ECLI:CZ:US:2016:2.US.1958.16.1
sp. zn. II. ÚS 1958/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Karla Šrejbra, 2) Ing. Daniely Šrejbrové, obou zastoupených JUDr. Martinem Horčicem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 108/2015 ze dne 18. února 2016 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odbor hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, sp. zn. KRPH-9610-91/TČ-2010-050080 ze dne 24. září 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2016 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo podle §149 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), ke stížnosti státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové zrušeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 12/2009-6089 ze dne 31. 8. 2015, jímž byla trestní věc stěžovatelů, stíhaných pro skutky právně kvalifikované jako pokračující zvlášť závažný zločin zneužití informací a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "tr. zákon"), podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření, a Krajskému soudu v Hradci Králové bylo uloženo, aby o věci znovu jednal o rozhodl.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle rekapitulují průběh jejich trestního stíhání, původně zahájeného v r. 2004 a v r. 2007, upozorňují na nezákonnost a zmatečnost postupu policejního orgánu při vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 9. 2012 a situaci, kdy je na základě takového nezákonného rozhodnutí vedeno řízení, které se nyní nachází ve stádiu před soudem prvního stupně, označují za absurdní, porušující čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze pak bylo dle jejich názoru porušeno právo na spravedlivý proces, zásada materiální pravdy a ústavní požadavek předvídatelnosti soudních rozhodnutí, neboť jím vrchní soud rozhodl v rozporu se svými dříve ve věci vydanými rozhodnutími. Namítají, že řízení vykazuje zásadní důkazní deficit, který způsobuje, že o správnosti skutkových zjištění vyvstávají důvodné pochybnosti. Ty spatřují zejména ve vadách znaleckých posudků, jimiž se vrchní soud nezabýval. Pokud v napadeném usnesení konstatoval, že aktuální došetření nejsou důvodem pro vrácení věci do přípravného řízení, a že je může provést soud, stěžovatelé považují jeho závěr za překvapivý a za projev libovůle. I když jeho rozhodnutí nelze označit za konečné, stěžovatelé žádají o posouzení věci i za této situace, kdy celá trestní věc nebyla dosud pravomocně skončena. Poukazují na nepřiměřenou délku řízení, porušení pravidel "fair procesu", kdy je účelově pomíjeno provedení jimi navrhovaných důkazů, přičemž v tomto směru odkazují na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k provádění důkazů a jejich hodnocení. Vyslovují přesvědčení, že způsob, jakým je jejich trestní řízení dosud vedeno, odporuje všem ústavním principům spravedlivého procesu.
4. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (jímž byla trestní věc stěžovatelů po předběžném projednání obžaloby vrácena státnímu zástupci k došetření) s pokynem, aby soud o věci znovu jednal a rozhodl, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky dané jeho ustanovením §75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/04 ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 287/14 ze dne 30. 1. 2014, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 a další). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavně právní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
7. Nyní projednávanou ústavní stížností stěžovatelé brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla trestní věc stěžovatelů již poněkolikáté vrácena státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud posoudil stížnost státního zástupce jako důvodnou, neboť dospěl k závěru, že o opětovném vrácení věci k došetření bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem, když základní skutkové okolnosti byly v přípravném trestním řízení v potřebném rozsahu náležitě objasněny, přičemž všechny skutkové a právní otázky musí řešit již soud v hlavním líčení, v rámci dokazování, a případné dílčí potřebné doplnění dokazování rozhodně nebude neúměrné a významně zatěžující.
8. Vzhledem k tomu, že trestní věc stěžovatelů byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém mohou stěžovatelé uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené usnesení vrchního soudu i jemu předcházející rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení za rozhodnutí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež by byla způsobilá sama o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, zmíněný v odst. 6, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3589/14 ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 3477/13 ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1538/11 ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 1210/11 ze dne 4. 5. 2011 a další). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně v civilních věcech se pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže.
9. Co se týče stěžovateli uváděné judikatury Ústavního soudu, jejím základem byly ústavní stížnosti podané až po úplném ukončení řízení. Nešlo tedy o posuzování rozhodnutí soudů vydaných po předběžném projednání obžaloby dle §188 tr. ř.
10. Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781].
11. Pokud stěžovatelé vedle kasace napadených usnesení navrhují, aby Ústavní soud zastavil jejich trestní stíhání, tento jejich požadavek je rovněž nutno odmítnout, neboť k vydání takového rozhodnutí není Ústavní soud příslušný (srov. čl. 83 a násl. Ústavy, §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
12. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d), písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj