ECLI:CZ:US:2015:2.US.3079.14.1
sp. zn. II. ÚS 3079/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Jana Zadražila a Ing. Miloslava Jaroše, zastoupených Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2014, č. j. 17 A 19/2014-43, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2014, stěžovatelé napadli usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 7. 2014, č. j. 17 A 19/2014-43 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo rozhodnuto, že (I.) řízení se zastavuje, že (II.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že (III.) každému žalobci se z účtu krajského soudu vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců Mgr. Jaroslava Topola.
Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že jim nebyla přiznána náhrada nákladů, požadovaná jimi ve výši 9.002,40 Kč, kdy soud měl dle jejich názoru zohlednit skutečnost, že zastavení řízení souviselo s tím, že správní orgán vedoucí řízení ve věci předmětného dopravního přestupku (jízda stěžovatele Zdražila vozidlem značky Audi rychlostí více než 90 km/h v obci Karlovy Vary) dodatečně uznal, že bylo chybně doručováno zmocněnci, ač ve správním spise se pro zmocněnce nenachází dostatečně řádně vyhotovená plná moc.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že takto byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve znění Protokolů č. 11 a 14 s Protokoly č. 1, 4, 6, 7, 12 a 13, a v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhují, aby Ústavní soud zrušil výrok II napadaného usnesení a také, aby stěžovatelům přiznal náhradu právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve výši 10.091,40 Kč za každého ze stěžovatelů (celkem 20.182,80 Kč).
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká nepřiznání náhrady nákladů řízení v požadované výši 9.002,40 Kč.
S ohledem na to je Ústavní soud nucen připomenout, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10.000 Kč (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení) se ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu jedná o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých zcela extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1.940,- Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky."
Obdobně ve věci sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Obdobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09, I. ÚS 2763/11, II. ÚS 508/12, I. ÚS 4071/12 či IV. ÚS 2294/13.
Ústavní soud má za to, že ústavní stížnost stěžovatelů je bagatelního charakteru a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. K tomuto závěru dospěl i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelé kupř. ani netvrdí, že by jejich sociální situace byla taková, že by předmětná částka pro ně již představovala zátěž mimořádné intenzity.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
S ohledem na takovýto výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval návrhem stěžovatelů stran náhrady nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem, nehledě k tomu, že vyhovění takovému návrhu připadá v úvahu pouze u stěžovatelů, u kterých to odůvodňují osobní a majetkové poměry (srovnej §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu