ECLI:CZ:US:2017:2.US.894.17.1
sp. zn. II. ÚS 894/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) TEAM OF PASSION s. r. o., se sídlem U Nemocnice 837/2, Petřkovice, Ostrava, a 2) ENERGY GEM s. r. o., se sídlem Sadová 553/8, Ostrava, zastoupených Mgr. Ondřejem Milatou, advokátem se sídlem Stodolní 1293/3, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2017, č. j. 1 To 518/2016-50, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu, kterým byla podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná jejich stížnost směřující proti usnesením o zajištění peněžních prostředků vydaným Policií ČR, Národní centrálou proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní, 1. oddělení, ze dne 11. 11. 2016, č. j. NCOZ-8347-13/TČ-2016-412301-E,
č. j. NCOZ-8347-10/TČ-2016-412301-E, č. j. NCOZ-8347-7/TČ-2016-412301-E a č. j. NCOZ-8347-8/TČ-2016-412301-E.
2. Napadené rozhodnutí dle stěžovatelů porušilo jejich právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny; dále se stěžovatelé dovolávají též čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně namítají, že samotná transakční historie jejich bankovních účtů nepostačuje k odůvodněnému postupu policejního orgánu dle ustanovení §79a trestního řádu, respektive nestačí pouze všeobecné podezření, které není konkrétně doloženo. Takto je údajně z postupu orgánů činných v trestním řízení zřejmé, že postupovaly unáhleně a bez jakékoliv konkrétní představy o tom, v čem by měla spočívat trestná činnost stěžovatelů, kdy navíc krajský soud své závěry o tom, že policejní orgán mohl s vyšší mírou pravděpodobnosti předpokládat naplnění skutkové podstaty některého z trestných činů uvedených v trestním zákoníku, staví na skutečnostech, jež policejní orgán v době zajištění peněžních prostředků neznal (nebo alespoň vytváří tento dojem). Nadto obsahuje napadané usnesení i další zcela nesmyslná a nepravdivá tvrzení. Stěžovatelé tvrdí, že usnesení vydaná policejním orgánem jsou zmatečná a nerespektují ustanovení §79a odst. 2 trestního řádu, neboť neuvádějí peněžní částku v příslušné měně daného účtu, na který se zajištění vztahuje; stěžovatelé jsou toho názoru, že pokud měl policejní orgán v úmyslu zajistit peněžní prostředky na účtech vedených v jiné než v české měně, bylo jeho povinností určit výši peněžní částky v příslušné měně, na kterou se zajištění vztahuje. Závěrem stěžovatelé namítají, že orgány činné v trestním řízení nepostupují dle §2 odst. 4 trestního řádu a neprojednávají věc urychleně bez zbytečných průtahů.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty stěžovatelů, konfrontoval je s postupem orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud považuje za vhodné nejprve připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do pravomocně neskončeného řízení má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz).
6. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však připomíná (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015), že jde ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04). Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků.
7. V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 a další). Kritérium přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku má přitom i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02). K tíži obviněných, a tím spíše k tíži jiných subjektů dotčených trestním řízením, totiž nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti, kdy by neúměrné prodlužování vyšetřování (či prověřování) takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem, a mohlo by založit nepřiměřenost předmětného zásahu (srov. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07).
8. Po zvážení všech relevantních skutečností dospěl Ústavní soud v nyní projednávané věci k závěru, že zásah do vlastnických práv stěžovatelů splňuje požadavek proporcionality a nelze jej označit za protiústavní. Takto musí Ústavní soud zdůraznit, že z obsahu napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, z jakého důvodu bylo přistoupeno k využití zajišťovacích institutů, jakož i to, že zajištění předmětných věcí je důvodné s ohledem na podstatu prověřované trestné činnosti (soud zde vymezil také konkrétní skutečnosti nasvědčující důvodnosti zajištění předmětných věcí s ohledem na úroveň podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti a jejímu charakteru), přičemž uvedené závěry mají oporu v provedených vyšetřovacích úkonech. V daném případě je přitom nezbytné vzít v úvahu komplikovaný charakter a také závažnost prošetřované trestné činnosti, což se logicky projevuje i v komplikovaném průběhu samotného prověřování předmětné trestné činnosti, včetně jeho délky, pročež i námitky stěžovatelů ve věci prozatímní délky trestního řízení neshledal nyní rozhodující senát důvodnými. Pokud dále stěžovatelé zpochybňují naplnění skutkové podstaty některého z trestných činů z jejich strany, považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že pro použití majetkového zajišťovacího institutu není rozhodné, zda bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti přímo vůči osobě, jejíchž majetkových hodnot se dotýká. Majetkové zajišťovací instituty se totiž ukládají ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto rozhodný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. Navíc otázka viny není v tomto rozhodnutí v konečné fázi nikterak řešena. Tím ovšem není nijak dotčena výše předestřená povinnost orgánu rozhodujícího o zajištění důkladně vážit a zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti uložení takového opatření omezujícího základní práva dotčeného jednotlivce, což se však ve věci stěžovatelů stalo.
9. Ve věci samotného odůvodnění napadeného usnesení pak Ústavní soud připomíná, že usnesení o zajištění věci (či rozhodnutí o stížnosti proti tomuto usnesení) nemají charakter rozhodnutí o vině a trestu, nýbrž jedná se o rozhodnutí toliko zatímní, zajišťovací, učiněná v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto. Tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na preciznost, přesnost a podrobnost jejich odůvodnění, přičemž v případě nyní napadeného usnesení musí Ústavní soud konstatovat, že splňuje požadavky na něj kladené v judikatuře Ústavního soudu, neboť z něj jsou seznatelné základní parametry, jež musí takovéto rozhodnutí obsahovat. Stejně tak Ústavní soud hodnotí jako nedůvodné tvrzení stěžovatelů, že se doposud nemohli vyjádřit k údajnému podezření z trestné činnosti směřujícímu proti jeho osobě. Zde musí Ústavní soud připomenout, že možnost vznášení námitek ohledně podezření ze spáchání trestné činnosti úzce souvisí s jednotlivými fázemi trestního řízení, kdy především až po určitém procesním rozhodnutí (např. vznesení obvinění či podání obžaloby), je dotčená osoba oprávněna dle příslušných ustanovení trestního řádu možností vznášet vůči obsahu těchto rozhodnutí konkrétní připomínky. Ústavní soud neshledal důvodnými ani další námitky vztahující se k označení peněžní částky (z hlediska měny daného účtu), neboť zde je klíčové, že nevznikly pochybnosti o tom, jaké peněžní prostředky byly zajištěny; naopak výklad předestřený stěžovateli nelze než hodnotit jako čistě formalistický.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu