ECLI:CZ:US:2016:2.US.1966.15.1
sp. zn. II. ÚS 1966/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti advokáta Mgr. Václava Voříška, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2015, č. j. 23 Co 148/2015-30, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým městský soud jako soud odvolací odmítl stěžovatelovo odvolání směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 1. 2015, č. j. 17 C 27/2014-20, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 3. 2015, č. j. 17 C 27/2014-26.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal určení, že hodnocení jeho osoby vypracované obvodním státním zástupcem pro Prahu 1 JUDr. Jiřím Károu ze dne 19. 9. 2002, vedené pod sp. zn. Spr 367/2002, a náměstkyní Obvodního státního zástupce pro Prahu 1 JUDr. Zdeňkou Galkovou, je nepravdivé. Usnesením ze dne 19. 11. 2014 obvodní soud vyzval stěžovatele, aby přesným způsobem identifikoval a specifikoval, ohledně kterých rozhodnutí se domáhá určení jejich nepravdivosti, a aby označil důkazy, které by měly být v průběhu řízení provedeny. Stěžovatel na tuto výzvu nijak nereagoval, a proto soud I. stupně podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu jeho podání odmítl a rozhodl o vrácení soudního poplatku a o nákladech řízení podle ustanovení §146 odst. 3 občanského soudního řádu a contrario.
3. Následné odvolání stěžovatele podané proti tomuto rozhodnutí městský soud nyní napadeným usnesením neshledal důvodným a potvrdil je. Rovněž dle odvolacího soudu totiž nemělo původní podání žalobce ze dne 19. 2. 2014 náležitosti vyplývající z ustanovení §42 a §79 občanského soudního řádu, zejména neobsahovalo úplná skutková tvrzení a navržené důkazy, a navrhovaný petit nebyl zcela určitý a srozumitelný. Za této situace proto soud I. stupně postupoval správně, pokud stěžovatele poučil o vadách podání a uložil mu lhůtu k odstranění těchto vad. Jelikož po uplynutí této lhůty stěžovatel žalobu nedoplnil, takže tato nadále nebyla způsobilá věcného projednání a rozhodnutí, nezbývalo obvodnímu soudu než návrh žalobce odmítnout. Zároveň městský soud nepovažoval za relevantní doplnění poukaz stěžovatele (vyřčený v odvolání) na jeho nepříznivý zdravotní stav a trauma, které mu mělo být způsobeno znepřístupněním dotčeného hodnocení jeho osoby.
4. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny (dále se stěžovatel dovolává též čl. 2 odst. 2 Listiny). Stěžovatel zdůrazňuje, že má právní zájem na určení nepravdivosti napadených hodnocení jeho osoby, neboť poté, co by bylo soudně zjištěno, že jsou nepravdivá, nemělo by Nejvyšší státní zastupitelství důvod pro nepodání návrhu na jeho jmenování státním zástupcem. Současně má stěžovatel údajně v plánu požádat současného ministra spravedlnosti o přezkum nepodání návrhu na jeho jmenování státním zástupcem ze strany bývalé nejvyšší státní zástupkyně, neboť toto řízení prý bylo vedeno vadně, netransparentně, šikanózním způsobem a nepodání návrhu na jmenování nebylo řádně odůvodněno. Ve věci odmítnutí jeho návrhu (žaloby) ze strany obecných soudů pak oponuje, že v něm řádně označil nosné důkazy, byť uznává, že je k žalobě nepřipojil, neboť se vymazaly z datové schránky, do které mu byly zaslány, a tudíž je ani soudu předložit nemohl. Nesplnění povinnosti žalobce připojit k žalobě důkazy však údajně nemůže být důvodem pro zastavení řízení nebo pro odmítnutí návrhu, neboť nejde o nedostatek podmínky řízení ani o vadu návrhu, kdy tento nedostatek žaloby mohl být odstraněn v rámci přípravy jednání, mohl být vynucen pokutou nebo mohl být důvodem k separaci nákladů řízení. Zároveň stěžovatel soudí, že plně dostál své povinnosti vylíčit v návrhu dostatečně určitě, čeho se domáhá, přičemž opačný závěr soudů považuje za chybný (stejně tak vylíčil, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení). Stěžovatel konečně upozorňuje, že předmětná žaloba měla být vyhodnocena jako žaloba na ochranu osobnosti a takto měla být postoupena věcně a místně příslušnému soudu, což se nestalo, takže ji odmítl nepříslušný soudce. Chybné a nejasné bylo ostatně prý též poučení soudu ohledně odstranění vad, včetně toho, že jej vypracoval asistent soudce a nikoliv předseda senátu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Meritem nyní projednávané věci je naplnění zákonných podmínek pro aplikaci ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu. Z hlediska podstaty této právní normy musí Ústavní soud předně odkázat na svoji ustálenou judikaturu, podle níž má mít žaloba takové náležitosti, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci samé, kdy není věcí soudu, aby žalobce poučoval například o hmotném právu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 355/97 ze dne 8. 3. 2000 (N 35/17 SbNU 245)]. Takto Ústavní soud zdůraznil, že především žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Je to nutné z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány. Pokud je žalobní petit nesprávný, tj. vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo vykonatelné. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, tak není pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, nýbrž je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené [nález sp. zn. I. ÚS 233/97 ze dne 1. 9. 1998 (N 93/12 SbNU 7)].
8. Pokud podání účastníka řízení není bezvadné, musí soud postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle obecně přijatého výkladu dotčené právní normy [z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 301/95 ze dne 12. 12. 1996 (N 139/6 SbNU 519)] činí předseda senátu výzvu k odstranění vad podání formou usnesení, které má splňovat určité formální i obsahové náležitosti. Toto usnesení musí zejména obsahovat údaj o tom, v čem je podání neúplné nebo nesprávné, dále poučení, jak je třeba doplnění nebo opravu podání provést, lhůtu k odstranění vad podání a konečně poučení o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže podání nebude včas doplněno nebo opraveno. Dotčené ustanovení tak úzce souvisí s poučovací povinností soudu (viz ustanovení §5 občanského soudního řádu) a také se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí. Soud je totiž povinen adresně, konkrétně a způsobem odpovídajícím právnímu vědomí účastníka signalizovat mu, že jeho podání trpí vadami, a kromě toho dát mu návod, jakým způsobem je má odstranit, chce-li, aby se jím soud zabýval s odpovídajícími procesními a hmotněprávními důsledky. Zároveň toto poučení musí být formulováno tak, aby mu dotčený účastník řízení porozuměl, neboť pouze tak bude náležitě zohledněna důležitost zachování práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu.
9. Takto jsou soudy, které řízení vedou, nadány pravomocí vyžádat si od účastníků řízení upřesnění jejich podání (především vylíčení podstatných právních a skutkových okolností), a to i s eventualitou negativních důsledků, jež mohou pro účastníky v případě nevyhovění soudu nastat. Tyto pravomoci, ostatně jako žádné jiné, však nemohou být v právním státě neomezené, kdy soudci takto nemohou zneužívat svého nadřazeného postavení k usnadnění toliko svých úkolů či dokonce sankcionování některých osob. Proto musí být jakýkoliv procesní postup řádně racionálně odůvodněn, aby se předešlo soudní svévoli a v důsledku toho odpírání spravedlnosti účastníkům řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3909/14 ze dne 9. 4. 2015). Současně však v řízení před civilními soudy platí obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů, kdy v občanskoprávním řízení totiž leží odpovědnost za naplnění jeho účelu na účastnících tohoto řízení v daleko větší míře, než tomu je v soudních řízeních jiných. Odmítnutí nesrozumitelného či neúplného podání kvalifikovaně poučeného účastníka tak Ústavní soud obecně nepovažuje za odpírání spravedlnosti a porušení práva na přístup k soudu.
10. Po seznámení se s příslušným spisem obvodního soudu a s přihlédnutím ke specifickým okolnostem nyní posuzované věci však Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při aplikaci ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu na případ stěžovatele zasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod, respektive že by jejich závěry o nemožnosti věcně projednat jeho žalobu byly projevem jakéhokoliv excesu či svévole. Závěr o faktické nesrozumitelnosti žaloby totiž považuje Ústavní soud za zcela racionálně, skutkově i právně odůvodněný, kdy navíc obvodní soud poskytl stěžovatelovi dostatečně určité a srozumitelné poučení a dostatečně dlouhou dobu pro odstranění vytýkaných vad. Bylo tak věcí samotného stěžovatele, aby na řádné poučení obvodního soudu kvalifikovaně reagoval (například podobně jako činil v ústavní stížnosti) a vyvrátil tak pochybnosti obecného soudu o nemožnosti projednání jeho žaloby.
11. Pokud přitom v odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí jeho návrhu uvedl stěžovatel jako jediný důvod, proč nebyl návrh sepsán přesněji, trauma spojené se skutkovým meritem věci, tak musí Ústavní soud ve shodě se soudem odvolacím vytknout, že tento důvod zajisté nelze považovat za relevantní. I za situace, kdy by bylo stěžovatelovi projednání dotčené věci subjektivně velmi nepříjemné, si totiž mohl např. zvolit právního zástupce, který by hájil jeho práva, řádně reagoval na veškeré kvalifikované výzvy ze strany soudu a zabránil by tak prohlubování tvrzeného traumatu. Rovněž odvolací soud se věcí stěžovatele řádně zabýval, a to i nad rámec svého přezkumu, když stěžovatele poučil o možnostech právní ochrany jeho zájmů (viz především odkaz na ustanovení §315 zákoníku práce). Obecně tedy lze konstatovat, že při uplatňování svých procesních práv se stěžovatel dopustil pochybení a nedůslednosti, které vyústilo v jeho procesní neúspěch v projednávané věci. Stěžovatelovi však byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Jestliže je evidentní, že stěžovatel v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" negativně ovlivnil výsledek soudního řízení, když nedoplnil řádně a na základě zcela korektních pokynů soudu svá žalobní tvrzení, nemůže být jeho procesní neúspěch v soudním sporu považován za porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z hlediska posouzení ústavnosti postupu obecných soudů tak lze jen uzavřít, že ochraně stěžovatelových oprávněných zájmů stojí na překážku především jím prosazovaný způsob uplatňování práva na soudní ochranu, nikoliv omezování ze strany obecných soudů.
12. Pokud stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že o jeho žalobě rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť jeho návrh byl žalobou na ochranu osobnosti, musí Ústavní soud konstatovat, že z vyžádaného spisu a z jednotlivých podání stěžovatele nikterak nevyplývá, že by se mělo jednat o tento druh žaloby (tomu ostatně nikterak nenapovídá ani stěžovatelem formulovaný petit). Pokud pak stěžovatel svoje podání skutečně chápal jako žalobu na ochranu osobnosti, zajisté ji takto mohl označit alespoň následně k výzvě soudu, na kterou však nikterak nereagoval (viz výše), či případně v podaném odvolání, což však rovněž neučinil. Jestliže stěžovatel tyto argumenty předestírá teprve v ústavní stížnosti, nemůže k nim Ústavní soud přihlédnout z důvodu principu subsidiarity (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), coby novu uplatněnému ex post v řízení o ústavní stížnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, III. ÚS 569/03 a contrario, III. ÚS 126/04, I. ÚS 84/05).
13. Podobně musí Ústavní soud odmítnout námitku stěžovatele, že poučovací usnesení nemohl vydat asistent soudce, nýbrž pouze předseda senátu. Ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu sice hovoří o tom, že o vadnosti podání vyzve účastníka řízení předseda senátu, zároveň je však nezbytné přihlédnout k ustanovení §11 zákona č. 121/2008 Sb. o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z těchto ustanovení vyplývá, že zákonodárce nikterak nevyloučil tuto činnost z působnosti vyšších soudních úředníků či asistentů soudců, naopak, i dříve platné ustanovení §10 odst. 3 písm. c) zákona o vyšších soudních úřednících výslovně stanovilo (ve znění platném do 31. 12. 2013), že vyšší soudní úředník může provádět v občanském soudním řízení úkony soudu spočívající v odstraňování vad podání a odmítání podání pro neodstranění vad (v návaznosti na nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10 zákonodárce vymezil působnost vyššího soudního úředníka pouze negativně a nikoli pozitivně). Uvedené nikterak nerozporuje ani dříve vyslovené závěry Ústavního soudu, že základním pravidlem ústavního charakteru je výkon soudnictví soudcem (srov. čl. 81, čl. 82 odst. 1 a čl. 94 odst. 2 Ústavy); podíl ostatních osob na něm je výjimkou z pravidla s tím, že při posouzení rozsahu této výjimky je třeba aplikovat východiska soudnictví demokratického právního státu, jehož nezbytnou vlastností je soudcovská nezávislost, která se uplatní i pro případ posouzení otázky míry, v níž se mohou podílet na výkonu soudnictví vyšší soudní úředníci a asistenti soudců [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.)].
14. Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tedy dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné procesní normy ústavně přijatelným způsobem. Sama skutečnost, že své závěry opřely o právní názor na procesní právo, s nímž stěžovatel nesouhlasí, porušení jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces přirozeně nezakládá.
15. Pouze okrajem (s ohledem na podstatu stěžovatelovy žaloby) pak Ústavní soud uvádí, že uchazeč o funkci státního zástupce nedisponuje subjektivním nárokem (či subjektivním hmotným právem) na toto jmenování, kdy takto lze přiměřeně odkázat na judikaturu týkající se jmenování do funkce soudce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005-35, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007-197).
16. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu