ECLI:CZ:US:2017:2.US.922.17.1
sp. zn. II. ÚS 922/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele F. F., zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1159/2016-123 ze dne 14. prosince 2016, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 537/2015-5304 ze dne 11. února 2016 a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 26 T 18/2015-4876 ze dne 30. července 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně byl stěžovatel uznán vinným za skutky popsané ve výroku o vině v bodech 4) a 7) pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a pokračujícím přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, v bodu 4) v souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za to mu byl podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 150 000 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 8 měsíců pro případ nevykonání peněžitého trestu. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších šesti obviněných. Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání, které Krajský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl. Dovolání stěžovatele, v němž byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že nalézací soud nezákonně zasahoval do jeho práv, vytvářel konstrukce z fiktivních a nezákonně získaných důkazů, odmítal obhajobou navržené důkazy, připouštěl jako důkazy nezákonně pořízené odposlechy, dotvářel děj průběhu událostí a v rozporu se zásadou in dubio pro reo bral za prokázané ty výpovědi svědků a spoluobviněných, kteří v průběhu řízení vypovídali účelově. Odvolací soud námitky obhajoby bez patřičného odůvodnění odmítl a stejně učinil i Nejvyšší soud, který v podstatě pouze zopakoval argumenty učiněné soudy obou stupňů. Stěžovatel se domnívá, že soudy přikládaly rozhodující důkazní váhu výpovědím spoluobviněných O. H. a K. M., které byly v mnoha aspektech rozporné s ostatními důkazy, a to aniž by důkladně prověřily jejich věrohodnost. Nectily zásadu presumpce neviny, když rozpory a pochybnosti při zjišťování skutkového stavu věci nevykládaly v jeho prospěch.
4. K jednání uvedenému v bodě 4) rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel konkrétně uvádí, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by měl žádat či přijmout jakýkoliv úplatek, či že by měl být srozuměn s tím, že H. nějaký úplatek v trestní věci J. K. obdržel. Poukazuje na zvláštní povahu soudce H. i na jeho specifický přístup k penězům a za zásadní otázku považuje to, proč by se měl H. dělit o nějaké peníze, o nichž stěžovatel neměl ani tušení. S ohledem na uvedené dovozuje extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Uvádí, že obžaloba i soudy buď účelově, nebo vědomě zkreslily tok peněz, které H. obdržel v obálce, a jejichž polovinu měl stěžovateli předat. Cituje rozhovor zachycený záznamem operativní techniky policie ze dne 8. 11. 2012, v něm dle jeho názoru nepadla zmínka o penězích, které by měl H. za předmětné rozhodnutí dát. Poukazuje též na zásadní nepravdy zkreslující podstatu věci v usnesení o zahájení trestního stíhání M. Má za to, že M. byly kladeny účelové návodné otázky, směřující k tomu, že peníze měly být poskytnuty jako úplatek za vyřízení trestní věci J. K. Z výpovědi J. K. přitom vyvozuje, že M. žádnou obálku nepředával, avšak M. ji předal H. v jiné trestní kauze. Tvrdí, že H. byl před svým výslechem od svého obhájce seznámen s výpovědí M. a je otázka jen jeho svědomí, proč neuvedl, pro koho byly uvedené peníze určeny, z odposlechů je však zcela evidentní, že H. a M. využili návodné otázky vyšetřujících orgánů k tomu, aby kryli pro ně významné osoby z vyšších pater justice. V tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vyslovující požadavek transparentnosti rozhodování, který byl v jeho věci porušen. Dle jeho přesvědčení se soudy řádně nevypořádaly s obhajobou, nerespektovaly zásady stanovené v §2 odst. 5 tr. řádu a své rozhodnutí založily na domněnkách, nikoliv na faktech. V postupu soudů tak zjišťuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry.
5. Ke skutku uvedenému v bodě 7) rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel namítá, že mu nebyl prokázán úmysl u přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku tím, že měl trestní věc F. K. odevzdat k projednání ve správním řízení. Jeho úmysl je dovozen pouze z domněnky, že o věci hovořil s H., když žádný takový rozhovor se neuskutečnil a nebyl prokázán ani nainstalovaným odposlouchávacím a videonahrávacím zařízením. Tvrdí, že v uvedené trestní věci rozhodoval zcela standardně v souladu se svým přesvědčením. Odkazuje na obdobný případ, který byl Krajským soudem v Brně zrušen, a věc byla postoupena k vyřízení správnímu orgánu, kdy Nejvyšší soud sice předmětné rozhodnutí zrušil, ale žádný ze soudců nebyl trestně stíhán.
6. Právo na spravedlivý proces mělo být dle stěžovatele porušeno i tím, že v odvolacím řízení rozhodovala podjatá předsedkyně senátu JUDr. Eva Milcová, jejíž manžel je zaměstnán jako státní zástupce na Krajském státním zastupitelství pro středočeský kraj - Praha, které je přímo podřízené Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, přičemž vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová jeho trestní věc dozorovala. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255).
7. Závěrem stěžovatel poukazuje na zásadní skutečnost, kdy prvostupňový soud použil jako usvědčující důkaz odposlechy, pořízené nezákonně. Odkazuje na dikci ustanovení §88 odst. 1 a 2 tr. řádu a uvádí, že v daném případě v příkazu k odposlechům chybí odkaz na konkrétní mezinárodní smlouvu, takže důkaz tímto způsobem získaný je absolutně neúčinný. K uvedenému problému namítá i nedostatek místní příslušnosti Okresního soudu v Chebu, rozhodujícího v přípravném řízení ve věci provedených odposlechů, a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/2014 ze dne 19. 4. 2016.
8. Ústavní soud předesílá, že v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
9. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod do něj jakkoliv zasahovat.
10. Tak tomu je i v projednávané věci v případě některých námitek, které v jiných ústavních stížnostech podaných proti stejným rozhodnutím Okresního soudu v Kladně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu uplatnili i spoluobvinění stěžovatele, které již Ústavní soud řešil (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 513/17 ze dne 17. 5. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 832/17 ze dne 11. 7. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 693/17 ze dne 19. 9. 2017, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Jde především o námitku o nezákonnosti odposlechů telefonních hovorů, z nichž pořízené záznamy byly jako stěžejní důkazy použity k prokázání trestného jednání stěžovatele i spoluobviněných, v rámci níž byl tvrzen nedostatek místní příslušnosti Okresního soudu v Chebu, rozhodujícího v přípravném řízení ve věci provedených odposlechů, kterou Ústavní soud ve shora citovaných usneseních sp. zn. I. ÚS 513/17 a sp. zn. IV. ÚS 832/17 neshledal opodstatněnou. Od závěrů vyslovených v uvedených rozhodnutích Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět ani v nyní projednávané věci a v podrobnostech na ně odkazuje. V souladu s těmito dříve vyslovenými závěry pouze konstatuje, že k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nedošlo, na čemž nic nemění ani citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Ústavní soud opakovaně uvedl, a napadené rozhodnutí tím odůvodnil i Nejvyšší soud, že nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 nelze aplikovat retrospektivně, tj. i kdyby rozhodoval v přípravném řízení v období před vykonatelností tohoto nálezu okresní soud, jehož místní příslušnost byla založena v souladu s předcházející ustálenou praxí, nemohlo takové rozhodnutí představovat porušení práva obviněného na zákonného soudce či zákonný soud (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2350/16 ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2033/16 ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 1916/15 ze dne 17. 5. 2016). Pokud stěžovatel vyvozuje absolutní neúčinnost příkazu k odposlechům z toho, že v něm chybí odkaz na konkrétní mezinárodní smlouvu, je nutné poukázat na dikci ustanovení §88 odst. 1 tr. řádu. Protože v projednávaném případě byla pro vydání příkazu k odposlechům splněna podmínka, že jde o zvlášť závažný zločin, nebylo již nutné splnit alternativní podmínku, že jde o jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva.
12. Další procesní námitkou, podle níž mělo být porušeno právo na spravedlivý proces tím, že v odvolacím řízení rozhodovala podjatá předsedkyně senátu, se Ústavní soud věcně nezabýval, neboť ani dovolací soud nedostal příležitost k jejímu řešení. Jak totiž vyplývá z obsahu dovolání stěžovatele, které připojil k ústavní stížnosti, stěžovatel tuto námitku v dovolání neuplatnil, ač tak mohl dle dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu učinit. Tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, totiž nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013]. I kdyby stěžovatel uvedenou námitku v dovolacím řízení uplatnil, jen stěží by mohla být shledána důvodnou. Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že manžel předsedkyně senátu rozhodujícího jeho odvolání je zaměstnán jako státní zástupce na Krajském státním zastupitelství pro středočeský kraj - Praha, které je přímo podřízené Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, přičemž vrchní státní zástupkyně jeho trestní věc dozorovala, se sice opírá o objektivní zjištění, ale nad rámec této argumentace (krom nesouhlasu se způsobem rozhodování odvolacího soudu v jeho věci, který však nemůže být důvodem podjatosti soudce) stěžovatel neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily proti domněnce nestrannosti rozhodování uvedené předsedkyně senátu tohoto soudu, ze zákona příslušného k projednání a rozhodnutí jeho odvolání.
13. V další části ústavní stížnosti stěžovatel soudům obsáhle vytýká nesprávná skutková zjištění a neúplné dokazování, přičemž zpochybňuje věrohodnost některých důkazů a prosazuje vlastní hodnocení důkazů a svoji verzi skutkového stavu. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby a námitek podaných v opravných prostředcích zabývaly soudy odvolací a dovolací, a kterou neshledaly důvodnou.
14. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihuje, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
15. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud i přes obsáhlou argumentaci stěžovatele a jeho podrobný rozbor napadených rozhodnutí neshledal. Naopak dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a vymezení skutkového stavu, nenese znaky libovůle. Z napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, na základě jakých skutečností a důkazů soudy dospěly k uvedeným skutkovým závěrům a proč nebylo vyhověno návrhům na doplnění dokazování a velmi podrobně je též rozvedena argumentace ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních prostředků. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje nejen na obsáhlé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž jsou jednotlivě i v souhrnu znovu zhodnoceny relevantní důkazy jak ve vztahu k jednání uvedeného pod bodem 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tak ve vztahu k bodu 7) tohoto výroku, a to včetně posouzení věrohodnosti výpovědí spoluobviněných H. a M., které stěžovatele i spoluobviněného K. usvědčují, a které zcela jednoznačně zapadají do rámce záznamů odposlechů a sledování. Lze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že se soud prvního stupně vypořádal s bodem 4) v podstatě bezvýhradně, takže odvolací soud neměl zákonný podklad pro to, aby do jeho rozhodnutí jakkoliv vstupoval. Žádný důvod k zásahu neshledal ani Ústavní soud, který v této souvislosti odkazuje i na již uváděné usnesení sp. zn. I. ÚS 693/17, vydané ve věci ústavní stížnosti spoluobviněného K., napadající rovněž skutek uvedený pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně. Ani v řízení o této uvedené ústavní stížnosti, v níž je stran skutkových zjištění argumentováno obdobně, nebylo shledáno, že by napadená soudní rozhodnutí zkrátila spoluobviněného K. na jeho právu na spravedlivý proces.
16. Pokud pak stěžovatel ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 7) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně namítá, že jednal zcela standardně a v souladu se svým přesvědčením, a že mu nebyl prokázán úmysl, i touto námitkou se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly a obhajobu stěžovatele o zákonnosti jeho postupu vyvrátily, přičemž poukázaly na konkrétní okolnosti a zjištění o nestandardním postupu stěžovatele, vyplývající z provedeného dokazování, které bezesporu úmyslné zavinění stěžovatele prokazují. I v tomto případě soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč nebylo potřebné dokazování doplňovat. Stěžovatel sice poukazuje na obdobný případ, který byl Krajským soudem v Brně zrušen, a věc byla postoupena k vyřízení správnímu orgánu, kdy Nejvyšší soud sice předmětné rozhodnutí zrušil, ale žádný ze soudců Krajského soudu v Brně nebyl trestně stíhán, k této námitce se však dostatečně a ústavně konformně vyjádřil dovolací soud na straně 19 svého rozhodnutí, vycházeje přitom z konkrétních skutkových zjištění.
17. Stěžovatel sice v uvedených souvislostech považuje za vadné též rozhodnutí dovolacího soudu, v němž je vysloven souhlas s rozsudkem odvolacího soudu, jak však vyplývá z jeho odůvodnění, dovolací soud si byl vědom judikatury Ústavního soudu, v níž je zdůrazněno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, neboť uznal, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním lze uvažovat i v dovolacím řízení. Současně však po podrobném rozboru relevantních okolností i patřičné reakci na námitky stěžovatele (opakující se i v ústavní stížnosti) neshledal, že by v trestní věci stěžovatele byl přítomen takový nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, který by zapříčinil jeho zásah.
18. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud i námitku o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, neboť soudy všech stupňů dostatečně jasně, přehledně a srozumitelně vyložily, na čem zakládají své úvahy, k jakým skutkovým zjištěním dospěly a jak je právně zhodnotily, přičemž se dostatečně zabývaly i všemi námitkami obhajoby a potřebností provedení dalších navrhovaných důkazů. Pokud po řádném vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru o vině stěžovatele a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly.
19. Stran nevyslyšených návrhů na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001, N 122/23 SbNU 191). Dané povinnosti nalézací soud dostál, neboť vysvětlil, proč na navrhované doplnění dokazování nepřistoupil. Námitku o opomenutých důkazech řešil i odvolací soud a obecně se jí zabýval také soud dovolací. Takové vypořádání s důkazními návrhy lze označit za konzistentní a logické a nejde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
20. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu