ECLI:CZ:US:2007:2.US.456.07.1
sp. zn. II. ÚS 456/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 20. září 2007 sp. zn. II. ÚS 456/07 ve věci ústavní stížnosti R. D. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006 č. j. 5 Ca 184/2005-41, jímž mimo jiné nebyla přiznána stěžovateli náhrada nákladů právního zastoupení.
I. Výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006 č. j. 5 Ca 184/2005-41 bylo nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006 č. j. 5 Ca 184/2005-41 se proto ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení výše uvedeného výroku, jímž mu soud jako úspěšnému žalobci nepřiznal náhradu nákladů právního zastoupení, a tvrdí, že postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
Rubrikovaným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") vyhověl jedné ze 17 skutkově souvisejících žalob stěžovatele a zrušil (výrokem I.) rozhodnutí Celního ředitelství Praha č. j. 10874//03-21/9 ze dne 22. 3. 2005 a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud (výrokem II.) dále uložil žalovanému zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 2 000 Kč (výše soudního poplatku). Žalobě bylo vyhověno pro vady řízení před správním orgánem a pro nepřezkoumatelnost způsobenou nedostatky v odůvodnění. Vyloučení věci odůvodnil městský soud přehledností řízení, v části odůvodnění vztahující se k napadenému výroku o nákladech řízení potom soud konstatoval, že požadovaná náhrada za právní zastoupení stěžovatele advokátem ve výši 2 558,50 Kč (dva úkony právní služby a dva paušální poplatky) již byla přiznána ve věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 151/2005. Soud taktéž uvedl, že náklady za provedení repliky ze dne 1. 11. 2005 nebyly vynaloženy důvodně, neboť replika jen opakuje důvody již uvedené v žalobě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal procesní postup městského soudu, který ve věci žaloby, jež napadala celkem sedmnáct dodatečných platebních výměrů, nejdříve vyloučením věc rozdělil na samostatná řízení a vyzval stěžovatele k zaplacení 2 000 Kč soudního poplatku za každý takto nově vzniklý případ. Stěžovatel potom "provedl vyjádření a doplnění žaloby" dne 10. 8. 2005, kde upozornil na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, jenž rozhodoval podobnou stěžovatelovu věc (stěžovatel toto rozhodnutí neměl v době podání žaloby v držení). Následně se soud stěžovatele dotázal, zda souhlasí s možností projednat věc bez přítomnosti účastníků, a zaslal stěžovateli vyjádření žalovaného celního úřadu k jeho žalobě. Přípisem ze dne 1. 11. 2004 stěžovatel reagoval jak na toto vyjádření, tak na dotaz soudu. Soud nakonec žalobě vyhověl, avšak nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení s tím, že náhrada byla přiznána v jiné věci.
Tento postup soudu je dle stěžovatele v rozporu s postupem předepsaným zákonem (§60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), neboť stěžovatel měl ve věci plný úspěch, a má tedy nárok na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Náhradu nelze nepřiznat ani odkazem na jiné řízení, ani odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele (§60 odst. 7 soudního řádu správního), kterým však soud neargumentoval. Ostatně takové důvody nemohou existovat, neboť stěžovatelův právní zástupce za účelem hospodárnosti a efektivnosti navrhl společné projednání (jde o snížení nákladů i na straně soudu, který by tak nebyl nucen vyhotovovat a doručovat celou řadu samostatných listin), avšak městský soud věc rozdělil a učinil samostatné výzvy. Odůvodnění výroku o nákladech nevyhovuje §157 odst. 2 občanského soudního řádu, jehož účelem je zabránit vydávání neurčitých či nesrozumitelných rozhodnutí, kdy naopak písemné vyhotovení rozhodnutí má být spolehlivým pramenem poznání úvah soudu (stěžovatel zde poukázal na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 10 Co 277/2005).
Popsaným postupem měl být dle stěžovatele porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (stížnost odkázala na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 176/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, svazek 6, nález č. 89), neboť náležité odůvodnění je zárukou proti možné libovůli. Městský soud ani neuvedl, jaké zákonné ustanovení zakládá možnost nepřiznat náhradu nákladů zastoupení poukazem na jiné řízení, a jeho rozhodnutí tak není přezkoumatelné ve smyslu práva na spravedlivý proces.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Eva Pechová, která sdělila, že soud právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušil. Stěžovateli totiž byla náhrada za právní zastoupení přiznána ve věci sp. zn. 5 Ca 151/2005; v odůvodnění napadeného rozsudku městský soud vysvětlil, že stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů na jeho repliku, neboť v ní v podstatě pouze opakoval důvody uvedené již v žalobě. Stěžovatel sice podal žalobu společnou, současně však uvedl, že neshledá-li soud podmínky pro společné projednávání, nechť postupuje podle §39 odst. 2 soudního řádu správního, což soud učinil. Byť šlo o rozhodnutí téhož žalovaného, měla rozhodnutí "svá specifika", která zvolený postup městského soudu odůvodňovala, neboť v případě rozhodnutí jediným rozsudkem by se odůvodnění rozhodnutí soudu stalo nepřehledným. JUDr. Pechová závěrem připustila, že nebylo v napadeném rozhodnutí odůvodněno nepřiznání náhrady za úkon ze dne 10. 8. 2005, který stěžovatel učinil po výzvě soudu, aby návrh řádně odůvodnil, a ke kterému přiložil kopii rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 58 Ca 49/2003, "na který bez bližšího poukázal". Předložení rozsudku soud podle předsedkyně senátu nepožadoval a rozsudek pro své rozhodnutí nepoužil.
Ústavní soud vyzval k vyjádření žalované Celní ředitelství Praha jako vedlejšího účastníka řízení, které však ve stanovené lhůtě na výzvu Ústavního soudu nijak nereagovalo (přes poučení, že na nečinnost bude pohlíženo jako na vzdání se vedlejšího účastenství). Ústavní soud dále vycházel z toho, že celní ředitelství se svých práv vzdalo.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení a poté, co obdržel souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především zohlednil skutečnost, že stěžovatel podal současně více obsahově v zásadě shodných ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí téhož soudu. Ústavní soud přitom nálezem ze dne 7. 6. 2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 462/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 94) ústavní stížnosti vyhověl a výrok o náhradě nákladů řízení napadeného rozsudku městského soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že posuzovanou ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno za stejných okolností a bylo i shodně odůvodněno, neshledal Ústavní soud důvod se od nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 462/07 odchýlit, a proto dále pouze poukazuje na jeho podstatné části.
Stěžovatel namítal, že k porušení základního práva na spravedlivý proces mělo dojít vydáním výroku o nákladech řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí o nákladech řízení integrální součástí řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení může být zasaženo do práva na spravedlivý proces, např. postupem, jenž je extrémním či neočekávatelným vybočením z postupu, jenž lze na základě obsahu pravidel řízení očekávat. Rozhodování o nákladech řízení se z pohledu obecných soudů může jevit jako oblast "jednoznačně podružná", což však neznamená, že nejde o aplikační akty s významnými dopady na práva účastníků řízení, neboť mj. významně ovlivňují úvahu o tom, zda je úsilí o ochranu práva ve svém celku účelné. Způsob, jímž soud rozhodne o některé ze složek nákladů řízení, může vést k podstatnému omezení v přístupu k soudu, což není z hlediska čl. 36 Listiny akceptovatelné. Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí. Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít.
Stěžovatel namítal, že městský soud jej nejdříve rozdělením sporu přiměl k učinění několika samostatných písemných procesních úkonů, spadajících do rámce odborné právní pomoci, a poté odmítl přiznat jakoukoli náhradu za tyto úkony. Ústavní soud v minulosti opakovaně podtrhl důležitost důvěry jednotlivce v akty veřejné moci. Bez této důvěry není výkon veřejné moci v demokratickém státě možný, resp. je velmi nákladný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou výkonu liberální a demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty veřejné moci chránit, a tak i "soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup ... Důvěra v soudní rozhodování ... patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu.". Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly.
Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, zřetelná pobídka, aby znova zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (jde jak o kancelářské a poštovní výlohy, tak o práci věnovanou studiu a zpracování dokumentů a o vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Odkázal přitom na jiné řízení, avšak není zřejmé, o jaké ustanovení tento svůj postup opřel, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Ústavní soud rovněž nemohl akceptovat názor, že replika stěžovatele ze dne 1. 11. 2005 byla neúčelná, neboť nic nesvědčí o tom, že stěžovatel musel vědět, jak se soud staví k argumentaci žalovaného (soud například neavizoval, že by považoval vyjádření žalovaného za vyjádření, jež nepřináší nic nového, a že tudíž stěžovatel nemusí znova na námitky reagovat). Stěžovatel tak musel zohlednit i variantu, že soud považuje argumenty obsažené ve vyjádření za důvodné, a pro tento případ jim musel oponovat, přičemž tak musel učinit písemně, neboť soud přinejmenším naznačil, že věc bude chtít rozhodnout bez ústního jednání. Soud ve vyjádření k ústavní stížnosti označil za zbytečný úkon ze dne 10. 8. 2005, jímž stěžovatel mj. upozornil na rozhodnutí jiného soudu v obdobné věci. V napadeném rozhodnutí soud vůbec tento postup neodůvodnil, což je v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Avšak ani ex post vytvořená argumentace není přiléhavá, neboť zcela pomíjí povinnost soudů pečovat o celkovou harmonii rozhodnutí. Soud nesmí pomíjet informaci o tom, na základě jakých důvodů o obdobné věci rozhodl jiný soud, byť o ni nežádal. V daném případě navíc žalovaný prezentoval různé rozhodování o podobné věci jako něco běžného, ačkoli takový stav podrývá ideu spravedlnosti. Navíc soud stěžovatele i zde ke konání vyzval, když žádal prohloubení předestřené argumentace, jíž se stěžovatel domáhal přiznání odkladného účinku.
Pokud Městský soud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť použil argument v zákoně (§60 soudního řádu správního) neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu. Soud tedy nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud podotýká, že výše uvedené právní názory nutně neznamenají, že soud musí náhradu zastoupení za úkony činěné ve velmi podobných věcech přiznat vždy v plné výši a že by nemohl na základě konkrétní normy podústavního práva a na základě přesvědčivého výkladu v té či oné míře zohlednit podobnost věci.
Ústavní soud závěrem dodává, že Městský soud v Praze náležitě neodůvodnil, proč vůbec věc vyloučil k samotnému projednání. Poukaz na "přehlednost" řízení takovým odůvodněním není. Zvolený postup může být problematický i z hlediska povinnosti řídit se předchozími rozhodnutími, neboť např. v nálezu ze dne 16. 3. 2006 ve věci sp. zn. I. ÚS 664/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 56) Ústavní soud Městskému soudu v Praze připomněl právní názor Nejvyššího správního soudu: "Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za účelné odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 53/2004 ze dne 21. 4. 2005, který kritizoval praxi "umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné". Podle Nejvyššího správního soudu "jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení ... tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod. Tento postup ... zatěžuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. To je zvláště nevhodné v situaci ... přetíženosti soudů, kdy toto další umělé zvyšování přetíženosti vede ... k poškození účastníků ostatních řízení, jejichž spory narůstající soudní zahlcenost nutně dále prodlužuje, aniž by přitom bylo toto zvýšené úsilí i finanční výdaje jak na straně účastníků, tak na straně státu, vyváženo tím, že by byla účinněji poskytnuta ochrana právům účastníků. Lze proto uzavřít, že tehdy, kdy soudy zbytečně komplikují řízení např. jejich bezúčelným rozdělováním, vzdalují se od ,raison d'etre' své ústavně zakotvené existence, jímž je právě umožnit co nejspravedlivěji a nejefektivněji průchod právům a spravedlnosti."".
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) uvedeného zákona výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006 č. j. 5 Ca 184/2005-41 zrušil.