ECLI:CZ:US:2018:2.US.1953.18.1
sp. zn. II. ÚS 1953/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Rybářství Třeboň, a. s., se sídlem Rybářská 801, Třeboň, právně zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem Revoluční 1003/3, Praha, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 11. 2016, č. j. 4 C 273/2015-192, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2017, č. j. 7 Co 452/2017-259, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 5223/2017-337, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Jindřichově Hradci, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí totiž, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva"), jakož i práva vlastnit majetek, resp. práva na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy vyhověly určovací žalobě Římskokatolické farnosti Novosedly nad Nežárkou ("žalobkyně") podané podle ustanovení §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Toto ustanovení stěžovatelka - jak je patrno ze záhlaví - rovněž napadá návrhem podaným podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Stěžovatelka uplatnila proti napadeným rozhodnutím v podstatě dva okruhy námitek. V prvé řadě tvrdí, že se obecné soudy při rozhodování o určovací žalobě nedostatečně věnovaly kolizi mezi jejím vlastnickým právem a právem žalobkyně. Obecné soudy dle stěžovatelky postupovaly formalisticky, nepřihlédly ke všem relevantním skutečnostem a neprovedly ani veškeré relevantní důkazy. Dále měly obecné soudy pochybit při hodnocení existence dobré víry stěžovatelky. Stěžovatelka uvádí, že držela pozemky v dobré víře a že právní závěry obecných soudů, které její dobrou víru zpochybňují, jsou rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
4. Druhý okruh námitek se pak týká samotného postupu podle ustanovení §18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Obecné soudy postupovaly dle stěžovatelky ústavně nekonformně, jestliže vyhověly určovací žalobě, aniž by zkoumaly, zda v následném restitučním řízení bude moci majetek být vydán Římskokatolické farnosti Novosedly nad Nežárkou. Stěžovatelka tvrdí, že otázka, zda budou následně splněny podmínky pro vydání majetku, musí být řešena jako předběžná otázka při rozhodování o určovací žalobě. V opačném případě hrozí, že nebude naplněn účel restitučního zákonodárství (vydání majetku církvi či náboženské společnosti), avšak zároveň bude třetí osobě (zde stěžovatelce) způsobena majetková křivda.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se obecné soudy námitkami stěžovatelky pečlivě zabývaly a velkou většinu z nich vypořádaly způsobem, na který by bylo možno bez dalšího pro stručnost toliko odkázat.
8. V prvé řadě obecné soudy zkoumaly, zda nejsou dány mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly zamítnutí určovací žaloby, avšak po provedeném dokazování odůvodněně a ústavně konformně konstatovaly, že takové okolnosti dány nebyly. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že zamítnutí určovací žaloby by podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (akceptované i Ústavním soudem) mohly odůvodnit pouze okolnostmi vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny; kupř. dobrověrné nabytí majetku, u něhož jednoznačně nejsou naplněny předpoklady naturální restituce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016; či nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16).
9. Rovněž způsob, jakým obecné soudy přistoupily k otázce existence dobré víry stěžovatelky, považuje Ústavní soud za souladný s ústavním pořádkem. Závěr soudů o neexistenci dobré víry se totiž opírá zejména o argument, podle něhož zpracovatelem privatizačního projektu (v jehož přílohách byly předmětné pozemky výslovně, a tudíž pro všechny tehdejší i následné členy statutárních orgánů zúčastněných právnických osob zcela zřetelně, označeny jako majetek, který byl před rokem 1950 majetkem církevním) bylo Státní rybářství Třeboň, státní podnik, za který jednal jeho tehdejší ředitel Jan Hůda, jenž byl v době převodu předmětných pozemků i dlouho poté zároveň členem statutárního orgánu právní předchůdkyně stěžovatelky.
10. Za zjevně neopodstatněnou považuje konečně Ústavní soud i námitku týkající se výkladu a aplikace ustanovení §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů (naposledy vyjádřeným v napadeném usnesení Nejvyššího soudu), podle něhož toto ustanovení zakotvuje speciální typ určovací žaloby, u něhož není rozhodný "právní zájem" a že o určovací žalobě podle tohoto ustanovení lze rozhodnout bez zkoumání podmínek ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
11. Blokačním ustanovením §29 zákona o půdě a jeho vztahem k ustanovení §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se Ústavní soud zabýval i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (na který v tomto kontextu později odkázal i v nálezu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17), v němž posuzoval ústavní konformitu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Zákonodárce totiž v §18 odst. 1 tohoto zákona zakotvil aktivní legitimaci oprávněných osob podat žalobu na určení vlastnického práva státu k nemovitostem, které byly převedeny v rozporu s §29 zákona o půdě. Navrhovatelé v řízení před Ústavním soudem spatřovali protiústavnost §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi v tom, že ohrožuje vlastnické právo osob, které nabyly majetek od státu v dobré víře. Ústavní soud se s touto argumentací neztotožnil, přičemž připomněl, že rozpor převodu majetku s §29 zákona o půdě způsobuje jeho absolutní neplatnost, na čemž §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nic nemění.
12. Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí následující. Stěžovatelce je třeba přitakat v tom, že právní situace, v níž se ocitla, je přinejmenším částečně způsobena liknavostí státu v rámci procesu privatizace. Stěžovatelka přitom tvrdí, že i s ohledem na běh promlčecí doby nedisponuje žádným nárokem vůči státu na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení či na jinou satisfakci spojenou s konstatováním neplatnosti privatizace pozemků. Ani za tohoto stavu však nastalá situace nemůže být "napravena" rozhodnutím, které by poškodilo oprávněnou osobu ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. To platí tím spíše s ohledem na skutečnost, že judikatura Ústavního soudu za určitých okolností umožňuje, aby taková žaloba proti státu byla úspěšně podána, a to aniž by byla dotčena práva restituentů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551)].
13. S ohledem na shora uvedené tudíž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení v záhlaví označeného ustanovení §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi pak byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
15. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, se již samostatně nezabýval návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti podaný ve smyslu ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu