ECLI:CZ:US:2012:2.US.5.12.1
sp. zn. II. ÚS 5/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, IČ: 62967541, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem náměstí Starosty Pavla 40, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Cm 14/2005-122 ze dne 30. 6. 2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 307/2009-195 ze dne 7. 1. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2289/2010-248 ze dne 20. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na legitimní očekávání garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práv vyplývajících z čl. 5, čl. 11, čl. 26 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i ustanovení čl. 5, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 13 Cm 14/2005-122 ze dne 30. 6. 2009 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po žalované společnosti ROSSMANN, spol. s r. o., IČ: 61246093, domáhala náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 893 241 Kč s příslušenstvím, jež jí měla vzniknout za období od 1. 10. do 31. 12. 2002 v důsledku jednostranného ukončení odběru drogistického zboží žalovanou, prováděném do té doby na podkladě rámcové smlouvy ze dne 2. 1. 2001. K odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil Vrchní soud v Praze v rozsudku č. j. 8 Cmo 307/2009-195 ze dne 7. 1. 2010 (výrok II.), kterýmžto současně zamítl návrh stěžovatelky na přerušení odvolacího řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Obecné soudy na základě ve věci provedeného dokazování shodně dospěly ke zjištění, že rámcová kupní smlouva ze dne 2. 1. 2001 nebyla pro absenci podstatných náležitostí kupní smlouvou dle ustanovení §409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), nýbrž jen dohodou o podmínkách vzájemného obchodního styku uzavřenou v intencích ustanovení §269 obchodního zákoníku. Předmětná rámcová smlouva neobsahovala závazek žalované trvale či opakovaně odebírat konkrétní zboží od stěžovatelky, a proto její výpověď ze strany žalované nezakládala nárok na náhradu škody podle §373 a násl. obchodního zákoníku, jelikož žalovaná žádnou smluvní, ale ani zákonnou povinnost neporušila. Obecné soudy se vedle toho neztotožnily s názorem stěžovatelky, že žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obchodního zákoníku, či v rozporu s obchodními zvyklostmi zachovávanými v rámci dosavadní spolupráce ve smyslu §264 obchodního zákoníku.
S uvedenými právními závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasila a do rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, opíraje jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 2289/2010-248 ze dne 20. 10. 2011 odmítl jako nepřípustné. Učinil tak s podrobným rozvedením důvodů - i s odkazem na svá dřívější rozhodnutí vydaná v obdobných věcech stěžovatelky - pro které nebylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a to jak pokud jde o závěry týkající se předpokladu vzniku nároku na náhradu škody podle §373 obchodního zákoníku, tak pokud jde o závěry týkající se tvrzené škody, podle stěžovatelky vzniklé zadržením bezdůvodného obohacení, přičemž v této souvislosti dovolací soud upozornil na to, že se jedná o skutková tvrzení odlišná od tvrzení učiněných před soudem prvního stupně, jimiž se nalézací soud neměl možnost zabývat.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V obsáhle rozepsaných důvodech ústavní stížnosti, s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž cituje, vznáší vůči obecným soudům celou řadu detailních námitek proti jejich postupu i důvodům jejich rozhodnutí. Stěžovatelka připomenula skutkový stav sporu, na který odkazovala žalobou, jejími doplněními i návrhy na provedení důkazů, podle něhož "zněním rámcových kupních smluv a jejich dodatků" žalovaná od stěžovatelky vybrala konkrétní platby bez poskytnutí jakéhokoli protiplnění. V této souvislosti stěžovatelka odkazovala na rozsudek č.j. (pozn. jde o rozsudek Vrchního soudu v Praze a správně má být "sp.zn.") 3 Cmo 95/2006 a navazující rozsudek č.j. (pozn. jde o rozsudek Nejvyššího soudu a správně má být "sp.zn.") 23 Cdo 2184/2007, které posuzovaly stejný skutkový stav sporu mezi účastníky se stejným postavením na trhu jako bezdůvodné obohacení. Jinými slovy, pochybení obecných soudů mělo spočívat v tom, že posuzovaly spor dle §373 obchodního zákoníku, vycházeje z rámcové kupní smlouvy jako platné smlouvy, přestože si současně byly podle stěžovatelky vědomy faktu, že rámcová kupní smlouva byla uzavřena neplatně, a tedy že výběry plateb žalovanou od stěžovatelky byly právními úkony bez právního titulu či neplatnými právními úkony, tzn. bezdůvodným obohacením žalované na jedné straně a pohledávkami stěžovatelky za žalovanou na straně druhé. Obecné soudy v souladu s přesvědčením stěžovatelky již poosmé ve stejné věci vydaly rozhodnutí, jejichž odůvodnění znamená její úspěch (vyplývá z nich její pohledávka za žalovanou), ale výrok ve věci samé neúspěch (pohledávka za žalovanou je popřena), čímž "nedodržely ústavněprávní požadavek na řádné, srozumitelné a logicky odůvodněné rozhodnutí a zároveň svévolně užily vůči stěžovateli takové interpretace zjištěného skutkového stavu sporu, znění rámcových kupních smluv, právních předpisů i neplnění svých povinností dle zák.č. 6/2002 Sb. i o. s. ř., které jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti...". Postupem ignorujícím existující pohledávky stěžovatelky za žalovanou obecné soudy jednak aprobovaly jednání "contra bonos mores", tj. jednání, kdy žalovaná uvedla stěžovatelku úmyslně a cíleně v omyl neplatnými rámcovými kupními smlouvami, aby vybrala nezákonným způsobem do svého držení majetek stěžovatelky ve formě hotových peněz, o které se bezdůvodně obohatila, a jednak porušily stěžovatelčino "základní právo legitimního očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva k pohledávkám" za žalovanou. Stěžovatelka obecným soudů dále vytkla, že jí v rámci "zákonného práva předvídatelnosti rozhodnutí" nesdělily svůj náhled na skutkový stav sporu, čímž ji znemožnily odkázat na změnu či rozšířit žalobní tvrzení o existenci bezdůvodného obohacení na straně žalované. Ve zbytku ústavní stížnosti se stěžovatelka věnovala charakteristice drogistického trhu a chování tzv. řetězců, aplikujíc ho na postup žalované, otázce promlčení svých nároků a závěrem předestřela vlastní hodnocení skutkového stavu sporu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterým byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí obecných soudů, a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká.
Jádro stížnostního návrhu představuje výtka adresovaná obecným soudům, že se nezabývaly právním stavem mezi účastníky z pohledu stěžovatelkou provedených plnění, respektive, že za daného skutkového stavu nerozhodly o vydání žalovanou získaného bezdůvodného obohacení. K tomu je třeba podotknout, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelky například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
Obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pouhá skutečnost, že obecné soudy dospěly k odlišným závěrům, než jsou ty, které opakovaně předkládá stěžovatelka, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny i Úmluvy a neporušuje ani další tvrzená práva a zásady.
Stěžovatelka se především mýlí, tvrdí-li, že bylo povinností obecných soudů uplatněný nárok podřadit pod jinou hmotně právní normu. Stěžovatelkou prosazovaný nárok na náhradu škody nemohl být překvalifikován samotným soudem a žalované částky nemohly být přiznány jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť oba nároky (na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení) mají zcela odlišný skutkový základ. Nalézacímu soudu se pak nelze divit, že posoudil věc podle původní žaloby. Ostatně je to především účastník řízení, a nikoli soud, kdo svým návrhem určuje, jaká skutková tvrzení budou základem soudního rozhodování, a jakým směrem se tedy soud při rozhodování bude ubírat. Není přípustné, aby účastník řízení v případě, neuspěje-li s jednou variantou skutkových tvrzení, vytýkal posléze soudu, že se měl zabývat případnou variantou jinou. V tomto směru dává Ústavní soud plně za pravdu dovolacímu soudu, že žalobní tvrzení stěžovatelky neumožnila dovození bezdůvodného obohacení žalované. Odpovědnost za výsledek sporu tak leží výlučně na stěžovatelce.
Stojí rovněž za připomenutí, že Ústavní soud se obsahově i právně obdobnou problematikou již v minulosti mnohokrát zabýval, a to přímo na podkladě návrhů stěžovatelky. Závěry učiněné v příslušných rozhodnutích (sp. zn. IV. ÚS 175/06, II. ÚS 568/11, II. ÚS 895/11, I. ÚS 896/11, IV. ÚS 1284/11, IV. ÚS 2684/11, I. ÚS 2798/11, IV. ÚS 2833/11, III. ÚS 3010/11, III. ÚS 3193/11, I. ÚS 3903/11 či IV. ÚS 3965/11, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), jimiž byly ústavní stížnosti stěžovatelky odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat.
V návaznosti na výše uvedené Ústavnímu soudu proto nezbylo, než postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost i v tomto případě odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu