ECLI:CZ:US:2004:2.US.547.03
sp. zn. II. ÚS 547/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele Ing. R. K., zastoupeného advokátem JUDr. T. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2003, čj. Nt 4408/2003-56, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, čj. 67 To 461/2003-191, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 12. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i právo na lidskou důstojnost dle čl. 10 odst. 1 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Z předloženého spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 4408/2003, Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního rady Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno, ze dne 20. 8. 2003, ČTS: OKFK-514/7-2002, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " trestní zákon"), spáchaného formou organizátorství ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal dne 20. 9. 2003 návrh na vzetí stěžovatele do vazby.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl usnesením ze dne 20. 9. 2003, čj. Nt 4408/2003-55, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") s tím, že vazba se započítává dnem a hodinou zadržení, tj. ode dne 18. 9. 2003 od 10.00 hodin. Soud dospěl na základě předloženého spisového materiálu k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, vykazují všechny znaky trestných činů a jsou dány důvody pro podezření, že trestné činy spáchal stěžovatel. Upozornil na vysoký trest odnětí svobody, který stěžovateli hrozí, i na skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že před trestním stíháním unikal. Dovodil z nich důvod vazby dle §67 písm. a) trestního řádu. Existenci vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu odůvodnil potřebou výslechu svědků, již jsou přáteli a známými stěžovatele, případně spoluobviněných, i z toho, že již jednou se pokoušel trestní řízení ovlivnit, což vyplynulo ze zabavených dopisů.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost. Poukazoval na formálnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, v němž nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, jež by prokazovaly důvodnost vazby.
Městský soud v Praze zamítl stížnost usnesením ze dne 23. 10. 2003, čj. 67 To 461/2003-191. V jeho odůvodnění konstatoval, že napadené usnesení trpí řadou vad, které ovšem nejsou natolik závažné, aby bylo možno usnesení považovat za nezákonné. Poukázal na konkrétní skutečnosti, které prokazují důvodnost trestního stíhání stěžovatele (trestní oznámení Č. s. a Ing. J. F., zajištěné leasingové smlouvy, zjištění učiněná v průběhu domovních prohlídek, dopisy stěžovatele adresované T. B. a obviněnému M. R.), jejichž obsah je stěžovateli i obhajobě znám. Stížnostní soud poukázal na to, že při hodnocení důvodnosti vazby musí soud hodnotit všechny skutečnosti, jež vyplývají přímo z dosavadního jednání stěžovatele, ale i skutečnosti jiné, jež mohou mít význam pro rozhodnutí o vazbě. Poukázal v této souvislosti na další trestní stíhání, jež jsou proti stěžovateli vedena Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, i na skutečnosti, jež byly v souvislosti s nimi zjištěny (zbraně a padělané osobní doklady zajištěné při domovní prohlídce ve skryté místnosti rodinné vily stěžovatele) a jež při posuzování existence vazebních důvodů nelze pominout. Dovodil z nich, že rozsah trestné činnosti, pro niž je stěžovatel v současné době stíhán, je mimořádný již proto, že ve všech případech jde o závažnou trestnou činnost. Uvedl, že je třeba vzít tyto skutečnosti v souvislosti s obavou z útěku stěžovatele i s výší trestu, jímž je ohrožen, v úvahu při posuzování útěkové vazby. Poukázal na to, že při domovní prohlídce konané dne 23. 7. 2002 byly zajištěny padělané doklady s fotografií stěžovatele (cestovní pasy, řidičský průkaz, průkaz Parlamentu České republiky, zelená karta evid. č. 241 s nápisem Senát České republiky, průkaz advokáta), které mohly sloužit jedině k vycestování z republiky. Označil tyto doklady za konkrétní skutečnosti, jež potvrzují obavu z útěku stěžovatele. Upozornil na to, že k propuštění stěžovatele z vazby na svobodu došlo nikoli proto, že pominuly vazební důvody, ale proto, že nečinností vrchního státního zastupitelství (nerozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě po uplynutí zákonné lhůty) byla porušena jeho ústavní práva. Stížnostní soud se ztotožnil s námitkou stěžovatele, že soudem uváděný koluzní důvod vazby je nekonkrétní a úvaha soudu o přítomnosti stěžovatele při prováděné domovní prohlídce postrádá smysl. Vyslovil rovněž souhlas s tvrzením, že stěžovatel nebude ovlivňovat svědka Š., neboť tento svědek byl dne 23. 9. 2003 zavražděn. Šlo právě o svědka, který byl v dopisu proneseném z věznice označen stěžovatelem jako konfident. Stížnostní soud konstatoval, že bude třeba vyslechnout T. B., který předal policejním orgánům motáky pronesené z věznice. Právě ve vztahu k němu lze považovat obavu z následků předpokládaných v §67 písm. b) trestního řádu za důvodnou. Je třeba vyslechnout i dosud neztotožněnou osobu J. L., který byl do trestné činnosti rovněž zapojen. Soud konstatoval, že důvod koluzní vazby nespočívá toliko v obavě z ovlivnění dosud nevyslechnutých svědků či spoluobviněných, ale i v jiném maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Nutno přihlédnout k obsahu dopisů nelegálně propašovaných z věznice, jež mají k trestné činnosti stěžovatele vztah. Tvrzení stěžovatele, že z jeho korespondence vyplývá toliko snaha ovlivnit své vazební podmínky, příp. zařídit své obchodní a osobní záležitosti, neodpovídá obsahu zabavených dopisů. Stížnostní soud dospěl k závěru, že vzhledem k uvedeným skutečnostem nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Stěžovatel napadl obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní skutečnosti, jimiž soudy obou stupňů odůvodnily své závěry. Je přesvědčen, že stížnostní soud vykonstruoval v případě obou vazebních důvodů zcela nová skutková zjištění, jež mají vazbu odůvodnit. Zjevně nezákonné rozhodnutí soudu prvního stupně nahradil svým vlastním, v němž se pokusil důvody vazby zdůvodnit podrobněji a logičtěji. Stěžovatel považuje argumentaci stížnostního soudu za nezákonnou a nesprávnou. Ztotožňuje se s obecným principem, že soud musí hodnotit všechny skutečnosti, jež vyplývají nejen z jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, ale i skutečnosti další, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vazbě. Dle obsahu ústavní stížnosti soud ovšem provedl jejich výklad zcela účelově a opřel rozhodnutí o skutečnosti, které nemají žádnou vypovídací hodnotu. Stížnostní soud především opřel důvody útěkové vazby o doklady, nalezené při domovní prohlídce. Závěry, které z nich dovozuje, jsou ovšem v extrémním rozporu s tím, co lze z těchto skutečností zjistit. Stěžovatel připouští, že je proti němu vedeno několik trestních stíhání. V souvislosti se stíháním zahájeným v červenci 2002 byl vzat do vazby, z níž byl propuštěn na základě rozhodnutí Ústavního soudu. V té době byla proti němu vedena i jiná trestní stíhání, s výjimkou těch, která byla zahájena v červnu a v srpnu 2003. Soud při hodnocení této skutečnosti přehlíží fakt, že stěžovatel, ač ohrožen zcela stejnou trestní sazbou jako nyní, nemařil trestní stíhání ani neutekl. Výčet trestních stíhání nemůže mít proto dle stěžovatele žádný význam pro rozhodnutí o vazbě, pokud není uvedeno, co se změnilo v září tohoto roku. Pokud stížnostní soud zdůrazňuje rok starý nález padělaných dokladů, nevysvětluje již, proč po dobu osmi měsíců stěžovatel neuprchl. Stěžovatel se domnívá, že spekulace o dokladech jako důkazu úmyslu uprchnout by byla na místě v době, kdy byly doklady zajištěny, a ne v době, kdy se stěžovatel po propuštění z vazby o žádný útěk nepokusil. Soud nevzal v úvahu, že stěžovatel fakticky v cizině byl a nic mu nebránilo, aby uprchl. Za otázku zásadní považuje stěžovatel i to, zda lze přihlížet ke skutečnostem, které se staly před delší dobou, což se týká nejenom pasů, ale i dopisů, jež stížnostní soud zmiňuje. Má za to, že je nezbytné, aby tyto skutečnosti byly uvedeny a aby soud vyložil, proč jsou v konkrétní nové trestní věci vazební důvody opřeny o dřívější jednání obviněného. Stížnostní soud toliko připomněl některé staré skutečnosti a poté, bez vyložení jejich aktuálního významu, dospěl k závěru, že tyto skutečnosti odůvodňují rozhodnutí o vazbě. Stěžovatel upozornil, že soud neměl žádný podklad pro závěr, že zmiňované písemnosti byly propašovány z věznice. Uvedl, že dopisy posílal běžnou poštou, o čemž svědčí i fakt, že nebyl nikdy vyšetřován či kázeňsky postižen za to, že by porušil řád výkonu vazby odesíláním korespondence nedovoleným způsobem. Poukazuje i na další ničím nepodložené spekulace soudu (v souvislosti se zmizením stěžovatelova otce či s výslechem stěžovatele). Za podstatné považuje to, že se nevyhýbal vyšetřování. Policie o něho celé léto nejevila podstatný zájem a souhlasila s odkladem termínu jeho výslechů ze zdravotních důvodů. Situace se nezměnila ani poté, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení dalšího trestního stíhání. Po celou dobu se stěžovatel zdržoval ve svém bydlišti nebo na dostupné adrese. K zajištění jeho účasti na vyšetřovacích úkonech nebylo využito jiných institutů trestního řádu, po jejichž vyčerpání by bylo na místě zvažovat uvalení vazby.
Ve vztahu ke koluzní vazbě stěžovatel ve své ústavní stížnosti zdůraznil, že stížnostní soud sice uznal nekonkrétnost rozhodnutí o vzetí do vazby, namísto zrušení vadného rozhodnutí ale uvádí jiné důvody koluzní vazby (nutnost výslechu svědků B. a L.), čímž se chová jako soud nalézací. Stěžovatel tak neměl možnost se k jeho argumentům vyjádřit. Soud se hlouběji o osobu svědka B. nezajímal. Jinak by zjistil, že je proti němu vedeno několik trestních stíhání pro důvodné podezření, že okradl klienta o věci v hodnotě několika desítek milionů Kč a poté uprchl do Libanonu. Pokud se kdy podaří tohoto svědka dostihnout, je zcela vyloučeno, že by stěžovatel mohl obsah jeho výpovědi ovlivnit ve svůj prospěch. Má za to, že ani obsah dopisů nemá jako aktuální důvod koluzní vazby žádný význam. I přes skutečnost, že jejich cílem bylo zařídit osobní záležitosti stěžovatele, nelze je po roce připomínat a znovu na ně odkazovat v rozhodnutí o koluzní vazbě. Nevztahovaly se k současnému trestnímu řízení a stěžovatel pro ně byl postižen rozšířením vazebních důvodů. Několik z dopisů adresovaných obviněnému R. posléze posloužilo jako důkaz, na jehož základě bylo sděleno stěžovateli další obvinění. Stížnostní soud se tedy měl zabývat tím, nakolik lze po více než roce z těchto písemností dovozovat nebezpečí, že i nyní bude stěžovatel ovlivňovat trestní řízení nedovoleným způsobem. Stěžovatel je názoru, že v každém individuálním případě musí soud nejen konstatovat, že se obviněný dopustil v minulosti koluzního jednání, ale i jasně uvést, z čeho dovozuje, že aktuálně hrozí nebezpečí recidivy takového jednání. Vzal si ponaučení ze svého chování v minulosti a chtěl se za všech okolností vyhnout dalšímu "koluznímu jednání". O žádné takové jednání se po sdělení dalšího obvinění nepokusil ani ve vztahu k dalším devíti obviněným, kteří jsou vyšetřováni na svobodě a kteří popřeli, že by stěžovatele znali. Stěžovateli není jasné, jakou roli má v jeho věci hrát dosud neztotožněný svědek L.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na obecné principy spravedlivého procesu (řádné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, procesní bezvadnost), vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu, Evropské komise pro lidská práva ("Komise") i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"). Připomíná i aktuálně platná příslušná ustanovení trestního řádu a zdůrazňuje zásadu přiměřenosti. V daných souvislostech poukazuje na princip kontradiktornosti řízení o vazbě, projevující se mimo jiné v požadavku rovnosti zbraní. Má za to, že soud nemůže rozhodnout o vazbě na podkladě materiálů, s nimiž se obhajoba nemohla seznámit, a stížnostní soud by neměl svými argumenty nahrazovat nedostatky původního rozhodnutí. Jestliže soud prvního stupně formuloval na základě předložených důkazů, k nimž se stěžovatel vyjádřil, své závěry, nelze připustit, aby stížnostní soud formuloval skutkové závěry jiné anebo tak dokonce činil na základě nových důkazů dodatečně předložených. Poukazuje na věc Kemmache proti Francii, v níž Komise neshledala přesvědčivým argument možného ovlivňování svědků a pravděpodobným nebezpečí útěku stěžovatele. Uvádí, že uvedený případ a projednávaná věc jsou téměř identické, neboť stěžovatel se také dostavil dobrovolně k výslechu, nemařil vyšetřování a žádným způsobem nepůsobil na svědky či spoluobviněné, čímž demonstroval, že hodlá spolupracovat se spravedlností.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze i vedlejšího účastníka řízení Vrchní státní zastupitelství v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření upozornil na to, že podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že celý proces byl podřízen jediné myšlence - jakkoli odůvodnit vazbu s cílem uvěznit stěžovatele. Jedná se o častou obhajobu v závažných hospodářských kauzách, přičemž obdobnou myšlenku o nestandardních postupech ve vyšetřování uváděl obhájce stěžovatele při svém závěrečném návrhu před Obvodním soudem pro Prahu 4. Tomu odpovídá i následné zjišťování u vedení soudu, zda soudce rozhodující o vazbě byl skutečně zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Soud uvedl, že o uvalení vazby bylo rozhodnuto v sobotu dne 20. 9. 2003, přičemž soudce byl příslušný k rozhodování o vazbách v rámci dosažitelnosti. Soudce, ač to není běžnou praxí, umožnil obhájci stěžovatele hodinové studium spisu k přípravě obhajoby. Asi hodinu před naplánovaným začátkem výslechu se do budovy soudu dostavila zásahová jednotka policie s tím, že mají důvěryhodné informace o tom, že bude učiněn ozbrojený pokus o osvobození stěžovatele. Vady vytýkané stížnostním soudem by bylo možno považovat za akceptovatelné, pokud by soudce měl možnost před vydáním rozhodnutí mnohem déle studovat rozsáhlý spisový materiál. Soud se necítí oprávněn dále napadené usnesení jakkoli komentovat. Domnívá se ovšem, že neporušil základní práva či svobody stěžovatele.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení, jež obsahuje zcela jasné a konkrétní skutečnosti, odůvodňující vazební důvody. Uvedl, že v rámci rozhodování o stížnosti může provádět i vlastní dokazování, a to k ověření tvrzených skutečností nebo i ze svého vlastního podnětu v rámci revizní povinnosti. V daném případě sice vyžádal další materiály od státního zástupce, ale obhajoba se s nimi opakovaně seznámila. I při projednání stížnosti byla proto zachována zásada "rovnosti zbraní". K námitce, že nelze z pouhého faktu předchozího koluzního jednání dovozovat, že v nové situaci a ve vztahu k novému trestnímu řízení se bude stěžovatel chovat stejně, uvedl, že stěžovatel se předchozího koluzního jednání dopustil v průběhu vazebního řízení v jiné trestní věci, jeho koluzní jednání ovšem mělo vztah k nyní projednávané trestné činnosti, týkající se akciové společnosti T. l.
Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření upozornilo na to, že obě napadená vazební rozhodnutí je nutno považovat za jeden celek. Stížnostní soud postupoval v souladu s §147 odst. 1 písm. a) trestního řádu a svá zjištění dostatečně rozvedl v odůvodnění rozhodnutí. Oba vazební důvody řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil s odkazem na konkrétní zjištění vyplývající ze způsobu chování stěžovatele. Spolu s vyjádřením předložilo státní zastupitelství podstatnou část necenzurované korespondence, kterou dne 17. 9. 2002 vydal svědek T. B. Tento svědek při výslechu před dožádaným Státním zastupitelstvím v Cottbusu podrobně popsal autenticitu vydaných dopisů, jakož i způsob jejich nelegálního předávání z vazby prostřednictvím obhájců stěžovatele. Znalecký posudek z oboru expertizy ručního písma z 26. 6. 2003 dotvrdil, že vydanou necenzurovanou korespondenci psal stěžovatel. S ohledem na její obsah mohl soud konstatovat, že stěžovatel jinak prokazatelně mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání a že jde o kvalifikovaný koluzní důvod vazby. Státní zastupitelství připomnělo, že věc je ve stádiu přípravného řízení, jehož dosavadní výsledky potvrzují nejen jeho důvodnost, ale odůvodňují i nedávné upozornění, že stěžovatel i spoluobvinění jsou ve smyslu §43 trestního zákona nadále posuzováni jako pachatelé trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení. Upozornilo na to, že v průběhu vazebního řízení byla vydána další rozhodnutí o zamítnutí žádostí stěžovatele o propuštění z vazby a o jeho ponechání ve vazbě.
Stěžovatel podal poté, kdy mu byla na jeho žádost zaslána vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení, podrobné stanovisko k nim. Stanovisko bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 4. 3. 2004. Stěžovatel v něm uvedl, že argumenty, jež byly předneseny účastníky řízení, míří mimo jádro sporu, neboť se zabývají skutečnostmi, které jsou pro posouzení jeho námitek irelevantní. Za nejpodstatnější ve stanovisku Obvodního soudu pro Prahu 4 považuje fakt, že soud jednoznačně přiznává, že soudce neměl dostatek času na prostudování předložených materiálů. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, která řadí tento druh problému do problémů administrativních, jež jsou výhradně věcí soudu a nelze jimi zdůvodnit jinak vadný či nedostatečný postup soudu. K vyjádření Městského soudu v Praze uplatňuje v podstatě stejné argumenty jako již v ústavní stížnosti a připomíná, že v jeho případě šlo v podstatě o jednoinstanční rozhodnutí. Tvrzení soudu, že koluzní jednání mělo vztah k projednávané trestní věci, postrádá dle stěžovatele logiku. Pokud byl ve vazbě v souvislosti s jinou věcí a nynější trestní řízení neprobíhalo, pak se logicky nemohl dopustit koluzního jednání ve vztahu k tomuto dosud neexistujícímu řízení. K vyjádření vedlejšího účastníka namítl, že státní zastupitelství nerespektuje princip vycházet z důkazního stavu v době rozhodování soudů, neboť ve svém vyjádření zmiňuje i důkazy, jež byly opatřeny později. Nesouhlasí ani s názorem, že je nutno obě napadená rozhodnutí považovat za jeden celek. Má za to, že obě vazební rozhodnutí mohou tvořit celek za situace, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo věcně i formálně správné.
Dne 26. 4. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen závěrečný návrh, v němž stěžovatel poukázal na dosavadní vývoj jeho trestního stíhání. Má za to, že tvrzená porušení jeho ústavních práv nejenom existují, ale mají hlubší příčinu. Vyslovil názor, že orgány činné v trestním řízení vyvíjejí v jeho kauzách mimořádné úsilí, které se ovšem neprojevuje shromažďováním potřebných důkazů svědčících o jeho vině, ale vytvářením atmosféry o jeho vině a nebezpečnosti. Připomněl i aktuální rozhodnutí Ústavního soudu, týkající se způsobu přezkoumávání vazebních rozhodnutí a práva obviněného být přezkumu přítomen. Setrval na svém původním návrhu, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl.
V jádru argumentace uplatněné v ústavní stížnosti leží tvrzení stěžovatele, že obecné soudy rozhodly o omezení jeho osobní svobody bez existence zákonných důvodů a že stížnostní soud odstranil nedostatky v usnesení o vzetí do vazby vlastními skutkovými zjištěními, k nimž se stěžovatel neměl možnost vyjádřit.
Při přezkoumání předmětné věci Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle níž neposuzuje celkovou zákonnost napadeného rozhodnutí a nepřehodnocuje závěry o existenci či neexistenci vazebních důvodů. Tyto otázky jsou zpravidla řešeny v působnosti obecných soudů, které vycházejí z konkrétních zjištění obsažených v trestním spisu. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí obecného soudnictví a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím některého z nich porušeny ústavní práva nebo svobody.
Jak vyplývá z výroku napadeného usnesení soudu prvního stupně, soud shledal u stěžovatele vazební důvody dle ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné vyložil, o jaké skutečnosti své závěry opřel. Existenci vazby útěkové shledal v ohrožení stěžovatele vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody a v tom, že před trestním stíháním unikal. Důvody vazby koluzní odůvodnil potřebou výslechu svědků (z okruhu přátel a známých stěžovatele), případně spoluobviněných, a tím, že stěžovatel se již pokoušel trestní řízení ovlivnit, což vyplývá z "oněch dopisů, jejichž obsah je závažný ve vztahu ke svědkům i spoluobviněným". Stížnostní soud zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že podle §147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná, byť stěžovateli přisvědčil v tom, že odůvodnění usnesení soudu prvního stupně trpí vadami. Konstatoval ovšem, že tyto vady nemají vliv na zákonnost rozhodnutí (šlo jen o neúplnost odůvodnění a nikoli o situaci, kdy by tu důvody vazby jako takové nebyly). Ústavní soud má za to, že jeho postup odpovídá zásadám vyjádřeným v §147 odst. 1 trestního řádu, na nichž je postavena přezkumná činnost stížnostního soudu (srov. 7 Tvo 57/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 4, str. 330-333), a je ústavně konformní. Důvodem pro zrušení napadeného usnesení by mohla být jedině nesprávnost jeho výroku, a nikoli nedostatky v odůvodnění, jak se mylně domnívá stěžovatel. Vady odůvodnění usnesení zpravidla nemohou samy o sobě vést ke zrušení usnesení, jestliže jeho výrok je správný. Tak tomu bylo i v projednávaném případě. Námitku stěžovatele, že stížnostní soud měl nezákonné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, proto Ústavní soud shledal neopodstatněnou.
Stížnostní soud opřel obavu z jednání, které založilo důvod útěkové vazby, stejně jako soud prvního stupně, o hrozbu vysokým trestem, když vyšel ze závažnosti spáchaného jednání, pro něž byl stěžovatel obviněn v této věci, i z jeho dalších obvinění. Důvodnou shledal i obavu nalézacího soudu z možného útěku stěžovatele. Nesouhlasil ovšem s okolnostmi, o něž soud prvního stupně tuto obavu opřel. Sám ji zdůvodnil nálezem padělaných osobních dokladů, cestovních pasů a zbraní při domovní prohlídce v domě stěžovatele. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stížnostního soudu, který ostatně akceptuje i stěžovatel, že soud při rozhodování o vazbě přihlíží ke všem skutečnostem, které mají vztah k vazebním důvodům v posuzované věci, tedy i k těm, jež byly zjištěny v jiných souběžně probíhajících trestních věcech stěžovatele. Pokud tedy stížnostní soud přihlédl i k závěrům domovní prohlídky, konané v jiné trestní věci stěžovatele, a dovodil z nich okolnosti odůvodňující vazební důvody dle §67 písm. a) trestního řádu v této věci, je jeho postup akceptovatelný i z ústavního hlediska. Úvahy stěžovatele o tom, že nebylo prokázáno, jaké úmysly měl s padělanými doklady, jdou nad rámec předmětného rozhodování, neboť z hlediska posouzení vazebních důvodů je důležitý především samotný jejich nález.
Stěžovatel v daných souvislostech upozornil, že k nálezu dokladů i k vydání dopisů došlo před delší dobou. Soud přitom podle něj neuvedl jediný poznatek o tom, že by důvody útěkové vazby byly aktuální, když stěžovatel nijak nemařil vyšetřování. Poukázal přitom na rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Kemmache versus Francie, v němž Komise konstatovala, že vazba stěžovatele nebyla v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy pro nedostatek vazebních důvodů. Ani tato námitka stěžovatele není opodstatněná. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení stížnostního soudu, soud přihlédl při zkoumání vazebních důvodů dle §67 písm. a) trestního řádu nejen k tomu, že mu s ohledem na trestní stíhání, pro něž byl vzat do vazby, hrozí vysoký trest odnětí svobody, ale i k tomu, že v červnu a v září 2003 (tedy poté, kdy byl z vazby propuštěn na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 692/02) mu byla sdělena obvinění ze spáchání další závažné trestné činnosti. Tato skutečnost ve spojení s byť rok starým nálezem padělaných dokladů posiluje obavu z následků předvídaných v ustanovení §67a) trestního řádu (zejména za situace, že je důvodně podezřelý i z nezákonných finančních transakcí mezinárodního rozsahu, z nichž mu měly plynout milionové zisky, jež může mít uloženy na účtech u bankovních ústavů v cizině). Námitky stěžovatele, že nelze argumentovat dalšími trestními řízeními vedenými proti němu, jsou proto nedůvodné. Lze uzavřít, že v projednávané věci byly zjištěny konkrétní skutečnosti, jež vyústily ve vyslovení obavy, že by se stěžovatel při ponechání na svobodě zachoval způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. a). V tom se věc stěžovatele liší od případu Kemmache, kdy skutečnosti, o něž byly u něho opřeny důvody vazby, neshledaly štrasburské orgány aktuálními. Ústavní soud nadto připomíná, že ze znění ustanovení §67 trestního řádu nevyplývá požadavek, aby soud učinil naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, uprchne nebo se bude skrývat. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný zejména při meritorním rozhodování. Ve většině případů není ovšem reálný při prvotním rozhodování o vazbě, neboť zde nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, protože by se v praxi již zpravidla nepodařilo takovému jednání zabránit.
Ústavní soud v souvislosti se zkoumaným vazebním důvodem dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu přihlédl i ke svému nálezu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, v němž vyslovil závěr, že hrozba vysokým trestem odnětí svobody může být konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání buď tím, že uprchne, anebo tím, že se bude skrývat. V citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Z rozhodnutí stížnostního soudu v projednávané věci přitom Ústavní soud zjistil, že útěkový vazební důvod se v konkrétnostech opírá mimo jiné o konstatování, že vazba je odůvodněna reálnou hrozbou vysokého trestu odnětí svobody, jež je podložena tím, že mimořádně rozsáhlá trestná činnost měla být páchána plánovaně a po delší dobu. Plynuly z ní vysoké zisky, přičemž skutečná škoda měla přesáhnout několikanásobně škodu velkého rozsahu.
Skutečnosti, o něž opřel soud prvního stupně důvody koluzní vazby (ovlivňování svědků, skutečnosti zjištěné ze zadržených dopisů), dále stížnostní soud konkretizoval. Toliko úvahu nalézacího soudu o přítomnosti stěžovatele při domovní prohlídce dne 24. 7. 2003 označil za nesmyslnou a potřebu výslechu svědka Š. za nereálnou, neboť svědek byl 23. 9. 2003 (tedy poté, kdy rozhodoval soud prvního stupně), zavražděn. Poukázal na další konkrétní svědky (T. B. a dosud neztotožněného J. L.), které je třeba k věci vyslechnout. Připomněl nejen obavu z možného ovlivňování svědků, ale i jiné maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Zdůraznil konkrétní obsah zabavených dopisů, o nichž se obecně zmínil již soud prvního stupně a které mají vztah k posuzované trestné činnosti. Námitka stěžovatele, že účelem dopisů, jež byly posílány legální cestou, bylo upravit osobní záležitosti, s ohledem na jejich obsah neobstojí. Jak upozornil stížnostní soud, povaha textů obsažených v dopisech svědčí mimo jiné o tom, že stěžovatel touto korespondencí předmětnou trestnou činnost prostřednictvím M. R. řídil a organizoval. Ani v případě koluzní vazby nelze proto přisvědčit námitce stěžovatele, že příslušný vazební důvod nebyl podložen konkrétními skutečnosti odůvodňujícími obavu s následků, jež předpokládá ustanovení §67 písm. b) trestního řádu.
Ústavní soud přiznává jistou opodstatněnost argumentaci stěžovatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nedostatečně odůvodněné. Ústavní soud ovšem nemůže toto rozhodnutí z hlediska ústavnosti posuzovat izolovaně, bez vztahu ke skutečnostem, o něž opřel své rozhodnutí stížnostní soud. Z porovnání odůvodnění obou napadených usnesení nelze ostatně dospět k závěru, že by stížnostní soud vykonstruoval v případě vazebních důvodů zcela nová skutková zjištění a nahradil rozhodnutí soudu prvního stupně svým vlastním rozhodnutím. Z odůvodnění usnesení stížnostního soudu vyplývá, že se ztotožnil s obecnými skutečnostmi, o něž opřel vazební důvody soud prvního stupně (hrozba vysokým trestem, obava z útěku, zjištění učiněná ze zabavených dopisů, potřeba výslechu dalších svědků). Považoval je za nutné dále upřesnit a konkretizovat. Nedostatky odůvodnění napadeného usnesení tak odstranil svým vlastním rozhodnutím, jež podrobně odůvodnil. Takový postup mu dovoluje zákonná úprava rozhodování o stížnosti proti usnesení (§141 až §150 trestního řádu), založená na revizním způsobu přezkoumávání. Revizní princip předpokládá, že přezkumný orgán se neomezí na námitky vytýkané ve stížnosti, ale aktivně prověří přezkoumávané usnesení z hlediska všech vad, které se v něm vyskytují. Přitom rozhoduje na základě skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování. Ten se může v některých případech významně lišit oproti stavu v době vydání usnesení soudu prvního stupně, neboť stížnost lze opřít o nové skutečnosti a důkazy a stížnostní orgán sám v rámci plnění revizní povinnosti může další skutečnosti zjistit a důkazy o nich opatřit vlastní činností (srov.Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád, komentář - díl I., 4 vydání 2002, str. 877).
Lze obecně souhlasit s názorem stěžovatele, že výše popsaný revizní princip, byť je v souladu s normami jednoduchého práva, omezuje svým způsobem princip kontradiktornosti řízení. Stížnostní soud totiž rozhoduje v neveřejném zasedání, kde se připouští provedení důkazů pouze přečtením protokolů a jiných písemností (§243 trestního řádu), bez možnosti stran vyjádřit se k jejich obsahu ještě před rozhodnutím. Uplatnění zásady kontradiktornosti řízení, jež se projevuje mimo jiné požadavkem rovnosti zbraní (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy), není ovšem absolutní (srov. Pl. ÚS 15/01). To plně potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Ten v poměru k opravným prostředkům ve věcech vazby poukázal na to, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy omezuje ve svém autentickém znění působení veškerých požadavků spravedlivého procesu výslovně na řízení o "důvodnosti obžaloby" (proces portant sur le bien-fondé de l´accusation). (Český oficiální překlad Úmluvy ve Sbírce zákonů, č. 209/1992, který velmi nepřesně v čl. 6 odst. 1 uvádí "oprávněnost jakéhokoli trestního obvinění", není autentickým zněním Úmluvy; Ústavní soud je ve smyslu čl. 10 Ústavy povinen interpretovat a aplikovat Úmluvu jako mezinárodní smlouvu, v souladu s jejím autentickým zněním.) Řízení o opravných prostředcích ve věcech vazby není podle Evropského soudu pro lidská práva řízením o "důvodnosti obžaloby" (viz jeho rozhodnutí ve věci Neumeister proti Rakousku, 1968, §23), a proto nelze všechny požadavky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy na řízení o vazbě bez dalšího vztáhnout. Platí to např. o veřejnosti jednání (tamtéž).
Výjimky mohou být akceptovány pod podmínkou, že jsou dodržena práva obhajoby ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy (srov. Craxi proti Itálii, 2003). Tato práva byla v projednávaném případě zachována. S necenzurovanou korespondencí vydanou T. B. byl stěžovatel seznámen po svém zadržení dne 18. 9. 2003 a podrobně se k ní při svém výslechu toho dne vyjadřoval. Jak vyplývá dále z protokolu sepsaného u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 20. 9. 2003, k osobě T. B. i k jím vydané korespondenci a k osobě J. L. se stěžovatel vyjadřoval v souvislosti s rozhodováním soudu o vzetí do vazby. Taktéž s obsahem vyžádaných protokolů o domovní prohlídce byl obhájce stěžovatele seznámen při studiu spisového materiálu dne 22. 10. 2003 a reagoval na ně v následně podaném doplnění odůvodnění stížnosti. Stěžovatel proto nemůže důvodně tvrdit, že uvedené důkazy byly pro něj překvapivé.
Ústavní soud rovněž připomíná, že ustanovení čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zajišťuje právo každého "dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně". Rozhodnutí o opravném prostředku ve věcech vazby není rozhodnutím o vině nebo trestu, a Úmluva tudíž dvojstupňovost řízení v takovém případě negarantuje. Výše analyzovaný "revizní princip", jenž dovoluje stížnostnímu soudu nově rozhodnout, je tedy v souladu s požadavky Úmluvy i Protokolu č. 7, jsou-li při jeho aplikaci zajištěna práva jednotlivce v rozsahu vymezeném čl. 6 Úmluvy a judikaturou štrasburských orgánů k němu (viz výše uvedenou věc Neumeister).
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by stížnostní soud při svém rozhodování ohrozil princip rovnosti zbraní a tím i právo stěžovatele na obhajobu způsobem, jenž by porušoval Listinu či Úmluvu.
Ústavní soud konstatuje, že stížnostní soud nezpochybnil svým postupem při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně spravedlnost a tím i ústavnost procesu rozhodování o vazbě jako celku. Jeho závěry mají oporu ve skutkových zjištěních a nejsou v extrémním nesouladu s kautelami plynoucími z trestního řádu. Postupem obecných soudů tak došlo k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody stěžovatele dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny (i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, jejíž použití ukládá článek 10 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy). Za situace, kdy stížnostní soud zákonným i ústavním způsobem napravil vady odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a přezkoumatelným způsobem své rozhodnutí odůvodnil, není možno v jeho postupu spatřovat ani porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (i čl. 6 odst.1 Úmluvy).
Odkaz stěžovatele na aktuální rozhodnutí Ústavního soudu, jež se mělo týkat způsobu přezkoumání vazebních rozhodnutí a práva obviněného na osobní účast (jedná se zřejmě o nález ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02) je nepřípadný. Závěry vyslovené v citovaném nálezu se vztahují na případy přezkoumávání zákonnosti dalšího trvání vazby (nikoli samotného vzetí do vazby), přičemž Ústavní soud podotýká, že v nyní projednávané věci byl stěžovatel při rozhodování soudu o vzetí do vazby osobně přítomen.
Pokud stěžovatel namítá porušení svého práva na lidskou důstojnost chráněného čl. 10 odst. 1 Listiny, ústavní stížnost v daném ohledu postrádá jakoukoli argumentaci a je prima facie nedůvodná.
Ústavnímu soudu s poukazem na výše uvedené nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. května 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu