ECLI:CZ:US:2020:2.US.2795.19.1
sp. zn. II. ÚS 2795/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Čestmíra Motejzíka, 2) společnosti MASO UZENINY POLIČKA, a. s., se sídlem Kamenec u Poličky 300, obou zastoupených JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem společnosti Sedláček, Vaca & spol., advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, a 3) společnosti MASO UZENINY PÍSEK, a.s., se sídlem Novodvorská 1062/12, Praha 4, zastoupeného Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ürge & Černohlávek, Palác Adria - Jungmannova 31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 29 Cdo 158/2019-928, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 5 Cmo 229/2018-884, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 13 Cm 86/2003-859, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 23. 8. 2019 návrh stěžovatelů na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva zaručená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1, čl. 3, čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejšího účastníka proti stěžovatelům 1), 2), 3) o zaplacení 64 000 000 Kč s příslušenstvím /z titulu smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky ze dne 14. 12. 2001; za splnění závazku ze smlouvy převzali závazek ručení stěžovatel 2) a stěžovatel 1)/ a o vzájemné žalobě stěžovatele 3) o zaplacení 11 000 000 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, byla výrokem I. stěžovatelům uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 64 000 000 Kč s příslušenstvím a výrokem II. byla zamítnuta vzájemná žaloba na zaplacení částky 11 000 000 Kč. Všichni stěžovatelé napadli tento rozsudek odvoláním. Následně byli stěžovatelé třemi usneseními ze dne 20. 2. 2018, č. j. 13 Cm 86/2003-819, vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání, a to ve výši 1 440 000 Kč - stěžovatel 3), 1 000 000 Kč - stěžovatel 1) a 1 000 000 Kč - stěžovatel 2). Stěžovatelé soudní poplatky uhradili. Proti těmto usnesením však podali včasné námitky, o nichž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 23. 3. 2018, č. j. 13 Cm 86/2003-834, předsedkyní senátu tak, že původní usnesení byla potvrzena. Dne 10. 4. 2018 stěžovatelé 1) a 2) podali návrh na zrušení tří usnesení soudu ze dne 20. 2. 2018, č. j. 13 Cm 86/2003-819, jimiž byl vyměřen soudní poplatek za podané odvolání a na vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku. Stěžovatel 3) podal rovněž dne 10. 4. 2018 návrh na vrácení soudního poplatku.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 13 Cm 86/2003-859, byly samostatnými výroky I., II. a III. návrhy stěžovatelů 1), 2) a 3) na vrácení soudního poplatku a zrušení usnesení ze dne 20. 2. 2018, č. j. 13 Cm 86/2003-819, zamítnuty. Městský soud vycházel z §2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), podle kterého pokud vznikne více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně. Dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o procesní společenství účastníků samostatné podle §92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), na něž se nevztahuje §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. Procesní úkony účastníků se vztahují jen na ně samotné a na ostatní členy procesního společenství nemají žádný vliv. Bylo tedy na každém ze stěžovatelů, zda podá odvolání proti rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů. Podá-li více žalovaných odvolání proti jednomu rozhodnutí, vzniká samostatná poplatková povinnost v plné výši každému z nich nezávisle na poplatkové povinnosti ostatních. To platí i v případě, kdy více žalovaných podá společné odvolání proti rozhodnutí, neboť bezdůvodné zvýhodňování účastníků, kteří podali odvolání jedním společným podáním, by bylo v rozporu se zásadou rovnosti. Podle Městského soudu v Praze je závěr, že §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se neprosadí v případě samostatného společenství účastníků, plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a byl shledán ústavně konformním i Ústavním soudem.
4. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2018, č. j. 5 Cmo 229/2018-884, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že s ohledem na §2 odst. 5 a §4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích je poplatníkem odvolatel, kterému vznikne povinnost zaplatit soudní poplatek podáním odvolání, tedy z učiněného procesního úkonu odvolatele. Není rozhodné, z kolika listin se odvolání jednoho odvolatele skládá, neboť vždy půjde o jeden procesní úkon. Zahrnuje-li listina více poplatných procesních úkonů, je nutné je z hlediska poplatkového i procesního posuzovat samostatně. Vztaženo na odvolání, zahrnuje-li listina odvolání více účastníků řízení, jde v zásadě o několik poplatných procesních úkonů stažených do jediné listiny. Rozhodující proto je, zda jde o samostatné nebo nerozlučné společenství účastníků. Nelze stavět na náhodné okolnosti, zda více účastníků podává odvolání prostřednictvím jedné listiny anebo více. Za podstatné považuje skutečnost, že solidarita přichází v úvahu pouze mezi ručiteli [stěžovatelé 1) a 2)?, což vyplývá z §307 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Mezi dlužníkem a ručitelem se jedná o vztah subsidiární, nikoli o solidaritu.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 29 Cdo 158/2019-928, dovolání podaná stěžovateli podle §243c odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu odmítl dílem jako nepřípustná, neboť stěžovatelé nepředložili soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu, a dílem pro vady.
6. Proti shora uvedeným rozhodnutím podávají stěžovatelé ústavní stížnost.
II.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí jednak proti procesnímu postupu obecných soudů, které se nezabývaly důkladně námitkami, tvrzeními a důkazy navrženými stěžovateli v průběhu řízení, čímž se dopustily rozhodovací libovůle, jakož i proti posouzení po stránce věcné, neboť obecné soudy otázku vyměření soudního poplatku vyřešily ústavně nekonformním způsobem. Mají za to, že soudní poplatek, který byl každému z nich uložen k úhradě za podané odvolání (a který z opatrnosti uhradili každý samostatně), měl být vyměřen pouze jednou, neboť stěžovatelé za dluh odpovídají společně a nerozdílně, v řízení vystupují nikoli jako tři oddělení dlužníci, ale jako účastníci společně odpovídající za jediný (tvrzený) dluh. Předmětem řízení nejsou tři samostatné nároky vedlejšího účastníka, ale jediný nárok z jediného právního titulu - smlouvy o převodu směnečné pohledávky. Je zde jediný přímý dlužník - stěžovatel 3) a dále dva ručitelé - stěžovatelé 1) a 2). Na podporu své argumentace poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1198/10.
8. V dalších částech ústavní stížnosti předkládají odlišné právní závěry, než ke kterým dospěly obecné soudy.
9. Konečně brojí proti tomu, že se odvolací a dovolací soud dopustily libovůle, když, na stěžovateli opakovaně poukazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1198/10, vykonstruovaly závěr, že byl překonán. Taková změna je však možná jen cestou §23 zákona o Ústavním soudu, jak Ústavní soud zdůraznil v usnesení sp. zn. I. ÚS 2576/2016.
III.
10. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
11. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
12. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Cm 86/2003, který si vyžádal, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, který nenaplňuje shora uvedené definiční znaky pro ústavně právní přezkum.
13. Ústavní soud konstatuje, že porušení principu rovnosti účastníků řízení nelze spatřovat v situaci, kdy je zpoplatněn každý úkon toho, kdo se na soud obrací s návrhem na zahájení řízení či opravnými prostředky. Určení pravidel pro zpoplatnění procesních úkonů je tak zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu. Podmínkami aplikace §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že výklad obecných soudů, podle kterého solidární poplatková povinnost ve smyslu §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích vzniká jen tehdy, mají-li v řízení postavení nerozlučných společníků podle 91 odst. 2 občanského soudního řádu, tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně, označil za ústavně konformní (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 171/06, II. ÚS 150/06, II. ÚS 95/06, III. ÚS 339/06, I. ÚS 224/11, III. ÚS 1711/12, IV. ÚS 240/14).
14. Pokud tedy obecné soudy postupovaly v souladu s judikaturou a učiněné právní závěry řádně zdůvodnily, nemohly tím způsobit porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů.
15. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v odůvodněních ústavní stížností napadených rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů byla poplatková povinnost vyměřena všem stěžovatelům. Stěžovateli požadovaná aplikace §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se podle těchto závěrů uplatní pouze u tzv. nerozlučných společníků podle §91 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž i solidárně zavázaní dlužníci mohou být samostatnými účastníky. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelů, kterým vznikla poplatková povinnost každému samostatně. Dovolací soud shledal tyto závěry souladnými s judikaturou Nejvyššího soudu, ale i soudu Ústavního. Ústavní soud tak neshledal důvod, pro který by se měl od s judikaturou souladných závěrů odchýlit.
16. Námitku stěžovatelů, podle které obecné soudy měly na daný případ použít nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1198/10, Ústavní soud nesdílí. Lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že uvedený nález pro skutkovou odlišnost a individuální okolnosti na nyní posuzovanou věc plně nedopadá, neboť se jednalo o závazky vyplývající ze směnky podle zákona směnečného a šekového, u nichž jsou dlužník a ručitelé v odlišném právním postavení (na rozdíl od nyní posuzované věci). Již z tohoto důvodu je pak nadbytečné řešit stěžovateli vytýkaný nesprávný postup soudů, pokud hovoří o opatrném překonání uvedeného nálezu, byť za jiných okolností by šlo o názor stěžovatelů jistě opodstatněný.
17. Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. Rozhodnutí obecných soudů obsahují řádná odůvodnění, jakými úvahami se obecné soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V jejich závěrech Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu