ECLI:CZ:US:2014:2.US.3687.13.1
sp. zn. II. ÚS 3687/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka, soudce zpravodaje a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2013 č. j. 51 Co 406/2013-308, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2013, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 10. 2013, č. j. 51 Co 406/2013-308 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým bylo k odvolání žalovaného Filipa Takáče změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 8. 2013, č. j. 19 C 367/2009-299 ("dále jen "usnesení obvodního soudu") ve výroku o nákladech řízení původně přiznávajícím žalovanému Filipu Takáči vůči stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 5.626,50 Kč tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 7.804,50 Kč a náhradu nákladů řízení před soudem odvolacím ve výši 960 Kč.
Stěžovatel uvádí, že mu nebylo vůbec doručeno usnesení obvodního soudu, respektive bylo mu doručeno až dodatečně dne 21. 10. 2013 na jeho vyžádání. Rovněž mu nebylo doručeno ani odvolání žalovaného, na základě kterého městský soud rozhodoval.
Uvedeným způsobem se stěžovatel cítí být poškozen na svém základním právu na spravedlivý proces zaručeném čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy mu byla odňata možnost jednat v řízení ve věci odvolání vedlejšího účastníka, ač na jeho základě došlo k navýšení jemu stanovené povinnosti hradit náklady řízení. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Rovněž navrhl, aby Ústavní soud uložil městskému soudu zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 4.114 Kč (odměna 1 x 3.100 Kč + RP 1 x 300 Kč + DPH 714 Kč).
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým došlo k navýšení vůči stěžovateli přiznané náhrady nákladů řízení o řádově tři tisíce Kč.
S ohledem na tuto výši je Ústavní soud nucen připomenout, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10.000 Kč se jedná o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých zcela extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1.940,- Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky."
Obdobně ve věci zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Obdobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09, I. ÚS 2763/11, II. ÚS 508/12, I. ÚS 4071/12 či IV. ÚS 2294/13.
V případě bagatelních věcí tak i existence eventuálního pochybení takového druhu, jako je zbavení možnosti účastníka řízení vyjádřit se k podanému opravnému prostředku protistrany, nemusí vést, jakkoliv je jej v obecné rovině nutno považovat za závažné, Ústavní soud k závěru o nutnosti jeho zásahu (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 623/04). Z toho Ústavní soud vyšel i ve věci nynější, kdy má za to, že i v případě, že by ke stěžovatelem tvrzenému nesprávnému postupu došlo, nemohlo by se jednat o pochybení dosahující ústavněprávní intenzity. K tomuto názoru přitom dospěl i s přihlédnutím k tomu, že způsob výpočtu výše stěžovateli uložené povinnosti je v usnesení městského soudu řádně odůvodněn.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Vzhledem k takovémuto výsledku řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval stěžovatelovým návrhem stran náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není dovolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
Stanislav Balík
předseda senátu