ECLI:CZ:US:2012:2.US.296.12.1
sp. zn. II. ÚS 296/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti PRIMOSSA a. s., se sídlem v Praze 1, Kozí 914/9, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 44/2011-343 ze dne 15. 12. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 6 Af 33/2010-267 ze dne 31. 12. 2010, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu č.j. FŘ-16946/13/06 ze dne 20. 11. 2006, rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 9. 3. 2006 č.j. 79179/06/001511/4917 a návrhu na přiznání nároku na náhradu nákladů řízení proti České republice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a přiznání nároku na náhradu nákladů řízení proti České republice.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti shora uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 20. 11. 2006, kterým bylo částečně vyhověno jejímu odvolání proti rovněž v záhlaví uvedenému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 9. 3. 2006, jímž byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty (dále "DPH") za zdaňovací období leden 2005 ve výši 1 043 639 Kč oproti vlastní daňové povinnosti, vykázané v přiznání k dani ve výši 24 Kč. Napadeným rozhodnutím byla vlastní daňová povinnost stěžovatelky změněna na částku 427 275 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že orgány finanční správy založily svá rozhodnutí na teorii, že jako plátce DPH uplatňující daňový odpočet neprokázala, že přijala tvrzená zdanitelná plnění od deklarovaného dodavatele. V průběhu řízení před správními soudy orgány daňové správy dodatečně uvedly, že v řetězci dodávek zlata, kterého byla stěžovatelka součástí, došlo k blíže neidentifikovanému podvodu s DPH. Dle stěžovatelky pojetí podvodu, z něhož soudy vycházejí, nemá oporu v právním řádu. Způsob aplikace práva ze strany orgánů veřejné moci vybočil z ústavně daného rámce, limitujícího v kontinentálním právním systému možnosti právně-aplikačních orgánů dotvářet pozitivní právo výkladem. Rozvádí pojetí podvodu v judikatuře Evropského soudního dvora a v návaznosti na uvedené zdůrazňuje, že žádné konkrétní okolnosti na její straně, jež by mohly vést k závěru, že o neidentifikovaném podvodu věděla, nebyly zjištěny a prokázány, rozhodnutí se odvolávají na okolnosti mimo sféru stěžovatelky a bez vztahu k ní. Správní soudy namísto zkoumání, zda daňové orgány rozhodly správně a zákonně na základě skutkových zjištění, která měly k dispozici, opřely svá rozhodnutí o skutečnosti, které v daňovém řízení nebyly řešeny. Tímto postupem zcela změnily charakter přezkumného řízení, vybočily ze své ústavní pravomoci, zasáhly i do pravomoci správních orgánů, zvýhodnily jiného účastníka řízení na úkor stěžovatelky a narušily tím princip rovnosti mezi účastníky řízení.
Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud již dříve právně a skutkově shodnou věc jiného stěžovatele posoudil (rozsudky sp. zn. 2 Afs 37/2007 a sp. zn. 2 Afs 35/2007) jinak, než tomu bylo nyní v její věci, a to přesto, že oba případy byly v podstatných okolnostech shodné, přičemž nynější odchylné rozhodnutí nebylo přesvědčivě odůvodněno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že ústavní stížnost je ve smyslu uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; tedy tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil. Rovněž o takovýto případ se v projednávané věci jedná, neboť skutkově a právně obdobnou argumentací (správní orgány i obecné soudy nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav, vybočily ze své ústavní pravomoci a zasáhly do pravomoci správních orgánů, přičemž pojetí podvodu, z něhož vycházely, nemá oporu v právním řádu, a způsob aplikace práva ze strany orgánů veřejné moci tak vybočil i z ústavně daného rámce, limitujícího možnosti právně-aplikačních orgánů dotvářet pozitivní právo výkladem) se Ústavní soud již zabýval v usneseních, týkajících se téže stěžovatelky, vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 655/09, sp. zn. IV. ÚS 1885/10, sp. zn. I. ÚS 1990/10, sp. zn. I. ÚS 1991/10, sp. zn. I. ÚS 2928/10 a III. ÚS 3587/10, obsahujících téměř shodnou skutkovou i právní argumentaci. Od závěrů v nich uvedených nemá Ústavní soud důvod se odchylovat, na tyto závěry odkazuje a ve stručnosti obdobně uvádí:
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Ústavní soud rovněž připomíná, že Ústavní soud na rozdíl od Nejvyššího správního soudu není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
V projednávané věci je zřejmé, že předmětem řízení byla od počátku otázka prokázání uskutečnění zdanitelného plnění a možného nezákonného obchodování v řetězci za účelem čerpání nadměrných odpočtů. Jak Ústavní soud ověřil, na základě důkladného dokazování byl v projednávané věci dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy (správní orgány) k přijetí rozhodnutí. Provedené důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti a Ústavní soud provedenému hodnocení nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Obecné soudy, zejména Nejvyšší správní soud, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně, výstižně a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěru, že stěžovatelka v řízení neprokázala uskutečnění plnění (dodávky zlata) od deklarovaných dodavatelů. Vycházely přitom i z kautel vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu, zejména v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1841/07 (tj. i když prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno).
Ústavní soud shledává jako ústavně konformní a s judikaturou Evropského soudního dvora souladné pojetí pojmu "podvodu na DPH", neboť správní soudy se nespokojily pouze se zjištěním, že v řetězci transakcí předcházejících dodávek zlata stěžovatelce nebylo zaplaceno DPH, ale v souladu se závěry vyslovenými Evropským soudním dvorem zkoumaly subjektivní stránku, tj. zda stěžovatelka věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů přisvědčil závěru městského soudu, že se v projednávaném případě nejedná o situaci, kdy stěžovatelka s přihlédnutím ke všem objektivním okolnostem nemohla mít žádný důvod domnívat se, že se svým nákupem účastní plnění, které je zasaženo podvodem na dani z přidané hodnoty a mohl by jí být nárok na odpočet daně uznán.
K námitce rozpornosti judikatury Nejvyššího správního soudu Ústavní soud shodně jako v předchozích rozhodnutích uvádí, že ji s ohledem na to, že se nejedná o skutkově shodná rozhodnutí, shledává za nepřípadnou.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelkou namítaná pochybení v postupu správních orgánů a obecných soudů, jež by mohla způsobit porušení jejích ústavních práv a svobod, neshledal. Napadená rozhodnutí ani nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor, který by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu mohl být důvodem kasačního nálezu. Ústavní soud zdůrazňuje, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat návrhem na přiznání nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu