ECLI:CZ:US:2006:2.US.636.05
sp. zn. II. ÚS 636/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Plzeňského kraje se sídlem v Plzni, Škroupova 18, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti rozsudkům Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 3 C 45/2003, ze dne 20. 5. 2004, a Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 839/2004, ze dne 13. 1. 2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 1450/2005, ze dne 21. 9. 2005, za účasti Okresního soudu v Tachově, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90, čl. 101 odst. 3 a odst. 4 Ústavy ČR. Všechna rozhodnutí navrhuje nálezem zrušit.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení zahájeném žalobou stěžovatele, směřující proti žalované Aliance UniChem CZ, s. r. o., o vyloučení v rozhodnutích blíže specifikovaných nemovitostí, které na podkladě zákona č. 290/2002 Sb. přešly do vlastnictví stěžovatele, z exekuce, nařízené Okresním soudem v Tachově a prováděné pověřeným exekutorem. Ten vydal exekuční příkazy na provedení exekuce postižením označených nemovitých věcí k vymožení povinností povinné Nemocnice v Plané u Mariánských Lázní, příspěvkové organizace stěžovatele, jíž se stala od 1. 1. 2003 na základě zák. č. 290/2002 Sb.
Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Na základě provedeného dokazování učinil závěr, že příspěvková organizace je nadána právní subjektivitou, nese odpovědnost za své závazky a lze proti ní vést výkon rozhodnutí. Závazky, které jí vzniknou, mohou být uspokojeny z majetku, který jí byl svěřen stěžovatelem, jehož vlastnické právo přitom nemůže být jediným hlediskem při rozhodování o vyloučení věcí z exekuce. Odvolací soud jeho rozhodnutí ve výroku o věci samé rozsudkem, napadeným touto ústavní stížností, potvrdil jako věcně správné. Také dovolání, které stěžovatel s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c). odst. 3 o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu podal, nebylo vyhověno. Nejvyšší soud ČR je podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Poukázal na svou dřívější judikaturu, konkrétně rozsudek ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, kde byla vyřešena otázka, která měla být též nyní řešena jako otázka zásadního právního významu; totiž, zda je možné uspokojit se nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, jež byl předán jeho příspěvkové organizaci do správy k vlastnímu hospodářskému využití.
Proti označeným rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v odvolání i dovolání vytýká obecným soudům nesprávnou aplikaci příslušných ustanovení zák. č. 290/2002 Sb. i ust. §267 o. s. ř., případně ust. §256 o. s. ř. Ohrazuje se proti argumentaci obecných soudů ustanovením §27 odst. 2 zák. č. 250/2000 Sb., z něhož tyto dovodily, že vymezením majetku předaného do správy příspěvkové organizaci k jejímu vlastnímu využití dochází k takovému omezení vlastnických práv, které může být dokonce gradováno až do nutnosti strpět postižení tohoto majetku exekucí vedenou proti osobě, jíž je majetek svěřen do užívání, a naopak argumentuje obsahem ust. §27 odst. 2 písm. f). Poukazuje také na to, že zákon pojem správa majetku nevymezuje a nespojuje s ním konkrétní práva a povinnosti účastníků smluvního vztahu, zákonodárce ale užívá v jiných předpisech termín "hospodaření s majetkem", jenž je přesně vymezen, a tyto dva pojmy nejsou totožné a soudy by je měly rozlišovat. Z ustanovení §27 odst. 2 písm. e) a písm. f) pak stěžovatel dovozuje, že zřizovatel má možnost vymezit majetková práva ve zřizovací listině a tím naplní obsah pojmu správa majetku, tento majetek pak zůstává zřizovateli, hodnota aktiv se nemění, a ten, kdo má majetek ve správě je povinen vrátit zřizovateli majetek ve stejné hodnotě nebo v hodnotě vyšší. Je jen na kraji, která svá majetková práva převede na příspěvkovou organizaci. Zákonodárce nezbavuje zřizovatele jeho vlastnického práva a akceptuje autonomii samosprávných celků, když krajům ponechal právo rozhodnout, jaký obsah práv a povinností své příspěvkové organizaci svěří. Pojem "správa" zákonodárce nikde v právním řádu nevykládá tak, aby zbavil zřizovatele jeho vlastnického práva a aby znamenal takovou intervenci do vlastnického práva zřizovatele, že zřizovatel může být postižen výkonem rozhodnutí, které ukládá povinnost jeho příspěvkové organizaci. Pojmu "správa" je pak nutno podle stěžovatele rozumět tak, že jde o faktickou správu, nikoli o výkon vlastnických práv v tom smyslu, aby byl naplněn atribut vlastnického práva pro složku s věcí disponovat. Příspěvkovou organizaci nelze srovnávat se státním podnikem, jenž za své závazky odpovídá svým obchodním majetkem, z čehož stěžovatel dovozuje, že příspěvková organizace rozhodně neodpovídá za své závazky majetkem, jenž jí byl zřizovatelem svěřen do správy. Je věcí samosprávného celku, aby pojmu "správa majetku" dal takový obsah, který vyhovuje právům a povinnostem samosprávného celku i příspěvkové organizaci. Pokud kraj neručí za závazky jím zřízené příspěvkové organizace, nemůže být postihován jeho majetek. Stěžovatel tak dovozuje, že obecné soudy proti všem zákonným ustanovením, právní teorii i právní logice zbavily vlastníka vlastnictví věci a bylo tak zasaženo i do práva na samosprávu, neboť stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Celou věc je nutné podle stěžovatele posuzovat nejen z hlediska uspokojení věřitele, ale i z hlediska ochrany, kterou zákon dal vlastníkovi věci, který není povinným z exekučního titulu. Tuto ochranu vlastnického práva nelze opomíjet a není tedy možné při exekuci vedené proti nevlastníkovi exekuovat majetek, který mu nepatří.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud tradičně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů a není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - v daném případě v zásadě obdobného smyslu jako v opravných prostředcích, staví Ústavní do role, která mu zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. Takový stav však v daném případě nezjistil.
Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná věc je skutkově i právně totožná s dalšími věcmi vedenými u Ústavního soudu na základě návrhu stěžovatele, např. sp. zn. IV. ÚS 455/05, sp. zn. III. ÚS 333/05, sp. zn. III. ÚS 593/05, sp. zn. IV. ÚS 547/05, sp. zn. I. ÚS 462/05, aj.). S odvoláním na obsah a odůvodnění usnesení v těchto věcech, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že příspěvková organizace jako právnická osoba, je subjektem práv a povinností, má zákonem přiznanou možnost zavazovat se a pak musí nést odpovědnost za porušení svých povinností, včetně nesplnění závazků. Obecné soudy správně dovodily, že vlastnické právo stěžovatele nemůže být jediným rozhodujícím hlediskem pro rozhodování o vyloučení věci z exekuce a musí být přihlédnuto i k dalším okolnostem, jímž je omezení vlastníka dispozičním právem jím zřízené příspěvkové organizace, které předal tento majetek do správy k jejímu vlastnímu hospodářskému využití. Z takového závěru vychází ve své rozhodovací činnosti také Nejvyšší soud ČR (viz již zmiňovaný rozsudek ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004). Nelze akceptovat názor stěžovatele, že závazky příspěvkové organizace, které nebyly splněny dobrovolně, nemohou být uspokojeny z majetku svěřeného takové organizaci do správy k vlastnímu hospodaření. Zřizovatel, jako vlastník majetku, svěřuje svůj majetek do správy příspěvkové organizace k jejímu hospodářskému využití; přitom má dostatek instrumentů (srov. §27 a násl. zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů) umožňujících ovlivňovat její hospodaření. Vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze tedy stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci s tím, že opačný výklad by nepřípustně omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, čímž by bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě těchto závěrů Ústavní soud neshledal porušení shora uvedených ustanovení Listiny a Ústavy, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu