ECLI:CZ:US:2015:2.US.886.15.1
sp. zn. II. ÚS 886/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti CHOMUTOVSKÁ BYTOVÁ a.s., se sídlem Křižíkova 1098/6, 430 01 Chomutov, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem, se sídlem Blatenská 3218/83, 430 01 Chomutov, proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 1. 2015 č. j. 34 C 1530/2012-34, za účasti Okresního soudu v Chomutově jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2015, stěžovatelka napadla rozsudek Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 1. 2015 č. j. 34 C 1530/2012-34 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým bylo o jí podané žalobě vůči Haně Habůrkové rozhodnuto, že (I.) žalovaná je povinna uhradit stěžovatelce 995 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5% ročně od 1. 8. 2012 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a že (II.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, když měla ve věci plný úspěch. Okresní soud tento postup odůvodnil tak, že je mu z jeho činnosti známo, že stěžovatelka rovněž podala proti žalované dne 3. 5. 2012 žalobu o zaplacení 15.792 Kč na základě souvisejícího právního i skutkového titulu a v tomto řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 280/2012 jí již bylo pravomocně přiznáno platebním rozkazem na nákladech řízení 11.908 Kč za uhrazený soudní poplatek a právní zastoupení, tedy ve výši dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., jež byla shledána Ústavním soudem protiústavní a jako taková zrušena. Jelikož dle názoru soudu mohla stěžovatelka podat proti žalované jedinou žalobu a byla jí již přiznána náhrada nákladů řízení převyšující částku, jež by mohla být případně přiznána dle advokátního tarifu za obě paralelní řízení, rozhodl o nákladech řízení, jak je výše uvedeno. Dle stěžovatelčina názoru však takovéto rozhodnutí o nákladech řízení postrádá zákonný základ a je rozporné s principy, kterými by se mělo rozhodování o nákladech řízení řídit. Stěžovatelka navíc není přesvědčena, že by obě žaloby mohlo jít snadno sloučit do jedné, když byly podávány v jiném časovém okamžiku.
Z uvedených důvodů se domnívá, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká nepřiznání náhrady nákladů řízení v řízení o žalobě vedené na částku 995 Kč. I když stěžovatelka náklady, o kterých se domnívá, že jí měly být přiznány, v ústavní stížnosti přesně nevyčísluje, je zřejmé, že by se nemohlo jednat o částku výrazně vyšší.
S ohledem na to je Ústavní soud nucen připomenout, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10.000 Kč (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení) se ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu jedná o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých zcela extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1.940,- Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky."
Obdobně ve věci sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Obdobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09, I. ÚS 2763/11, II. ÚS 508/12, I. ÚS 4071/12 či IV. ÚS 2294/13.
Ústavní soud má za to, že ústavní stížnost stěžovatelky je bagatelního charakteru a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. K tomuto závěru dospěl i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka je akciovou společností, tedy subjektem, u kterého o sociální situaci, pro kterou by předmětná částka pro něj již představovala zátěž mimořádné intenzity, stěží může být řeč.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu