ECLI:CZ:US:2019:2.US.1958.19.1
sp. zn. II. ÚS 1958/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. G., advokáta, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. 13 Co 334/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, když tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově sp. zn. 100 P 307/2012, 121 P a Nc 208/2016 ze dne 11. 9. 2018 bylo zastaveno řízení o vrácení nespotřebovaného výživného pro nezl. dítě a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení podala matka včasné odvolání zaměřené do výroku o nákladech řízení a domáhala se jeho změny tak, aby otec (stěžovatel) byl zavázán zaplatit matce na náhradě nákladů řízení částku 34 875 Kč k rukám jejího zástupce a aby jí byly přiznány náklady odvolacího řízení. Odvolací soud na základě odvolání matky změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že otec je povinen zaplatit matce na náhradě nákladů řízení částku 13 324 Kč a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Podle odůvodnění napadeného usnesení okresní soud postupoval správně, když při rozhodování o nákladech řízení vycházel z §146 o. s. ř., ovšem dle názoru odvolacího soudu nebylo namístě použití §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nýbrž §146 odst. 2 věta první o. s, ř., neboť jestliže se otec rozhodl vzít návrh na zahájení řízení (jímž se v konečně fázi domáhal částky 135 000 Kč) zpět, nestalo se tak pro chování matky. Za účelně vynaložené náklady matky v souvislosti s tímto řízením soud uznal částku ve výši 26 647 Kč. Poté za použití §150 o. s. ř., k jehož aplikaci shledal důvod s ohledem na okolnosti daného případu spočívající zejména v tom, že důvodem pro zpětvzetí návrhu bylo vymožení zhruba poloviny žalované částky jiným způsobem, považoval odvolací soud za spravedlivé, aby polovinu svých nákladů nesla matka ze svého.
4. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v tom, že odvolací soud měl stran nákladů řízení aplikovat §23 zákona o zvláštních řízeních soudních, jelikož jde o řízení ve věci výživy nezletilého dítěte, které lze zahájit i bez návrhu a potvrdit usnesení soudu prvního stupně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Aplikace občanského soudního řádu na nákladový výrok, navíc ještě §146 odst. 2 věta první, je hrubým porušením procesních norem, projevem ryzí svévole soudní moci a porušením legitimního očekávání, že v opatrovnickém řízení týkajícím se výživy nezletilého dítěte bude uplatněn princip, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto pochybení odvolacího soudu dosahuje podle stěžovatele ústavněprávní roviny.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku odvolacího soudu. Ohledně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní a jinou právní ochranu se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech jednotlivá nákladová rozhodnutí přezkoumávat. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
6. Na druhou stranu však již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval i výjimky z tohoto pravidla. Jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Tak např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177). Ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
7. K takovému závěru však Ústavní soud v dané věci nedospěl. Odvolací soud svůj výrok ohledně nákladů řízení řádně odůvodnil, přičemž jeho odůvodnění vychází z podstaty nároku stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje s jeho závěrem, v němž se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a argumentace stěžovatele tak postrádá ústavněprávní rozměr.
8. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu