ECLI:CZ:US:2012:2.US.935.12.1
sp. zn. II. ÚS 935/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě, č. j. 134 EC 234/2010-33 ze dne 10. ledna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka je přesvědčena, že k zásahu do jejích ústavně garantovaných práv došlo tím, že příslušný soud jí nepřiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť shledal, že tyto náklady nebyly účelně vynaloženy.
Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 1 008 Kč, kterou je třeba s odkazem na ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, jak bylo nastíněno výše, nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne ze shora uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup podrobně osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 2 až 4), které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ústavní soud zastává názor, že rozhodování o nákladech řízení je výhradně doménou obecných soudů. Podrobit přezkumu je oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v předmětné věci nestalo. Okresní soud v Ostravě své rozhodnutí odůvodnil pečlivě s přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu ve věci odkupu a následného vymáhání pohledávek (zvláště od dopravních podniků). Ústavní soud neshledal, že by v této věci došlo k jakémukoli porušení obecného, natožpak ústavně zaručeného základního práva.
Naopak, celkový postup stěžovatele v řízení před obecnými soudy, které bylo zahájeno vzorovým návrhem na vydání platebního rozkazu, v němž jsou měněny pouze identifikační údaje žalované strany, datum jízdy bez platného jízdního dokladu a příslušná linka MHD, číslo smlouvy uzavřené s cestujícím, celková výše dluhu (součet jízdného a přirážky) a počátek prodlení, svědčí o jeho bezohlednosti, která již nemá nic společného s řádným uplatňováním práva zákonnými prostředky. Jedná se v podstatě o parazitování na drobných pohledávkách vůči občanům, které jsou uměle "nafukovány" do nesmyslné výše, za účelem zajištění snadného výdělku. Takovýto postup tedy právem nebyl ze strany okresního soudu akceptován. Ostatně stejný závěr již Ústavní soud učinil v obdobné věci stěžovatelky, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 44/12, na kterou lze též odkázat.
K otázce náhrady nákladů řízení v tzv. bagatelních věcech, které jsou zahájeny žalobou podanou ve formulářové podobě, se Ústavní soud aktuálně vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. března 2012, v němž mimo jiné vyjádřil právní názor, že jde-li o řízení v tzv. bagatelní věci, jež bylo zahájeno "formulářovou" žalobou, nárok je uplatňován vůči spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy, anebo jiného právního důvodu, avšak spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvu o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistnou smlouvu, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů), pak s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem nepřekročila jednonásobek vymáhané jistiny. Tento závěr však neznamená, že by soudy byly povinny vždy přikročit k stanovení povinnosti náhrady nákladů řízení vždy ve výši ekvivalentu jednonásobku vymáhané dlužné částky, tj., že by nemohly přistoupit k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, popřípadě ke snížení výše těchto nákladů. Vždy totiž bude záležet na chování účastníka řízení, na způsobu, jakým v řízení vystupuje, jakož i na tom, co svým podáním ve skutečnosti sleduje. Okresní soud nepochybil, jestliže v odůvodnění svého rozsudku vyzdvihl, že jelikož náklady právního zastoupení žalobce v této věci nejsou náklady účelnými, nýbrž účelovými, není možné jejich náhradu žalobci přiznat, a to ani zčásti (str. 3 dole napadeného rozhodnutí).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu