ECLI:CZ:US:2019:2.US.258.19.1
sp. zn. II. ÚS 258/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marcely Kucbelové, právně zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem Kalvodova 88/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018 č. j. 23 Cdo 3344/2018-135, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. 3. 2018 č. j. 75 Co 240/2017-112 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 12. 4. 2017 č. j. 7 C 311/2016-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Přerově napadeným rozsudkem žalobu, aby rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Pavlem Andrlem ze dne 12. 10. 2016 č. j. 17/2016-19, ve věci žalobkyně Internet Info webtrh, s. r. o., proti žalované (stěžovatelce) byl zrušen, zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). K odvolání stěžovatelky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala stěžovatelka dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř. Napadené rozhodnutí podle ní závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to konkrétně otázky, zda podjatost rozhodce představuje důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ust. §31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZRŘ"), kdy tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl, protože v něm nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je přitom v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal v argumentaci dovolatelky důvod, pro který by se odchýlil od svých závěrů, které vyslovil ve výše citovaných rozhodnutích.
4. Stěžovatelka má za to, že soud prvního stupně i soud odvolací, a potažmo také soud dovolací, v důsledku příliš formalistického přejímání závěrů ustálené judikatury o nemožnosti domáhat se zrušení rozhodčího nálezu z důvodu podjatosti a aplikace těchto závěrů na případ stěžovatelky, bez toho, aniž by se zabývaly tím, že s ohledem na skutkový stav věci nelze tyto závěry na věc stěžovatelky bez dalšího použít, porušily její právo na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávané případě.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelky na soudní ochranu. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, protože se otázce, zda může být podjatost rozhodce důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. c) ZRŘ, věnoval např. v rozhodnutích ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2317/2015, ze dne 5. 12. 2016 sp. zn. 23 Cdo 3022/2016, a ze dne 16. 4. 2018 sp. zn. 23 Cdo 55/2018, přičemž dospěl k závěru, že na základě ustanovení §31 písm. c) ZRŘ se podjatosti rozhodců coby důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dovolávat nelze, neboť toto ustanovení §31 písm. c) ZRŘ míří výslovně jen na případy nezpůsobilosti rozhodce k výkonu funkce a na případy, kdy rozhodující rozhodce nebyl k rozhodování povolán ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak. Nejvyšší soud řeší tuto otázku konstantně nejméně od roku 2009, kdy takto rozhodl již usnesením ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 32 Cdo 1779/2008, přičemž i Ústavní soud se s tímto právním názorem Nejvyššího soudu ztotožnil, když usnesením ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2266/09 ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl, neboť neshledal protiústavnost stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
8. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, jež uplatnila již v řízení před obecnými soudy, je zjevné, že nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině však zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu