ECLI:CZ:US:2019:2.US.3138.17.1
sp. zn. II. ÚS 3138/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2017 č. j. 11 Tdo 400/2017-84, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2016 č. j. 9 To 471/2016-490 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 25. srpna 2016 sp. zn. 8 T 22/2016-436, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za které byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu u obžalovaných J. M. a J. M.
3. Odvolání stěžovatele (i dalších obžalovaných) Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v důsledku použití institutu utajeného svědka byl porušen §55 odst. 2 tr. řádu a současně bylo porušeno jeho právo na obhajobu i právo na to, aby věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti. Využití uvedeného institutu nebylo ani odůvodněno žádnými konkrétními okolnostmi. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která stanoví řadu limitů pro využití výpovědi utajeného svědka [nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 3. 1999 sp. zn. III. ÚS 210/98 (N 33/13 SbNU 241), ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313), ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 499/04 (N 36/40 SbNU 303), stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. Tpjn 301/2014, rozsudek ve věci Van Mechelen a ostatní proti Nizozemí ze dne 23. 4. 1997, stížnost č. 21363/93 a další], a podle níž nelze mj. uznat vinu obviněného výlučně nebo v převážné míře na základě výpovědi utajeného svědka. V jeho věci však šlo o jediný přímý usvědčující důkaz, který se výrazně rozchází s tvrzením dalších svědků. Výpověď utajeného svědka nadto trpí řadou rozporů a je nekonzistentní, přičemž výslech byl soudem veden způsobem jednoznačně směřujícím v neprospěch obhajoby. Některá tvrzení tohoto svědka (že drogu od obžalovaných nakupovalo kolem 25 osob), se přitom nepodařilo prověřit. Zdůvodnily-li soudy věrohodnost tohoto svědka tím, že stěžovatel a spoluobvinění měli ostatní svědky zastrašit údajným vyhrožováním, takový závěr nemůže v konfrontaci s ostatními důkazy obstát. Podle přesvědčení stěžovatele neexistuje návaznost výpovědi utajeného svědka na další provedené důkazy v takové míře, aby tyto důkazy ve svém souhrnu vedly k přesvědčivému závěru o jeho vině.
6. Podle názoru stěžovatele mělo k porušení jeho ústavních práv dále dojít tím, že okresní soud použil jako usvědčující důkaz úřední záznam o podaném vysvětlení svědka J. K., a to i přesto, že tento úřední záznam nebyl v hlavním líčení proveden, a že soudce nevyzval státního zástupce a stěžovatele k udělení souhlasu s jeho čtením podle §211 odst. 6 tr. řádu. Nemožnost použití úředního záznamu sepsaného před zahájením trestního stíhání jako důkazu před soudem potvrdila i judikatura Ústavního soudu (viz nález ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03, N 165/35 SbNU 241). Okresní soud tedy uspokojivě neobjasnil, jakým konkrétním jednáním měl stěžovatel naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, když si příslušný závěr učinil na základě podaného vysvětlení.
7. Stěžovatel je dále přesvědčen, že k zásahu do jeho práv došlo i v důsledku nařízení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, neboť příkaz k odposlechům nesplňuje nároky uvedené v §88 tr. řádu, když neobsahuje odůvodnění doby, po kterou byl na jejich základě odposlech prováděn. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 789/06 (N 150/46 SbNU 489).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku pochybení soudů vznikl extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním. Usiluje tím o revizi skutkových zjištění a právních závěrů. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve, a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. Čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny i Úmluvy je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek ESLP ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140).
12. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry soudů jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, která se zřetelně podávají z jednotlivých provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se podrobně zabývaly vinou stěžovatele. Jejich závěry lze označit za výsledek jasné, logické a plně přezkoumatelné úvahy, která je důkazem o tom, že soudci obecných soudů nabyli vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že oba skutky se staly tak, jak je popsáno ve skutkové větě. V průběhu trestního řízení byly objasněny jednotlivé skutečnosti i vzájemné souvislosti mezi nimi a dílčí námitky stěžovatele byly vyvráceny jako nedůvodné. Ústavní soud zdůrazňuje, že v posuzované věci nevznikly důvodné pochybnosti, které by byly způsobilé zvrátit závěr, že stěžovatel se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu, a pro které by soudy měly v souladu s principem presumpce neviny a z něj plynoucím pravidlem in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)].
13. Také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, přezkoumal z pohledu stěžovatelem vytčených vad rozhodnutí soudů nižších stupňů, v jejich postupu však nezjistil známky libovůle či snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Naopak shledal, že soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vyvodily své skutkové závěry, přičemž jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
14. Brojí-li stěžovatel proti použití institutu utajeného svědka, který i před okresním soudem podrobně popsal drogovou trestnou činnost všech obžalovaných i role jednotlivých obžalovaných, s jeho obhajobou se náležitě vypořádal již okresní soud, který nejenže pečlivě rozebral výpověď utajeného svědka, kterou shledal přesvědčivou, ale poukázal i na další důkazy, které její věrohodnost podporují (zejména na výpověď svědkyně L. S. a na výsledky domovních prohlídek). Nejde proto o jediný usvědčující důkaz, takže stěžovatelem poukazovaná relevantní judikatura na posuzovaný případ nedopadá. Zpochybňovala-li obhajoba výpověď utajeného svědka s poukazem na to, že některé údaje zkresloval, činil tak proto, aby nedošlo k prozrazení jeho identity, nadto sám uvedl, které údaje takto pozměnil. Důvody jeho utajení jsou zřejmé, neboť podal podrobnou usvědčující výpověď o závažné organizované trestné činnosti, přičemž z dokazování vyplynulo, že stěžovatel i spoluobviněný svědkům vyhrožovali, takže obavy utajeného svědka byly namístě. Všichni obžalovaní i jejich obhájci také měli v průběhu hlavního líčení možnost klást utajenému svědkovi otázky. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v posuzované věci využitím institutu utajeného svědka došlo s ohledem na všechny další provedené důkazy a jejich komplexní zhodnocení k porušení stěžovatelova práva na obhajobu či rovnosti stran.
15. Dle stěžovatele mělo dále dojít k porušení jeho ústavních práv tím, že okresní soud použil jako usvědčující důkaz k otázce, zda se vůči poškozenému J. K. vydával za policistu, úřední záznam o podaném vysvětlení tohoto poškozeného. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že takový záznam o podaném trestním oznámení je procesně nepoužitelný důkaz (srov. stěžovatelem poukazovaný nález ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03). Ke stejnému závěru ostatně dospěl v napadeném rozhodnutí i Nejvyšší soud, který konstatoval, že okresní soud nebyl oprávněn z takových listin vyvozovat žádná skutková zjištění. Z hlediska posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele je však i dle názoru Ústavního soudu relevantní jeho prokázané jednání ve spolupachatelství s obviněným J. M., vůči němuž byl průběh skutkového děje (okolnost, že se poškozenému představil jako policista) prokázán jinými důkazy (výpovědí poškozeného a odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu). Nadto, jak upozornil Nejvyšší soud, z odposlechu telekomunikačního provozu vyplynulo, že spoluobviněný o stěžovateli hovořil jako o "kolegovi", čímž se oba snažili u poškozeného vyvolat dojem, že také stěžovatel je policista. Z napadených rozhodnutí tak nelze vyvodit, že by podstatné skutečnosti zakládající trestní odpovědnost stěžovatele a spoluobviněného byly založeny pouze na procesně nepoužitelném záznamu o podaném vysvětlení.
16. Stěžovatel se snaží zpochybnit i příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaný okresním soudem dne 2. 4. 2015, který dle jeho názoru nesplňuje nároky uvedené v §88 tr. řádu, neboť neobsahuje odůvodnění doby, po kterou měl být odposlech prováděn. Jak je však případně poukázáno v napadeném usnesení Nejvyššího soudu i odkazem na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, z obsahu příkazu lze dovodit důvody, které soud vedly k povolení odposlechu na dobu čtyř měsíců. Těmito důvody jsou nutnost zmapování trestné činnosti podezřelých, ztotožnění konkrétních odběratelů drogy a zjištění zdroje distribuované drogy, k čemuž je zcela jistě třeba delšího sledování podezřelých osob). Jakkoliv tedy stěžovatel může jistou nedostatečnost pociťovat ve stručném odůvodnění příkazu, Ústavní soud se zřetelem na formálně materiální přístup k posuzování zákonnosti obdobných úkonů, potažmo důkazů získaných na jejich základě, konstatuje, že předmětný příkaz nevykazuje takové nedostatky, aby bylo nutno důkazy získané na jeho základě provedeným odposlechem a vedoucí k závěru o vině stěžovatele považovat za nezákonné.
17. Lze uzavřít, že učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podloženy, takže není dána existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Napadená rozhodnutí nevybočila ani z mezí daných §125 odst. 1 tr. řádu a nelze jim tudíž vytýkat svévoli. Řízení jako celek je proto možno pokládat za spravedlivé a neporušující stěžovatelova ústavně zaručená práva.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu