ECLI:CZ:US:2006:2.US.634.05
sp. zn. II. ÚS 634/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Plzeňského kraje se sídlem v Plzni, Kroupova 18, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Plzeň, Kamenická 1, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 7. 2004, čj. 3 C 132/2003-55, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2005, čj. 14 Co 610/2004-78, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 9. 2005, čj. 20 Cdo 1615/2005-93, takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 11. 2005, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Tachově, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 101 odst. 3, 4 Ústavy. Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 3 C 132/2003, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Tachově zamítl rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, čj. 3 C 132/2003-55, žalobu stěžovatele podanou proti žalovanému Aliance UniChem CZ, s.r.o., se sídlem v Praze - Malešice, Podle Trati 624/7 (dále též "oprávněný"), na vyloučení movitých věcí zapsaných v inventurním soupisu, který je součástí žalobního návrhu, z nařízené exekuce. O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Plzni, který rozsudkem ze dne 22. 2. 2005, čj. 14 Co 610/2004-78, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel - jakožto vlastník majetkových hodnot, které předal k hospodářskému využití příspěvkové organizaci - je ve svém vlastnickém právu dispozičně omezen právem jím zřízené příspěvkové organizace. Za této situace tak nařízená exekuce nepředstavuje neoprávněný zásah do vlastnického práva stěžovatele k předmětným pohledávkám, neboť stěžovatel má povinnost strpět úhradu dluhu za touto příspěvkovou organizací exekucí přikázáním těchto pohledávek oprávněnému. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž namítal, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem (dle něj byl porušen §256 o.s.ř. a §36 odst. 3 exekučního řádu) a jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 21. 9. 2005, čj. 20 Cdo 1615/2005-94, jako nepřípustné odmítl. Poukázal na to, že předmětnou otázkou, tj. zda je možné se uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové organizaci do správy k vlastnímu hospodářskému využití, se již meritorně zabýval např. v rozsudku ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, v němž vyslovil názor, dle něhož příspěvková organizace kraje, samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje, má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takového svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba.
Stěžovatel napadl rozsudky soudů obou stupňů i rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že jeho majetek byl postižen exekucí protiprávně. Obecným soudům vytýká nesprávnou aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 290/2002 Sb. (o přechodu věcí, práv a závazků ČR na kraje a obce a občanská sdružení) i ustanovení §267 o.s.ř., popř. §256 o.s.ř. Nesouhlasí s argumentací soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací, že z ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, lze dovodit, že vymezením majetku předaným do správy příspěvkové organizaci k jejímu vlastnímu hospodářskému využití dochází k takovému omezení vlastnických práv, které může gradovat až do nutnosti strpět postižení tohoto majetku exekucí, vedenou proti osobě, jíž je majetek svěřen do užívání. Stěžovatel naopak poukazuje na obsah ustanovení §27 odst. 2 písm. f) tohoto zákona. Dle něj soudy musí nutně rozlišovat pojmy "hospodaření s majetkem" a "správa majetku", neboť zatímco zákonodárce pojem správa majetku v zákoně nevymezuje a nespojuje s ním konkrétní práva a povinnosti účastníků smluvního vztahu, v jiným právních předpisech používá s přesným vymezením termín hospodaření s majetkem. Z ustanovení §27 odst. 2 písm. e) a f) pak stěžovatel dovozuje, že zřizovatel má možnost vymezit majetková práva ve zřizovací listině, a tím naplní obsah pojmu správa majetku. Tento majetek pak zůstává aktivy zřizovatele, hodnota aktiv se nemění, a ten, kdo má majetek ve správě, je povinen vrátit zřizovateli majetek ve stejné hodnotě nebo v hodnotě vyšší. Je jen na kraji, která svá majetková práva převede na příspěvkovou organizaci. Zákonodárce nezbavuje zřizovatele jeho vlastnického práva a akceptuje autonomii samosprávných celků, když krajům ponechává právo rozhodnout, jaký obsah práv a povinností své příspěvkové organizaci svěří. Zákonodárce nikde v právním řádu nevykládá pojem správa tak, aby zbavil zřizovatele jeho vlastnického práva a aby znamenal takovou intervenci do vlastnického práva zřizovatele, že zřizovatel může být postižen výkonem rozhodnutí, který ukládá povinnost jeho příspěvkové organizaci. Dle stěžovatele je pojmu správa nutno rozumět tak, že jde o faktickou správu, nikoli o výkon vlastnických práv v tom smyslu, aby byl naplněn atribut vlastnického práva pro složku s věcí disponovat. Má za to, že příspěvkovou organizaci nelze srovnávat se státním podnikem, který za své závazky odpovídá svým obchodním majetkem, zatímco příspěvková organizace rozhodně neodpovídá za své závazky majetkem, jenž jí byl svěřen do správy. Je věcí samosprávného celku, aby pojmu "správa majetku" dal takový obsah, který vyhovuje právům a povinnostem samosprávného celku i příspěvkové organizace. Jestliže kraj neručí za závazky jím zřízené příspěvkové organizace, nemůže být postihován jeho majetek.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů svým závěrem o možnosti postižení majetku exekucí porušily jeho ústavní práva, neboť oproti všem zákonným ustanovením, a oproti právní teorii i právní logice zbavují vlastníka jeho vlastnictví. Zasáhly i do práva na samosprávu, neboť stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Dle stěžovatele tak označené soudy postupovaly i navzdory tomu, že neexistuje takový právní předpis, který by upravoval možnost příspěvkových organizací samosprávných celků odpovídat za své závazky majetkem zřizovatele. Tím, že soudy neaplikovaly správně ustanovení §251 a násl. o.s.ř., zejména §256 odst. 1 o.s.ř., stěžovateli neposkytly dostatečnou ochranu jeho vlastnického práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení o.s.ř., upravujících výkon rozhodnutí, i příslušných ustanovení zákona č. 290/2002 Sb., tedy norem jednoduchého práva.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je vyčleněn ze soustavy obecných soudů. Není jim tudíž nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení. Nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či jiné nesprávnosti, jež svou podstatou spočívají pouze v rovině jednoduchého práva. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. O takový případ však v projednávaném případě nejde.
V jádru argumentace stěžovatele leží námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Jejich argumenty v podstatě odpovídají názoru Nejvyššího soudu, který zaujal ve srovnatelné věci, v níž rozhodl rozsudkem ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004. Poukázal v něm na to, že smyslem vylučovací žaloby dle ustanovení §267 odst. 1 o.s.ř. je poskytnutí právního nástroje těm, kteří mají k majetku postiženému nařízením výkonu rozhodnutí takové právo, které nepřipouští, aby byl výkon rozhodnutí proveden. Dosaženým výsledkem takové žaloby je vyloučení věci nebo práva z již nařízeného výkonu rozhodnutí, a jde o to, aby nebyl postižen majetek, jenž byl nařízením výkonu rozhodnutí jinak spojován s povinným. Vlastnické právo žalobce je obecně právním titulem naplňujícím jeho aktivní legitimaci i důvodnost uplatněné vylučovací žaloby. Takový právní titul se ovšem v tomto smyslu neuplatní bezvýjimečně - především není dostatečně silným právním vztahem tam, kde je nařízení výkonu rozhodnutí oprávněným zásahem do vlastnického práva, jako je tomu v případě, kdy má vlastník věci povinnost strpět vynucení plnění povinného ze svého. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že "omezení žalobce v nakládání s majetkem, jenž svěřil (byť jím zřízenému) jinému subjektu, má za následek jeho povinnost strpět postižení takového jeho majetku při vynucování plnění povinnosti vůči takto zřízenému subjektu...". Dovodil tak oprávněnost postihu majetku i proti vlastnickému právu subjektu odlišného od povinného a dospěl k závěru, že kraj je povinen strpět postižení takového svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba.
Ústavní soud neshledal na uvedeném závěru Nejvyššího soudu nic protiústavního. Vycházel přitom ze svého plenárního nálezu č. 211/2003 Sb. a z nepublikovaných rozhodnutí ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 455/05, a ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. III. ÚS 593/05, vydaných v řízeních o obsahově shodných ústavních stížnostech stejného stěžovatele. V nich mimo jiné, po rozboru povahy příspěvkové organizace ve světle ustanovení §8 písm. c), §23 odst. 1 a §27 odst. 1, 2 písm. d), e), f) a odst. 5 zákona č. 250//2000 Sb. i důvodové zprávy k němu, vysvětlil, že skutečnost, že příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, jež zpravidla vyvíjí hospodářskou činnost, ale nemá tzv. majetkovou samostatnost, vyjadřuje její specifické postavení a mnohem těsnější vztah ke svému zřizovateli a dále, že pojmům správa a vlastní hospodářské využití je nutno v tomto kontextu rozumět tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, tedy vyjadřuje, že není vlastníkem svěřeného majetku, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti, a to v tom smyslu, že majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací listině. Kraj jako vlastník majetku tedy musí strpět to, že část jeho vlastnického práva k předmětnému majetku vykonává příspěvková organizace jako právnická osoba, která je na kraj úzce napojena. V uvedených věcech tak Ústavní soud obdobně jako Nejvyšší soud vychází z názoru, že pokud zřizovatel jako vlastník majetku svěřuje svůj majetek do správy příspěvkové organizace k jejímu hospodářskému využití, omezuje tak své vlastnické právo, když svěřuje právo užívat jej, požívat či s ním do určité míry disponovat příspěvkové organizaci a vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze tedy stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci s tím, že opačný výklad by nepřípustně omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, čímž by bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Od závěrů Ústavního soudu, podrobně rozvedených v odůvodnění shora uvedených věcí, jež se týkají shodné problematiky a týchž účastníků řízení, není důvod se odchylovat ani v projednávané věci. I zde je třeba uzavřít, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 2).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2006
S t a n i s l a v B a l í k ,v. r. .
předseda senátu