ECLI:CZ:US:2014:2.US.2513.14.1
sp. zn. II. ÚS 2513/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Milady Leitgeb, zastoupené Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou, se sídlem Porážková 1424/20, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2014, č. j. 25 Co 186/2014-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. května 2014, č. j. 25 Co 186/2014-112, změnil usnesení soudu prvního stupně toliko ve výroku o nákladech řízení tak, že výše náhrady nákladů řízení, jež má žalobkyně (stěžovatelka) zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného, činí 49.658 Kč. Ve zbytku usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o zaplacení částky 135.554 Kč s příslušenstvím zastaveno, potvrdil a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2.238,50 Kč. Odvolací soud k odvolání žalobkyně řešil toliko otázku náhrady nákladů řízení. K tomu uvedl, že procesní postoj žalobkyně, která vzala žalobu zpět až poté, co byla její žaloba zamítnuta, když ovšem již předtím byla v průběhu řízení seznámena s názorem soudu na otázku věcné legitimace žalovaného, neodpovídá tomu, co v rámci svého odvolání označovala za důvody zvláštního zřetele hodné [pro aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a odepření náhrady nákladů řízení žalovanému]. Proto odvolací soud v dané věci nepoužil §150 o. s. ř.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve podrobně popisuje celkové okolnosti věci a skutečnosti, které ji vedly k podání žaloby (v dané věci se jednalo o koupi ojetého automobilu, který krátce po koupi začal vykazovat neodstranitelné vady). Přitom zdůrazňuje, že žalovanému byl advokát ustanoven bezplatně pojišťovnou právní ochrany. V ústavní stížnosti popsané okolnosti sporu potom stěžovatelka považuje za důvody zvláštního zřetele hodné, pro které neměly být žalovanému přiznány s ohledem na §150 o. s. ř. náklady řízení. Zdůrazňuje přitom, že žalobu nepodala bezdůvodně a v souvislosti s koupí a provedenými opravami na voze, jakož i vyhotovením znaleckého posudku, jí vznikla velká škoda, a proto jí stanovená povinnost k náhradě nákladů řízení připadá nespravedlivá. Má za to, že rozhodnutím soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
III.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
5. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelka brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. února 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 6. prosince 2006 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
6. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
7. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000). Současně však Ústavní soud dodává, že pokud soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05).
8. V dané věci odvolací soud konstatoval, že nebyly naplněny důvody zvláštního zřetele hodné, neboť stěžovatelka vzala žalobu zpět až poté, co byla její žaloba zamítnuta, přičemž již předtím byla v průběhu řízení seznámena s názorem soudu na otázku věcné legitimace žalovaného, který se projevil v zamítavém rozhodnutí. Takové zdůvodnění je dostačující pro neaplikaci §150 o. s. ř. a nelze v něm spatřovat protiústavní exces.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, neboť obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu