ECLI:CZ:US:2016:2.US.316.16.1
sp. zn. II. ÚS 316/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Tkačíka, CSc., zastoupený Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem Nákladní 3002/2, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2015, č. j. 27 Cm 473/2012-150, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2015, č. j. 7 Cmo 96/2015-160, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, č. j. 29 Cdo 3369/2015-177, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 27. 1. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a proto se domáhá jejich zrušení.
2. Předmětem řízení, předcházejícího podání nyní projednávané ústavní stížnosti, byla žaloba Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s. podaná proti stěžovateli o zaplacení částky 2.864.639 Kč s postižními právy ze směnky, o které rozhodl rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") ze dne 8. 11. 2012, č. j. 27 Cm 473/2012-44, tak, že směnečný platební rozkaz č. j. 27 Cm 473/2012-16 ze dne 4. 6. 2012 ve znění opravného usnesení č. j. 27Cm 473/2012-28 ze dne 4. 7. 2012, se ponechává v platnosti (výrok I.) a žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. Krajský soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 143.710 Kč. Na to stěžovatel reagoval žádostí o osvobození od soudních poplatků z důvodu nemožnosti hradit tak vysokou částku pro jeho majetkové poměry. Krajský soud nicméně usnesením ze dne 26. 3. 2013, č. j. 27Cm 473/2012-86, stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků, když dospěl k závěru, že dle ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") toto osvobození neodůvodňují poměry účastníka. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 173/2013-95 ze dne 30. 5. 2013. K dovolání stěžovatele nicméně Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 3623/2013-110 ze dne 29. 1. 2014 citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následným usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 173/2013-123 ze dne 13. 5. 2014 bylo zrušeno uvedené rozhodnutí krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovateli. V návaznosti na tyto okolnosti posléze krajský soud usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností ze dne 5. 2. 2015 stěžovateli zčásti vyhověl, a přiznal mu osvobození od soudních poplatků ve výši jedné poloviny. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením ze dne 16. 4. 2015 toto usnesení krajského soudu potvrdil a následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatele neshledal.
5. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
6. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z uvedeného se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zcela zjevných excesů.
7. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že "úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny" [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatele jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatele, jak bylo namítáno v ústavní stížnosti, neboť závěry obecných soudů považuje za dostatečně odůvodněné, přesvědčivé a tedy i přezkoumatelné. Zejména z obsahu odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je totiž zřejmé, že bylo provedeno velmi pečlivé zkoumání majetkových poměrů stěžovatele a v jeho rámci bylo mimo jiné zjištěno, že stěžovatel působil ve statutárních orgánech řady obchodních společností. Pokud za této situace krajský soud konstatoval, že stěžovatel neuvedl a nedoložil veškeré skutečnosti potřebné pro komplexní posouzení případného úplného osvobození od soudních poplatků, neshledal Ústavní soud žádný rozumný důvod, pro který by měl tento závěr z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat, a to také s ohledem na shora uvedenou skutečnost, že mu nepříslušní přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy.
9. Ostatně ani stěžovatel sám v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu nepředložil žádné ústavněprávní argumenty, které by byly způsobilé založit opodstatněnost ústavní stížnosti, jelikož argumentace v ní obsažená se omezuje toliko na tvrzení, že Ústavní soud připouští výjimku z rozhodovací praxe ve věcech soudních poplatků, a to v případě, kdy nastane extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud přitom konstatuje, že neshledal žádný rozpor mezi provedeným dokazováním a následným právním názorem, tím méně samozřejmě rozpor extrémní. Jak totiž také plyne z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy částečně úspěšný, když byl od zaplacení soudního poplatku osvobozen z jedné poloviny, přičemž však krajský soud konstatoval, že druhou polovinu tohoto poplatku mohl uhradit např. z prodeje obchodního podílu ve výši 100.000 Kč anebo z úspor (70.000 Kč), které původně sám tvrdil, a dále podrobně rozvedl bytovou situaci stěžovatele a jeho aktuální příjmy. Pokud za této situace stěžovatel tyto a další konkrétní skutečnosti, na nichž soudy založily svoje rozhodnutí, v zásadě nezpochybnil a argumentuje pouze svými základními životními potřebami, nezbývá než konstatovat, že se domáhá právě jen shora zmíněného přehodnocování výsledků dokazování provedeného obecnými soudy.
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu