ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.55.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 55/2018-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně IMOBILIEN AG, s.r.o. , se sídlem Praha 1, Na Příkopě 392/9 a 393/11, PSČ 11000, IČO 25438557, zastoupené Mgr. Davidem Satke, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 17, proti žalované Metrostav a.s. , se sídlem Praha 8, Koželužská 2450/4, PSČ 18000, IČO 00014915, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 22/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. 35 Co 195/2017-153, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 35 Co 195/2017-153, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 11. 2016, č. j. 65 C 22/2016-102, jímž byl zamítnut návrh na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. Rsp 2478/12, o zaplacení částky 181 229 673 Kč s příslušenstvím, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Odvolací námitku žalované ohledně nesprávného obsazení soudu neshledal odvolací soud za opodstatněnou. Nepovažoval též za důvodnou námitku k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť z rozhodnutí je zřejmé, na jakých skutkových základech a právních závěrech soud své rozhodnutí založil. Odvolací soud neshledal rovněž za důvodnou námitku žalované k provádění dokazování soudem prvního stupně spojené s námitkou neúplného zjištění skutkového stavu věci. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně při provádění dokazování řídil zásadami ustanovení §132 občanského soudního řádu (dál jen „o. s. ř.“). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na základě §31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), se nelze dovolávat podjatosti rozhodců, coby důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu. Uvedený závěr soudu prvního stupně je podle odvolacího soudu i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navíc ze skutkových zjištění vyplývá, že pokud žalobkyně v průběhu rozhodčího řízení vznesla námitku podjatosti ve vztahu k rozhodci JUDr. Marku Görgesovi, tak následně na této námitce netrvala. Odvolací soud dále konstatoval, že tvrzené námitky podjatosti neobstojí ani jako žalobkyní uplatněný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, když žalobkyně netvrdila konkrétní skutečnosti svědčící o podjatém postupu v dané věci, resp. že jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Soud prvního stupně tak nepochybil, jestliže neprováděl další dokazování o účasti rozhodce v jiném sporu, neboť jen tato okolnost není důvodem podjatosti a naplnění uplatněného důvodu zrušení rozhodčího nálezu. Rovněž změna právního názoru rozhodce v průběhu řízení a délka posuzování jednotlivých právních otázek, není skutečnost svědčící o podjatém postupu rozhodčího soudu. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně řádně věnoval i dalším tvrzeným důvodům zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení a žalobkyní zdůrazněné nepředvídavosti a překvapivosti rozhodčího nálezu. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem a odpovídající judikaturou, jestliže byla žalobkyně řádně poučena ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnění zásadního tvrzení a důkazů ohledně sporné skutečnosti o existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti a vznikem škody. Pro žalobkyni proto nemohl být překvapivý závěr soudu prvního stupně týkající se příčinné souvislosti. Odvolací soud dodal, že nemůže přezkoumávat, zda se jedná o závěr správný či nikoliv, protože přezkoumávání věcných závěrů ohledně návrhu na zrušení rozhodčích nálezů mu nepřísluší. Odvolací soud neshledal ani pochybení v postupu soudu prvního stupně, jestliže se soud dostatečně vypořádal s otázkou neuvedení určitých důkazů v rozhodčím nálezu, vzal-li v úvahu skutečnost, že v rozhodčím nálezu bylo konstatováno, že důkazy vztahující se k prokazované škodě a její výši není třeba se nezabývat, a to s ohledem na závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť jej považuje ze přípustné podle §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle dovolatelky spočívá v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda je přípustné, aby opatření, týkající se rozvrhu práce soudu, měla retroaktivní účinnost, a pokud taková účinnost není přípustná, zda rozpor s takovým požadavkem má za důsledek neplatnost takového opatření. Namítá, že ve věci rozhodovala JUDr. Martina Tvrdková, a to základě opatření, o jehož platnosti lze mít vážné pochybnosti, přičemž odvolací soud se s těmito námitkami žalobkyně dostatečně nevypořádal.
Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje i v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda jsou dokumenty pocházející z internetu a dokumenty nepodepsané a nedatované bez dalšího nepřípustným důkazem v občanském soudním řízení, a pokud tomu tak není, a tyto důkazy jsou zásadně přípustné, za jakých podmínek lze jejich nepřípustnost stanovit soudem, a konečně, zda jednou provedený důkaz může soud v rozhodnutí označit jako nepřípustný. Dovolatelka je názoru, že na internetu je přístupná naprostá většina aktuálních dokumentů a není možné přistoupit k paušálnímu odmítnutí tohoto média jako něčeho nedůvěryhodného. Namítá, že odmítnutí důkazů musí být řádně zdůvodněno a musí být přezkoumatelné, což se podle dovolatelky v daném případě nestalo. Právní názor na hodnocení důkazů soudem prvního stupně nepovažuje tedy dovolatelka za správný. Při své argumentaci o správném hodnocení důkazů poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004 a usnesení ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2599/2014, týkající se přípustnosti důkazů v občanském soudním řízení, zachycující projevy osobní povahy a projevy v rámci veřejné činnosti. Nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem, který dovodil, že důkazy z internetu a důkaz nepodepsanou a nedatovanou listinou jsou bez dalšího nepřípustné.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka dále v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, a to otázky, za jakých podmínek je soudní řízení předvídatelné a nepřekvapivé, a to ve vztahu k poučovací povinnosti soudu, ale také k samotné možnosti účastníka skutkově a právně argumentovat ve vztahu ke zjištěnému stavu věci a právnímu posouzení věci, a zda překvapivost rozhodnutí spočívá v tom, že postupem soudu je účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat v situaci, kdy soud vede vlastní vyšetřování věci, vyhledávání možných důkazů a ověřování vlastní hypotézy skutkového stavu věci až v rámci přijetí rozhodnutí ve věci. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, který přijal právní názor soudu prvního stupně, že pro předvídatelnost rozhodování postačí poučení účastníků o tom, že otázka příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody bude klíčová pro rozhodování soudu. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010 a ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, řešící otázky, kdy je rozhodnutí považováno za překvapivé, a jaké jsou zásady předvídatelnosti rozhodnutí. Poukazuje na závěr Nejvyššího soudu, že za překvapivé (nepředvídatelné) je rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc, a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Podle dovolatelky nelze nespravedlivost a nezákonnost rozhodnutí rozhodčího soudu, který hrubě porušil procesní pravidla ve prospěch žalované, vyargumentovat jen závěrem, který přijal odvolací soud, a to že věcnou správnost rozhodčího nálezu nelze v řízení o jeho zrušení přezkoumávat. Podle dovolatelky měl tuto okolnost porušení procesních pravidel ve prospěch žalované soud prvního stupně i odvolací soud posuzovat, a pokud tak neučinil, je jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle dovolatelky napadené rozhodnutí závisí rovněž na vyřešení otázky procesního práva, tj. otázky, zda podjatost rozhodce představuje důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, kdy tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být podle dovolatelky posouzena jinak. Dovolatelka má za to, že Nejvyšší soud by se měl při právním posouzení této otázky odchýlit od své judikatury, vyjádřené např. v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 3022/2016 a sp. zn. 23 Cdo 2317/2015. Podle dovolatelky by měl být přijat závěr, že podjatost rozhodce znamená důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení.
Dovolatelka má rovněž za to, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. též proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, zda lze důkaz provedený v řízení opomenout v rozhodnutí jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co soud – s ohledem na své závěry plynoucí z jiných důkazů – pokládá za prokázané. Má za to, že tuto otázku odvolací soud řešil v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003 a ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004. Namítá, že rozhodčí soud zcela svévolně a protiprávně opomenul důkazy navržené žalobkyní, týkající se příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a způsobenou škodou. Rozporuje právní zhodnocení opomenutí důkazů předložených žalobkyní a provedených rozhodčím soudem. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, který pouze převzal závěry učiněné soudem prvního stupně, že rozhodčí soud se důkazy žalobkyně ohledně škody nezabýval, resp. nepochybil, neuvedl-li je ani v rozhodčím nálezu, protože se týkaly škody, ale žaloba byla zamítnuta z důvodu absence příčinné souvislosti. Podle dovolatelky nelze považovat za správný závěr, že některé provedené důkazy lze v rozhodnutí zcela ignorovat.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že předmětný nález Rozhodčího soudu se zrušuje, a pokud Nejvyšší soud neshledá podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť se domnívá, že odvolací soud se při řešení nastíněných otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo by řešil otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pokud by Nejvyšší soud dovolání shledal přípustným, navrhla zamítnutí dovolání jako nedůvodné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že soud, který ve věci rozhodoval, byl nesprávně obsazen, rozhodovala-li JUDr. Martina Tvrdková, a to na základě opatření týkajícího se rozvrhu práce soudu, o jehož platnosti lze mít vážné pochybnosti. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že tuto námitku nelze uplatnit v dovolání. Tuto námitku lze uplatnit jen v žalobě pro zmatečnost (srov. §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Pro řešení této otázky, kterou dovolatelka formulovala jako otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nemůže být tedy dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.
Spatřuje-li žalobkyně přípustnost dovolání dále v tom, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně při hodnocení důkazů, jestliže soud prvního stupně přistoupil k paušálnímu odmítnutí důkazů v podobě dokumentů pocházející z internetu, dokumentů nepodepsaných a nedatovaných, které považoval za nedůvěryhodné, je namístě konstatovat, že těmito námitkami dovolatelka podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem a potažmo jeho skutkové závěry v dané věci. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) však nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Tyto námitky dovolatelky tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., stejně jako námitky ke skutkovým závěrům odvolacího soudu, které nelze s úspěchem v dovolacím řízení zpochybňovat, neboť skutkové okolnosti dovolacímu přezkumu podle občanského soudního řádu nepodléhají.
Stejný závěr je nucen dovolací soud přijmout i k námitce dovolatelky, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nesprávně hodnotil skutečnost, že rozhodčí soud některé důkazy ve věci neprováděl a vyhledával možné důkazy k ověření vlastní hypotézy skutkového stavu věci a že nesprávně hodnotil důkazy předložené dovolatelkou k doložení vzniku škody a příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Namítá-li dovolatelka v této souvislosti, že odvolací soud se určitými zjištěními ani nezabýval a její námitky směřují k nedostatečně provedenému dokazování a též k neúplnosti poučení účastníka k tvrzení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody, směřují její námitky ve skutečnosti do vad řízení. Nutno však konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení, které dovolatelka spatřuje ve vadném postupu odvolacího soudu. Těmito námitkami navíc nebyl uplatněn možný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015 či usnesení ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015 nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolatelkou předestřenou otázkou, zda podjatost rozhodce představuje důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, kdy tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka (např. v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 3022/2016 a sp. zn. 23 Cdo 2317/2015) má být podle dovolatelky posouzena jinak. Podle dovolatelky by se měl Nejvyšší soud při právním posouzení této otázky odchýlit od své judikatury a měl by být přijat závěr, že podjatost rozhodce znamená důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nemá důvod se odchýlit od své ustálené judikatury v závěru, že na základě ustanovení §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení se podjatosti rozhodců, coby důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu, dovolávat nelze. Nejvyšší soud řeší tuto otázku konstantně nejméně od roku 2009, kdy takto rozhodl již usnesením ze dne 3. 6. 2009, pod sp. zn. 32 Cdo 1779/2008, přičemž i Ústavní soud se s tímto právním názorem Nejvyššího soudu ztotožnil, když usnesením ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2266/09, ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl, neboť neshledal protiústavnost stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud dovodil, že podjatost rozhodce není důvodem zrušení rozhodčího nálezu soudem podle ustanovení §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, neboť toto ustanovení §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení míří výslovně jen na případy nezpůsobilosti rozhodce k výkonu funkce a na případy, kdy rozhodující rozhodce nebyl k rozhodování povolán ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak.
Má-li dovolatelka za to, že její dovolání je přípustné též proto, že odvolací soud se odchýlil od poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící otázku opomenutých důkazů, nelze dovodit, že by její námitka, kterou rozporuje právní zhodnocení opomenutí důkazů předložených žalobkyní a provedených rozhodčím soudem, zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolatelka svými námitkami jednak podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem (tyto námitky k nesprávnému hodnocení důkazů odvolacím soudem, jak již shora uvedeno, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.) a zároveň podrobuje kritice skutkové závěry soudu, které však dovolacímu přezkumu nepodléhají. Odkazuje-li dovolatelka na závěry učiněné v jí citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, že opomenutí provedeného důkazu je vadou řízení, je v této souvislosti nutno opakovat, že námitky dovolatele, jimiž namítá vady řízení, samy osobě nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jak již výše zdůvodněno.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu