ECLI:CZ:US:2006:2.US.350.06.1
sp. zn. II. ÚS 350/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. S., právně zastoupeného JUDr. Miloslavem Černochem, advokátem se sídlem Znojmo, Na Rejdišti 608/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 124/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 7 To 294/2005, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 1 T 570/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 1 T 570/2004, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona jako spolupachatel podle §9 odst. 1 trestního řádu a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit společně s obžalovaným T. Č. tak, že napadl při doručování pošty poštovní doručovatelku L. K. tak, že ji povalil na zem, bil ji pěstmi do obličeje a poté se přes její aktivní odpor zmocnil tašky s doručovanými penězi a dalšími doručovanými listinami. Obžalovaný Č. jistil a hlídal prostor, poté oba z místa činu utekli, o získané peníze se rozdělili a použili je pro vlastní potřebu. Poškozené České poště způsobili svým jednáním škodu ve výši 96 085 Kč. Společně s T. Č. byl stěžovatel zavázán tuto škodu poškozené uhradit. Nalézací soud vzal za prokázáno, že se stěžovatel společně s T. Č. trestné činnosti dopustil, když vycházel zejména z výpovědi T. Č. učiněné při výslechu v přípravném řízení, kdy vypovídal o podílu stěžovatele na loupežném přepadení poštovní doručovatelky dne 5. 3. 2004. Rovněž při výslechu před vzetím do vazby dne 7. 10. 2004 se v plném rozsahu doznal a popsal roli stěžovatele při přepadení poštovní doručovatelky. Tuto výpověď však T. Č. dne 12. 11. 2004, kdy byl opětovně vyslechnut jako obviněný, popřel a tvrdil, že se žádné trestné činnosti ani sám, ani se stěžovatelem nedopustil a že předtím vypovídal pod nátlakem policistů. Na této výpovědi poté setrval až do konce hlavního líčení. Soud však jeho změněné výpovědi neuvěřil a považoval ji za účelovou. Obžalovaný ji totiž učinil až po prostudování spisu, do té doby spontánně vypovídal za přítomnosti obhájců, a slyšení policisté v postavení svědků jakýkoliv nátlak na něj vyloučili. Dalším důkazem proti stěžovateli byla pachová stopa odebraná na klepadle na koberce, kde měl pachatel přepadení podle výpovědi poštovní doručovatelky před činem sedět, a na držadle nalezené poštovní tašky. Obhajoba stěžovatele se snažila zpochybnit procesní použitelnost tohoto důkazu, což soud odmítl s odůvodněním, že si obhajoba nevymínila účast při všech úkonech přípravného řízení. Podle trestního řádu není způsob odběru pachových stop zcela jednoznačně ustanoven a pokud pachová stopa byla odebrána bez přítomnosti obhájců, nelze tuto skutečnost podle názoru soudu považovat za porušení práva na obhajobu. Výslechem policistů podílejících se na těchto úkonech bylo vyloučeno, že by mohlo dojít k jakékoliv záměně pachových konzerv.
Odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 7 To 294/2005, zamítnuto jako nedůvodné. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že soud I. stupně správně vycházel z původního doznání T. Č. učiněného v přípravném řízení a že tento důkaz koresponduje i s řadou dalších důkazů, zejména listinných, které byly soudem I. stupně provedeny. Ke způsobu hodnocení provedených důkazů soudem I. stupně neměl odvolací soud žádné výhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel také dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 124/2006, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu než uvádí §265b trestního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval průběh trestního řízení. Usnesení Nejvyššího soudu vytýká především to, že odmítl stěžovatelem podané dovolání z formálních důvodů, aniž by vzal v úvahu některé zásadní a "do očí bijící" rozpory, jako např. to, že T. Č. ve své výpovědi popisuje způsob přepadení a činnosti s odcizenými věcmi naprosto odlišně, než bylo zjištěno ohledáním místa činu, že popis oblečení stěžovatele je v rozporu s popisem pachatele učiněným poškozenou poštovní doručovatelkou, že se nenašly žádné další stopy kromě stop jednoho pachatele, a že dva pachatele neviděli žádní slyšení svědci. Dále vytýká Nejvyššímu soudu, že toleroval odebrání kontrolních pachových otisků v rozporu se zákonem. Vážné rozpory v důkazní oblasti zakládají podle přesvědčení stěžovatele důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) proti rozsudku Krajského soudu v Brně a v řízení jemu předcházejícímu byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g).
Stěžovatel považuje za nejvážnější porušení ústavně deklarovaného práva na spravedlivý proces skutečnost, že byl "doslova odříznut od práva na obhajobu tím, že byl bezdůvodně zamítnut jeho požadavek na provedení rekonstrukce na místě činu a opakování pachové identifikace". Neprovedení obhajobou navrhované rekonstrukce zapříčinilo evidentní absenci důkazů. Obdobných pochybení se podle stěžovatele dopustil i Krajský soud v Brně, který se s odvoláním stěžovatele vypořádal zcela formálně, aniž rozebral a vyvrátil námitky obhajoby uvedené v podrobném odvolání. Ještě podrobněji jsou námitky obhajoby rozebrány a odůvodněny v písemném dovolání k Nejvyššímu soudu, který však dal přednost formálnosti před spravedlností.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, v němž uvedl, že shledal podané dovolání přípustným, avšak s odkazem na obsah dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu zároveň vyložil, proč odvolatelovu argumentaci nebylo možno z hlediska použitých dovolacích důvodů považovat za právně relevantní. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad (§265b trestního řádu), tedy nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy I. a II. stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud vzal v napadeném usnesení v úvahu i to, že určitý průlom do shora uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých rozhodnutích (např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04), v nichž poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případě, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. V posuzované věci však Nejvyšší soud vycházel z toho, že se o tento případ nejedná, neboť skutkovým zjištěním soudů předcházel rozbor provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu. Především soud I. stupně v potřebném rozsahu vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o vině stěžovatele a z jeho rozhodnutí je zřejmé, že ani důkaz spočívající v pachové identifikaci soud bez dalšího nehodnotil jako rozhodující důkaz svědčící o vině, ale posuzoval jej toliko podpůrně v kontextu s obsahem dalších důkazů, které byly ve věci provedeny. Konečně ani stěžovatel, který se svým dovoláním domáhal především přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch, nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by výše zmiňovaný extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením dokládaly. Krajský soud v Brně navrhuje podanou ústavní stížnost odmítnout, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení práv stěžovatele. Okresní soud ve Znojmě uvedl, že provedl ve věci důkaz protokolem o ohledání místa činu s náčrtky a provedenou fotodokumentací. Tento důkaz soud dostatečně a bez pochybností obeznámil se situací na místě činu. Zdůraznil, že výrok o vině není založen pouze na důkazu pachovými stopami, které nejsou jediným usvědčujícím důkazem, přičemž k okolnostem, za kterých byly pachové stopy odebrány a k průběhu úkonu, tedy pachovému porovnání psem, byli slyšeni jako svědci policisté, kteří stopy odebírali, a technik, který provádí samotnou identifikaci. Na základě jejich výslechu považuje soud za vyloučené, že by mohlo dojít k záměně pachových konzerv. S ostatními námitkami obhajoby se soud řádně vypořádal v odůvodnění rozsudku, na který plně odkazuje.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces za situace, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (k tomuto srov. obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; stejně tak i nález sp. zn. III. ÚS 314/99, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118). Jinými slovy Ústavní soud se cítí být oprávněn posuzovat výsledky důkazního řízení před obecným soudem za situace, kdy právní závěry, na nichž je rozhodnutí obecných soudů postaveno, výrazně nekorespondují se skutkovými zjištěními (včetně absence skutkových zjištění). V takovém případě obecný soud zasáhl do práva jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), popřípadě též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K námitkám stěžovatele, které se týkají usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 124/2006, Ústavní soud uvádí, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání - viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.
Podstatou námitek proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzených dovolacích důvodů Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu nesprávné aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud danost dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv.
Nález Ústavního soudu, na který stěžovatel poukázal a z něhož dovozoval porušení svých ústavně zaručených práv, se zabýval pouze extenzivním výkladem ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jenž u některých typových skupin rozhodnutí o dovolání zakládá jejich protiústavnost (viz i nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 108, nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 ve stejné sbírce, sv. 32, str. 293). Nad rámec řešené problematiky Ústavní soud konstatoval, že u těchto typových skupin dovolání lze považovat za ústavně konformní postup podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e), f) trestního řádu, tzn. postup, při kterém Nejvyšší soud provede věcný přezkum napadeného rozhodnutí. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná.
Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 7 To 294/2005, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 1 T 570/2004, podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, kterými byl, na základě jím zpochybňované důkazní situace, uznán vinným a odsouzen. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu. Podle nich je třeba zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR), vymezil Ústavní soud v judikatuře svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě trestní řád), nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí nijak nevyplývají.
Rovněž je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je pak třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod a také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces tím, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, resp. že obecné soudy z provedených důkazů nevyvodily patřičné závěry, Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, pokud jsou v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů.
K námitce stěžovatele o neprovedení rekonstrukce se podává, že rekonstrukce je pojímána trestním řádem jako subsidiární procesní úkon a důkazní prostředek, který má být používán jen tehdy, jestliže jiné důkazy, provedené v trestním řízení, nepostačují k objasnění věci. Účelem rekonstrukce je tak v podstatě prověřit výpověď podezřelého, obviněného, svědka, poškozeného nebo spoluobviněného, to znamená zjistit, zda a do jaké míry jsou pravdivá určitá tvrzení obsažená ve výpovědích těchto osob, která mají význam pro trestní řízení a u nichž přetrvávají pochybnosti. V případech, kdy lze účelu rekonstrukce dosáhnout jinak, např. opětovným výslechem některých osob, podáním nebo doplněním znaleckého posudku, provedením prověrky na místě činu, ohledáním místa činu a jeho zadokumentováním apod., není potřeba rekonstrukci provádět.
Ústavní soud již v minulosti vyložil též předpoklady použitelnosti pachové zkoušky (odorologické expertízy) v trestním řízení a dovodil, že se jedná zpravidla o ex post nepřezkoumatelný důkaz, se kterým lze zacházet pouze jako s důkazem podpůrným, doplňujícím řetězec navzájem se doplňujících důkazů, který je způsobilý pouze k potvrzení toho, zda se určitá osoba v blíže určené době na určitém místě s největší pravděpodobností nacházela, případně vešla do kontaktu s předmětem, nalezeným na místě činu (I. ÚS 394/97, II. ÚS 418/99, IV. ÚS 10/02). Orgány činné v trestním řízení těmto požadavkům v podstatě vyhověly. V daném případě byly zákonem předpokládaným způsobem zajištěny a zadokumentovány pachové stopy na místě samém, a to v době bezprostředně po spáchání trestného činu, osobou k tomu odborně způsobilou. Ústavní soud nepovažuje námitky stěžovatele ohledně způsobu vytvoření srovnávací pachové konzervy za opodstatněné. Srovnávací pachová konzerva byla po zahájení trestního stíhání vytvořena zákonem předpokládaným způsobem, osobou odborně způsobilou. Ze skutečnosti, že k odběru vzorku pachu stěžovatele došlo, lze usoudit, že se tak stalo se souhlasem stěžovatele. Tento úkon přitom nelze považovat za vyšetřovací úkon, kterému by měl mít právo být přítomen obhájce, stejně jako tomu není u snímání otisků prstů, odebírání krve a jiného biologického materiálu obviněného. Ten ani nežádal, aby byl vyrozuměn policejním orgánem o všech, či toliko jmenovitě určených vyšetřovacích úkonech trestního řízení.
Jak je z uvedeného patrno, námitky, které stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, byly již v průběhu pravomocně skončeného řízení vyvráceny soudem I. i II. stupně. Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr o vině stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.
Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele usnesením, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
Stanislav Balík
předseda senátu