ECLI:CZ:US:2017:2.US.2079.16.1
sp. zn. II. ÚS 2079/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Václava Havelky a 2) Marie Havelkové, zastoupených Mgr. Ing. Janem Danihelkou, advokátem se sídlem Rašínovo nábřeží 2000/78, Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014, č. j. 27 Co 321/2014-177, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, č. j. 28 Cdo 4489/2015-216, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Města Dobříš, se sídlem Mírové náměstí 119, Dobříš, zastoupeného JUDr. Evou Dundáčkovou, advokátkou se sídlem Žižkova 708, Příbram, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení ústavních principů, zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich základních práv, zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 11 C 24/2014, Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, č. j. 11 C 24/2014-132, vyhověl žalobě stěžovatelů a uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost zaplatit jim částku ve výši 511.156,26 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud shledal oprávněným nárok stěžovatelů, kteří se po vedlejším účastníkovi řízení domáhali vydání dané částky z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo spočívat v tom, že vedlejší účastník řízení svou obecně závaznou vyhláškou č. 4/2011, o místních poplatcích (dále jen "OZV č. 4/2011"), která se týkala vybírání místního poplatku za užívání veřejného prostranství, zahrnul pozemky (st. parc. č. X1, st. parc. č. X2, parc. č. X3 a parc. č. X4, zapsané na LV č. XY v k. ú. Dobříš) ve společném jmění manželů (stěžovatelů), mezi plochy označené jako veřejné prostranství a jako takové je prostřednictvím svých obyvatel i využíval, a to v rozhodném období od 1. 1. 2012 do 8. 10. 2012, kdy OZV č. 4/2011 pozbyla platnosti vydáním nové obecně závazné vyhlášky Města Dobříš č. 2/2012 o místních poplatcích, na jejímž základě byly předmětné pozemky stěžovatelů vyňaty z pozemků charakterizovaných jako veřejné prostranství. V návaznosti na toto skutkové zjištění okresní soud (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, viz např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, dostupný rovněž na www.nsoud.cz) u vedlejšího účastníka řízení shledal pasivní věcnou legitimaci, "jelikož obecné užívání předmětných pozemků (stěžovatelů) jako veřejného prostranství nebylo upraveno v občanskoprávní rovině (např. smlouvou), vzniká na straně (vedlejšího účastníka řízení) bezdůvodné obohacení na úkor (stěžovatelů), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého (vedlejšímu účastníkovi řízení) vzniklo oprávnění pozemky náležející do vlastnictví (stěžovatelů) užívat, coby veřejné prostranství, bezplatně." Při zodpovězení otázky o konkrétní výši náhrady za užívání předmětných pozemků stěžovatelů okresní soud konstatoval, že by měla být stanovena "ve výši obvyklého nájemného", a proto vycházel ze znaleckého posudku předloženého stěžovateli, který jako obvyklou výši nájemného za užívání předmětných pozemků v rozhodném období stanovil měsíční částku 43 Kč/m2, přičemž rozhodná výměra předmětných pozemků stěžovatelů je 1284 m2. Za irelevantní naopak shledal - mimo jiné - námitku vedlejšího účastníka, dle níž měl okresní soud vycházet z Výměru Ministerstva financí ČR č. 1/2012, o vydání seznamu zboží s regulovanými cenami (dále jen "Výměr MF"), neboť dospěl k závěru, že tento předpis na projednávaný případ nedopadá.
3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník řízení odvolání, v němž nesouhlasil jak s posouzením povahy předmětných pozemků, s nimiž měl nakládat jako s veřejným prostranstvím, neboť tomu tak nebylo, tak i se závěry okresního soudu ohledně důvodnosti uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení a tedy i se způsobem stanovení výše úhrady za užívání předmětných pozemků.
4. Krajský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku odvolání vedlejšího účastníka řízení shledal zčásti důvodné, a proto změnil "vyhovující" výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že se žaloba stěžovatelů co do zaplacení částky 491.370,03 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), tzn. na základě změněného způsobu stanovení výše úhrady za užívání předmětných pozemků snížil původně přiznaný nárok stěžovatelů z bezdůvodného obohacení. Ve zbylé části "vyhovující" výrok I. rozsudku okresního soudu jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.) potvrdil s tím, že vedlejší účastník řízení je povinen zaplatit stěžovatelům částku 19.786,23 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Dále pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí předně přisvědčil názoru okresního soudu ohledně důvodnosti nároku stěžovatelů z bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků vedlejším účastníkem řízení a tedy i ohledně jeho pasivní věcné legitimace, neboť shodně s okresním soudem vzal za prokázané, že tyto pozemky byly v rozhodném období užívány jako veřejné prostranství především občany města a vedlejší účastník řízení byl v rozhodném období v důsledku vydání OZV č. 4/2011 oprávněn i vybírat místní poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství. Krajský soud se ovšem neztotožnil se závěry okresního soudu co do výše bezdůvodného obohacení, které je vedlejší účastník řízení povinen stěžovatelům nahradit v penězích (§458 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964). Při posouzení této otázky krajský soud vycházel ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky sp. zn. 25 Cdo 845/99 či sp. zn. 29 Cdo 200/2000) a konstatoval, že "rozhodujícím je to, oč se povinný subjekt obohatil, tj. oč povinný svůj majetkový stav zvýšil anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. (...) proto je nutno na věc pohlížet z pozice bezdůvodně obohativší se osoby, tj. v tomto případě z pozice (vedlejšího účastníka řízení), nikoliv z pozice (stěžovatelů). Výše peněžité náhrady (§458 odst. 1 občanského zákoníku) se musí odvozovat od prospěchu, jenž byl získán plněním bez právního důvodu a obohacený je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal." Při samotném posouzení výše peněžité náhrady krajský soud zdůraznil, že nelze mechanicky vycházet z předpokládané ceny poskytnutého plnění, nýbrž z nákladů, jež by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění a přihlédnout k event. nedostatkům plnění apod., a v daném případě nadto zohlednit též skutečnost, že vedlejší účastník řízení je veřejnoprávní korporace (§2 odst. 1 zákona o obcích). Z toho důvodu krajský soud dospěl k opačnému názoru, než okresní soud, tj. že "výši bezdůvodného obohacení získaného na úkor stěžovatelů nutno stanovit se zohledněním Výměru MF. Tento výměr ve své části I., oddílu A, položky č. 3 stanoví pro rozhodné období mimo jiné maximální výši nájemného placeného z rozpočtu obce za užívání pozemků, sloužících ve veřejném zájmu (jako veřejná infrastruktura) jako občanské vybavení." Krajský soud proto na základě skutkových zjištění uzavřel, že při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení v rozhodném období je třeba na předmětné pozemky pohlížet "jako na "skutečné" (materiální) veřejné prostranství, nikoliv jako na pozemky určené k zastavění (stavební parcely), neboť takto s nimi žalovaný nenakládal ani takovou funkci pro (vedlejšího účastníka řízení) neplnily." Naopak závěry ze znaleckého posudku, předloženého stěžovateli, krajský soud označil za "nepoužitelné, neboť znalec předmětné pozemky oceňoval jako pozemky určené k zastavění, přičemž se zohledněním tohoto jejich charakteru a funkce zjišťoval jejich obvyklou cenu a z takto zjištěné obvyklé ceny odvodil obvyklé měsíční nájemné." Rozsah bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka řízení tak krajský soud stanovil dle Výměru MF, a to při zohlednění exponované polohy pozemků (u centrálního náměstí), významu, který coby faktické veřejné prostranství měly, a rozsahu, v jakém k takovému účelu fakticky sloužily, dle (maximální) sazby 20 Kč za m2/rok stanovené pro obec dané velikosti.
5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž namítali, že se krajský soud při posouzení otázky rozsahu bezdůvodného obohacení, které je vedlejší účastník řízení povinen stěžovatelům nahradit za užívání předmětných pozemků v rozhodném období, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu Nejvyššího soudu, když za rozhodující považoval skutečnost, kdo je povinným subjektem, a privilegoval tak postavení vedlejšího účastníka řízení jakožto veřejnoprávní korporace, neboť jiný subjekt na jeho místě by byl povinen platit náhradu nesrovnatelně vyšší. Krajský soud tedy pochybil, pokud nebral ohled na stavební povahu předmětných pozemků. Nejvyšší soud je však ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že "krajský soud v souzeném sporu z citovaných judikaturních závěrů nikterak nevybočil, určil-li povinnost (vedlejšího účastníka řízení) nahradit (stěžovatelům) sumu, kterou by jinak musel platit na základě nájemní smlouvy opravňující ho k užívání jejich pozemků, a současně při jejím stanovení zohlednil cenovou regulaci nájmu pozemků fakticky (materiálně) sloužících veřejnému zájmu v dotčené obci (20 Kč za m2 plochy pozemků ročně)." Samotnou otázku skutečného využití dotčených pozemků, jakož i určení hladiny obvyklého nájemného pak Nejvyšší soud označil za "otázku nikoliv právní, nýbrž skutkovou, jejíž řešení v dovolacím řízení přezkoumávat nelze, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §237, §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší."
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňují a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces, resp. vlastnického práva, předkládají obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného dovolání. Stěžovatelé tak setrvávají na stanovisku, že obecné soudy pochybily při posouzení otázky rozsahu bezdůvodného obohacení, které je vedlejší účastník řízení povinen stěžovatelům nahradit za užívání předmětných pozemků v rozhodném období existence vlastnictví stěžovatelů k předmětným pozemkům, když při určení jeho výše nesprávně vycházely z Výměru MF. Dle stěžovatelů obecné soudy dostatečně nevzaly v úvahu intenzitu omezení jejich vlastnického práva k předmětným pozemkům v rozhodném období, s nimiž v důsledku vydání OZV č. 4/2011 a jejich označení za veřejné prostranství nemohli volně nakládat (pronajímat či zastavět je). V této souvislosti poukázali na závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Aos 4/2012-31 (dostupný rovněž na www.nssoud.cz), v němž se tento soud k jejich kasační stížnosti zabýval otázkou omezení jejich vlastnických práv k předmětným pozemkům v důsledku navržené změny územního plánu města Dobříš (podmínka zachování průchodnosti pozemků). Nejvyšší správní soud v něm konstatoval, že "stanovením podmínky zachování průchodu na náměstí nedochází z pohledu veřejnoprávní regulace k zachování průchodu, ale k jeho vytvoření. Jedná se tak nepopiratelně o zásah do práv stěžovatelů, kteří při realizaci stavby na svých pozemcích přijdou o možnost zužitkování části přízemního patra stavby. Tento zásah představuje omezení vlastnických práv a jako takový musí být ústavně legitimní, opřený o zákonné důvody a činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle." Tyto závěry však prý obecné soudy ignorovaly. Stěžovatelé dále namítají, že v jejich případě nebyl dán veřejný zájem na tom, aby jejich pozemky byly užívány jako veřejné prostranství a jejich zahrnutí do této skupiny vydáním OZV č. 4/2011 tak představuje "svévolný zábor", "akt vyvlastnění" či "nucené omezení jejich vlastnického práva, aniž by na tom byl dán veřejný zájem." V neposlední řadě stěžovatelé zpochybňují i samotnou výši náhrady, když obecnými soudy nebyly vzaty do úvahy další skutková zjištění (zejména dlouhodobé zásahy do jejich vlastnického práva ze strany města Dobříš, které užívání předmětných pozemků zpeněžovalo cestou vybírání vysokých poplatků za stánkový prodej), což z jejich rozhodnutí činí rozhodnutí nepřezkoumatelná a tedy protiústavní. Dle stěžovatelů zde absentují přitom zcela klíčové závěry o "(i) výši bezdůvodného obohacení, které Město Dobříš skutečně získalo, a (ii) o aplikaci Výměru MF na výši bezdůvodného obohacení v posuzovaném případě."
II.
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze, Nejvyšší soud i vedlejší účastník řízení.
8. Krajský soud v Praze poukázal na nosné důvody svého rozhodnutí a zopakoval, že je nezbytné přihlížet k "veřejnoprávnímu charakteru" užívání pozemků stěžovatelů ze strany obce, což musí mít vliv na rozsah bezdůvodného obohacení, které je nutno stanovit právě s přihlédnutím k postavení obce coby uživatele pozemků jen pro veřejné účely, ve prospěch svých občanů (nikoliv pro své vlastní účely, např. podnikání). "Obohacení obce spočívalo "jen" v užívání předmětných pozemků jako veřejného prostranství."
9. Rovněž Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a odmítl argumenty stěžovatelů, že nesprávně posoudil otázku namítaného rozporu závěrů krajského soudu s jeho judikaturou. Právní závěry krajského soudu naopak korespondují s judikaturou Nejvyššího soudu (potvrzenou i Ústavním soudem), v níž dovodil, že "při určování výše náhrady za bezesmluvní užívání pozemků představujících veřejné prostranství je nutné zohlednit cenové předpisy, neboť výsledná částka nesmí jimi omezenou sumu přesáhnout, což plně koresponduje (srov. např. usnesení sp. zn. 28 Cdo 2606/2013, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1376/14)." Nadto uvedl, že argumentace stěžovatelů vychází ve značné míře z přesvědčení o absenci veřejného zájmu při využívání předmětu jejich vlastnictví vedlejším účastníkem řízení, což ovšem v dovolání nenamítali, a proto se daným aspektem Nejvyšší soud nemohl zabývat.
10. Obdobně i vedlejší účastník řízení odmítá argumenty stěžovatelů jako nedůvodné a naopak závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích obecných soudů považuje za ústavně konformní. Vedlejší účastník řízení se podrobně vyjádřil k několika dílčím skutkovým tvrzením stěžovatelů ohledně způsobu, jakým byly předmětné pozemky využívány i v minulosti, tj. před rozhodným obdobím, a odmítl tvrzení o dlouhodobém omezování jejich vlastnických práv k pozemkům. V této souvislosti zdůraznil, že zpoplatněním zvláštního užívání pozemků dle OZV č. 4/2011 vedlejší účastník řízení nikterak neznemožňoval a nebránil stěžovatelům předmětné pozemky pronajímat, jakož ani nezamezil, aby stěžovatelé realizovali rozhodnutí o umístění stavby bytového domu a jeho napojení na dopravní a technickou infrastrukturu (sp. zn. MDOB/5622-2/2008/VYST, č. j. MDOB 2399/2010/Bro), tzn. že nebránil realizovat účelové určení předmětných pozemků, jak stěžovatelé ve své stížnosti uvádějí. Stejně tak odmítl jejich tvrzení, že by užívání předmětných pozemků zpoplatňoval i vůči jejich samotným vlastníkům, neboť "tito byli osvobozeni od poplatku dle čl. 14 odst. 2 písm. e) OZV č. 4/2011."
11. V replice k uvedeným vyjádřením stěžovatelé setrvávají na stanovisku, že vedlejší účastník řízení nepřípustně omezil jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť v daném případě nebyl dán veřejný zájem na jejich užívání coby veřejného prostranství a proto také není třeba na náhradu za jejich užívání nahlížet jako na veřejnoprávní regulaci nájemného. Ve vztahu k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelé poukázali na obsah dovolání, v němž otázku existence veřejného zájmu opakovaně předestřeli, přičemž Nejvyšší soud se jí dostatečně nezabýval. Stěžovatelé oponovali i řadě dílčích tvrzení vedlejšího účastníka řízení, v nichž reagoval na původní argumenty stěžovatelů, a pokračovali tak v polemice ohledně způsobu užívání předmětných pozemků. V závěru stěžovatelé zopakovali, že při absenci veřejného zájmu na omezení vlastnického práva je nutné bezdůvodné obohacení zcela jednoznačně posuzovat optikou tržního nájemného, ve výši vymezené znaleckým posudkem.
III.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
13. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovateli podaném dovolání, příp. odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o stěžovateli podané žalobě, jíž se po vedlejším účastníkovi řízení domáhali vydání příslušné částky z titulu bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním předmětných pozemkům, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelé však svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z jejího obsahu je zcela zřejmé, že stěžovatelé svými námitkami brojí především proti samotnému, pro ně nepříznivému, výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, a naopak požadují potvrzení pro ně příznivého právního názoru, vyjádřeného Okresním soudem v Příbrami ve výše citovaném rozsudku. Tato skutečnost vyplývá mimo jiné i ze samotného charakteru některých, v ústavní stížnosti předestřených námitek, v nichž se v podstatě vracejí na samotný začátek sporu, ačkoliv řadě z nich, jak již bylo výše rekapitulováno, přisvědčil jak okresní soud, vůči jehož rozsudku stěžovatelé odvolání nepodávali, tak následně i krajský soud.
14. To platí zejména ve vztahu k celému souhrnu námitek, v nichž stěžovatelé poukazují na dlouhodobé omezování jejich vlastnických práv k předmětným pozemkům ze strany vedlejšího účastníka řízení, a to i mimo rozhodné období, resp. opětovně polemizují s tvrzeními vedlejšího účastníka řízení, jimiž se snažil bránit žalobnímu nároku stěžovatelů a vyvrátit tak skutečnost, že předmětné pozemky zahrnul mezi veřejná prostranství dle OZV č. 4/2011, takto s nimi i nakládal a užíval je, za což by měl stěžovatelům poskytnout přiměřené plnění, neboť "obecné užívání pozemků jako veřejného prostranství nepředstavuje titul, podle kterého vzniká oprávnění pozemky náležející do vlastnictví (stěžovatelů) užívat bezplatně." Jak již bylo konstatováno, obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že vedlejší účastník řízení předmětné pozemky ve vlastnictví stěžovatelů prokazatelně (viz OZV č. 4/2011) v rozhodném období (od 1. 1. 2012 do 8. 10. 2012, kdy OZV č. 4/2011 pozbyla platnosti) užíval jako veřejné prostranství, čímž došlo k omezení vlastnického práva stěžovatelů, za což jim příslušela přiměřená náhrada, které se také stěžovatelé svou žalobou (jakožto nároku z titulu bezdůvodného obohacení) domáhali. Uvedené právní závěry obecných soudů přitom zcela korespondují s právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeným v jeho dosavadní judikatuře, zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 3735/11 ze dne 27. 9. 2012 (N 163/66 SbNU 425) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud dovodil, že "omezení vlastnického práva musí být jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (...) lze nalézt - v daném případě navíc podstatně přesvědčivější - argumenty, které hovoří ve prospěch pasivní legitimace právě obce (...) veřejná prostranství jsou užívána především občany té obce, ve které se nacházejí, a jejich užívání občany jiných obcí (typicky turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů dané obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází (resp. pro občany této obce), obvykle i prospěšné. Obec, v níž se veřejné prostranství nachází (a tedy nikoliv Česká republika), je oprávněna vybírat poplatky za (zvláštní) užívání veřejného prostranství [srov. §1 písm. c) a §4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích], a má tedy z existence veřejných prostranství i přímý ekonomický (fiskální) přínos" [dále srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1607/11 ze dne 25. 4. 2012 (N 89/65 SbNU 203) či sp. zn. IV. ÚS 2127/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 25/68 SbNU 295)]. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2520/15 ze dne 26. 4. 2016 se pak Ústavní soud přidržel konstantního názoru, vyjádřeného i v judikatuře Nejvyššího soudu, že "pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení." [obdobně srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379)].
15. Spornou otázkou mezi obecnými soudy byl v nyní projednávané věci až způsob, jakým má být výše této náhrady stanovena, nikoliv tedy skutečnost, zda byly předmětné pozemky vedlejším účastníkem řízení užívány jako veřejné prostranství ve veřejném zájmu, jak v ústavní stížnosti namítají stěžovatelé. Jejich argumentace stran absence veřejného zájmu v nyní projednávaném případě proto postrádá relevanci, neboť nezbytným předpokladem pro označení a užívání pozemku jako veřejného prostranství ze strany obce (veřejnoprávní korporace) je právě existence veřejného zájmu, přičemž právní postavení vlastníka takového pozemku vykazuje znaky nuceného omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, při němž sice vlastník (v tomto případě dočasně) ztrácí možnost se svou věcí libovolně nakládat, nicméně za toto nucené omezení ve veřejném zájmu mu přísluší přiměřená náhrada. Právní vztah mezi obcí (veřejnoprávní korporací) a vlastníkem nemovitosti má za těchto okolností přinejmenším převažující povahu veřejnoprávní, nikoliv však povahu soukromoprávní, jak setrvale namítají stěžovatelé a jejichž názoru ostatně přisvědčil i okresní soud, když při stanovení výše náhrady ve prospěch stěžovatelů za nucené omezení jejich vlastnického práva k předmětným pozemkům ze strany vedlejšího účastníka řízení zcela pominul onen fakt, že k němu došlo právě ve veřejném zájmu, za účelem užití předmětných pozemků jako veřejného prostranství, což bylo v nyní projednávaném případě zcela jednoznačně prokázáno.
16. Přístup okresního soudu, který za daných okolností na tento vztah vlastníka nemovitosti (stěžovatelů) a obce (vedlejšího účastníka řízení) nazíral jako na ryze soukromoprávní vztah, jako na vztah nájemní, a proto i náhrada musí být stanovena s ohledem na tržní hodnotu (obvyklá výše nájemného za užívání předmětných nemovitostí v rozhodném období, kterou stanovil na základě znaleckého posudku), je dle Ústavního soudu nesprávný, neboť v něm okresní soud nezohlednil onen veřejnoprávní aspekt vztahu vedlejšího účastníka řízení a stěžovatelů. Stejně tak pominul funkci předmětných pozemků, kterou v rozhodném období pro obec (vedlejšího účastníka řízení) plnily, když samo o sobě postrádá logiku, aby obec za užívání pozemků (nemovitosti), které prostřednictvím neurčitého okruhu občanů (obyvatel obce) fakticky užívala jako veřejné prostranství, resp. se v tomto směru k předmětným pozemkům také chovala (byť třeba i jen formálně), platila jejich vlastníkům částku z titulu bezdůvodného obohacení, jejíž výše má být stanovena optikou tržní hodnoty pozemků a jejich charakteru (v daném případě pozemků sloužících k výstavbě - stavební parcely), aniž by však vůbec mohly být k takovému účelu reálně využívány. V tomto ohledu se Ústavní soud zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, který zdůraznil, že při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení v rozhodném období je třeba na předmětné pozemky pohlížet "jako na "skutečné" (materiální) veřejné prostranství, nikoliv jako na pozemky určené k zastavění (stavební parcely), neboť takto s nimi žalovaný nenakládal ani takovou funkci pro (vedlejšího účastníka řízení) neplnily", a proto na daný případ aplikoval Výměr MF (se sazbou v maximální možné výši), nikoliv závěry znaleckého posudku.
17. Stejně tak se Ústavní soud ztotožňuje se způsobem, jakým krajský soud přistoupil ke stanovení samotné konkrétní výše náhrady ve prospěch stěžovatelů z titulu bezdůvodného obohacení, kdy "výše peněžité náhrady (§458 odst. 1 občanského zákoníku) se musí odvozovat od prospěchu, jenž byl získán plněním bez právního důvodu a obohacený je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal." Proto je nutno na věc pohlížet z pozice bezdůvodně obohativší se osoby, tj. v tomto případě z pozice vedlejšího účastníka řízení, nikoliv z pozice stěžovatelů, jak rovněž namítají v ústavní stížnosti. Ostatně tento názor vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, což také Nejvyšší soud při vypořádání dovolacích námitek stěžovatelů v ústavní stížností napadeném usnesení zdůraznil. Za ryze účelovou, resp. skutkově nijak podloženou a pro řízení o ústavní stížnosti nadto zcela irelevantní, pak Ústavní soud považuje argumentaci stěžovatelů, v níž poukazují na dlouhodobé omezování (i mimo rozhodné období) jejich vlastnického práva k předmětným pozemkům ze strany vedlejšího účastníka řízení či na jednání vedlejšího účastníka řízení (příp. správních orgánů), které jim znemožňuje s předmětnými pozemky jakkoliv disponovat, plně je využívat apod. Uvedené platí i pro odkaz stěžovatelů na okolnosti případu řešeného před správními soudy (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Aos 4/2012-31), z něhož nadto vyplývá, že stěžovatelé v dispozici se svými pozemky v důsledku jednání vedlejšího účastníka řízení v jimi tvrzené míře ("svévolný zábor", "akt vyvlastnění") nejsou.
18. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť již sám výsledek řízení postup dle ustanovení §62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu neumožňuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu