ECLI:CZ:US:2006:2.US.72.06
sp. zn. II. ÚS 72/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2005, č. j. 19 Co 594/2006-36, spojené s návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Lesní společnosti Hradec Králové, a. s., IČ 260 87 588, se sídlem Havlíčkova 580, Borohrádek, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. 2. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2005, č. j. 19 Co 594/2005-36, kterým bylo jednak rozhodnuto, že soudkyně JUDr. Dagmar Kalousková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci, a dále bylo změněno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 9. 2005, čj. 8 C 6/2002-29, tak, že se v řízení nepokračuje. Tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K ústavní stížnosti nebyl přiložen originál plné moci k zastupování před Ústavním soudem, a proto byl stěžovatel vyzván k odstranění této vady ústavní stížnosti. Originál plné moci stěžovatel poté doručil podáním, které Ústavnímu soudu došlo 14. 3. 2006 a tím byly zcela naplněny formální náležitosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl námitku podjatosti soudců Ústavního soudu, proto bylo o této námitce vůči soudcům II. senátu Ústavního soudu, kterým přísluší o posuzované věci rozhodnout, rozhodnuto usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006, čj. II. ÚS 72/06-36.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2005, č. j. 19 Co 594/2005-36, předloženého stěžovatelem a z jeho tvrzení Ústavní soud zjistil, že je u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vedeno pod sp. zn. 8 C 6/2002 řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhá určení, že je vlastníkem určitých nemovitostí v katastrálním území Choceň. Toto řízení bylo přerušeno do doby rozhodnutí věci vedené týmž soudem pod sp. zn. 8 C 31/2001. Usnesením ze dne 9. 9. 2005 Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl, že v řízení bude pokračovat. Proti němu podal stěžovatel odvolání a poté uplatnil námitku podjatosti vůči JUDr. Dagmar Kalouskové. Tuto námitku opřel o "Analýzu mediální prezentace kauzy K.", z nichž vyplývá, že na všechny soudce rozhodující v jeho věcech je vyvíjen nepředstavitelný tlak ze strany médií a představitelů moci zákonodárné a výkonné v tom směru, aby rozhodovali v neprospěch stěžovatele. Z toho dovodil, že všichni soudci rozhodující v jeho věcech nejsou nezávislí a odkázal na měnící se styl rozhodnutí obecných soudů ve svých věcech.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2005, č. j. 19 Co 594/2005-36, bylo jednak rozhodnuto, že soudkyně JUDr. Dagmar Kalousková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci, a dále bylo změněno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 9. 2005, čj. 8 C 6/2002-29, tak, že se v řízení nepokračuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soud nezabýval jeho argumenty a vycházel pouze z prohlášení dotčené soudkyně. To s ohledem na nález, sp. zn. II. ÚS 105/01 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 23. N. 98. str. 11), považuje za nepřípustné, a to i v případě že by předložené argumenty či důkazy byly považovány za nevěrohodné či odporující jiným, jak bylo dovozeno v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 6. N. 131. str. 461). Zdůrazňuje, že součástí "Analýzy" byl rozhovor s ministrem kultury Pavlem Dostálem, uveřejněný dne 3. 7. 2003 v deníku PRÁVO, poté, co soudkyně JUDr. Kalousková v pěti případech rozhodla v jeho prospěch. V něm uvedený ministr hovořil o odpovědnosti soudců za to, že stát bude nucen vydat majetek, který byl získán na základě Benešových dekretů. Z toho podle něj vyplývají pochybnosti o nepodjatosti soudkyně JUDr. Kalouskové, postačující podle nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 6. N. 127. str. 429), a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt vs. Belgie (17. 1. 1970, série A č. 11) pro její vyloučení z projednávání věci. Dále poukazuje na médii zveřejněnou a jím ověřenou skutečnost, že krajské soudy na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti zasílají čtvrtletně tomuto ministerstvu zprávy o řízeních ve věcech žalob stěžovatele. K takovému postupu však podle něj neexistuje žádný zákonný základ a ministerstvo tím chce na soudce vyvíjet nátlak v tom směru, aby rozhodovali podle přání představitelů moci výkonné a zákonodárné. Byla to přitom právě JUDr. Kalousková, která svými dřívějšími rozhodnutími tuto "hysterii představitelů moci výkonné a zákonodárné vyvolala". Proto například hrozí, že ministr spravedlnosti tuto soudkyni přidělí bez jejího souhlasu k jinému soudu podle §69 zákona o soudech a soudcích. Prohlášení uvedené soudkyně o její nepodjatosti je nevěrohodné i proto, že je v něm zamlčeno o jak "zásadní zásah do práva stěžovatele se jedná", a že pravidelně podává ministerstvu zprávy o svém postupu ve věcech stěžovatele. Tutéž zprávu přitom podávají i soudci senátu, který rozhodnutí napadené ústavní stížností vydal. Z toho dovodil, že jsou vyloučeni všichni soudci obecných soudů, včetně soudců Ústavního soudu a namítl i jejich podjatost. Z toho dále vyvozuje, že v České republice neexistuje soudce, který by byl při rozhodování ve věci stěžovatele skutečně nestranný a nezávislý. S ohledem na znění čl. 6 odst. Smlouvy o Evropské unii, kterou je Česká republika vázána navrhuje, aby byla Soudnímu dvoru Evropských společenství, zda lze uvedený článek interpretovat tak, že "dojde-li k situaci, kdy soudy, resp. soudci určitého státu, ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu, svoji nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu."
Ústavní soud zvažoval zda rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci, je vůbec způsobilé ústavního přezkumu, neboť je zřejmé, že tímto rozhodnutím řízení nekončí. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti soudce, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto soudce. Nelze vyloučit, že soudce, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý. Nicméně s ohledem na svou dosavadní judikaturu ( nález sp. zn. III. ÚS 182/99 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 18. N. str. 169, nález sp. zn. II. ÚS 105/01) Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel.
Stěžovatelem navrhovaná předběžná otázka jde mimo rámec pravomoci Soudního dvora Evropských společenství, protože nezapadá do rámce evropského práva, ani její položení nebylo navrženo soudu, jehož rozhodnutí stěžovatel napadá (srov. nález sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 26. 1. 2006), a proto byl návrh na její položení Ústavním soudem odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že obecný soud vycházel pouze z vyjádření dotčené soudkyně, že se necítí být podjatá. Obecný soud vyšel jednak z tohoto vyjádření tak, že z něj nedovodil žádnou pochybnost o nestrannosti dotčené soudkyně v této věci s tím, že o pravdivosti tohoto vyjádření nepochyboval. Dále dospěl k závěru, že pochybnost o nepodjatosti soudkyně nemůže být dána bez dalšího jen tím, že je účastník nespokojen s postupem projednávání třeba i jiných věcí, neboť k nápravě případných pochybení soudce (při jeho rozhodovací činnosti) slouží jiná procesní ustanovení. Tyto závěry se Ústavnímu soudu jeví jako ústavně souladné i s ohledem na další rozvíjení totožných námitek v ústavní stížnosti. Proti způsobu, jakým se obecný soud zhostil své ústavní pravomoci rozhodovat o námitce podjatosti, tedy nelze nic namítat. Přitom skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).
K samotné podstatě námitky absence nezávislosti a nestrannosti lze uvést, že stěžovatel nenamítá nic proti náležitostem, které jsou ustálenou jurisprudencí Evropského soudu pro lidská práva vyloženy jako objektivní stránka nestrannosti soudu (např. rozsudek ve věci Saraiva de Carvalho v. Portugalsko z 22. 4. 1994 Série A č. 286-B, rozsudek ve věci Hauschildt vs. Dánsko z 24. 5. 1989 Série A č. 154), či subjektivní stránka nestrannosti soudu (rozsudek ve věci Buscemi vs. Itálie z 16. 9. 1999, Sborník 1999-VI). Ve vztahu k namítané mediální prezentaci je třeba zmínit nález sp. zn. II. ÚS 105/01, z nějž vyplývá, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, současně však je nutno předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů. Pokud se tedy od stěžovatelem tvrzené mediální kampaně dokáží povznést soudci krajského soudu, jak vyplývá z jejich vyjádření, tak soudkyně jejíž podjatost je namítána, jak vyplývá z jejího vyjádření, neshledává Ústavní soud, že by v daném případě existovaly jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudců.
V souvislosti s ochranou proti vnějším tlakům, coby Evropským soudem pro lidská práva definovaným komponentem nezávislosti soudů a soudců (rozsudek ve věci Piersack vs. Belgie z 1. 10. 1982, Série A č. 53) Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 642/05, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí ve věci jeho námitky podjatosti téže soudkyně v jiné věci, a kde byla tato problematika ve vztahu k totožné námitce podrobně rozebrána.
Proti té části napadeného usnesení, kterým Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o odvolání proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 9. 2005, čj. 8 C 6/2002-29, stěžovatel nic nenamítal, ani se ničeho nedomáhal. Veden zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest se proto touto částí napadeného usnesení Ústavní soud nezabýval.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu