ECLI:CZ:US:2007:2.US.624.06.1
sp. zn. II. ÚS 624/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti A. G., zastoupené Mgr. D. S., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2006, čj. 3 As 32/2005-51, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 9. 2006 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS"). Namítá, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále základní zásady demokratického právního státu, jako jsou rovnost před zákonem a předvídatelnost zákona a rozhodnutí orgánů veřejné moci.
NSS vytýká, že se nezabýval její kasační stížností v celém rozsahu, závažně zkreslil v ní uplatněnou argumentaci a nevypořádal se se všemi vznesenými námitkami. Podle jejího názoru se v napadeném rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe dalších senátů soudu zabývajících se přezkumem užitých kritérií správního uvážení, a to v rovině jejich vhodnosti, předvídatelnosti a dodržování zásad rovnosti před zákonem. Argumentuje usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002, kterým byly definovány meze správního uvážení, a to v tom smyslu, že správní orgán je omezen zákazem libovůle, což znamená, že musí ve stejných věcech rozhodovat stejně, respektovat princip rovnosti, zákaz diskriminace, zachovávat lidskou důstojnost a povinnost výslovně uvést, jakými kritérii se při uvážení řídil. Nerespektoval názor vyjádřený v rozsudku NSS ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 2 As 31/2005, že výčet pěti podmínek pro získání občanství, vyjádřených v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění následných novel, není možno považovat za výčet pouze demonstrativní, ale naopak za výčet taxativní, který lze rozšířit toliko o podmínku vyplývající z jiného výslovného zákonného ustanovení a nikoliv na základě volné úvahy.
Stěžovatelka dále zpochybňuje postup správních orgánů při rozhodování o její žádosti o udělení státního občanství, které své zamítavé stanovisko mimo jiné zdůvodnily neexistencí jejích rodinných vazeb na občany České republiky. Poukazuje na to, že pokud by byl zájem na tom, aby se občany České republiky staly pouze osoby mající rodinné vazby na občany České republiky, musely by být všechny žádosti žadatelů, kteří takové vazby nemají, zamítnuty. Kromě toho argumentace jednotným občanstvím v rodině v jejím případě je problematická, protože ona sama je v současné době osobou bez státního občanství. Poukazuje na to, že se svého ruského občanství zřekla na základě pokynu matriky, a tak se stala bezdomovcem. Tato otázka byla v řízení před Ministerstvem vnitra nastolena, zůstala však skutkově spornou, když další orgány se jí již dále nezabývaly, čímž se rovněž cítí být poškozena.
Ústavní soud po konstatování, že ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě, si vyžádal vyjádření Ministerstva vnitra a NSS.
Ministerstvo vnitra uvedlo, že je věcí správního uvážení státu, respektive příslušného správního orgánu, zda bude žadateli o udělení státního občanství České republiky státní občanství uděleno či nikoliv. Vyjádřilo přesvědčení, že svým postupem v posuzovaném případě neporušilo práva stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti. Jinak ve svém podrobném vyjádření opakuje argumentaci, která byla uvedena v jeho rozhodnutí, jež bylo napadeno kasační stížností, a dále odkázalo na svá vyjádření k žalobě stěžovatelky a k její kasační stížnosti.
NSS ve svém vyjádření pouze v obecné rovině vyjádřil názor, že jeho ústavní stížností napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatelky na přístup k soudu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, ani základních zásad demokratického právního státu. Konkrétně reagoval na námitku, že rozhodující veřejné autority se vytrvale vyhýbají reakci na argument týkající se veřejného zájmu na odstranění bezdomovectví a skutečnosti, že se ruského občanství vzdala na základě pokynu matriky. Uvedl, že v kasační stížnosti stěžovatelka uvedla tuto námitku pouze obecně, takže nebylo možno k ní zaujmout žádné konkrétní stanovisko. Pokud jde o okolnosti, za nichž pozbyla ruské občanství, nebylo v kasační stížnosti namítáno, že se tak stalo na základě "pokynu" matriky, a proto ani v tomto případě nebylo možno na takto obecně formulovanou námitku konkrétně reagovat.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Není pochyb o tom, že každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých mohou cizinci vstupovat na jeho území, pobývat na něm a případně získat státní občanství. Jinak řečeno, není žádného základního práva, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci státní občanství neudělí. Ústavní soud nesdílí ani názor o porušení práva na spravedlivý proces, neboť o žádosti stěžovatelky bylo rozhodováno v řádném správním řízení a pravomocné správní rozhodnutí bylo přezkoumáno z podnětu stěžovatelky nezávislým soudem.
Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 586/99, zaujal stanovisko, že Česká republika ve svém právním řádu stanovila podmínky pro vznik státoobčanského vztahu způsobem, který z hlediska ústavnosti nevzbuzuje pochyb. V případech, kdy tento vztah nevzniká ex lege, ale na základě rozhodnutí příslušného orgánu státu (a tak tomu bylo v případě stěžovatelky), má stát nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádné právo zaručené Ústavou, ústavními zákony ani mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy. Takový postup není rozporný ani s Evropskou úmluvou o státním občanství, kterou Česká republika podepsala dne 7. 5. 1999 a u které v současné době probíhá proces ratifikace. Na tomto stanovisku nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani nyní.
Pokud jde o námitku, týkající se porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by ze strany státních orgánu a soudů při rozhodování žádosti stěžovatelky byly porušeny zásady spravedlivého řízení. Stěžovatelce bylo umožněno, aby měla plnohodnotnou účast na řízení a nebyla v ničem omezena, pokud jde o právo uplatnit všechna svá tvrzení a důkazy k jejich prokázání, jak to ona sama uznala za potřebné pro obhájení svého stanoviska. Okolnost, že v řízení se svojí žádostí neuspěla, není porušením práva na soudní a jinou právní ochranu zakotveného v Listině, neboť toto právo negarantuje úspěch ve věci, ale dodržení stejných podmínek řízení pro všechny účastníky řízení, mezi nimiž nemůže být činěn žádný rozdíl. Rovnost před zákonem nebyla v případě stěžovatelky porušena a rozhodnutí, které bylo příslušnými orgány v jejím případě přijato, bylo vydáno v souladu se zákony České republiky a v ničem se neodchýlilo od rozhodovací praxe českých orgánu ve srovnatelných případech. Zákon o nabývání a pozbývání českého občanství nezakotvuje nárok na získání občanství při splnění zákonných podmínek, ale pouze možnost toto získat. Jde o formální podmínky, jejichž splnění teprve zakládá důvod pro věcné posouzení žádosti. V případě stěžovatelky byla zvažována hlediska způsobem, který se nevymyká běžné praxi příslušných orgánů, a v tomto postupu proto nelze spatřovat žádné prvky libovůle.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu