ECLI:CZ:US:2016:2.US.3312.16.1
sp. zn. II. ÚS 3312/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jiřího Zemánka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Vítkovická nemocnice a. s., se sídlem Ostrava - Vítkovice, Zalužanského 1192/15, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 1144/2014-380, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 Co 271/2010-321, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. 9. 2013, č. j. 1 Co 271/2010-324, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2010, č. j. 23 C 21/2007-192, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem soudů, které v projednávané věci dovodily, že je nutno na stěžovatelku přenést důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že včas stanovila diagnózu hypoxie plodu, že následný stav novorozence nelze dát do souvislosti s nevčasným stanovením počátku hypoxie plodu, a že její postup byl lege artis. Stěžovatelka je přesvědčena, že k rozložení důkazního břemene došlo nesprávným způsobem, namítá nepřípadný odkaz soudů na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 75/04, a tvrdí, že bylo na žalobkyni, aby prokázala protiprávní postup stěžovatelky a příčinnou souvislost mezi tímto protiprávním jednáním a způsobenou škodou. Pakliže obecné soudy dospěly k závěru opačnému (tedy že břemeno tvrzení a důkazní ohledně rozhodných skutečností tíží stěžovatelku), odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tím porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Dle stěžovatelky pochybil také Nejvyšší soud, který konstatoval, že pokud je v řešené věci sporné přenesení důkazního břemene ohledně tvrzení, že hypoxie plodu nebyla zjištěna včas, je takové tvrzení nutno považovat za tzv. tvrzení negativní, které se v občanském soudním řízení zásadně neprokazuje. Rovněž v tomto závěru spatřuje stěžovatelka odchýlení se Nejvyššího soudu od své ustálené rozhodovací praxe, neboť tzv. negativní teorii Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně označuje za překonanou (v této souvislosti odkazuje stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, či rozsudek ze dne 26. 02. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010). Za takové situace bylo povinností senátu 30 Cdo řízení přerušit a věc předložit k rozhodnutí velkému senátu. Ve skutečnosti, že dovolací soud takto nepostupoval, stěžovatelka shledává porušení svého práva na zákonného soudce. Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka rovněž v tom, že obecné soudy dovodily právní závěr o její odpovědnosti za zdravotní stav dcery žalobkyně, aniž by však v rámci odůvodnění svých rozhodnutí podaly podrobnější úvahu týkající se otázky existence příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatelky a tvrzeným následkem.
3. Z obsahu napadených usnesení Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2010, č. j. 23 C 21/2007-192, že stěžovatelka je povinna na náhradě nemajetkové újmy zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice náklady řízení (výrok II.) a 100% nákladů spočívajících v odměně zástupce žalobkyně (výrok III.). Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, č. j. 1 Co 271/2010-253, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč, zamítl. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3631/2011, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání. Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 Co 271/2010-321, potvrdil ve výrocích I. a II. rozsudek soudu prvního stupně a výrok III změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů prvostupňového řízení 43 284 Kč. Usnesením ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 Co 271/2010-321, opravil Vrchní soud v Olomouci výše uvedený rozsudek tak, že stěžovatelka je povinna žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů prvostupňového řízení místo částky 43 284 Kč částku ve výši 32 640 Kč. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s opravným usnesením podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nepřípustné odmítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Ostravě nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka porušila právní povinnosti uvedené v ustanovení §55 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu"), podle kterého jsou zdravotničtí pracovníci povinni vykonávat zdravotnické povolání svědomitě. Soud měl za to, že provedená dokazování, zejména závěry zadaných znaleckých posudků, nemohou vést k závěru, že postup stěžovatelky byl lege artis. Soud vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně nebyla monitorována kontinuálně, a proto nebyla hypoxie plodu zjištěna včas. Soud konstatoval, že z důvodu vadné zdravotnické dokumentace není přesně známo, kdo poslouchal a zapisoval ozvy plodu dne 5. 2. 2004 v době od 21:30 do 24:00 hodin, nejsou k dispozici CTG křivky, proto nebylo možné jednoznačně konstatovat, že stanovení diagnózy hypoxie plodu bylo při intermitentním monitorování opožděné a že následný stav novorozence mohl být v souvislosti s nestanovením počátku hypoxie plodu a stupně její závažnosti. Podle názoru soudu prvního stupně se však stěžovatelka nemůže zprostit své odpovědnosti na základě toho, že nedostatečně vedla zdravotnickou dokumentaci. Soud tedy uzavřel, že byl prokázán protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně postupem non lege artis, a proto má žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1 000 000 Kč. S těmito závěry se ztotožnil odvolací soud (poté co jeho rozsudek ze dne 2. 3. 2011, č. j. 1 Co 271/2010-253, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2013, č. j. 30 Cdo 3631/2011-309), který zdůraznil, že stěžovatelka kontinuálně nemonitorovala žalobkyni, ač měla, a právě kvůli nedostatečně vedené zdravotnické dokumentaci neprokázala, že by postupovala lege artis.
7. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť je považuje za řádně a přesvědčivě odůvodněná. To platí především pro napadené usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém soud rozvedl své závěry vyslovené v projednávané věci již dříve v rozsudku ze dne 27. 3. 2013, č. j. 30 Cdo 3631/2011-309, v němž se vyslovil pro věc zásadním shora popsaným způsobem k otázce rozložení důkazního břemene. Nejvyšší soud konstatoval, že v daném případě mělo mít vytýkané protiprávní jednání podobu pasivního nekonání (omisivního charakteru), kdy podle žalobkyně ozvy plodu nebyly kvalitně monitorovány, nebyly správně vyhodnoceny, a první známky zaškrcování nebyly registrovány. Žalobkyně sice disponuje důkazním prostředkem, kterým má prokázat svá tvrzení, tj. zdravotní dokumentací, nicméně ta je neúplná a nesprávně vedená, neboť nebyla vedena v souladu s ustanovením §67b zákona o péči o zdraví lidu. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě pasivního nekonání je těžké prokazovat, zda by škodlivý následek nastal i tehdy, když by k opomenutí nedošlo a žalovaná by aktivně jednala. V této souvislosti odkazuje dovolací soud na usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08 ze dne 12. 8. 2008 (U 10/50 SbNU 451), ve kterém se uvádí, že v důsledku nemožnosti prokázat, že konkrétní opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je výrazně oslabeno postavení poškozeného, přičemž je to přitom právě lékař, který má ve vztahu s pacientem převahu, a proto by se měla pacientova práva chránit důsledněji. Dovolací soud také připomíná nález sp. zn. Pl. ÚS 75/04 ze dne 13. 6. 2006 (N 119/41 SbNU 485; 452/2006 Sb.), ve kterém se uvádí, že "je věcí obecných soudů, aby s ohledem na konkrétní případ zvážily rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení". Současně Nejvyšší soud uvedl, že k možnosti přenesení důkazního břemene v případě neúplné či ztracené zdravotní dokumentace se přiklání i akademická veřejnost (viz. Holčapek, T., Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 1. vydání, 2011 či Vladislav Jirka: K objektivní odpovědnosti za škodu na zdraví ve zdravotnictví de lege lata a de lege ferenda, Právní rozhledy 10/2007, s. 347) i Návrh společného referenčního rámce (DCFR) ve svém článku IV. C - 8: 109 odst. 3.
8. Na tyto své závěry navázal Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení, kdy dovodil, že jelikož žalobkyně v rámci vylíčení rozhodných okolností uplatnila tzv. negativní tvrzení (přičemž s ohledem na skutkové okolnosti případu jí nic jiného nezbývalo), která se zásadně neprokazují, tížilo stěžovatelku břemeno tvrzení a důkazní o tom, že hypoxii plodu stanovila včas a řádně na tuto diagnózu reagovala. Nejvyšší soud stěžovatelce v odůvodnění svého napadeného usnesení vysvětlil, že projednací zásadu, podle které mají účastníci občanského soudního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, je nutné vnímat ve světle ustanovení §1 a §6 občanského soudního řádu, dle kterých občanské soudní řízení směřuje ke spravedlivé ochraně práv a oprávněných zájmů účastníka. Jinými slovy, uvedený přístup k rozložení důkazního břemene je obecným pravidlem, které lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní dodržování takového rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany nesoucí důkazní břemeno, neboť tato strana objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu. Je tomu tak např. v případě tvrzení negativních skutečností, která se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, tedy kdy účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno. To platí dle Nejvyššího soudu i pro projednávanou věc, kdy je sporné přenesení důkazního břemene ohledně tvrzení, že hypoxie plodu nebyla zjištěna včas. Takové tvrzení je s ohledem na výše uvedené třeba považovat za tzv. tvrzení negativní. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že tuto negativní skutečnost nemusí žalobkyně prokazovat a důkazní břemeno přenesly na stěžovatelku, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dle názoru Nejvyššího soudu opačný přístup, kdy by odvolací soud uvalil na žalobkyni důkazní břemeno, které by bylo v důsledku porušení zákonné povinnosti stěžovatelky ve své podstatě nesplnitelné, by činil z práva žalobkyně na ochranu osobnosti právo iluzorní, a vedl by též k rozporu se zásadou, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání (porušení zákonné povinnosti vést řádně zdravotnickou dokumentaci) ve svůj prospěch.
9. Takový závěr Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na svém přesvědčení, že bylo na žalobkyni, aby prokázala protiprávní postup stěžovatelky, když tzv. negativní teorii Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně označuje za překonanou, nelze než stěžovatelce opětovně připomenout, že v její věci soudy dospěly k závěru o přenesení důkazního břemena na stěžovatelku proto, že by uvalení důkazního břemena na žalobkyni bylo v důsledku porušení zákonné povinnosti stěžovatelky ve své podstatě nesplnitelné, a činilo by z práva žalobkyně na ochranu osobnosti právo iluzorní. Stěžovatelce již přitom bylo v průběhu řízení vysvětleno, že v souzené věci bylo i přes nedostatečně vedenou zdravotnickou dokumentaci shledáno, že nepostupovala v souladu s požadavkem na svědomitý výkon lékařské péče (monitoring plodu nebyl prováděn kontinuálně) a dopustila se řady pochybení (revizní znalecký posudek poukazuje na více jak 10 chybných či rozporuplných skutečností), pouze postup lege artis v klíčovém momentě nebylo s ohledem na vadně vedenou zdravotnickou dokumentaci možné potvrdit, ani vyvrátit. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatelky na rozsudky Nejvyššího soudu, ve kterých bylo konstatováno, že tzv. negativní teorie dělení důkazního břemene je současnou civilistickou doktrínou považována za překonanou se zdůrazněním, že negativní skutečnosti lze řádně dokazovat a v soudní praxi k tomu také často dochází a s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje "snad jen častější použití nepřímých důkazů". Ve stěžovatelkou uváděném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo dovolací soud zdůraznil, že každá procesní strana má dokazovat skutkový stav předpokládaný právní normou, na jejímž základě uplatňuje své právo, bez této souvislosti s celou základní koncepcí civilního soudního řádu by ustanovení pozitivního práva ztrácela svůj smysl a význam. Označení důkazů je totiž dle Nejvyššího soudu prvním nezbytným krokem k tomu, aby procesní strana mohla dokazovat skutečnosti, ohledně kterých ji zatěžuje důkazní břemeno. V projednávané věci, jak již bylo výše uvedeno, nebyl na straně žalobkyně shledán nedostatek spočívající v neoznačení důkazů, nýbrž ve věci rozhodující důkaz byl z důvodu nesprávného postupu stěžovatelky pro důkazní řízení nepoužitelný. Právě tyto skutečnosti odlišují daný případ od právních věcí, na které poukazovala stěžovatelka.
10. Nejvyšší soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelky, že sama nemohla ztrátu stěžejního důkazu (CTG křivek) nijak ovlivnit, neboť k vyblednutí termopapíru dochází z jeho přirozené povahy, nikoli v důsledku zaviněného jednání stěžovatelky. Nejvyšší soud tuto námitku stěžovatelky s odkazem na svou judikaturu ohledně vyšší moci odmítl s tím, že pokud stěžovatelka zvolila pro splnění své zákonné povinnosti vést zdravotnickou dokumentaci použití termopapíru, musela a měla být si vědoma skutečnosti, že vlastnosti termopapíru dlouhodobé uchování zaznamenaných informací neumožňují. Vyblednutí zdravotnické dokumentace tak nelze připisovat vyšší moci, ale nedbalosti stěžovatelky při volbě nosiče k zaznamenání zdravotnické dokumentace, když vyblednutí záznamů na termopapíru bylo obecně vzato možné předvídat. Také tento závěr dovolacího soudu nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti.
11. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky týkající se skutečnosti, že nebyla dostatečným způsobem prokázána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatelky a tvrzeným následkem, tedy zdravotním stavem dcery žalobkyně. Pokud jde o následek, soud prvního stupně měl za prokázané, že dceři žalobkyně byla ve dvou měsících stanovena diagnóza mikrocefalie, centrální hypertonický syndrom, hyperexitabilní syndrom s vývojovou úrovní odpovídající 1. polovině I. trimestru neprospívajícího dítěte s těžkými riziky raného údobí s proběhlou hypoxicko-ischemickou encefalopatií (HIE) a podezření na sekundární intoleranci laktózy, dále malé FOA, hemodynamicky nevýznamné. Dne 18. 11. 2004 byla dcera žalobkyně zařazena do pravidelné dlouhodobé péče Dětského rehabilitačního stacionáře v Ostravě - Porubě a byla jí stanovena diagnóza těžké PMR se závažnou CKP rezultující do obrazu kvadruspastické formy DMO s větším postižením DKK a pravostrannou prevalencí, dekompenzovaný sekundární epileptický syndrom. Z uvedeného vyplývá, že dcera žalobkyně bude po zbytek života slepá (nebo jen rozlišující světlo a stín), hluchá, němá, s mentální vyspělostí na úrovni tříměsíčního kojence. Současně bude trpět ataky křečí se záchvaty neztišitelného několikahodinového pláče z nejasných příčin a hrubou poruchou motoriky s nemožností samostatné chůze nebo nebude moci chodit vůbec. Bude mít trvalé potíže s krmením, udržením moči a stolice; tento stav je nezvratný a dcera žalobkyně bude potřebovat neustále 24hodinovou péči. Ohledně postupu stěžovatelky soud prvního stupně nechal ve věci vyhotovit znalecký posudek MUDr. Josefa Kříže, znalce z oboru zdravotnictví - porodnictví - gynekologie. Soud prvního stupně provedl důkaz tímto znaleckým posudkem, ovšem v konečném důsledku z jeho závěru nevycházel, neboť jej považoval za rozporuplný. Vzhledem k tomu, že první znalecký posudek nabádal k vypracování dalšího znaleckého posudku, a to z oboru genetiky, za účelem eliminace skryté genetické stigmatizace dcery žalobkyně, nechal soud prvního stupně zpracovat Lékařskou fakultu univerzity Palackého v Olomouci další znalecký posudek ohledně možné genetické stigmatizace dítěte. Z druhého znaleckého posudku vyplývá, že následný rozvoj mikrocefalie byl u dítěte velmi pravděpodobně způsobem perinatální asfyxií, která vedla k poškození CNS, nejde tedy o primární genetickou příčinu mikrocefalie. S ohledem na druhý znalecký posudek a rozporuplnost prvního znaleckého posudku nechal soud prvního stupně vypracovat revizní znalecký posudek, který zpracovala Všeobecná fakultní nemocnice v Praze. Revizní posudek důrazně akcentoval vadně vedenou a neúplnou zdravotnickou dokumentaci, avšak i z neúplné zdravotnické dokumentace vyplynulo, že klinický průběh, laboratorní nálezy a ultrazvuková vyšetření od narození do ukončení hospitalizace na JIRPN FN Ostrava - Poruba jednoznačně vedou k diagnóze hypoxicko-ischemické encefalopatie III. stupně se závažným poškozením centrálního nervového systému. Toto postižení nastalo nepochybně jako důsledek intrauterinní hypoxie, pravděpodobně v příčinné souvislosti s pupečníkovou komplikací. Pokud jde o odpověď znalců na otázku, zda stěžovatelka v souvislosti s porodem žalobkyně ve dnech 5. a 6. 2. 2004 postupovala v souladu s požadavkem na svědomitý výkon lékařské péče podle pravidel lékařské vědy a pokud nikoliv, tak v čem spočívá případné pochybení stěžovatelky a zda toto pochybení je v příčinné souvislosti se zdravotním stavem dcery žalobkyně, znalci odpověděli, že je zde nedostatečná zdravotnická dokumentace. První závažný nedostatek spočívá v tom, že ve zdravotnické dokumentaci chybí záznam o "pravděpodobné" indukci porodu MUDr. Rozbrojem dne 5. 2. 2004 v 13:00 hodin, o tomto jsou znalci neodborně informováni až v žalobě. Pochybení je pak možné dovozovat z absence kontinuálního monitorování. Při indukci je těhotná vždy hospitalizována a po nástupu kontrakcí kontinuálně monitorována. Těhotná sice byla intermitentně monitorována, ale i přes nedostatečné záznamy je zřejmé, že nebyla monitorována kontinuálně. Po zmizení kardiotokografických křivek z CTG záznamů žalobkyně nelze jednoznačně vyvrátit nebo potvrdit pochybení poskytování zdravotnické péče (opožděné stanovení hypoxie plodu a stupeň její závažnosti). Znalci dále uvedli, že "odmyslíme-li zmizení CTG křivek z CTG záznamů, musí komise konstatovat, že porodnická dokumentace na porodnickém oddělení byla nedostatečná. Přesto, že není přesně známo, kdo poslouchal a zapisoval ozvy plodu dne 5. 2. 2004 v době od 21:30 do 24:00 hodin (chybí jmenovky a podpisy) a nejsou k dispozici CTG křivky, nelze jednoznačně konstatovat, že stanovení diagnózy hypoxie plodu bylo opožděné a že následný stav novorozence mohl být v souvislosti s nevčasným stanovením počátku hypoxie plodu a stupněm její závažnosti. Nestandardním postupem bylo také neprovedení vyšetřování krevních plynů dle Astrupa z pupečníku". Soud prvního stupně na základě takto provedeného dokazování uzavřel, že byl prokázán protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně postupem non lege artis s fatálním důsledkem na zdraví dcery žalobkyně.
12. Ústavní soud má za to, že shora uvedený závěr, který přijaly i soud odvolací a dovolací, nevykazuje prvky libovůle, neboť je dostatečně zřejmé, z jakých úvah soud vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti při zohlednění specifik projednávané věci plně přijatelný. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na již výše zmiňované usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08 ze dne 12. 8. 2008 (U 10/50 SbNU 451), ve kterém obiter dictum konstatoval, že závěry nalézacího soudu stran "stoprocentního" prokázání objektivní příčinné souvislosti se jeví Ústavnímu soudu jako nereálné, neboť nedosažitelné a neudržitelné. Určovat v lékařských postupech jednoduchý vztah příčiny a následku je samo o sobě velmi obtížné. Podstatou lékařství je vlastně vstupovat do celého řetězce příčin a následků, do procesů, které probíhají v lidském těle, a vnějším zásahem tyto procesy ovlivňovat, měnit jejich směr, působení atd. Zásah lékaře tak vlastně sám o sobě mění "přirozený běh věcí" v lidském těle, zasahuje do komplexních vztahů příčin a následků. I v případě aktivního jednání lékaře, který zvolí určitý léčebný postup, je velmi obtížné, ba vyloučené stanovit, zda tento postup byl nade vší rozumnou pochybnost jedinou možnou příčinou škodlivého stavu, který nastal. O to obtížnější je to v případě opomenutí, kdy lékař nezvolí postup, který na základě soudobých a dostupných znalostí lékařství zvolit mohl a měl. Prokázat, že právě a pouze toto opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je v podstatě nemožné. V důsledku toho je výrazně oslabeno postavení poškozeného. ... Vzhledem k tomu, že pojem příčinná souvislost není právními předpisy v ČR nijak definován, což ostatně zdůraznil ve svém rozsudku i nalézací soud, nic nebrání judikatuře českých soudů, aby požadavek "stoprocentně" prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější výklad "způsobení škody", který by vyrovnával slabší postavení poškozených. Naznačené řešení užívané v zemích common law se dle přesvědčení Ústavního soudu více přibližuje ideji spravedlivého řešení následků majících původ ve vztahu lékař - pacient, který je třeba nahlížet jako vztah panství, v němž má z mnoha důvodů, avšak především z důvodů znalostních, převahu moci právě lékař. Proto je třeba důsledněji chránit pacientovo základní právo na tělesnou integritu a v posledku, jak dokazuje řešený případ, i právo na život, a to i skrze výklad příslušných ustanovení občanského zákona týkajících se náhrady škody.
13. Ústavní soud ve shora citovaném nálezu také zdůraznil, že na rozdíl od principu rovnosti účastníků v řízení před soudem, v rovině ústavněprávní otázka, kdo v civilním procesu má nést důkazní břemeno, výslovně upravena není. Evropský soud pro lidská práva k této otázce např. v rozsudku ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 č. 58580/00 a obdobně ve věci Tiemann proti Francii a Německu ze dne 27. 4. 2000 č. 47457/99 a 47458/99, uvedl, že "článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví jakákoliv pravidla přípustnosti či důkazní hodnoty důkazů nebo důkazní břemeno, což jsou otázky, které v zásadě podléhají vnitrostátnímu právu". Úmluva i Listina tedy zaručují spravedlivý proces, ale neupravují dokazování jako takové, přestože toto je podstatnou, ne-li nejdůležitější, částí řízení. To ovšem neznamená, že dokazování je jaksi "mimo" ústavněprávní rovinu a jeho úprava je zcela výlučnou záležitostí zákona. Základní zásady spravedlivosti řízení, zejména principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti, ovládající celé řízení, se nutně vztahují i na dokazování. Např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 167/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 93/6 SbNU 183) Ústavní soud uvedl, že "si je vědom důležitosti institutu důkazního břemene, neboť umožňuje soudu rozhodovat i v případě, kdy se skutkový stav nepodaří zcela objasnit. Rovněž tento institut je však podřízen určitému procesně právnímu rámci, jak jej vymezují především principy nestranného a spravedlivého procesu, vyplývající z článku 90 Ústavy ČR, jakož i z článku 36 odst. 1 Listiny. To, mimo jiné, znamená, že soud nemůže některou z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího a jednostranným způsobem, ale pouze v kontextu všech relevantních okolností případu." V rovině ústavněprávní tak platí, že v právu na spravedlivý proces obsažená zásada rovnosti zbraní v civilním řízení obecně zahrnuje též rovnost břemen, která jsou na účastníky řízení kladena (a která nesmí být nepřiměřená), a že v opačném případě nelze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
14. S těmito shora v obecné rovině učiněnými závěry není v rozporu názor Nejvyššího soudu vyslovený v nyní projednávané věci, že výše uvedená pravidla je nutné vnímat ve světle ustanovení §1 a §6 občanského soudního řádu, dle kterých občanské soudní řízení směřuje ke spravedlivé ochraně práv a oprávněných zájmů účastníka. Uvedený přístup k rozložení důkazního břemene je dle dovolacího soudu obecným pravidlem, které lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní dodržování takového rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany nesoucí důkazní břemeno, neboť tato strana objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu. Obdobně se vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.) ohledně řízení uvedených v ustanovení §133a odst. 2 občanského soudního řádu (a stejně i v řízeních pracovních - ustanovení §133a odst. 1 občanského soudního řádu) ve vztahu k dokazování, kdy je dáno zvýhodnění strany žalující proti straně žalované. V citované věci Ústavní soud dovodil, že ve shora stanovených dimenzích je ustanovení §133a odst. 2 občanského soudního řádu konformní s ústavní zásadou rovnosti práv účastníků řízení před soudem, neboť nenarušuje principy "rovných zbraní (fair trial) tím, že by jednomu z účastníků poskytl více výhod. Spíše lze argumentovat, že dané ustanovení napomáhá k prosazení principu "hmotné" rovnosti tam, kde by jinak z důvodů objektivní nemohoucnosti prokázat svá tvrzení byla nedůvodně potlačena rovností "formální". Obdobnými důvody byl v projednávané věci veden i dovolací soud, který konstatoval, že opačný přístup, kdy by odvolací soud uvalil na žalobkyni důkazní břemeno, které by bylo v důsledku porušení zákonné povinnosti stěžovatelky ve své podstatě nesplnitelné, by činil z práva žalobkyně na ochranu osobnosti právo iluzorní.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu