ECLI:CZ:US:2006:2.US.434.06
sp. zn. II. ÚS 434/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. září 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D.E., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nezákonném postupu Okresního soudu v Chebu v řízení vedeném pod sp. zn. 1 Nt 353/2006, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2006 se stěžovatel domáhal vydání nálezu, v němž by Ústavní soud konstatoval, že postupem Okresního soudu v Chebu došlo k porušení práva obviněného daného mu ustanovením §72 odst. 3 tr. ř. a tím i k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že o jeho žádosti o propuštění z vazby nebylo rozhodnuto za více jak šest měsíců. Stěžovatel byl toho názoru, že tím, že obecné soudy nerozhodují včas o jeho žádosti o propuštění z vazby, znemožňují mu tak uplatňovat jeho práva jako obviněného. V takovém postupu spatřoval stěžovatel zásah do svých základních práv a svobod garantovaných čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel byl rozhodnutím soudce Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. 1 Nt 59/2005, vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) tr. ř. Podle usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatel spolu s ostatními měl dopustit trestných činů účasti na zločinném spolčení a kuplířství podle §163a odst. 1, §204 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tím, že v době zřejmě nejméně od listopadu 2004 do konce září 2006 "založili a účastnili se zločinného společní více osob založené za účelem dosahování maximálního zisku z provozované prostituce, kdy prostředkem k dosažení zisku je soustavné páchání úmyslné trestné činnosti související s kořistěním z prostituce osob", a to "v nočních erotických klubech (...), kde zajišťovali provoz nočních erotických klubů, dopravu dívek ze zemí bývalého SSSR, zejména z Ukrajiny a Běloruska, včetně legalizace jejich pobytu v ČR za účelem kořistění z prostituce".
Jak dále Ústavní soud zjistil, usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 2. 2006, č. j. 1 Nt 353/2006 - 23, bylo rozhodnuto o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby tak, že byla zamítnuta podle §72 odst. 3 tr. ř. a nebyl přijat jeho slib dle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a dále bylo rozhodnuto, že dále u stěžovatele trvají vazební důvody uvedené v §67 písm. a) tr. ř. Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 To 264/2006, stížnost stěžovatele proti výše citovanému usnesení Okresního soudu v Chebu zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se stížnostní soud mj. vyjádřil i k namítaným průtahům v řízení, kdy uvedl, že stížnost stěžovatele byla Krajskému soudu předložena dne 22. 6. 2006, přičemž neveřejné zasedání bylo nařízeno na 10. 7. 2006 a po zjištění potřeby dalšího doplnění dokazování (vyžádání zápisů o periodických prověrkách prováděných dozorujícím státním zástupcem) odročeno na 19. 7. 2006. Stížnostní soud se dále vyjádřil i k časovým prodlevám v řízení před soudem I. stupně, kdy poukázal především na problémy spojené se zajištěním přítomnosti tlumočníka a vyhotovení překladu rozhodnutí do jazyka hebrejského. Závěrem stížnostní soud vyslovil názor, že do budoucna lze předložit stížnost obviněného cizince, který vykonává vazbu, nadřízenému soudu ihned poté, co řádné opravné prostředky budou odůvodněny jeho obhájcem (bez ohledu na doručení rozhodnutí s pořízeným překladem).
Z vyjádření soudce Okresního soudu v Chebu, který ve vazební věci stěžovatele rozhodoval v I. stupni, Ústavní soud zjistil, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby byla soudu předložena s odmítavým stanoviskem státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu dne 5. 1. 2006, přičemž výslech obviněného byl nařízen dne 19. 1. 2006 až na 3. 2. 2006 proto, aby byla zajištěna přítomnost tlumočníka, a také z důvodu dodržení předepsané desetidenní lhůty pro nařízení eskorty stěžovatele z věznice. Jak dále z vyjádření ve věci rozhodujícího soudce vyplynulo, k odeslání písemného vyhotovení citovaného usnesení došlo až dne 22. 3. 2006, přičemž překlad rozhodnutí byl od tlumočníka soudu doručen dne 2. 5. 2006 a soudci předložen dne 11. 5. 2006, a proto také k předložení spisu s předkládací zprávou soudu II. stupně došlo až dne 20. 6. 2006. Soudce ve svém vyjádření připustil, že v dané věci došlo k určitým průtahům, nicméně odmítl, že by takovým postupem bylo zasaženo do základních práv stěžovatele, který prostřednictvím svého obhájce podal další žádost o propuštění z vazby ještě před skončením lhůty předvídané ustanovením §72 odst. 3 tr. ř. Uvedl však, že usnesením ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 1 Nt 356/2006, bylo rozhodnuto, že v řízení vedeném proti stěžovateli je podle §73a odst. 2 tr. ř. přijetí peněžité záruky přípustné a vedle podmínek jejího složení stanovil také její výši 1 500 000 Kč. Stížnost státního zástupce podanou proti tomuto usnesení zamítl Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 8 To 313/2006. Poté soudce Okresního soudu v Chebu rozhodnutím ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 1 Nt 359/2006, po další žádosti při konstatování existence důvodů vazby podle §67 písm. a) tr. ř. podle §73a odst. 1 tr. ř. přijal peněžitou záruku stěžovatele a jeho slib podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř., stanovil nad stěžovatelem dohled probačního úředníka a dle §73 odst. 3 tr. ř. mu uložil odevzdat své cestovní doklady příslušným orgánům. Stejným rozhodnutím byl stěžovatel podle §72 odst. 3 tr. ř. propuštěn z vazby na svobodu, přičemž stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 To 347/2006, zamítnuta.
Ústavní soud konstatuje, že pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci" se Ústavní soud ve své judikatuře již zabýval, přičemž uvedl: "Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována." (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 243). Jak dále vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že se zpravidla jedná o jednorázový, protiprávní a současně protiústavní zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod jednotlivce představující trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, a zároveň nejde o zásah ve formě výsledku řádné rozhodovací činnosti takového orgánu, který by podléhal přezkumnému či jinému řízení v souladu s českým právním řádem.
Ústavní soud dále připomíná, že dle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podané dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Z citovaného je tedy zřejmé, že aby Ústavní soud v takovém případě mohl rozhodnout, musí být tento "jiný zásah" v době rozhodování o podané ústavní stížnosti aktuální, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky. Jak ostatně Ústavní soud judikoval ve svých předchozích rozhodnutích, zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný, neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 122/99, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 315 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 690/2000). Výše zdůrazňovaná aktuálnost zásahu, resp. tzv. doktrína neaktuálnosti zásahu představuje jeden z aspektů materiálního obsahu principu subsidiarity vyjádřeného v ustanovení §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Jinými slovy, procesní řády obsahují ustanovení, která zajišťují, že jednotlivec může svá práva skutečně účinně prosazovat před obecnými soudy, přičemž následky státních zásahů podléhají zpravidla také přezkoumání ze strany obecných soudů. Soudy rozhodující o prostředcích právní ochrany jednotlivce nesmějí učinit zákonem předvídaný právní prostředek neefektivním pro osobu jej uplatňující. Nicméně s příkazem poskytovat efektivní právní ochranu je slučitelné, aby byla konkrétní právní ochrana činěna závislou na daném a trvajícím zájmu původně postižené osoby na její právní ochraně.
Potřeba soudního rozhodnutí může trvat i po dosažení původního cíle právní ochrany (v daném případě po propuštění z vazby), a to když zájem postiženého jednotlivce na deklarování jeho právní situace je skutečně hoden zvláštní ochrany. V tomto smyslu neodpadá zájem na právní ochraně jako takové, nýbrž mění se spíše předmět řízení (původně šlo o osobní svobodu, po propuštění z vazby může jít teoreticky o osobnostní práva).
Tato potřeba dále přichází v úvahu tehdy, došlo-li původně k hlubokému zásahu do základního práva. Sem spadají zásahy do takových práv, u nichž ústavní pořádek předvídá, že jim musí být poskytnuta ochrana soudem (čl. 4 Ústavy ČR ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny).
Právo na osobní svobodu hraje mezi základními právy důležitou roli. Z toho plyne, že i po ukončení zásahu je dán zájem poškozeného na deklaraci ex post ve vztahu k možné protiprávnosti původního zásahu (rozhodnutí).
Mimo to může vyplývat následný zájem (v daném případě zájem na rehabilitaci po ukončení omezení osobní svobody) na právní ochraně bezprostředně z případného diskriminačního účinku zásahu. To proto, že zásahy do osobní svobody, jimiž stát reaguje na důvodně předpokládané protiprávní jednání jednotlivce, zůstávají zásahem do jeho osobní sféry a dotýkají se celé jeho osobnosti včetně jejího vnímání ze strany veřejnosti.
Uplatnění výše zmíněných principů je ovšem závislé na takovém skončení samotného trestního řízení, které umožní vůbec posoudit původní omezení osobní svobody jako zásah do ní. Pouze v takovém případě bude možno uvažovat o přetrvávajícím zájmu osoby na její rehabilitaci.
Rozdělení rolí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem nepřipouští, aby se stěžovatel po ukončeném zásahu, který způsobil vážnou poruchu ve sféře jeho základních práv, domáhal zjednání nápravy toliko cestou ústavní stížnosti.
Po zvážení projednávané věci pod zorným úhlem naznačených principů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost, pokud jde o namítaný zásah do stěžovatelových základních práv, je nepřípustná, neboť zásah byl již ukončen a Ústavní soud nemá důvodu odchylovat se od výše zmíněné doktríny požadující aktuálnost zásahu do základních práv (III. ÚS 373/04 nebo I. ÚS 131/02).
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že si je vědom toho, že v daném řízení k jistým průtahům došlo - nebyla dodržena lhůta pro rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby na svobodu uvedená v §72 odst. 3 tr. ř., byť jde o lhůtu pořádkovou. V tomto případě je však nutno přihlédnout k faktickým okolnostem, kdy pro slyšení stěžovatele bylo třeba zajistit přítomnost tlumočníka a soudce byl nucen dodržet vnitřním předpisem Ministerstva spravedlnosti ČR stanovenou lhůtu pro nařízení eskorty (k této skutečnosti Ústavní soud poznamenává, že eskorta by měla být zásadně k dispozici soudce dle toho, jak uváží, že je jí potřeba; desetidenní lhůta pro její objednání se obecně jeví jako nepřiměřeně dlouhá, zvláště v případech rozhodování o vazbách). Další průtahy, které však ze strany soudu nebylo možné ovlivnit, byly způsobeny délkou vyhotovování překladu rozhodnutí. Ústavní soud však konstatuje, že ani v případě, že by přistoupil k meritornímu projednání věci, neshledal by výše popsané průtahy zapříčiněné především nedokonalostí zákonné úpravy obsažené v trestním řádu, resp. jejímu vycházení vstříc nad ústavní rámec (viz stanovisko Ústavního soudu k pořizování překladů písemností), která nereaguje na další skutečnosti mající dopad na samotné rozhodování (viz výše zmiňované lhůty v interním předpisu či nutnost pořízení překladu rozhodnutí) natolik intenzivní, že by z ústavního hlediska byly způsobilé přivodit tvrzený zásah do základních práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2006
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj