ECLI:CZ:US:2013:2.US.3229.12.1
sp. zn. II. ÚS 3229/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Jiřího Zavázala, zastoupeného JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 89/2011-107 ze dne 14. června 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal zaplacení poslední splátky ve výši 500 000 Kč z kupní ceny za převod části obchodního podílu na společnosti BOHEMIAN GOLF & COUNTRY INVEST, s. r. o., splatné k 1. 10. 2008. Vedlejší účastník (žalovaný) se bránil tím, že vůči této částce započetl část svojí pohledávky vůči žalobci z titulu slevy kupní ceny, kterou uplatnil ve výši 1 000 000 Kč. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 44 Cm 306/2009-84, uložil žalovanému zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku částku 500 000 Kč spolu s příslušenstvím. Žalovanému dále uložil zaplatit stěžovateli k rukám jeho právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení 68 500 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že se zamítá žaloba s požadavkem na zaplacení úroku z prodlení z částky 500 000 Kč ve výši 10,75 % p. a. za dobu od 2. 10. 2008 do 31. 12. 2008 a ve výši 9,25 % p. s. od 1. 1. 2009 do 30. 4. 2009, jinak rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. O nákladech řízení rozhodl za použití §150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") tak, že stěžovateli právo na jejich náhradu nepřiznal.
Proti rozhodnutí krajského soudu, pokud jde o výrok stran nákladů řízení, brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro něj překvapivé s ohledem na výsledek sporu ve věci samé. Odvolacímu soudu vytkl, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nevytvořil účastníkům procesní prostor pro to, aby se k případné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. mohli vyjádřit, a tím ovlivnit jeho konečné rozhodnutí, Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčené soudní rozhodnutí v nákladovém výroku zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Na druhém místě připomíná Ústavní soud svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu §150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Podrobit přezkumu je tedy oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění, aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti.
Ústavní soud nepokládá rozhodnutí krajského soudu za ústavně nekonformní, neboť odvolací soud své rozhodnutí přistoupit k moderaci práva na náhradu nákladů řízení odůvodnil jednak jednáním (postupem) stěžovatele při uzavření smlouvy, jednak stavem účetnictví společnosti, za jehož správnost byl odpovědný. V této souvislosti vyšel konkrétně z jeho výpovědi, kdy sám stěžovatel připustil, že v účetnictví nebyly dílčí závazky vedeny pod správnými položkami, což výši závazků na jednotlivých účtech zkreslilo; stěžovatel v ústavní stížnosti správnost tohoto závěru nezpochybnil. Dále pak vrchní soud vyšel ze skutečnosti, že prohlášení stěžovatele ze dne 13. 5. 2004 ohledně dluhu ve výši 800 000 Kč nebylo jednoznačné a mělo být pregnantně vyjádřeno, že jde o část dluhu z celkového dluhu. Skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti s posledně uvedeným závěrem odvolacího soudu polemizuje, nečiní ústavní stížnost důvodnou. Odůvodnění aplikace moderačního práva je podloženo konkrétními okolnostmi, a proto nelze v tomto ohledu hovořit o porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nedostatečného odůvodnění soudního rozhodnutí.
Ústavní soud sice musí přisvědčit stěžovateli v tom, že vrchní soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012, dostupný na elektronické adrese http://nalus.usoud.cz) nevytvořil pro účastníky žádný procesní prostor k tomu, aby se mohli k soudem zamýšlené aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit, nelze nicméně přehlédnout, že otázka jednoznačnosti (či "korektnosti") vzpomínaného prohlášení stěžovatele ze dne 13. 5. 2004 se stala jedním z ústředních sporných bodů při odvolacím jednání (srov. str. 2 až 3 protokolu o jednání před odvolacím soudem, přiloženého k ústavní stížnosti), přičemž v této souvislosti soud zopakoval důkaz dohodou mezi Státním památkovým ústavem v Plzni a výše zmíněnou obchodní společností. Z toho je zřejmé, že samotné použití moderačního práva ze strany soudu nemohlo být v intencích poznatků stěžovatele získaných při odvolacím jednání naprosto překvapivé.
Dále pokládá Ústavní soud za vhodné podotknout, že v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala i v nyní hodnoceném případě, kdy odvolací soud by beztak dospěl ke stejnému výsledku (o jehož správnosti je pevně přesvědčen), jen s tím rozdílem, že by si předtím vyžádal stanoviska stran k dané otázce, na něž by pak v odůvodnění zareagoval.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu