ECLI:CZ:US:2014:2.US.1882.14.1
sp. zn. II. ÚS 1882/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů M. A. a nezletilého E. A., zastoupeného zákonným zástupcem M. A., právně zastoupeným JUDr. Ing. Zlatuší Němečkovou, advokátkou, se sídlem Brandlova 1558/5, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 2014, č. j. 33 Nc 9/2013-107, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2014, č. j. 25 Co 87/2014-123, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2014, č. j. 33 Nc 9/2013-144, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 25 Co 173/2014-152, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho v ústavní stížnosti uvedených ústavně zaručených práv, stejně tak jako do práv nezletilého, a to v důsledku postupu obecných soudů vycházejícího z genderových stereotypů a protiústavní aplikace práva v opatrovnických sporech. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že v oblasti rodinného práva chybí řádný institut pro sjednocování výkladu zákona a judikatury, který je suplován nálezy Ústavního soudu.
2. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zejména ve svévolném postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, které nerespektovaly princip proporcionality, neminimalizovaly zásah do základních práv obou stěžovatelů, zejména nezletilého, ač k tomu byly povinny na základě závaznosti právního názoru Ústavního soudu (nález ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 868/12, ve kterém je poukázáno na princip proporcionality plynoucí z požadavku právního státu směřující k minimalizaci zásahu do základních práv). Svůj odchylný názor ani po výzvě stěžovatele soudy řádně neodůvodnily, respektive podložily nezákonnou, dávno překonanou, interpretací účelu předběžného opatření ve věci úpravy výchovy. Projev libovůle spatřuje stěžovatel i v tom, že se oba soudy nikterak nevypořádaly s jeho argumentací ve smyslu lepšího naplnění zájmu dítěte při stěžovatelem navržené zatímní úpravě. Konkrétní rozsah péče otce o nezletilého nebyl nikdy odůvodněn ve smyslu, proč je stanoven právě takový a nemůže být stanoven širší, právě s ohledem na zájem a základní právo nezletilého. Právo na nezasahování do rodinného života porušily soudy i tím, že bezdůvodně prodloužily řízení nařízením znaleckého posudku bez adekvátní změny úpravy výchovy ve směru respektování rodinného života a základních práv účastníků. Soud neuvedl jediný relevantní důvod pro tento krok, neboť ani jedna strana a ani opatrovník nijak nezpochybnil výchovné schopnosti kteréhokoliv rodiče či vztah rodiče s dítětem, znalecký posudek nenavrhovali, a nebyl tedy prokázán jediný důvod proti střídavé péči, který by závažným způsobem zasahoval do zájmů nezletilého. Pokud soud prodloužil dobu řízení "nadbytečným" znaleckým posudkem, pak do doby rozhodnutí ve věci měl i bez návrhu zajistit dle principu proporcionality minimalizaci zásahu do rodinného života nezletilého změnou předběžné úpravy ve prospěch vyváženého podílu péče obou rodičů. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na soudem aplikovaný genderový stereotyp, který je taktéž zřejmý z konstatování odvolacího soudu, že otec trvá na nařízení střídavé péče proti vůli matky. Stěžovatel má naopak za to, že je to matka, která bez uvedení relevantního důvodu trvá na omezení základních práv nezletilého a otce svěřením nezletilého pouze do její výchovy.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 33 Nc 9/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti.
4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 2014, č. j. 33 Nc 9/2013-107, byl zamítnut návrh stěžovatele (dále také "otec") na vydání předběžného opatření ze dne 16. 1. 2014, kterým se stěžovatel domáhal, aby soud nařídil, že "nezletilý bude v péči matky od pondělí sudého týdne od 8:00 do čtvrtka sudého týdne do 8:00, a od pátku sudého týdne od 18:00 do čtvrtka lichého týdne do 18:00 a nezletilý bude v péči otce od čtvrtka lichého týdne od 18:00 do pondělí sudého týdne do 8:00 a od čtvrtka sudého týdne od 8:00 do pátku sudého týdne do 18:00, a dále že matka je povinna nezletilého v určených termínech předat otci v místě bydliště otce a otec je povinen nezletilého v určených termínech předat matce v místě bydliště matky. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2014, č. j. 25 Co 87/2014-123, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání stěžovatele potvrzeno.
5. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2014, č. j. 33 Nc 9/2013-144, bylo zastaveno řízení o návrhu otce na vydání předběžného opatření ze dne 18. 3. 2014, v části, ve které se stěžovatel domáhal, aby soud nařídil, že "nezletilý E. bude v péči matky vždy od pondělí sudého týdne od 8:00 do čtvrtka sudého týdne do 8:00 a od pátku sudého týdne od 18.00 do čtvrtka lichého týdne do 18.00, a v péči otce vždy od čtvrtka lichého týdne od 18:00 do pondělí sudého týdne do 8:00 a od čtvrtka sudého týdne od 8:00 do pátku sudého týdne do 18:00, s tím, že matka by byla povinna předávat dítě otci určených termínech v bydlišti otce a otec matce v bydlišti matky" (výrok I.), a v části, ve které se stěžovatel svým návrhem na vydání předběžného opatření ze dne 18. 3. 2014 domáhal, aby soud nařídil, že "nezletilý bude v péči otce od středy 16. dubna 2014 od 16:30 do velikonočního pondělí dne 21. 4. 2014 do 18:00, a že nezletilý bude v péči otce od 18. července 2014 od 16:30 do 3. srpna 2014 do 18:00 a od 15. srpna 2014 od 16:30 do 31. 8. 2014 do 18:00" (výrok II.), návrh zamítl. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 25 Co 173/2014-152, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání stěžovatele potvrzeno.
6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze nedošlo.
7. V případě rozhodování obecných soudů o nařízení předběžného opatření se Ústavní soud zpravidla necítí oprávněn zasahovat do jejich rozhodování, neboť se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci samé a posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se v takových případech omezuje jen na zjištění, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních respektovaly příslušná zákonná ustanovení. Podstatou přezkumu ze strany Ústavního soudu pak může být pouze posouzení ústavnosti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Posouzení podmínek pro jeho nařízení je přitom zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3365/10, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 2010/12, ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 155/13 a ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 909/14, dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatel v rámci své argumentace, kterou předkládá v ústavní stížnosti, neuvádí nic, co by daný případ posouvalo do ústavně právní roviny, když opakuje námitky, které předtím uplatňoval v návrzích na vydání předběžného opatření a v odvoláních proti rozhodnutím soudu prvního stupně. Jeho úsilí přitom od samého počátku má za cíl prosadit skrze rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření řešení úpravy výchovy nezletilého syna odpovídající jeho požadavkům, a to předtím než bude rozhodnuto ve věci samé. Ústavní soud však, jak již bylo zdůrazněno, není další instancí v systému obecného soudnictví a ke stěžovatelem požadovaným zásahům není oprávněn.
9. Ve svém usnesení ze dne 20. 1. 2014, č. j. 33 Nc 9/2013-107, Obvodní soud pro Prahu 1 vyšel ze skutečnosti, že otec se s nezletilým stýká v rozsahu upraveném předběžným opatřením a nad rámec této úpravy se oba rodiče dohodli na styku s nezletilým ještě během středy odpoledne. Otec si našel bydliště v blízkosti matčina a dohodou se zaměstnavatelem si upravil svou pracovní dobu tak, že v pracovní dny, pondělí až středa, pracuje od 8:00 do 20:00 hodin, ve čtvrtek a v pátek má povolenu pracovní dobu z domova v rozsahu 2 hodin v době mezi 13:00 - 17:00 hod. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě dosavadní předběžná úprava kontakt otce s dítětem v nezbytné míře až do rozhodnutí ve věci samé nepochybně zajišťuje, dosavadní předběžná úprava ani nekoliduje se změnou pracovní doby a nezasahuje do jeho styku s dítětem. Soud proto neshledal důvod ke změně této zatímní úpravy.
10. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2014, č. j. 25 Co 87/2014-123, zdůraznil, že předběžné opatření je procesním institutem, jehož účelem je rychlá a účinná ochrana práv účastníka řízení; má sloužit k dočasnému zajištění poměrů jako prostředek rychlé reakce státní moci na situace, jež si žádají okamžité řešení prostřednictvím soudní ochrany a adekvátní instrument v případě nutnosti bezodkladného zohlednění vážné změny poměrů. Rozhodnutí soudu prvního stupně poté potvrdil s odůvodněním, že potřeba změny zatímní úpravy kontaktu otce s nezletilým není dána za situace, kdy dosavadní předběžná úprava tento kontakt zajišťuje v nezbytné míře tak, aby nedošlo k oslabení citových vazeb nezletilého k otci.
11. Obvodní soud pro Prahu 1 svým usnesením ze dne 21. 3. 2014, č. j. 33 Nc 9/2013-107, řízení o návrhu stěžovatele ze dne 18. 3. 2014 zastavil dle §104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté dle §159a odst. 4 o. s. ř. v té části, v níž se otec opětovně domáhá, aby byl zatímně upraven jeho styk s nezletilým v rozsahu, který navrhoval již ve svém návrhu na předběžné opatření ze dne 16. 1. 2014, o kterém již bylo soudem pravomocně rozhodnuto. V části, v níž se stěžovatel domáhá předběžné úpravy styku s nezletilým během velikonoc a letních prázdnin 2014, neměl soud prvního stupně návrh stěžovatele za důvodný, když neshledal naléhavou potřebu zatímně upravit styk otce během velikonočních prázdnin, a pokud jde o předběžnou úpravu letních prázdnin, bylo by možno o ní uvažovat, ovšem za situace, kdy by byla prokázána naléhavá potřeba takové zatímní úpravy. Soud přihlédl k tomu, že otec dal v tomto směru matce nezletilého návrh, ke kterému se zatím nevyjádřila, soud má za to, že je matce třeba poskytnout přiměřený čas na rozmyšlenou; ze skutečnosti, že matka během jednoho týdne nezaujala jednoznačné stanovisko, nelze dovozovat její neochotu tuto otázku řešit.
12. Městský soud v Praze se v odůvodnění svého napadeného usnesení ze dne 10. 4. 2014, č. j. 25 Co 173/2014-152, ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že ohledně návrhu otce na zatímní úpravu styku o velikonocích není dána naléhavá potřeba této zatímní úpravy, když pravidelný kontakt otce s nezletilým je v posuzovaném případě dosavadní předběžnou úpravou zajištěn. Taktéž v případě zamítnutí návrhu otce v části zatímní úpravy styku o letních prázdninách je správný závěr soudu I. stupně, že naléhavá potřeba takové úpravy není prokázána.
13. Stěžovatel se svými návrhy na nařízení předběžného opatření ve smyslu §102 odst. 1 o. s. ř. v podstatě domáhá toho, aby mu byl umožněn styk s nezletilým synem v širším rozsahu, než ve kterém nyní probíhá. Obecným soudům, které jeho návrhům nevyhověly, v ústavní stížnosti vytýká, že danou věc posoudily nesprávně, příp. v rozporu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, přičemž tvrdí, že dostatečně nevzaly v úvahu zájem nezletilého. Ústavní soud svou pozornost upřel především na rozhodování obecných soudů o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření ze dne 16. 1. 2014, neboť procesní situace se neustále vyvíjí, a nemělo by valný význam posuzovat věc ke stavu, který již není aktuální, neboť dalším návrhem na vydání předběžného opatření ze dne 18. 3. 2014 se stěžovatel domáhá předběžné úpravy styku s nezletilým během velikonoc a letních prázdnin 2014.
14. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře konstantně judikuje, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž se jedná o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 43/94, SbNU sv. 2, nález č. 41, str. 27.; usnesení sp. zn. II. ÚS 44/06). Obecné soudy v nyní projednávané věci z tohoto pohledu k návrhům stěžovatele přistupovaly, přičemž jejich řádně odůvodněný závěr, že naléhavá potřeba změny zatímních poměrů nebyla osvědčena, neshledal Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti. Lze přitom souhlasit s odvolacím soudem v tom, že návrh otce na vydání předběžného opatření ze dne 16. 1. 2014 svým obsahem představuje předběžnou úpravu střídavé výchovy, tedy úpravu poměrů, která je předmětem řízení o věci samé. Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že by postup obecných soudů vykazoval známky genderové podjatosti, či absenci proporcionality. Obecné soudy také vzaly v úvahu, že otec si našel bydliště v blízkosti matčina a že dohodou se zaměstnavatelem si upravil svou pracovní dobu tak, aby měl dostatečný prostor ke styku s nezletilým. O preciznosti postupu soudu svědčí i skutečnost, že za situace, kdy již nařídil jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí, přistoupil po opětovném zvážení návrhů účastníků a zhodnocení dosud zjištěného skutkového stavu k pokračování dokazování, konkrétně k zadání vypracování znaleckého posudku z oboru pedopsychologie a psychiatrie. Důvodem byla nepochybně skutečnost, že stěžovatel, oproti svému původnímu stanovisku, kdy souhlasil s návrhem matky na svěření nezletilého do její péče, trvá nyní na svěření nezletilého do střídavé péče. Za této procesní situace nelze v postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 spatřovat stěžovatelem namítané pochybení, stejně tak není Ústavní soud toho názoru, že by závěry, které obecné soudy uvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, byly výrazem svévole při rozhodování o předmětných návrzích, jež by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu do jejich nezávislé rozhodovací činnosti.
15. Závěr obecných soudů není ani v rozporu s výkladovými hledisky učiněnými Ústavním soudem v nálezu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 868/12, jak se domnívá stěžovatel, když, jak již bylo shora uvedeno, řádně odůvodnily, že dosavadní úprava styku otce s nezletilým (v lichém týdnu v úterý a ve čtvrtek od 16:00 do 19:00 hod., v sudém týdnu ve čtvrtek od 16:00 do 19:00 hod. a od soboty 10:00 hod. do neděle 18:00 hod.) zatímně v dostatečné míře v zájmu nezletilého zajišťuje pravidelný kontakt otce s nezletilým tak, aby nebyly zpřetrhány zdravé rodičovské vazby nezletilého na otce. Je nepochybné (a lidsky pochopitelné), že stěžovatel má subjektivní potřebu širšího styku s nezletilým, Ústavní soud však opětovně připomíná smysl a účel předběžného opatření a skutečnost, že je to právě obecný soud, kdo může - vzhledem k osobní znalosti účastníků i konkrétních okolností případu - nejlépe zhodnotit, jaké kroky jsou z hlediska dosažení daného cíle, a to při současném chránění zájmů nezletilého, nejvhodnější. Jestliže obecné soudy dospěly za těchto okolností k závěru, že stěžovatelem nebyla osvědčena existence "naléhavé potřeby", není možné označit jejich závěr za neodůvodněný a ani nedůvodný, a z tohoto důvodu ústavně nekonformní.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele ani nezletilého, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu