ECLI:CZ:US:2009:2.US.837.09.1
sp. zn. II. ÚS 837/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Hráského 406, 256 18 Benešov, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008 č. j. 51 Co 107/2008-35 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 11. 2007 č. j. Nc 262/2002-26, spojené s návrhem na zrušení věty prvé §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že "I. uložení povinnosti platit náklady exekuce v jakémkoliv rozsahu povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takové rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82, odst. 1 Ústavy. II. Rozhodnutí soudu, které se opírá o právní úpravu, která není platná a účinná v době vydání jeho rozhodnutí bez toho, aby tento postup vyplýval ze zvláštního právního předpisu je porušením čl. 2, odst. 3 Ústavy České republiky. III. Věta první ustanovení §89 z. č. 120/2001 Sb. se ruší." Dále se stěžovatel domáhal (bod V. petitu) zrušení v záhlaví uvedeného usnesení obvodního soudu v jeho výroku III., jakož i rozhodnutí městského soudu v celém rozsahu (bod IV. petitu). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s názory obsaženými ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, podobně jak tomu učinil v mnoha svých ústavních stížnostech (z poslední doby srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2688/08, usnesení sp. zn. I. ÚS 2644/08, usnesení sp. zn. II. ÚS 2643/08 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2615/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz/), v nichž použil obdobnou argumentaci.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 byla zastavena exekuce nařízená týmž soudem usnesením ze dne 5. 4. 2002 č. j. Nc 262/2002-4 a současně byla povinnému uložena povinnost splatit stěžovateli jakožto soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3 915 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že oprávněná osoba je povinna zaplatit náklady exekuce ve výši 345 Kč k rukám stěžovatele a povinný je povinen zaplatit náklady exekuce ve výši 3 570 Kč k rukám stěžovatele (výrok I.). Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky bylo usnesení soudu I. stupně změněno jen tak, že výše nákladů činí 2 745 Kč, jinak se toto usnesení potvrzuje (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo dále přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky v souvislosti s náklady exekuce zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž mnohé reagovaly na ústavní stížnosti podané stěžovatelem (ústavních stížností stěžovatele přitom již bylo více než 50). Není důvodu, aby Ústavní soud svou dosavadní judikaturu měnil.
Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je především nesouhlas se stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006, v němž Ústavní soud konstatoval, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z hlediska stěžovatelovy argumentace o stejném postavení soudního exekutora a soudce postačuje plně odkázat na odůvodnění výše citovaného stanoviska, ve kterém Ústavní soud jasně vyslovil právní názor, že "skutečnost, že zákon - exekuční řád - přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, nezakládá rovné postavení soudce a exekutora." Tímto stanoviskem je Ústavní soud vázán a neexistuje žádný důvod, proč by se Ústavní soud měl od názorů vyslovených v tomto stanovisku pléna odchýlit. Nesouhlas se stanoviskem není důvodem, aby Ústavní soud již užitou argumentaci, která se plně na případ stěžovatele vztahuje, rozváděl, proto na ni pouze odkazuje.
V poměru k bodu IV. a V. stěžovatelova petitu, tj. ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Pro takový zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě důvod nenašel a rozhodnutí obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Pokud stěžovatel namítá, že soud ohledně výše jeho režijních nákladů rozhodl v rozporu s novelizovaným zněním vyhlášky č. 330/2001 Sb., pak Ústavní soud musí konstatovat, že odvolací soud podrobně vyložil, proč podle novelizovaného znění nebylo možné v projednávané věci postupovat. Jeho závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Ústavní soud proto ani v tomto případě neshledal jakékoli porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a tudíž věcného projednání neschopná, odpadla tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení věty první ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb. (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2009
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu