 5 To 547/2016, s písemným referátem JUDr. Milana Kohoutka, předsedy tohoto senátu, z něhož vyplývá, že s ohledem na to, že ve věci již bylo rozhodnuto o vazbě po podání obžaloby, věc se po dohodě s místopředsedou soudu předkládá soudci, který věc zpracovává v prvním stupni po podání obžaloby. S ohledem na skutečnost, že hlavní líčení v této věci probíhalo ve dnech 2. 11. - 24. 11. 2016 a poté předsedkyně senátu vyhlašovala a zpracovávala rozsudek v další vazební věci, bylo možné konat veřejné zasedání ohledně stížnosti obviněného až v týdnu od 27. 12. 2016, kdy bylo využito hned prvního pracovního dne k projednání stížnosti a rozhodnutí o ní. Rozhodnutí učinil senát, který byl obsazen dle rozvrhu práce předsedkyní a dvěma přísedícími tohoto senátu.
11. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení, konkrétně na str. 2-3, kdy postupoval dle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. 4/14. V této části považuje Vrchní soud v Praze ústavní stížností uplatněné námitky za nedůvodné. K té části ústavní stížnosti, která brojí proti nesprávnému obsazení stížnostního senátu, se nemůže vyjádřit, neboť disponuje toliko informacemi z ústavní stížnosti, které si nemůže v současné době ověřit ze spisového materiálu. Vrchnímu soudu pak nejsou známy důvody, které zapříčinily značnou prodlevu, než bylo o stížnosti proti napadenému usnesení rozhodnuto. Nyní s téměř šestiměsíčním odstupem od rozhodnutí ve věci již vrchní soud nemá patřičné podklady, na jejichž podkladě by mohl posoudit, čím byla tato velká prodleva v rozhodování o vazbě zapříčiněna.
12. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdalo. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se k věci nevyjádřilo.
13. V replice k vyjádřením obou soudů stěžovatel setrval na svých námitkách.
III.
14. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
15. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. To však Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal.
16. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje sice proti několika rozhodnutím o vazbě, nikoli však pro nedostatek vazebních důvodů, nýbrž výlučně do podle stěžovatele nesprávného procesního postupu orgánů činných v trestním řízení. Hlavní námitkou stěžovatele, související s porušením čl. 38 odst. 1 Listiny, je nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Jinými slovy je zde nastolena otázka, zda soud, jehož místní příslušnost k provádění úkonů v přípravném řízení trestním dle ustanovení §26 odst. 1 tr. řádu byla založena v souladu s ustálenou praxí před vydáním nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14, ale podle závěrů tohoto nálezu by měl být místně příslušný jiný soud, byl místně příslušným soudem pro zbytek přípravného řízení i po vydání citovaného nálezu, nebo zda bylo nutno místní příslušnost změnit, jak se ve věci stěžovatele stalo.
17. Právo na zákonného soudce představuje jednu z významných záruk nestrannosti a nezávislosti soudního rozhodování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 [N 72/61 SbNU 105], ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 529/08 [N 55/52 SbNU 549], či ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2853/07 [N 83/49 SbNU 197]), a představuje zcela neopominutelnou podmínku výkonu moci soudní (srov. např. nález ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 93/99 [N 183/38 SbNU 463] či nález ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 [N 15/5 SbNU 101]); jeho hlavním účelem je zabraňování libovůle při ustanovování soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 [N 76/33 SbNU 243]).
18. Nesprávné rozhodnutí o příslušnosti soudu pak zakládá zároveň i porušení práva na zákonného soudce. Nejedná se však o právo nepřipouštějící žádné výjimky, tyto výjimky (např. rozhodnutí o delegaci věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, odnětí věci a její přidělení jinému senátu pro nerespektování právního názoru funkčně nadřízeného soudu atd.) musí nicméně při své aplikaci být pečlivě zdůvodněny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 170/08 [N 128/57 SbNU 577], ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 [N 225/55 SbNU 105], či ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2488/09 [N 37/56 SbNU 445]).
19. Dle ustanovení §26 odst. 1 tr. řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Dle ustanovení §26 odst. 2 tr. řádu se pak takový soud stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Dle ustanovení §18 odst. 1 tr. řádu pak koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán, a nelze-li místo činu zjistit či byl-li čin spáchán v cizině, pak koná dle ustanovení §18 odst. 2 řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje a jestliže se nedají zjistit ani tato místa či se nachází v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu vyšel čin najevo. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 však požadavkem na ústavně-konformní výklad ustanovení §26 tr. řádu, který vyhovuje požadavkům ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny zakotvujícím právo na zákonného soudce, v takových případech stanoví státnímu zástupci podat první návrh ve věci tomu okresnímu soudu, který by byl místně příslušný k projednání věci samé v souladu s ustanoveními §18 tr. řádu (srov. odst. 117 předmětného nálezu).
20. V tomto nálezu Ústavní soud rovněž uvedl, že uvedený závěr nelze bez dalšího aplikovat zpětně (srov. odst. 120 předmětného nálezu). Vzhledem k tomu, že předmětný nález má poměrně významný dopad na praxi přípravného řízení trestního, neboť mění zavedenou a i Ústavním soudem v minulosti uznávanou praxi, podle níž státní zástupce krajského či vrchního státního zastupitelství mohl podat první návrh na rozhodnutí v přípravném řízení v zásadě kterémukoliv okresnímu soudu v územním obvodu příslušného státního zastupitelství, existuje v současné době mnoho trestních řízení, v nichž byla pro přípravné řízení trestní založena místní příslušnost soudu ještě před vydáním předmětného nálezu v rozporu s jeho závěry, přičemž tato přípravná řízení trestní pokračovala či pokračují i v době po vydání předmětného nálezu. Orgány činné v trestním řízení proto byly postaveny před výkladový problém, jak mají v těchto případech postupovat.
21. K této problematice měl možnost se vyjádřit již i Ústavní soud. Ten zopakoval, že nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 nelze aplikovat retrospektivně, tj. že rozhodoval-li v přípravném řízení v období před vykonatelností zmiňovaného nálezu okresní soud, jehož místní příslušnost byla založena v souladu s předcházející ustálenou praxí, nemohlo takové rozhodnutí představovat porušení práva obviněného na zákonného soudce (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2350/16, usnesení ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1967/16, usnesení ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2033/16 či usnesení ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1916/15). Rovněž dovodil, že není-li z aplikovaných kritérií místní příslušnosti dle ustanovení §18 tr. řádu orgány činnými v trestním řízení patrná zjevná arbitrárnost či extrémní nesoulad s provedenými důkazy, nemůže Ústavní soud správnost určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování v přípravném řízení přezkoumávat (srov. usnesení ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 2611/16).
22. Z výše nastíněných východisek aplikace závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 vyplývá, že tyto se uplatní teprve od okamžiku vykonatelnosti nálezu, tj. od 22. 6. 2016, kdy se tento nález stal ve smyslu čl. 89 odst. 1 Ústavy vykonatelným. Veškerý průběh trestních řízení, předcházející tomuto datu, proto nutno posuzovat podle tehdejší praxe, aprobované ostatně i tehdejší judikaturou Ústavního soudu. Prizmatem závěrů nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 proto Ústavní soud nemůže předcházející praxi hodnotit. Jelikož závěry předmětného nálezu působí prospektivně, není možno přisvědčit názoru stěžovatele, že příslušnost Okresního soudu v Ústí nad Labem je založena i pro zbytek přípravného řízení kvůli ustanovení §26 odst. 2 tr. řádu. Takový závěr by zjevně vyprazdňoval obsah práva na zákonného soudce, neboť by v konečném důsledku znamenal, že zásada perpetuatio fori platí i pro soud, jehož místní příslušnost by byla určena nesprávně. Jednou nesprávně založená místní příslušnost by pak přetrvávala po celé přípravné řízení trestní a nebylo by možno ji nijak zvrátit. Jestliže by na tento výklad Ústavní soud přistoupil, zůstalo by právo na zákonného soudce nenaplněno. Pokud tedy v období předcházejícím citovanému nálezu byla založena postupem dle ustanovení §26 odst. 1 tr. řádu místní příslušnost okresního soudu, která nevyhovuje požadavkům nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14, je pro zachování práva na zákonného soudce nutno první další návrh na rozhodnutí v přípravném řízení podat u soudu, který těmto požadavkům vyhovuje. Tím však, jak je opakovaně zdůrazněno výše, není jen z tohoto důvodu nijak dotčeno právo na zákonného soudce v období předcházejícím (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 3327/16).
23. Jinými slovy Okresní soud v Ústí nad Labem nemohl být nadále místně příslušný, neboť nevyhovoval kritériím ustanovení §18 tr. řádu. Na to správně reagoval příslušný státní zástupce tím, že další návrhy na rozhodování v předmětném přípravném řízení trestním adresoval již výlučně Okresnímu soudu v Teplicích, který dle jeho názoru (jakož i podle názoru tohoto soudu, vysloveného v odůvodnění jeho napadeného usnesení) těmto kritériím vyhovoval. Tomuto postupu nemůže Ústavní soud ničeho vytknout, neboť státní zástupce se zachoval přesně tak, jak si vyžaduje prospektivní působení nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 a pro další průběh řízení založil místní příslušnost soudu v souladu s ustanovením §18 tr. řádu.
24. Lze tedy konstatovat, že o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a o jeho ponechání ve vazbě rozhodoval soud, který byl k projednání této žádosti příslušný, a proto nemohlo dojít k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce tak, jak je zakotvuje čl. 38 odst. 1 Listiny.
25. Dále se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele týkající se nesprávného obsazení soudu, který rozhodoval o jeho stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 8. 2016 č. j. 30 Nt 513/2016-50. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti i z vyjádření předsedkyně senátu 3 T Krajského soudu v Ústí nad Labem, o stížnosti se rozhodovalo ve veřejném zasedání konaném dne 27. 12. 2016, a to pod sp. zn. 5 To 547/2016. Fakticky však rozhodoval senát 3 T, složený z předsedkyně JUDr. Kamily Krejcarové a dvou přísedících - Josefa Filipa a Marie Jakubcové. O stížnosti tedy rozhodoval senát, kterému napadla obžaloba na stěžovatele, a který dne 27. 9. 2016 rozhodl podle §72 odst. 3 tr. řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě.
26. Obdobnou procesní situací se Ústavní soud zabýval již v minulosti. Ve svém usnesení ze dne 3. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 451/03 poukázal na judikaturu obecných soudů, konkrétně na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 1998 sp. zn. 8 To 2/98 (uveřejněno in: Soudní judikatura, seš. č. 5/1998/Jt 43/98/), a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 1998 sp. zn. 4 To 508/98 (uveřejněno in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5/1999/Rt 31/99/), a uvedl, že "po podání obžaloby se orgánem příslušným k rozhodnutí o vazbě (§71 odst. 5, §73b odst. 2 trestního řádu) stal soud, a to navíc soud krajský (§17 trestního řádu), stížnostním soudem se tudíž stal soud vrchní [§146 odst. 1 písm. c) trestního řádu]". Na základě toho učinil Ústavní soud v citovaném usnesení závěr, že po podání obžaloby již v dané věci krajský soud jako soud stížnostní nebyl oprávněn rozhodovat. K tomu pak poznamenal, že "vzhledem ke skutečnosti, že trestní řád pro takové případy neobsahuje výslovnou úpravu, nastává z procesního hlediska poměrně složitá situace, kdy není zřejmé, jak s takovou stížností naložit". Ústavní soud poté uzavřel, že i kdyby ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu zrušil, nebyl by zde orgán, jenž by o stížnosti stěžovatele mohl znovu rozhodovat, a že "vzniklá procesní situace sama o sobě nemusí obecně představovat porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, protože ta jsou chráněna tím, že soud po podání obžaloby je podle §71 odst. 5 trestního řádu (v tehdy platném znění - pozn. ÚS) povinen o vazbě rozhodnout, příp. při tomto svém rozhodování ex officio zohlední i (věcně) nevyřízenou stížnost obviněného".
27. V nyní posuzovaném případě je dle názoru Ústavního soudu zřejmé, že po podání obžaloby dne 31. 8. 2016 se orgánem příslušným k rozhodnutí o vazbě (§72 odst. 3 tr. řádu) stal Krajský soud v ústí nad Labem (§17 tr. řádu), stížnostním soudem se pak stal Vrchní soud v Praze [§146 odst. 2 písm. c) tr. řádu]. Z uvedeného lze učinit závěr, že po podání obžaloby již v dané věci Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud stížnostní, přesněji jeho senát 5 To, nebyl oprávněn rozhodovat. Uvedený soud se jako soud stížnostní v případech před podáním obžaloby na straně jedné a po jejím podání na straně druhé totiž "nalézá" v jiném procesním režimu a eventuálně (podle rozvrhu práce) i jiném složení příslušných senátů, takže obě tato jeho postavení volně zaměňovat nelze. V řízení před soudem po podání obžaloby je tedy ke všem rozhodnutím týkajícím se vazby příslušný pouze soud, resp. senát, jemuž napadla obžaloba a jako soud stížnostní pak soud mu nejblíže nadřízený. Pokud tedy v dané procesní situaci, která, jak je uvedeno výše, není zcela typická, rozhodoval o stížnosti senát krajského soudu, který je příslušný k rozhodnutí o vazbě dle §72 odst. 3 tr. řádu a který o této vazbě již jednou rozhodoval a stěžovatele v ní ponechal, nelze konstatovat, že by ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Všechny garance práva zaručeného čl. 8 listiny tak byly stěžovateli zachovány.
28. K námitce stěžovatele týkající se tvrzených průtahům v řízení o jím podané stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Teplicích lze konstatovat, že vzhledem k době, která od tohoto rozhodnutí do rozhodnutí o stížnosti proti němu uplynula, k jistým průtahům mohlo v této věci dojít. Při posuzování, zda těmito průtahy došlo rovněž k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, je však třeba vzít do úvahy zejména tu skutečnost, že v mezidobí po podání obžaloby bylo rozhodováno Krajským soudem v Ústí nad Labem o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to v zákonné 30 denní lhůtě (dne 27. 9. 2016), stížnostní vrchní soud pak rozhodoval o stížnosti proti usnesení tohoto soudu dne 12. 12. 2016. Nelze tak konstatovat, že by byly orgány rozhodující o vazbě stěžovatele po celou dobu (od rozhodnutí ze dne 22. 8. 2016 do rozhodnutí o podané stížnosti ze dne 27. 12. 2016) zcela nečinné. Lze proto uzavřít, že ve věci nedošlo k průtahům takové intenzity, které by znamenaly současně zásah do stěžovatelova práva na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
29. Ústavní soud závěrem konstatuje, že po přezkoumání napadených rozhodnutí a procesního postupu ve věci rozhodujících orgánů, lze na tento proces pohlížet jako na fair proces, je-li posuzován jako celek. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu