ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1095.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1095/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobce P. kraje, zastoupeného advokátem, proti žalované F., a. s., zastoupené advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 12/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2005, č. j. 10 Co 505/2005-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 1.428,- Kč, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce. Odvolací soud, se zohledněním judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně pak rozsudku ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, a usnesení ze dne 12. července 2005, sp. zn. 20 Cdo 701/2005, svůj závěr odůvodnil poukazem na právní názor zde vyslovený, když žalobce, jakožto zřizovatel subjektu (z exekučního titulu povinného), je při výkonu rozhodnutí (exekuci) postihující movité věci tomuto subjektu svěřené povinen strpět takovýto zásah do svého vlastnického práva.
Žalobce v dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení §267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), a ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu ve znění pozdějších předpisů, neboť postižené movité věci jsou majetkovými hodnotami jiného, než kdo byl exekučním titulem označen jako povinný, přičemž nebylo prokázáno, že by na tento subjekt přešla vymáhaná povinnost. Dovolatel dále poukázal na porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod a zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že dovolání v dané věci není přípustné, neboť se jedná o otázku, která již byla dovolacím soudem meritorně řešena, a nejedná se proto o rozhodnutí zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Žalobce není osobou aktivně věcně legitimovanou k podání vylučovací žaloby ve smyslu §267 odst. 1 o.s.ř. ohledně svého majetku, se kterým hospodaří jím zřízená příspěvková organizace. V dané věci je také namístě vycházet z analogie právní úpravy pojící se k hospodaření státních příspěvkových organizací, popř. státních podniků, když tyto právnické osoby formálně hospodařící s majetkem státu odpovídají za své závazky (vedle dalšího) také majetkem, jenž jim byl státem svěřen do správy. Námitka rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod je nepřípadná, neboť nerespektuje zásady zakotvené v článku 11 odst. 3 Listiny.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětném sporu sice odvolací soud zrušil usnesením ze dne 1. února 2005, č. j. 10 Co 879/2004-37, rozsudek soudu prvního stupně, avšak toliko z důvodu nezbytnosti odstranění vad žalobního petitu. Za této situace a při vyloučení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za splnění podmínek předpokládaných §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. odvolacím soudem použitý rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004). V uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně aplikovatelný i v této právní věci.
Dovolací soud dále poukazuje na skutečnost, že otázkou ústavní konformity výše uvedeného právního závěru se taktéž - v reakci na podanou ústavní stížnost dovolatele - zabýval Ústavní soud ČR. Ten ve svém usnesení ze dne 2. listopadu 2005, sp. zn. IV. ÚS 455/05, ústavní stížnost žalobce (stěžovatele) jakožto zjevně neopodstatněnou odmítl, když konstatoval, že „vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci. Soudy tak přijaly výklad zcela slučitelný s ochranou vlastnického práva stěžovatele a současně i legitimního očekávání věřitele tak, jak je to neodmyslitelné v prostředí právního státu“. Obdobný závěr pak Ústavní soud ČR dovodil ve svém usnesení ze dne 16. ledna 2006, sp. zn. III. ÚS 333/05, a v usnesení ze dne 2. února 2006, sp. zn. II. ÚS 635/05. Námitce dovolatele poukazující na porušení ústavně zakotvených práv tak optikou právě uvedeného nelze přisvědčit.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. §8 písm. a/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 228,- Kč, celkem tedy ve výši 1.428,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se jeho výkonu domáhat podáním návrhu na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 3. července 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu
20 Cdo 1095/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobce P. kraje, zastoupeného advokátem, proti žalované F., a. s., zastoupené advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 12/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2005, č. j. 10 Co 505/2005-160, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 1.428,- Kč, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce. Odvolací soud, se zohledněním judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně pak rozsudku ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, a usnesení ze dne 12. července 2005, sp. zn. 20 Cdo 701/2005, svůj závěr odůvodnil poukazem na právní názor zde vyslovený, když žalobce, jakožto zřizovatel subjektu (z exekučního titulu povinného), je při výkonu rozhodnutí (exekuci) postihující movité věci tomuto subjektu svěřené povinen strpět takovýto zásah do svého vlastnického práva.
Žalobce v dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení §267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), a ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu ve znění pozdějších předpisů, neboť postižené movité věci jsou majetkovými hodnotami jiného, než kdo byl exekučním titulem označen jako povinný, přičemž nebylo prokázáno, že by na tento subjekt přešla vymáhaná povinnost. Dovolatel dále poukázal na porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod a zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že dovolání v dané věci není přípustné, neboť se jedná o otázku, která již byla dovolacím soudem meritorně řešena, a nejedná se proto o rozhodnutí zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Žalobce není osobou aktivně věcně legitimovanou k podání vylučovací žaloby ve smyslu §267 odst. 1 o.s.ř. ohledně svého majetku, se kterým hospodaří jím zřízená příspěvková organizace. V dané věci je také namístě vycházet z analogie právní úpravy pojící se k hospodaření státních příspěvkových organizací, popř. státních podniků, když tyto právnické osoby formálně hospodařící s majetkem státu odpovídají za své závazky (vedle dalšího) také majetkem, jenž jim byl státem svěřen do správy. Námitka rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod je nepřípadná, neboť nerespektuje zásady zakotvené v článku 11 odst. 3 Listiny.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětném sporu sice odvolací soud zrušil usnesením ze dne 1. února 2005, č. j. 10 Co 879/2004-37, rozsudek soudu prvního stupně, avšak toliko z důvodu nezbytnosti odstranění vad žalobního petitu. Za této situace a při vyloučení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za splnění podmínek předpokládaných §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. odvolacím soudem použitý rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004). V uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně aplikovatelný i v této právní věci.
Dovolací soud dále poukazuje na skutečnost, že otázkou ústavní konformity výše uvedeného právního závěru se taktéž - v reakci na podanou ústavní stížnost dovolatele - zabýval Ústavní soud ČR. Ten ve svém usnesení ze dne 2. listopadu 2005, sp. zn. IV. ÚS 455/05, ústavní stížnost žalobce (stěžovatele) jakožto zjevně neopodstatněnou odmítl, když konstatoval, že „vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci. Soudy tak přijaly výklad zcela slučitelný s ochranou vlastnického práva stěžovatele a současně i legitimního očekávání věřitele tak, jak je to neodmyslitelné v prostředí právního státu“. Obdobný závěr pak Ústavní soud ČR dovodil ve svém usnesení ze dne 16. ledna 2006, sp. zn. III. ÚS 333/05, a v usnesení ze dne 2. února 2006, sp. zn. II. ÚS 635/05. Námitce dovolatele poukazující na porušení ústavně zakotvených práv tak optikou právě uvedeného nelze přisvědčit.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. §8 písm. a/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 228,- Kč, celkem tedy ve výši 1.428,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se jeho výkonu domáhat podáním návrhu na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 3. července 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu